Druhý Karel May žije, bydlí v naší zemi a jmenuje se David Gruber

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?


Druhý Karel May žije, bydlí v naší zemi a jmenuje se David Gruber. Nedávno napsal a vydal epigonský román ve stylu mayovek. Román se jmenuje „Old Shatterhand opět na Západě“. Gruber nechává znovu ožít staré známé milované hrdiny – Vinnetoua, Dlouhého Davyho, Tlustého Jemmyho, Martina Baumana, Sama Hawkense… a také zlosyna Santera. Jejich příběhy jsou ovšem naprosto nové, originální. Gruberův dobrodružný román je psán tradičně v ich-formě, tedy jako přímé vyprávění Old Shatterhanda neboli zidealizovaného alter ega Karla Maye.
Od předních českých mayologů a příznivců westernových městeček a Divokého západu by se na první pohled dalo čekat, že budou brát Gruberovu knížku do ruky a číst její první řádky s nemalou skepsí. S negativním pocitem „kdo že si to dovolil napodobovat jejich zbožňovaného spisovatele, mj. nejčtenějšího německého spisovatele všech dob…, kdo že si troufnul přiblížit se jeho nedostižnému vypravěčskému mistrovství…“
Opak je pravdou. Znalci pravých mayovek i slavných filmů z 60. let jsou nadšeni. Jeden ze čtenářů říká: „Zápletka Gruberovy mayovky je geniální. Moje prvá setkání s pravými mayovkami a s filmy byla úchvatná – to byl pocit, jako bych s těmi hrdiny přímo žil, mluvil, bojovat, řítil se na koni prérií pod skalnatými horami. Pak jsem ovšem zhltnul z původních mayovek všechno, viděl všechny filmy – a opakované čtení a sledování je sice také krásné a dojemné, ale už to není jako poprvé. Už to je jen jakési „prohlížení si fotografií a videí“ o někom, kdo už zemřel, odešel do nenávratna a nikdy neožije, nikdy už žádné nové slovo nepronese. Ale teď – otevřel jsem Gruberovu mayovku a po dvou stránkách jsem byl naměkko. Jsou to oni, přesně takoví, jak jsem je poznal a jak je miluji ctím… znovu ožívají, znovu překvapují a uchvacují, já ve svých představách znovu naskakuji do sedla a jedu s nimi živými vstříc boji se zlem a podrazy…“

Ten, kdo Davida Grubera dosud neznal, si při čtení jeho románu říká: Odkud se ten člověk vzal? Jak to dokázal tak najednou tak strhujícím stylem napsat?
Kdo zná Davida Grubera a jeho životopis blíže, ten se však nediví vůbec. Je až neuvěřitelné, jak hodně má tento severomoravský rodák s drážďanským slavným romanopiscem společného.
David Gruber načerpal hodně svých poznatků o všestranném rozvoji osobnosti od svého staršího drážďanského přítele docenta Dietmara Richtera, který mu otevřel svět poctivé německé organizace práce, celoživotního efektivního sebevzdělávání, svět úspěchu ve vědách matematických, geometrických, zeměpisných, dějepisných, přírodopisných, ale i humanitních – umění strhující formulace v útvarech delších románových, kratších povídkových i nejkratších žurnalistických a básnických.
Neznám v naší zemi nikoho, kdo by měl tak široce rozvětvený talent. Kdo by byl stejně jako David Gruber už ve svém maturitním věku mezi svými vrstevníky v první pětadvacítce nejschopnějších matematiků a fyziků celé republiky – a zároveň v první pětadvacítce nejúspěšnějších v oblasti českého jazyka, cizích jazyků, umění povídek, básní, žurnalistických článků. Zároveň úspěšný v řadě sportů – od juda a karate přes fotbal, atletické sprinty až ke stolnímu tenisu.
Kdyby v době Gruberova mládí byly u nás normální svobodné poměry, byl by dnes David Gruber jistě jedním z nejváženějších profesorů na Harvardu, Oxfordu nebo podobné prestižní univerzitě. Bolševik však tehdy slušné lidi nenechal oficiálně studovat téměř nic – ani doma, natož v zahraničí. A tak Davidu Gruberovy zbyly jen knihy.
Sta a sta důkladně nastudovaných knih, kterými se vzdělal minimálně na vysokoškolskou úroveň v pedagogice, psychologii, mnoha oblastech biologie a medicíny, ekonomii, jazykovědě a cizích jazycích, informatice a kybernetice, ve slušných základech práva, v matematice, fyzice, historii, geografii, komunikačních a vyjednávacích dovednostech, ve vynálezeckém, objevitelském a vůbec tvořivém myšlení…
Gruber své poznatky zúročil ve třech televizních vzdělávacích seriálech (o rychločtení, time managementu, počítačích a informatice už v 80. letech), ve stovkách článků ve všech nejprestižnějších českých novinách a časopisech – a hlavně v tisícovce nesmírně oblíbených průkopnických autorských kurzů a ve více než padesáti populárně naučných knihách, které se svým svěžím poutavým vypravěčským jazykem liší od drtivé většiny podobných a které si našly miliony českých, slovenských i zahraničních čtenářů.
Už tam cítíte toho Karla Maye a toho Old Shatterhanda? Jejich vzdělanostní univerzalitu, schopnost vědět si rady v každé situaci, ať už řešení zasahuje do jakéhokoliv oboru lidské činnosti. Cítíte Old Shatterhandovu vyváženost fyzické a psychické stránky osobnosti – mistrovské vyjednávací schopnosti, znalosti přírody, a v případě potřeby tvrdou pěst a neomylně přesnou střelu?
Kdo zná Davida Grubera, ten ví, že na epigonskou mayovku si nemohl v naší zemi – a snad i v celé Evropě - troufnout nikdo jiný. A kdo ji přečte, ten, ač racionálně založený, začíná uvažovat, zda přece jen neexistuje něco jako převtělování duší, jako minulé a budoucí životy. Protože – je-li tomu tak, David Gruber nemohl být ve svém minulém životě před více než sto lety nikým jiným než Karlem Mayem. 

