Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (15)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (15) |
| Žluté pero – Láska za mřížemi – Paleta sympatie – Staré časy – Hlinsko – Kdo řídí naše kroky? Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy. Dík své slabosti odložil jsem dietní režim srdcaře v domnění, že žlučník je pryč, tak proč se nepokusit vyzkoušet žlučové cesty, – snědl jsem čtyři klobásy, ostré a kořeněné, vypil pět panáků slivovice. Prožil jsem obrovský pocit šťastné spokojenosti. V noci přišlo poselství odebraného žlučníku. Na klozetu jsem přemýšlel o pomíjivosti lidského štěstí a o člověčí nepoučitelné slabosti. Nebylo to jako v Kanadě, ale bolesti a zvuky v břiše se tomu trochu podobaly. Probudilo mne vynikající kosí trio. Je to má oblíbená hudba. Miluji kosí písně. Poslouchám je, kráčím ulicí plnou hluku, a přesto se vznáším v posvátném tichu. Lidé se usmívají a černý Američan z Detroitu veze na káře zeleninu. Kouří cigaretu a má nohy plné křečových žil. Vůbec – kde se ty sny berou? A všechny už jsem prožil. – Mají zlí lidé hodné sny? Mají hodní lidé zlé sny? – Zastavil jsem se u dcery Ivanky a vnuka Josefa. Fára nás vítá, jako by nás neviděla rok. Pouze psi dovedou vítat několikrát za den stejně srdečně svého pána a přítele. Asi mají úplně jiné představy o délce času. V pokoji, kde je prázdno kvůli vlhkosti zdí, bydlí papoušek a andulka. Ta andulka je o několik let starší. Její andulák zemřel už před dvěma roky. Nový a mladý papoušek tuhle starší andulici neměl příliš rád. Vylétával z pokoje do kuchyně, sedal si na naše ruce, na hřbet Fáry, provokoval, křičel a kloval vztekle do všeho, co se pohnulo. Té andulky si nevšímal. Nebyla to jeho rasa. A andulka stárnula, těžko vzlétala z klece nahoru na potrubí u stropu, ve kterém proudila voda do radiátorů. Nakonec přišel den, kdy se bála sletět dolů do klece. Mladší papoušek, který již také nepatřil mezi juniory, se stal k našemu údivu samaritánem. Té staré bábě andulce nosil nahoru v zobáčku zrní, krmil ji a přestal křičet. Také již jen zřídka vlétal do kuchyně mezi nás. Měl POSLÁNÍ. Zobákem čistil peří andulce, sedal vedle ní na potrubí a ve vzácných chvílích, kdy se odhodlala a těžce slétala do „domova“ klece, jí pomáhal. Uběhly dva roky a andulka ztratila sílu vzletět na potrubí do nebe stropu. Seděla na bidýlku a chřadla. Ztrácela peří. Papoušek, stále plný energie vzlétával, jako by si chtěl protáhnout křídla, a posléze zůstával dobrovolně v kleci, kde byla stále otevřená dvířka.  „Asi nás její dušička brzy opustí,“ říkal jsem dceři. „Dlouho tady nebude,“ souhlasila Ivanka, „nedovedu si představit, co tu bude dělat ten papoušek sám.“ Proč truchlíme nad tvory, kteří nám nikdy nic o sobě nemohli říci, pouze zpívali a těšili naše zraky? V koutě, v krabici od bot, je domov ježků. Ivanka si je vzala domů, aby přežili zimu. Přežili vyhublí, ale brzy se vydají na vlastní cesty do svobodného života. V kleci je králík, který si vychází na procházku, jak se mu zachce, a vedle něj bydlí morče. Za dobrého počasí mají volnost na malém travnatém dvorku. „Je to dům živých tvorů,“ pomyslel jsem si. Včera jsem daroval vnukovi Josefovi knihu Karla Čapka Anglické dopisy. Vepsal jsem věnování: „Pepíčkovi, svému vnoučkovi, za to, že chce číst moudrá slova. Děda Pepik.