Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou. Jedinou vadu na kráse to kouzlo má: V momentě doteku se třpytivě lákavé kousky promění v popel a splynou s nekonečností přírody. Nestojí ani o uchopení, ani o náš dotek; chtějí si žít jako doposud, nezávisle a svobodně. Láskyplně jsem vnímala ohraničené prostory vzácného teritoria, kdysi dávno pečlivě střeženého rodičovskou péčí; ty prostory se den po dni, níž a níž pozvolna propadávaly pod vrstevnatou tíhou života. Ožívaly pouze vzpomínkami, tak jako dnes: jasně a jímavě. Něžný vánek přivál všechny příchutě jarních her právě do tohoto místa. Poklady rázem pronikly na povrch jako štíři ze všech podprahových děr. Jak by také ne, vždyť dnes je sv. Jiří! Stojím uprostřed rozevřené skály svého dětství; hledím na všechny oživlé postavy, ale nejvíce mě zajímá jedna jediná. Bratrova. Hledám ji očima, pátravě se rozhlížím, protože už celých pět let se mi ztratila kamsi v nedohlednu. Jdu tedy najisto po hlase. Ten se pouze jako ozvěna odráží o všechny skalnaté hrany a káravě mě napomíná: Je pozdě, je po..zdě je.. zdě...dě..ě... Musíme domů, do..mů, do..mů...mů...ů! Jak se mi nechtělo opustit les plný dovádivého hraní, ale bratrovo slovo mělo takovou váhu, že jsem si netroufla neposlechnout. Cestou zpět kolem řeky Odry jsme mamince narychlo natrhali luční květy a svázali je do vkusné kytice. Jirka nikdy nezapomněl na to, udělat jí za nás oba radost. Já jsem celou dobu k domovu vesele brebentila vedle něj a zároveň usilovným poskakováním jsem srovnávala bratrův rázný atletický krok, abych udržela nemilosrdně nasazené tempo, kterému jsem sotva stačila. Jirka mě převyšoval o dvě hlavy, ale především svou zodpovědností danou jednak tříletým věkovým rozdílem staršího sourozence, jednak opravdovou starostlivostí, kterou o mě celou dobu měl. Ačkoli jsem já byla tím neposlušnějším dítětem v rodině, Jirkovu péči jsem oplácela skutečnou oddaností. Cesta nám rychle ubíhala, neboť kytice těch nejrozmanitějších barev a vůní, toho roku nabízeného jarem, nás poháněla spolu s výčitkami i hladem k domovu. Naštěstí jarní dárek natolik líbezně voněl, že bez větších obav měl smazat všechny šrámy i šmouhy, nasbírané během odpoledního dětského dovádění, které poznamenaly hlavně mě. A také smazal. Maminka se usmála na kytici i na nás, Jirku objala, chtěla i mě, ale když její pohled utkvěl na můj špinavý zevnějšek, tak si to rozmyslela a musela jsem se hned svlékat. Bylo takřka pravidlem, že svrchní části oděvu zůstaly na chodbě přede dveřmi, zatímco já jsem byla nešetrně přenesena rychle do koupelny. Sypalo se ze mě všelicos. Dodnes nechápu, proč se jarní úlomky s pískem zabodávaly více do mě, přičemž bratrův vzhled na první pohled nijak nepřekvapoval.  Stojím na kraji lesa, provoněného svěžím vánkem. První rašící lístky zdobí svou šťavnatou zelení stromy, vzrostlé z koberce posetého žlutými orsejemi, tu a tam protkaného bílými sasankami. Les je lemován chodníkem, táhnoucím se kolem vysokých panelových domů, z nichž se linou z části nelibé stereotypní zvuky i údery z přehrávačů, z části seriálové dialogy s příchutěmi kořeněných jídel, a spolu s nesourodými hlasy tvoří lidskou civilizaci. Ta nemilosrdně toho odpoledne uzavřela skálu s poklady. Zato mi nabídla bizarní obraz: V lese pod srázem seděl shrbeně na lavičce stařec. Opíral se oběma rukama o pokřivenou hůl a nepřítomně hleděl kamsi do dáli. Černý kabát i klobouk umocňoval ten zvláštní pohled upřený přes les, jako by záměrně přehlížející záplavu odpadků navrstvenou lhostejností civilizace kolem něj a bujaře pokrývající svěží čistotu jara. Možná se také zahleděl do paměti jako já a rovněž zavzpomínal, jak to místo kdysi bylo voňavě čisté. Dnes za nehybnou maskou tvoří smutný obraz doby. Každé zastavení v určitém prostoru i čase může vyvolat smíšené pocity. Může nás zavést do nádherných vzpomínek, ale také na něco upozornit. Jediné zastavení v nás může vyvolat spoustu otázek. Jen se obávám, aby pohledy, podobně jako ty starcovy, lhostejně nepřehlížely přítomnost. |
Foto © z rodinného archivu autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jan Krůta |
 |
Stanislav Motl |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Helena Štáchová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Karel Šíp |