Old Shatterhand opět na Západě
Na náměty postav a románů Karla Maye originálně napsal David Gruber
ukázka z románu
Věnování
S úctou a obdivem velkému vypravěči Karlu Mayovi. A všemu chytrému, dobrému a statečnému, co bojuje se zlem a s podrazy.

Prohlášení
Některé postavy románu jsou převzaty z dobrodružných knih Karla Maye. Další postavy a faktografické údaje textu jsou však čirou fantazií autora. Jakákoliv podobnost s konkrétními postavami či faktografickými údaji je čistě náhodná a autor ani nakladatel za ni nenesou jakoukoliv zodpovědnost.
© David Gruber, 2009

 

Witchman

Ten jezdec jsem byl já. Bývalý greenhorn, zelenáč, jak si mě zvykl nazývat starý dobrý Sam Hawkens, když mě právě od mistra Henryho před lety vytáhl poprvé na divoký Západ coby surveyora, zeměměřiče. 

V místě, kde se setkávají hranice amerických států Texas, Oklahoma a Arkansas, tam, kde vyprahlé roviny a polopouště jihu postupně přecházejí do přívětivějších, vlhčích a šťavnatějších prérií, kde už je na každém kroku cítit životodárná vláha mohutného Red Riveru, tam jel směrem na severovýchod ke vzdálenému obzoru osamělý jezdec. Slunce bylo v brzkém odpoledni velmi silné, tak jak je to začátkem podzimu v těchto zeměpisných šířkách obvyklé. A když navíc na vymetené modré obloze nebyl ani mráček a na prérii kromě několika roztroušených polouschlých keřů nikde ani stopy byť po malém lesíku, mohlo se zdát, že cesta bude pro osamělého muže úmorná.
Muž i jeho kůň však působili překvapivě svěžím dojmem. Na vraníkovi bylo na první pohled vidět, že není tuctovým zvířetem, ale naopak jedním z nejušlechtilejších zvířat indiánského chovu. Z jeho chůze i z mírného klusu, k němuž jej jezdec čas od času jemně pobídl, byla cítit elegance a noblesa na každém kroku či skoku. Lesklá hříva mu lehce povlávala, ušlechtilou hlavu držel hrdě vztyčenou a z velkých očí vyzařovala téměř lidská inteligence a moudrost.
Ani jezdec nepřipomínal onu typickou postavičku, kterých se potulovalo po Divokém Západě tou dobou stovky. Jeho indiánský oblek z jemně vydělané tmavožluté bizoní kůže byl bez sebemenší záplaty. Třásně na nohavicích i rukávech nepůsobily vůbec zašle; ba budily dojem, jako by jejich nositel před pár dny vyšel z módního salonu. Klobouk s dostatečně širokou stříškou spolehlivě kryl před paprsky žhavého slunce. Za pasem jezdci vězely dva revolvery, nůž bowiák a několik dalších váčků na věci, které westman při dlouhých cestách mimo civilizaci potřebuje. Nejnápadnější ovšem byly mužovy pušky, zasunuté pevně ve zvláštních třmenech za sedlem. První z nich, těžkou gun, medvědobijku, by lovec drobnější postavy jistě odmítal nosit; manipulace s ní byla jen pro silnějšího střelce. Druhá, o něco lehčí, se vyznačovala zcela neobvyklou kruhovou nábojovou komorou s pětadvaceti otvory pro pětadvacet nábojů. Vpravdě revoluční zbraň v časech, kdy žádná jiná puška nemohla v krátké době za sebou, bez nabíjení, vyslat více střel než dvě. Ano, byl to po celém Západě vyhlášený a proslavený originál puškaře, gunsmitha mistra Benjamina Tylera Henryho ze St. Louis.