“ Začal ji číst ihned. Měl jsem radost, že uprostřed záplavy škváru, kýčů a bulvárních sprosťárniček, našel čas na dobrou knihu. Také jsem si vzpomněl na své mládí a uvědomil si, že pořekadlo „z pytláka je nejlepší hajný“, má platnost. Vzpomněl jsem si na krkolomné hledání hodnot na hnojišti dítěte z ulice. Zastavil jsem auto u Ministerstva národní obrany v Dejvicích. V dešti bylo do metra několik desítek kroků. Před několika dny jsme s doktorem Havlem z nakladatelství Academia hledali v bistru U Vietnamce poslední chyby v knize FOUSKOVY PROTISTÁTNÍ PÍSNĚ. Žil jsem v takové hezké klidné euforii. Knihu ilustroval můj přítel Jan Kristofori. Pokaždé, když se mi něco povede a vím, že jsem nedělal práci pro šuplík, mám chuť dělat blbosti, jako jsem je dělával celý život. Žiji na vlnovkách štěstí a melancholie. V metru jsem přistoupil k automatu na jízdenky. Jarmila, která mne dobře zná, poznala, že budu hrát divadlo. Říkal jsem tomu Uliční derniéry. Vzdálila se. U chytrého stroje stála paní s dvěma kluky. Vhodil jsem dvacetikorunu a zmáčkl dvakrát číslici osm. Na displeji se objevila číslice šestnáct. Monstrum zachrastilo a vypadly čtyři koruny a dva lístky. „Rychle, rychle, mladá paní,“ mluvil jsem k jízdenkovému automatu, „pospícháme do Lucerny! Čeká na nás paní Márová z Kanady!“ Sebral jsem lístky, zaťukal na stroj, shýbl jsem se, naklonil jsem se za něj: „Děkuji vám milostivá paní, za jízdenky! Přeji hezký den!“ Paní a její vnoučátka nehnuli ani brvou. Jen jejich oči byly jízlivě pobavené. Určitě si říkali: „To je ale blbec!“ V metru proti nám seděla ta paní nebo babička, to jsem neodhadl. Moje žena si sedla zcela jinam. Děti a paní se na mne snažili nepohlédnout. Ulehčeně vystoupili na stanici Staroměstská. Zamával jsem jim. Neodpověděli. „Jednou si vzpomenou,“ namlouval jsem si. Na mimořádné příhody se nezapomíná. V Leninově – Akátové ulici jsem potkával jako mladý kluk pána, který sám sobě nadával. Občas se tak rozčílil, že si nafackoval. Chodíval jsem nenápadně za ním a pozoroval jsem jej jako úkaz na obloze. Později ho dali někam do ústavu a můj otec tvrdil, že to dělal schválně. „Chtěl se zbavit tý svý rapsódie,“ říkal otec. „Ona ho šacovala, musel čistit boty, pral, vařil, uklízel, vodil psa na čůrání!“ „Co dělala jeho paní?“ ptal jsem se maminky. „Nic! Tvrdila, že jediným jejím cílem je udělat z pana Burdy člověka.“ Tenkrát jsem tomu nerozuměl. Po vojně jsem se dozvěděl, že pan Burda byl propuštěn uzdravený. V hospodě říkal: „Já jsem nejšťastnější vdovec, jakého svět nosí!“ Sbíral krabičky od léků a dělal z nich koláže. Tajně obdivoval Jiřího Koláře, s kterým ho před mnoha léty seznámil výtvarník Josef Jerman v Rozdělově. Pan Kolář chodil k Josefovi Jermanovi, který byl mým starším kamarádem, na chleba s máslem a na kafe. Josef Jerman měl vystříhané články o Jiřím Kolářovi, schovával reprodukce jeho koláží a roláží. „Pepiku, tady na té židli, co sedáváš, to bylo místo Jiřího Koláře. Byl pořád hladovej.“ U Josefa Jermana jsem dlouhá léta dostával školu surrealismu. Táta mi také říkal, že pana Burdu chtěli pustit z blázince ještě v době, kdy byla živá jeho žena, ale panu Burdovi se vždy přitížilo, a tak ho tam nechávali. V pasáži Lucerna, pod převráceným koněm, jsme čekali asi hodinu. Ta socha se mi nelíbila. „Tohle si svatý Václav nezaslouží, aby seděl mrše na břichu,“ říkal jsem Jarmile. „Ten kůň si to taky nezaslouží,“ opravila mne má žena. Vyjevení turisté si dílo sochařského exhibicionisty fotografovali, a nahoře v baru, za velikými okny zněla melodie Když ještě civilizace nebyla, vládla celým širým světem idyla... Při mrkvové šťávě jsme se sešli v kavárně u divadla ABC s paní Márovou. Cestu do USA a Kanady jsem nemohl uskutečnit, ale vědomí, že je možné vycestovat do dálek, mi dávalo naději, že tomu bude