Danuše Markovová: Nejen o kamenech žlučníkových

Rubrika: Literatura – Fejetony

Kameny mě v životě provázejí neustále. Jsou mým nekonečným zdrojem inspirace. Téměř vášnivě pozoruji jejich podmanivě zemitou krásu zasazenou do neopakovatelných zákoutí v přírodě. Tvoří pestrou mozaiku mého života v tak různorodých proměnách, že se k nim chtě nechtě musím neustále vracet.
Doposud jsem odhalovala pouze jejich přednosti. Nyní se zmíním i o kamenných podobách méně příjemných, avšak i ty mě v konečném důsledku přinesly moudrá ponaučení do života a uštědřily mi nemalou výchovnou lekci.
Na první pohled by se zdálo téměř nepochopitelné, jak mohou být k užitku právě kameny žlučníkové?
Po jejich odborném odstranění z mých útrob - laparoskopickou metodou - se mi značně ulevilo. Asi tak jako vlkovi z pohádky o Červené Karkulce, když mu z břicha postupně vyskočila babička, Karkulka a další postavy, závislé na té či oné pohádkové verzi. Kupodivu vlkovi jako náhradu za babičku i Karkulku nasypali do břicha těžké kameny a pak ho zašili. I když patrně o žlučníkové kameny nešlo, musel se chudák cítit příšerně jako já po operaci.A to pak mají pohádky vychovávat!
V každém případě záměrem neznámého původce hororově laděného příběhu pro děti bylo udržet vlka v pocitu permanentní nasycenosti a upřít mu další chutě na maso. Já jsem na tom byla možná ještě hůře: přísná dieta mi způsobovala hlad jako vlkovi – ale to už mluvím o úplně jiném zvířeti, neboť ten z pohádky byl kameny trvale nasycen, zatímco já jsem bez kamenů měla neustálý hlad. Mně muselo stačit k obědu trocha hlávkového salátu se strouhanou mrkví, v lepším případě „něco vařeného na vodě“. Za takovýchto okolností chuť na maso vymizela úplně; jen v občasných představách se mi vybavovaly libé vůně řízků.
V závěru žlučníkově kamenného příběhu musím však vyzdvihnout i jeho přednosti. Už si umím odepřít sebechutněji vypadající nezdravé pochoutky a už se nepřecpávám na Vánoce. Díky tomu jsem se navrátila do podob „náctileté“- samozřejmě mám na mysli pouze váhu.
Nemám však ponětí, jak se s kameny nakonec vyrovnal vlk, jen doufám, že se také poučil a přestal se přejídat pohádkovými postavami.

Kamenné příběhy i po operaci nebraly konce. Zatím úplně poslední kameňák se mi přihodil minulý měsíc. Večer jsem se vracela domů v dobré náladě - dílem dobře vykonané práce, dílem trocha bublinkového moku, který jsem za odvedenou práci dostala. Blížila jsem se k domovu veselým tempem a cestou jsem zahlédla se mihnout za oknem kamarádku, která bydlí jen pár metrů ode mě. Nevím, co to do mě vjelo. Snad chuť se s někým podělit o dobrou náladu a upozornit na sebe originálním způsobem. Bohužel jsem se nestrefila ani do správného okamžiku, ani do okna napoprvé¬. Jana právě v rychlosti balila svého syna na hory, měla před doktorátem a do toho jí rodila kočka Terezie. Sebrala jsem proto ze země další kamínek a hodila druhý pokus. Zásah! Jana zamávala a vyběhla mi otevřít. Pouze mezi dveřmi jsem jí sdělila narychlo své dojmy a popřála pevné nervy k učení.
Doma jsem si po celodenní práci dopřála plnou vanu vody s libými tóny Rachmaninova. Do takto povznesené nálady mi přišla esemeska: „Danko, ty jsi teda atletka! Víš, že jak jsi hodila ten kamínek, tak mám v okně díru s rozvětveným pavoučkem okolo? Navíc mi rodí kočka – já se z toho asi zblázním.“
Na to, že dělala doktorát z psychologie, tak by to bylo stylové, ale cítila jsem se v tu ránu zoufale.
„ Co jsem to provedla? To se mi nepovedlo ani za dětských let – rozbít někomu okno!“
Nechtělo se mi věřit, že tak malý kamínek může způsobit tak velkou ostudu. Přesto jsem v té panice zavolala aspoň dceři, abych si odlehčila zvláštnímu pocitu uličnictví, který ve mně vězel jako kámen obrovitých rozměrů. Namísto útěchy se divila a myslela si něco „o potrhlé matce“. To jsem vycítila naprosto jasně i na dálku. Situace více než trapná.
Co dodat? Jana doktorát udělala – okenní střípky přinesly štěstí!
Tím si dodnes pro sebe obhajuji své vandalství.Také vím, že do okna házet kameny se ani velkým obloukem, jak jsem si zprvu myslela, nevyplácí, protože kolem toho pavoučka denně chodím a nemohu ho obejít ani obloukem malým. 

Obraz Kameny © Danuše Markovová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 06. 2010.