Tím jezdcem, směřujícím už třetí den rovnou přímkou na severozápad, jsem byl já. Bývalý greenhorn, zelenáč, jak si mě zvykl nazývat starý dobrý Sam Hawkens, když mě právě od mistra Henryho před lety vytáhl poprvé na divoký Západ coby surveyora, zeměměřiče. Dobrý Sam byl hluboce přesvědčen, že neustálým sekýrováním a podceňováním vycepuje do podoby skvělého westmana, který nezpychne. Nezazlíval jsem to malému lovci, protože mi tímto zvláštním způsobem prokazoval svou přízeň. Ve skutečnost mě měl rád téměř jako vlastního syna a byl by ochoten postavit se svou starobylou puškou Liddy sám třeba stovce indiánů, kdyby mi od nich hrozilo vážné nebezpečí.
Sam si neodvykl nazývat mne greenhornem ani dlouho poté, kdy jsem se stal po celém divokém západě známým pod jménem Shatterhand, Old Shatterhand.
A právě ke zmíněnému puškaři Benjaminu Tyleru Henrymu směřovaly kroky mého koně Hatátitly. Za dva týdny totiž the gunsmith hodlal slavit své požehnané šedesáté narozeniny, a při té příležitosti pořádal malou oslavu pod širým nebem, garden party. Pozvaní k té velké slávě nebyli jen Sam se svými nerozlučnými druhy Dickem Stonem a Willem Parkerem, ale Dlouhý Davy s Tlustým Jemmym a mým kulhavým saským krajanem, bývalým lesním adjunktem na zámku Moritzburg Hobble Frankem. Henrymu však nejvíce záleželo na tom, aby byl přítomen také Vinnetou - a já.
Jemmyho s Davym jsem neviděl už delší dobu; oba mi zmizeli z očí po napínavém dobrodružství v Yellowstonském parku daleko odtud na severozápad ve Wyomingu. Zachraňovali jsme tam před časem lovce medvědů Baumana ze spárů krvežíznivých Siouxů Ogalallů. Sama a jeho druhy jsem nespatřil ještě déle. Docela jsem se proto na setkání těšil a občas se přistihl při nutkání popohnat Hatátitlu k rychlejšímu klusu. Vždy jsem se ovšem včas ovládl; do St. Louis ještě zbývalo několik set mil - napříč celým Arkansasem a poté vzhůru proti proudu Mississippi. Kromě překonání Red Riveru u osady Fulton mě později čekalo přebrodění řeky Arkansas nedaleko rychle se rozrůstajícího města Little Rock a dále cesta úrodnou nížinou směrem na Memphis, který už leží na řece Mississippi. Pak už bude stačit sledovat její široký tok proti proudu. Suché polostepi bude na této cestě stále ubývat, nicméně i můj skvělý Hatátitla by se mohl při lehkomyslném popohánění příliš vysílit - a můj odhad nyní zněl na dobrý týden cesty.
Při příliš rychlém tempu by také mohla polevit v těchto krajích nezbytná ostražitost. Člověk nikdy neví, na jakou zkrachovalou existenci, skrývající se před zákonem, zde narazí. A tak jsem postupoval vpřed klidně a pravidelně se rozhlížel nejen k severovýchodnímu obzoru, ale i na obě strany.