i v budoucnu. Musím se přiznat, že jsem měl pocity tak nějak na půl. Srdce chtělo do dálek a obavy mne držely zpátky. Návštěva New Yorku v minulém roce zůstala v paměti jako stín. Kolem nás procházeli hosté do divadla na televizní natáčení Benefice Stelly Zázvorkové. Setkali jsme se s Kristiánem Kodetem a s jeho paní. Kristián měl šáteček na krku a elegantní tmavomodré šaty. Připomíná mi uměnímilovnou dobu, kdy se šlechtici procházeli po svých galeriích a spinet hrál barokní melodie. „Ahoj Fousku,“ vítal mne, „když tě vidím, věřím, že optimismus není nemoc.“ Vím, že tato kniha ho o mém optimismu nepřesvědčí, ale už tím, že píši o svých nejistotách, je důkazem malé naděje, že je to něčemu platné. Hlavně mně, abych v sobě nenosil myšlenky, které mne tíží jako pytel písku. Nechápu, kde se bere ten pocit pohody a laskavosti. Vždy se objeví při setkání s Janem Kristoforim, Kristiánem Kodetem nebo s Ivanem Svatošem. Není to jen přičiněním jejich obrazů, ale jimi samými. Ještě jsem nepotkal nepříjemného malíře. Možná je to jejich profesí, která vyžaduje čas, zamyšlení a samotu, kdy za vůně barev tahy rozmáchlých štětců vytváří atmosféru vlastních světů. Na schodišti u obchodu fotopřístroji FOTO-ŠKODA, jsme potkali Antonína Hardta, herce a bývalého ředitele Karlínského divadla, pod které příslušel i Semafor. „Dobrý večer, bývalý pane řediteli!“ pozdravil jsem. Ptal se, jestli jdu také na paní Stellu. „Ačkoli bych rád šel, nemohu. Mám dnes vystoupení,“ odpověděl jsem. „Správně, sliby se mají plnit,“ přikývl pan Hardt. Před rokem byl pan Hardt na mém vystoupení v Semaforu. „Je to zvláštní a je to tvoje,“ říkal po představení. Václavské náměstí blikalo tisíci neony. Jarmila se na mne podívala. Věděl jsem, na co myslí. Žádné vystoupení jsem neměl. Museli jsme do Kladna, protože jsme slíbili mamince Jarmily, mojí třiaosmdesátileté panímámě, že ji Jarmila vykoupe a ostříhá nehty na nohou. „Taková lež to zase nebyla,“ říkal jsem cestou do Kladna ženě. „Lhal jsem v zájmu vyšších ušlechtilých cílů.“ „Říkal jsi také panu Hardtovi, že máš sociální cítění, a on říkal, že to tě jenom ctí! Já bych radši říkala – křesťanské cítění,“ ozvala se Jarmila. Už jsem ji neřekl, že má pravdu, aby nezpychla. Ženy a děti musíte chválit opatrně. Maminka už na nás čekala. Děkovala Jarmile za koprovou, která ji prý moc chutnala. Skutečně, moje žena vaří skvělou koprovou a sama ji nejí. Panímáma mě našla v Blesku na obrázku s Uršulou Klukovou a Yvonne Přenosilovou… „Sluší ti to,“ chválila mne. Já si to nemyslel, ale přesto jsem měl radost. Spíše jsem myslel na to, jestli až nebudu moci vzlétnout na trubku u stropu, jestli se najde papoušek, který mi přinese zrní. Do galérie MIRÓ jsem vlastně ten den jít nechtěl. Příliš pršelo a já navíc ve Strahovském klášteře pociťuji prapodivný stav nejistoty. Určitě zde musel před sto dvaceti lety procházet můj pradědeček. V jakém šatu a jakého poslání, to nevím. Prababička Fousková byla někde na církevním úřadě kuchařkou. Kdo byl otcem mého dědečka, netušíme. Tedy nikoli docela. V bráně jsem potkal Japonce, který docela hezkou češtinou volal: „Pane, mohla byste mě řícti, kde já bych mohla deštnika koupit?“ Nevěděl jsem, ale dáma, která vyšla z obchůdku s konzervou studené koly, ukázala dolů k Ministerstvu zahraničních věcí. „Dekuji vam i vam, pane,“ řekl na rozloučenou a uklonil se. „Ti Korejci jsou divní lidi,“ oslovila mne paní s kolou. „Proč myslíte, že jsou to Korejci?“ divil jsem se upřímně. „Nó, mají šikmý oči a mluví krátce,“ vysvětlovala mi dáma. „Ale možná to byl Číňan“, dodala. „Oni jsou všichni stejný! Nechápu, jak se rozeznají!“ Nechal jsem znalkyni národů a ras odejít a přemýšlel jsem, že to samé si asi myslí oni o nás. Jediným důkazem, že se domníváme, že jsme se setkali s japonským občanem je, že má přes rameno digitální kameru Panasonic. Zatroubil klakson. Uskočil jsem před multikárou. „Pane Fousek, bylo by vás škoda, dávejte pozor,“ volal na mne s úsměvem tlustý šofér. Za malou chvíli jsem si vzpomněl, odkud toho šoféra znám. Byl to muž, který mi půjčil před několika týdny sirky, abych mohl zapálit svíci na hřbitově ve Strašnicích u hromadného hrobu obětí války. Za svou tetu Marii, sestru mé maminky Boženy. Zahynula v posledním dnu války při Pražském povstání v roce 1945. Prohlížel jsem si v Galerii Miró výstavu Karola a Matúše Benických. Fotografie z Číny. Vzpomněl jsem si na toho Japonce, co sháněl deštník. „Nebyl to opravdu Číňan?“ Mrzelo mne, že mne ta dáma s kolou ovlivnila. Samozřejmě, že to byl Japonec. A vůbec – co na tom záleží, kdo je odkud? Hlavní je, že přichází v dobrém. Pan doktor Smolák si se zájmem prohlédl mé fotomontáže a vysvětlil mi, jak je těžké uskutečnit jakoukoli výstavu. Finance hrají prvořadou roli. Více a více si zvykám na skutečnost, že až bude výstava mé celoživotní fotografické práce, budu dávno neživý. A to už bude jedno, jestli bude či nebude nějaká výstava. Odcházel jsem do deště. Do svého milovaného deště. Miluji vlídně nevlídné počasí. V hospůdce U STŘÍBRNÉ KOČKY bylo teplo a příjemno. „Zůstal jste nám věrný,“ vítala mne roztomilá paní hostinská. Byl jsem jediný Čech v téhle milé hospůdce. Lépe řečeno kavárničce. Slyšel jsem hovor mladých lidí, a nevěděl, jakou řečí hovoří. Jako kámen shůry dolehla na mne tíseň. Propadal jsem depresi. Lepší pražskou galerii pro své celoživotní dílo fotografické neseženu. Vše stojí na penězích. Dříve rozhodovaly o konání výstav podezřelé svazy a teď podezřelé peníze. Sponzory najít neumím a žebrání mne ponižuje. Přesto je hezká ta tajemná hra – hledat, věřit, že jednou přijde mecenáš a řekne: „Pane...“ Paní hostinská za mnou vyběhla ven: „Pane Fousku, nechal jste u nás čepici!“ Běžela za mnou v dešti. Děkoval jsem nadšeně. Tu čepici s kšiltem a nápisem NEW YORK jsem koupil za dolar v QUEENSU ve Spojených státech. Slíbil jsem si, že příště přinesu té paní kytičku. Nechala hospůdku na pospas cizincům i s kasou a běžela do deště vrátit čepici starému sklerotickému dědkovi. Pokaždé, když něco zapomenu, diplomaticky to svádím na duševní přepracovanost, na roztržitost a na bohémství. Pravda ale je, že zapomínám úměrně k věku. Za další hodinu jsem čepici zapomněl v restauraci Nad hrádkem, kde jsem si pochutnal na skvělé svíčkové s rybízovou marmeládou a s citronem. Pět knedlíků a pivo bez alkoholu. „S čistou hlavou, čistá jízda!“ bylo napsáno na nálepce. „Tak je to správné,“ pochválil jsem autora sloganu a dostal jsem strašnou chuť na jakoukoli dvanáctku pivo. Rozhlížel jsem se po hospodě. A svitla vzpomínka. „Už jsem tady byl!“ Před několika roky s Janem Slováčkem, šerifem Tramp Clubu Praha. Staří trampové zpívali písně, kterým jsem naslouchal u Berounky. Myslel jsem na svého tchána Bogana Příhodu. Byl by tady mezi svými. Ale z Nebe se opušťáky nedávají. Zaplať Pán Bůh, že jsem se naučil chodit s kloboukem v ruce tam, kde se smeknout má a není to servilnost. Ty hrany, které ve mně občas zaskřípaly, se pomalu obrušují. Stále více si uvědomuji, že největší výhrou je překonat konflikt mezilidských vztahů. Nadáváme na špatný svět. Snažme se nebýt sami těmi, kterým špatnost