Najednou se kousek vpravo, východněji od směru, kterým jsem mířil, objevily na obzoru dvě malé tečky. Hmátnul jsem po dalekohledu - a ze dvou teček se vyklubali čtyři jezdci. Na vzdálenost více než jedné míle ode mne vypadal jejich pohyb velmi pomalý, ale dalekohled mi prozradil, že ujíždějí docela slušnou rychlostí. To mohlo mít dva důvody: buď někam velmi spěchají, anebo je někdo pronásleduje. Prvé se v dnešním vedru nezdálo být příliš pravděpodobné. Vsadil jsem tedy na druhou variantu a jal se propátrávat pozorně dalekohledem vzdálenou prérii ve směru, ze kterého čtyři jezdci přijížděli.
Určitou chvíli jsem nemohl objevit nic, co by mou domněnku potvrzovalo. Už jsem chtěl dalekohled opět zasunout do pouzdra, když asi dvě míle za jezdci jsem uviděl nějaký pohyb. V obydlené krajině by se na takovou dálku nejspíše nedalo rozeznat nic, ale zde to byla jiná. Tam někde v dáli vyskočila jedna tečka, dvě, tři…
U čerta! Asi dvě míle za jezdci se zjevila na obzoru tlupa možná dvaceti dalších jezdců, ženoucích se zcela jistě po jejich stopě. Netrvalo dlouho, a ujistil jsem se, že to jsou indiáni. Ve sklánějícím se slunci se podvakrát za sebou zaleskla špička oštěpu jednoho z nich. Takto se neleskne žádná bělošská puška!
Na tu dálku jsem samozřejmě nemohl rozpoznat válečné pomalování rudochů. Mohli to být Šošoni anebo hrstka velice bojechtivých Siouxů Racurohů, kteří ve svých nájezdech občas zabrousili až sem. Každopádně - to teď nebylo důležité.
Jsou ti čtyři pronásledovaní muži dostatečně zkušení, aby unikli indiánské přesile? Vědí, že ve volné prérii jim může zachránit život jedině metoda velkého oblouku?
Ať tak či tak, nemohl jsem váhat. Změnil jsem směr poněkud doleva, na sever, a rázně pobídl Hatátitlu do slabin. Poběž, milý, poběž! Chytré zvíře nepotřebovalo ponoukat dvakrát. Porozumělo naléhavému tónu mého hlasu a hnalo se s větrem o závod. Podle mých propočtů jsem měl do společného bodu se čtyřmi jezdci dorazit zhruba za pět minut. Odbočku jsem si však vypočítal tak, abych byl na místě střetu našich drah o nějakou tu chvilku dříve a mohl se připravit. Strach jsem samozřejmě neměl, avšak opatrnosti nikdy nezbývá.
Brzy jsem dorazil na místo. Terén zde vytvářel naštěstí mírnou vlnu. Stačila však svým převýšením nad okolním terénem na to, aby pronásledovaný unikl zrakům svých nepřátel. Další výhodou bylo osamělé lentiškové křoví, které zde rostlo v několika hustých trsech a které mně samému i mému zvířeti poskytlo dostatečný úkryt, a tudíž výhodu překvapení.
Brzy se ozval dusot čtyř zvířat, který postupně sílil. To již jsem mohl jezdce pozorovat ze svého úkrytu mezi listím dobře pouhým okem. V čele pádil zarostlý westman se sveřepým výrazem ve tváři, který nemilosrdně bodal svého vysokého hnědáka každou chvíli do slabin ostruhy svých vysokých jezdeckých bot. Přes rychlý cval jeho koně čišela z jeho vzezření krutost a nemilosrdnost. Odhadoval jsem jej na člena některé z tlup rowdies, zpustlých tuláků a bezohledných jezdců, kteří neuznávali jiná práva než svá vlastní.
Další tři jezdci však už nepůsobili tak nevábným dojmem. Ani jeden z nich se necítil v sedle tak doma jako jejich vousatý vůdce. Jejich plátěné oblečení a zhrublé ruce svědčily spíše o zemědělském, farmářském původu. Tváře měli o poznání vyděšenější než jejich kolega. Zblízka jsem dokonce mohl číst v jejich tvářích značnou nejistotu a obavy. Nevím, kdo z těch tří byl více zpěněn potem - zda oni, anebo jejich koně; o poznání horší zvířata než v čele jedoucí vysoký hnědák.
„Stop, sirs! Stůjte, nebo střelím!“ zvolal jsem dost hlasitě na to, aby mne i při svém úprku bezpečně zaslechli.
„K ďasu, tohle nám ještě scházelo!“ zaklel vousáč, když zarazil svého koně tak prudce, že ten předními kopyty citelně zaryl do prérijní hlíny. „Kdo jste? Jste-li běloch, pomozte nám. Nemáme ani chvilku nazbyt, honí nás tlupa divokých Siouxů.“ Tři jeho druhové s obavami seskočili ze svých koňů a schovaní za jejich hřbety třesoucíma se rukama horečně tasili své revolvery.
„Jen klid, přátelé,“ zahlaholil jsem bodře, „rudoši vás nedohoní dříve než za dobrou čtvrthodinku. Mám je už delší dobu na mušce svého dalekohledu. A jen co sklopíte své bouchačky, vyjdu ze svého úkrytu a pomohu vám.“
Přes určité uklidnění se všichni čtyři nechtěli zdržovat ani o minutu déle než bude nezbytné. Proto schovali své zbraně poměrně rychle. To mi umožnilo opustit křoví a vyjít před ně s napřaženou pravicí.