dáváme za vinu. To neznamená ustupovat a vzdávat se, jen si říci, že cesty jsou různé a žádná z nich není snadná. V mládí i ve středním věku jsem si kolikráte myslel, že jsem na hoře nejvyšší a byl jsem červíčkem u úpatí. A jsem jím dále. Věk člověka zbrzdí a jeho vozík s touhou uchopit do náruče celý svět zpomaluje a skřípe. Poznávám, že život je službou nejen sobě, ale hlavně druhým. Pomáhat, nebýt lakomý a bezcitný, ubrat ze svého pohodlí, to je hezká cesta. Je to očisťující pocit, být prospěšný dobré věci. A nemusí to být megalomanské, ale snažit se potěšit a dát radost těm nejbližším. Je to kolík štafety, která se předává dál. Pokašlávajícímu bezdomovci, co trochu zadrhává v řeči, rád dávám za časopis NOVÝ PROSTOR, který prodává a který většinou nemám čas přečíst. Moje babička Kristýnka dávala pokaždé do kostelních kasiček drobné mince. V jednom českobudějovickém kostele jsem dostával možnost vhodit peníze sám. Měl jsem v sobě veliký pocit důležitosti. Vždy jsem čekal, až to někdo s návštěvníků kostela uvidí. „Tak dělej, Pepíčku,“ vyzvala mne babička netrpělivě, „na co čekáš!?“ Vhodil jsem do kasičky peníze tak, aby hodně cinknuly. Tvářil jsem se hodně důležitě. Maminka mi říkala, že jsem potom celý den o ničem jiném nemluvil. Naše rodina byla chudá, více nežli kostelní myši, a tak jsem si myslel, že koruna je velké bohatství. Na co vzpomínám s nelibostí, je příhoda, která se stala na náměstí Republiky v Praze. Vhodil jsem v kostele peníze do kasičky, hrdě jsem se rozhlédl a kostelník mi řekl hezky nahlas: „Moc jsi tam toho nehodil!“ „Jak to můžete vědět?“ tázal jsem se uraženě. Kostelník řekl pohrdavě: „To poznám, jak to zazvoní! Za to si Pánbíček nekoupí ani knot do svíčky!“ Moje babička Kristýnka, která dokázala namlátit i svému padesátiletému synovi Emanovi, když se vracel z hospody U CHROMÝCH v Nemanicích, chtěla kostelníka zfackovat, ale ten, i když napadal na nohu, uprchl na náměstí. Babička si mne získala navždycky. Pokaždé, když ji tatínek posílal zpět do Budějovic, protože se u nás zabydlela a mluvila do všeho, v duchu jsem tátovi strašně nadával. Babičku jsem doprovázel a zadržoval jsem pláč. Vlastně jsem plakat neuměl. Ve vlaku z Prahy mi babička řekla: „Pepíku, vykašli se na něj, je jedno, kolik dáš, ale jestli vůbec něco dáš!“ Táta doma vyslechl celou příhodu a křičel: „Flanďácí jsou ksindl! Holt ten klérus! Ať jsou rádi, že je nechá dělnická třída v republice!“ Nikdy jsem nepochopil proč, když jsem měl tyfus, nebo spálu, nade mnou táta šeptal: „Pane Bože pomoz našemu Pepíčkovi!“ Před svou smrtí nám maminka často vyprávěla o mých dobách dětství. Pamatovala si jenom vyhrocené situace a mé průšvihy. Zásluhou její a mé ženy Jarmily, která chodila k mé mamince více nežli já, zůstaly odváté příběhy na světě. Mám dobrou paměť, ale nejvíce mi pomáhají notýsky, do kterých jsem si dělal poznámky o dějích, které se mi líbily. Kdybych se staral o učení jako o absurdní a neobvyklé všednosti, byl bych možná vzdělaným člověkem. Vzápětí se omlouvám. Jsem rád, že jsem žil a žiji bez nápověd kantorů všeho druhu. Myslím, že jsou často hrobníky toho nejkrásnějšího na člověku – INDIVIDUALITY. A potlačení individuality je nejsilnější podporou každé diktatury a totality. „Chci být neposlušný, nechci být jedním z kuřat v Xaverově!“ Napsal jsem před dvaceti roky v Semaforu. Samozřejmě, že ta neposlušnost byla úměrná. Hrdinství končí s příchodem reálného strachu. Ublíží-li nám někdo, pamatujeme si to až do smrti. Odpouštíme, ale ta újma sedí stále v zátylku. Nikdy už není čistá voda. Skvrna nespravedlnosti se stále objevuje jako oko na rybníce. A když ublížíme my? Mám v sobě pár výčitek z nefér hry. Z mládí i z pozdějších let. Vracejí se a trýzní. Pokaždé, když říkám velká slova, ozvou se: „Nepřeháněj! Nemáš právo kázat ani kárat!“ Je to SVĚDOMÍ? Když mi bylo kolem čtrnácti let, v krámku v Huťské ulici jsem dal paní Šemelíkové do tašky koňskou koblihu. Byla zabalena v pytlíku s nápisem VDP – Všedělnická pekárna. Té zkratce se tajně říkalo – Vyližte dělníkům prdel. Potom se změnil název kladenské pekárny na VZP a lidový poeta vymyslel: Vyližte zadnici pracujícím. Paní Šemelíková nebyla špatná sousedka, ale jednou jsem dostal od ni buchtu a rozkousl jsem švába. Co mi vadilo, bylo její ujíždějící levé oko. Mně totiž ujíždělo také. Myslela, že se jí vysmívám, a já si myslel, že se ona vysmívá mně. Měli jsme tupozrakost. Ale ten šváb mě hrozně naštval. Dodnes je mi mdlo, když si na to vzpomenu. Zvracel jsem několik dní a každou buchtu dodnes rozlamuji, než ji sním. Další děj mi vyprávěl můj tatínek. „Šemelice“, jak jsme ji říkali, přišla domů, vybalila nákup, nalila do kafáčů mléko a otevřela pytlík VDP, který byl navíc. Kobliha byla pevná. Sebral jsem ji na ulici od Karla, koně, který byl tenkrát prvním taxi na Kladně. KOŇOTAXI. Paní Šemelíková a její synové Josef s Otou se rozčílili. Před tím, než pochopili, že nejde o nový druh pečiva, omakali koblihu všichni. Myli se hodinu. Josef, nejstarší syn prý vykřikoval , že tetan je smrtelný. Podezření padlo na mně a já se přiznal. Tvrdil jsem prý, že jsem chtěl, aby pohnojila bramboříky za oknem. Několik měsíců si k nám chodila pro zažívací sodu a tátovi říkala: „Pane Fousek, to je od tý koblihy.“ Táta, který se mě zastával, toho měl už dost a jednou na ni zařval: „Paní Šemeliková, koňský hovno není strychnin!“ Potom už nechodila pro sodu. V bufetu Na růžku v Rozdělově, kde v první republice sváděl Antonín Zápotocký mou babičku Kristýnku, mi říkal Ota Šemelík: „Pepiku, tys byl pěknej panchart. Udělal jsi každýmu to nejhorší. Moje máma na tu koblihu nezapomněla až do smrti. Kdyby tvůj táta nebyl komunistickej funkcionář, rozbili bysme ti pěkně hubu!“ Hokynářka paní Malá říkala, že jsem divný dítě, který vypadlo kulhavýmu čertovi z hnízda. A také řekla, že se budu jednou živit místo rukama ukecanou hubou. Namazal jsem jí kliku u krámku olomouckými tvarůžky. Pan Řehák, drogista a materialista, a také paní Kelbichová z hospody, paní Malé hrozně vynadali a na čas u ní přestali nakupovat. Pan Řehák nazval paní Malou olomouckou bábou. Maminka celá léta vzpomínala na tuhle aféru z Divadelní ulice, kde jsme bydleli v baráčku s térovou střechou. Za měsíc jsem našel u divadla peněženku pana Řeháka. Nepamatuji si, kolik v ní bylo, ale já jsem tolik peněz v životě neviděl. A to mně bylo asi třináct let. Týden jsem měl tu peněženku schovanou v boudě za dráhou u lázní, kde jsme se scházeli s partou na cigaretky a kde jsme zkoušeli rozvíjející se tvary našich kamarádek. Trápilo mě svědomí a nevěděl jsem, jestli mám peněženku vrátit. V knihách od Zoly jsem četl, že boháči jsou saně a tasemnice, které vysávají proletariát. A já byl ten proletář. Můj táta a máma také. Neměli jsme peníze a já neměl ani šaty a černé boty do divadla, když hráli v Kladně Lucernu. Vždycky jsem si půjčoval šaty od kamaráda Kabeleho. V té peněžence byla ručně vytištěná vizitka pana Řeháka. Bohouš Bechner, kterému jsem prozradil, co schovávám za trámem, říkal: „Vole, za to bysme mohli dojet vlakem na hranice a potom v noci utýct do Německa. Třeba by nás najmuli na parník jako lakýrníky a my se dostali do Ameriky.