„Good day, meššúrs,“ stiskl jsem postupně ruku všem třem farmářům. Vousáč se však stisku vyhnul a kousek poodstoupil vzad. „Moment, člověče! Vůbec vás neznáme. Po zdejších krásných prériích se poslední dobou potuluje kdejaká cháska. A kdo se odváží do zdejší divočiny sám, je už předem podezřelý.“
Dvěma ze tří vzadu stojících sedláků jeho řeč vyloženě zaimponovala. Třetí se však ozval: „Jen ho nechte mluvit, pane Witchmane! Když nám chce pomoci, nebude to na škodu. A kdyby ne - jsme přece čtyři na jednoho,“ poněkud nejistě poklepal na pouzdro svého revolveru.
Tak tedy Witchman. Jméno, které jsem v životě neslyšel. Slušnost mi velela představit se také. Nedůvěra ve Witchmana však způsobila, že jsem vyslovil pouze své evropské jméno, které tady na Západě nikomu nic neříkalo. Zároveň jsem se dozvěděl, že nejstarší ze tří dalších bělochů se jmenuje Stange a že cestuje se svým synem Ronem a synovcem Billem. Byli to osadníci z Evropy, chtěli si zde najít kus půdy a začít farmařit, ale Siouxové jim momentálně zkřížili jejich poklidné plány.
„Čím jste se provinili vůči těm mírumilovným indiánům, že usilují o vaše skalpy,“ zeptal jsem se.
„Pěkně mírumilovní,“ vybuchl Witchman. „Dnes zrána jsme narazili na jejich ležení. Hned spustili šílený pokřik a hnali se na nás. Tak tak jsme jim unikli a pracně získali aspoň malý náskok.“
„Možná si myslí, že patříte k těm bělošským tlupám, které jim v poslední době vypálily několik vesnic a pozabíjely nevinné ženy a děti,“ namítl jsem.
„Pshaw! Řeknu vám, sir, moje zásada je: mrtvý indián - dobrý indián. Nic jiného než hrubá síla na tuhle holotu neplatí.“ Witchman byl s hodnocením rychle hotov. Tím ovšem moje podezření vůči své osobě jen potvrdil. Ovšem na každý pád lidský život je tou nejcennější věcí na světě - a ať byl Witchman jakýkoliv člověk, povinnost křesťana mi velela nejdříve jej zachránit a pak až zjišťovat další. A jeho tři druhové si už vůbec nezasloužili smrt indiánským šípem či tomahawkem.
„Hodnocení indiánského plemene si necháme na jindy,“ odbyl jsem Witchmana poněkud ostřeji, „a chcete-li, aby nějaké jindy ještě nastalo, udělejte jedinou možnou věc, která se na této otevřené prérii hodí pro záchranu před pronásledovateli. Udělejte velký oblouk.“
„Cože?“ přerušil mě nevrle Witchman, „zdržovat se velkým obloukem je naprostý nesmysl. Schováme se tady za to křoví a postřílíme ty rudé kůže, jen co se přiblíží. Každý máme minimálně jeden revolver se šesti náboji - a po dvou dalších ve svých puškách. Než se indsmani vzpamatují, polovina jich bude na pravdě boží. Ostatní se rozprchnou jako koroptve. Jsou to zbabělci, sir.“
„Nezapomeňte, že vy jste čtyři a jich je dvacet. Křoví vás nechrání jako třeba palisády nějaké pevnůstky. Nezlobte se, já to nazývám čirým hazardem,“ neudržel jsem se.
„Cha! Kdo je zbabělec, ať si jezdí velkými oblouky. Správný chlap se té chásce postaví čelem. A vůbec - kdo jste, sir, že nám takhle radíte? Podle oblečení nějaký sváteční střelec, který si vyjel na první loveckou výpravu z civilizovaného Východu a hned chce zkušeným zálesákům udílet rozumy. A ty vaše pušky! Tu těžkou medvědobijku bude s sebou tahat po prérii leda naprostý šílenec.“
„Varuji vás, dejte na má slova nebo-“
Ale chlap už mě neposlouchal. Jal se zaujímat vyčkávací postavení za křovisky a rozmisťoval své ostatní tři společníky do něčeho, čemu on snad říkal palebné postavení. „Chcete-li se přidat na naši stranu, pojďte, určím vám vaše místo. Pokud vůbec neuděláte při boji více škody než užitku - i ta vaše druhá flinta je taková divná, nikdy jsem podobný muzeální kousek neviděl. Nejlepší na vás se mi zdá být ten váš kůň. Kdo ví, kde jste k němu přišel a-“
„Když divná puška, tak divná. Hádat se s vámi nebudu. Varoval jsem vás dost zřetelně. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale já se s vámi zabít nenechám. Jedu pryč svou cestou. Ostatně - mám nejvyšší čas; za pět minut se objeví celá tlupa Siouxů.“
Witchman chtěl ještě něco pokřiknout, ale já jsem mu už nevěnoval sebemenší pozornost. Pobídl jsem Hatátitlu a zmizel směrem k dalšímu shluku ostružinového křoví a několika polozakrslých stromků pár stovek metrů daleko. Witchman byl co do diskuse beznadějný případ - ale už kvůli těm třem jsem se nechtěl od záležitosti odpoutat docela.

Sotva jsem dosáhl prvních stromků a uvelebil se v dobrém úkrytu za nimi, mohl jsem - opět s pomocí svého dalekohledu - vidět, že Witchman utrpí ještě ostudnější porážku, než jsem mu sám prorokoval. Siouxové totiž nebyli tak hloupí. A když dojeli z druhé strany těsně k terénní vlně, rozdělili se na dvě poloviny a v okruhu asi dvou set metrů ji začali obcházet. Dobře tušili, že jestli se jimi pronásledované oběti zkusí postavit na odpor ze zálohy, tak to může být právě jenom tady.
Rudoši se nemohli dostat ke čtyřem bělochům úplně zezadu - na to byl terén příliš otevřený. Nepozorovaně však slezli s koní, které nechali vzadu tak, aby je z křovisek nebylo vidět. Z obou stran se pak začali neslyšně plížit k osudnému křovisku.
Když byli vzdáleni nějakých padesát metrů, ozval se útočný skřek jejich náčelníka. Jakoby naráz vyrostli ze země, vrhli se s mohutným pokřikem hiiiiiiiih na své nebohé oběti, kterým jejich úkryt takto už neposkytoval téměř žádnou ochranu. Z křoví padlo pět, šest výstřelů. Jeden rudoch bolestí vykřikl a chytil se za lýtko. Ostatní koule šly zjevně pánubohu do oken. A když rudoši vnikli až do samotného křoví, šarvátka byla tragicky krátká. Neviděl jsem na tu dálku, co se přesně stalo, ale domyslel by si to i naprostý školák. Asi po deseti minutách se vynořil zástup indiánů - a uprostřed zástupu spoutaní čtyři běloši. Witchman v čele, Stange jako poslední a mladí uprostřed. Řemeny a lasa jim poutaly obě ruce k sobě, druhý konec byl přivázaný k sedlu. Zajatci byli nuceni jít tak rychle, jak rychle byli popoháněni jejich koně.
Naštěstí jsem nezaregistroval, že by některý z nich byl raněn do té míry, že by nebyl schopen chůze. Byli tedy zranění buď lehce nebo dokonce vůbec - tak velké překvapení jim útočníci přichystali, že se téměř nezmohli na odpor.


Více o autorovi se dozvíte
na jeho webových stránkách

www.gruber.cz

Foto © archiv Davida Grubera

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 03. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.