“ Když jsem vešel do drogerie, pan Řehák tam nebyl. Prý už tam nikdy nebude. Nikdo mi neřekl proč. Vhodil jsem vizitku a prázdnou peněženku do kanálu a vešel jsem do krámu paní Malé. „Tady vám nesu, paní Malá peníze,“ řekl jsem chlapsky a třásl se mi hlas, „posílá vám je pan Řehák, abyste se nezlobila, že vám tenkrát nadával!“ Paní Malá, „bába Mrňavá“, vzala peníze, přepočítala je a udiveně pokyvovala šedivou hlavou: „Hnulo se v něm svědomí. V tom lumpovi!“ Měl jsem radost, že jsem se těch peněz zbavil. Měl jsem studený pocit, že se na mě každý dívá a vidí, že jsem zloděj. Druhý den Bohouš nabízel cigára a docela otevřel láhev Hořčáku. Cigaret a hořčáku měl zásobu, a taky koupil prezervativy, ačkoli jsme je nikdo nepotřeboval. Nikdy se mi nepřiznal, ale věděl jsem, že si vzal něco z peněženky, kterou jsem schovával za trámem. Často jsem přemýšlel, jestli jsem zloděj nebo spoluviník. V HUMPOLCI U černého koně jsem vyprávěl Jarmile o paní Malé, o dětství, kdy jsem byl pionýrem ve škole a klukem z ulice mimo školu. Vlastně jsem se učil přetvářce od malička. A to jsme ještě bydleli v Divadelní ulici. Dobrá škola. Táta rád říkával aforismus K. H. Borovského: Nechoď, Vašku, s pány na led, pán uklouzne a chudák si nohu zláme! Věřím, že všechna tato setkání, ať se Zolou, Havlíčkem nebo Dostojevským, vychovávala moji rozpolcenou duši. Na jedné straně odpor k boháčům a na druhé straně nechuť k líným hlupákům. Stálé rozpory a věčné pochybování. Vztah k dekadenci, k asanaci, ke všemu temnému, neposlušnému a odpor ke všem úředníkům a vykonavatelům jakýchkoli nařízení a příkazů. S takovou povahou se kariéra nedělá. Nad výčepem čtu nápis – TEPLÉ PIVO JE LEPŠÍ NEŽ STUDENÁ NĚMKA. Na klozetu další nápis – MUSÍŠ OPRAVDU? Nad dveřmi do hostince se skví další moudrost – TULÁKŮM A CIZÍM POCESTNÝM VSTUP ZAKÁZÁN Z DŮVODU MOŽNÉHO ZAVLEČENÍ KULHAVKY A SLINTAVKY! – Nedaleko, směrem k náměstí, stávala humpolecká radnice. Teď tam stojí banka. Odtud ještě z radnice, promlouval k lidu K. H. BOROVSKÝ, který byl senátorem za humpolecký kraj. V hostinci jsem dostal pilulku proti bolestem žlučových cest. Pan vrchní měl stejné problémy. Vyndal jsem z tašky texty a připravil si program na dvouhodinové vystoupení ve Hlinsku. Ten pan číšník mi připomínal pana Řeháka, ale možná to byla jen fikce. Fabulace. Ve slovníku píší, že fabulace je vyprávění smyšlenek. Ale copak je možné literaturu vytvářet bez nich? To bychom měli jen učebnice a kroniky, a ty jsou také poznamenány myšlením a citem autorů. A také možností, jak jim která epocha dovolila psát, aby nepřišli o místo a někdy i o hrdlo. „Obecenstvo je takové, jako ten, který před ním stojí,“ říkal mi jednou jeden pán v Strakonicích. Zcela jsem to nepochopil. V Hlinsku bylo plno. Protože Komorní divadlo má skvělou pověst a hrála zde již většina našich kumštýřů, byl jsem šťasten, že musím přidávat. Člověk nerad prohrává. Mé jméno není natolik známé, aby nafukovalo sály. Mám rád malé kluby a hlavně lidi, kteří jdou za mnou. Svým vystoupením, když není se mnou syn Tomáš, říkám: „Sám se všemi v sále!“ Před vystoupením mně nebylo nejlépe. Možná je to předstartovní horečka. Nemohu se ji zbavit, a to už se pohybuji na různých prknech od roku 1979. Zakoupil jsem si vedle malého loutkového divadla v Hlinsku vietnamské boty za 220 korun. „Ty se ti možná rozpadnou za tejden,“ oslovil mne malý mužíček. „Viděl jsem tady tvůj plakát. Vypadáš hůř než na něm. Ale lístek jsem si koupil. Krampol o tobě vypráví, tak se jdu přesvědčit, jestli jsi takovej pošuk, jak Krampol říká v tý televizi.“ Musím říci o svém omylu v Hlinsku. Spletl jsem se a vybaloval jsem si kytaru, stojan a texty v tom malém loutkovém divadýlku. Měl jsem dojem, že se tam nevejde ani třicet lidí. „Dobrý den, pane Fousku,“ pozdravila mne mladá žena, „ vy hrajete od 18 hodin, že? Jdu na vás do Komorního divadla HLINEČAN. Je to za mostem.“ Pochopil jsem, že jsem zcela jinde. Dlouho jsem nepoznal tak dobré obecenstvo. Zapomněl jsem na diagnózu KARDIAK a bavil jsem diváky ze všech sil třiašedesátiletého mužskýho. Cestou do Kladna jsem si dal v motorestu NAHÁČ drůbeží polévku. Díval jsem se na trucky, na noční náladu dálnice. Noc je mým rájem. Auta, tváře šoférů, pohledy, které již nikdy nepotkám, presso s mlékem a vzpomínky. Hamburk, Zürich, Mnichov, Sydney, Seattle, Vídeň, Toronto, Praha, Děčín, Singapur, spousty měst letmo navštívených i prožitých, loučení s pocitem posledních cest. Pod koly dráhy od těžkých náklaďáků. Měl bych odpočívat, chodit na procházky s vnoučaty, nechávat si měřit tlak, dietně pojídat bezcholesterolovou stravu, pít denně deci červeného nebo dvoudeci slabého piva. Jednou možná řeknou vnoučata: „Měli jsme bláznivého dědečka!“ Já žádného dědečka neměl. Jednoho, toho z Rozdělova, co neznal svého tátu, jsem spatřil párkrát. Nikdy jsem od něj nedostal pusu. Můj táta ho neměl v lásce. Nemohl mu odpustit, že si přivedl macechu. Druhého dědečka jsem neviděl nikdy. Babička Kristýnka o něm nikdy neřekla ani slovo. Prodával prý koně. Jsem rád, že se mne nikdo za komunistů nezeptal, čím byl dědeček. Musel bych do kádrového dotazníku napsat: „Kapitalista, soukromý podnikatel, koňský handlíř!“ Dělám vše proto, aby moji vnoučci na mne nezapomněli. Ale je to pravda? A je to opravdu potřebné? Stačí poslední třetina života na to, abych všechny obejmul a řekl jim, že je mám rád? Proč toužíme po cestách nejistot? Proč mne stále lákají dálky, neznámá města, neznámí lidé? Proč se chci přesvědčovat, že všude najdu spřízněnou duši? Kdo řídí naše kroky? Neumím se modlit, neumím navštěvovat pravidelně kostely a domy Páně, ale každý den sbírám doteky hezkých chvil a setkání – vozíčkář mi říká před malým barem v Kladně na Sítné: „Pane Fousku, U Kašáků jsme se těšili před třiceti roky, že přijdete mezi nás. Byla to vždycky sranda a já na ní vzpomínám dodnes!“ Není to krásná odměna, i když z ní nepadají honoráře? „Jak vypadá ten Pán Bůh?“ Proč si stále myslím, že je podoben vlídnému a moudrému člověku? Proč se Bohem ohánějí ti, kteří jej nikdy nespatřili? Je Bůh v nás samých? Je hodně po půlnoci. Beru automatický ovladač. Z bedýnky světových průšvihů, lidských radostí a zklamání, slyším, že letadlo narazilo do italského mrakodrapu. Venku se ozval můj kamarád kos. Žluté školní pero, které mi daroval můj vnouček Pepik, pouští inkoust, ale krásně píše. Před pěti roky stávalo šestnáct korun. Je popraskané a lepší než Parker za tisíc korun. V televizi naslouchám slibům politiků. Milovníci Stalinů, Gottwaldů a Husáků mají hodně příznivců. Někdy si myslím, jestli komunismus nevznikl v Praze. Švejk měl různé nápady. Kos přestal zpívat. Ozval se zvuk sypajícího se skla. Někdo vykrádal z auta rádio. Vzápětí zaskřípala kola. Idiot si léčil bebíčko komplexů. |
| Bilance minulé budoucnosti |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 04. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Vladimír Just |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Stanislav Motl |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Zdeněk Pošíval |