Dagmar Slivinská: Jak papoušek tahal z klobouku....
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
| ….Dala jsem kamarádce k narozeninám mimo jiné los. Pečlivě jsem vybírala mezi desítkou jiných losů, se snahou vybrat ten s největší výhrou. Najednou jsem se přistihla, že se mé myšlenky začínají ubírat jinou cestou. Netušila jsem, kolik úvah taková obyčejná koupě losu vyvolá. Takový los je jako ďáblův lupínek. Vystrčí růžky a začne našeptávat: A co když ten los vyhraje ten milion? Ale kuš, říkám si. Vždyť právě proto ten los kupuji, ne? A on zase: „ no jo, ale ty je nevyhraješ, cha cha“. Abych našeptávači utrhla tipec, říkám si v duchu... kašlu na los, to opravdu není dobrý nápad. Šla jsem domů, ale myšlenka na los se mi prostě usídlila v hlavě. Byla to ode mne zbabělost, ten los nekoupit. Losy se přece kupují právě kvůli naději na výhru, ne? A tím, že jsem ho nekoupila, vlastně kamarádce výhru nepřeju! ˇÚplně jsem se zpotila, co to ze mne vylezlo na povrch... Zřejmě ve mně sídlí nějaký skřítek mamonářík, který touží po zlaťácích! Najednou mi došlo, jak hluboce v sobě neseme tu tíhu kontrastů dobra a zla! Kolik protichůdných myšlenek vyvolá koupě obyčejného losu.  Proč nemůžeme mít jen to radostné očekávání, které většinou máme, když někoho obdarujeme! Copak je to tak těžké, si udržet tu krásnou představu, jakou radost bude přítel mít, až zjistí, že vyhrál milion? Proč se tam zase vkrádá šotkovo šeptání...“ a ty nebudeš mít nic..he, he!“ Mám chuť vzít pomyslné kladivo a zatlouci ho sto metrů do země.“ Ty drzej parchante, zmlkni!“ Nejlepší je, jakoukoliv negativní představu vytlačit tou pozitivní. Představila jsem si, co všechno si kamarádka konečně koupí, bez obav, že nebude na chléb náš vezdejší. Zasnila jsem se... V duchu jsem s ní procházela obchody a nakupovala a nakupovala... a bum! Byla jsem na zemi. V chodníku byla díra. Chyběla kostka. Vypadalo to, jako by ji vyklovl nějaký hladový pták. Ale spíš ji někdo nutně potřeboval. Třeba jako těžítko, aby mu neulítly nápady, nebo... nedejbože ji potřeboval lupič, nebo si ji nejspíš odvezl turista, kterému bude připomínat Prahu a jeho bolavé nohy. Ale vraťme se zpět. Vzpomněla jsem si, jak jsem nedávno jedné přítelkyni říkala, že když vyhraju, dám jí milion na byt. Ta výhra měla být z jackpotu ve sportce. Kdy šlo o 85 milionů. Hu! Nádhera. Řekněte, kdo by nedal kamarádovi klidně milion? Vždyť by jich ještě tolik zbylo! Ale je toto velkodušnost? A co když člověka v tomto případě najednou přepadne strach, že mu ubude panebože milion? Tolik peněz! A i když ho to samého nenapadne, napadne to možná jeho ženu, syna, matku, tetu, nebo kohokoliv z jeho blízkých. Ano moji drazí. Mamon je také ďáblův nástroj. A velmi účinný. A zrazování od našich nejbližších udělá své. Já jsem si to v sobě vyřešila. Prostě jí ho dám a hotovo. Rychle. A budu se s ní radovat. Z mého daru. Ale co kdyby..... Tak tady vidíte zářný příklad onoho odvěkého boje mezi dobrem a zlem. Dobro je jasné, čisté zářivé, jednoduché. Zlo je, aspoň podle mé představy, tmavé, kalné, plné ostrých hrotů, krásné cesty, vedoucí ale k propasti, zlomyslný šepot, pomluvy.... Silný protivník! Anebo je to tak, jak jsem nedávno četla rozbor Otčenáše. Byla tam podle mne logická poopravení, a pro tuto situaci toto : Na místo “a neuveď nás v pokušení“ dává autor slova “a proveď nás pokušením“ , protože proč by nás Bůh měl zbytečně uvádět do pokušení! To přece není jeho práce, on nás, na naši žádost, pokušením provází a po očku sleduje, jak se s tím vyrovnáme. Takže to bylo ono pokušení, jít kamarádce koupit los a pak ho radši nekoupit, abych snad proboha potom nezáviděla? Vždyť jde přece jen o náhodu a štěstí! Kolik kombinací musel počítač vytvořit, aby na los jen tak někdo nevyhrál. Myslím na ten stírací, samozřejmě. Ten mne baví. Nerada bych čekala, až nějaký virtuální papoušek vytáhne (mé?) číslo s první výhrou. Na to už mne nikdo nenachytá. Zvláště ne na nový způsob jisté firmy, která vám pošle dopis, kde vás oslovují velmi důvěrně, a posílají vám vypsaný šek na milion a dalších pět listin s dalšími blá blá bláboly o tom, jak jste byli vybráni, a jak nic nemusíte, když nechcete, jen budou vaše šance na ten šek vyšší, koupíte-li si na splátky cokoliv, co nabízejí...! Několikrát jsem zpočátku neodolala. A pak mne to přestalo bavit. Už nereaguji. Pravda nevím, jestli v těch listinách, které mi vytrvale posílají, nebyl třeba opravdový šek na milion, který jsem vyhrála, i když jsem si nic nekoupila, jak slibovali. Nevím a je mi to fuk! Jen mi je líto těch stromů, které na to musely padnout. Na ty nesmyslné záplavy slov, na to mazání medu kolem úst... Znáte to pořekadlo „ koho vyhodí dveřmi, ten se vrátí oknem?“, tak považte! Už lezou oknem - a přímo do Windows. Otevřete mail, kde vás oslovují slovy „drahá paní“, a zase ten šek! Zase milion. Zase sliby. Ale o dost agresivnější. Musejí mít velký tým psychologů na zpracovávání lidské mysli. Čekám, kdy pošlou video, jak pan Vopička drží ten milion v ruce a podprahově se k vašim uším nesou slova „kup si to, odpověz a kup si to!“ Tady vidíte, jak zlo dokáže být fikané. Jak klidně nasadí ten nejtěžší kalibr, aby dostal dušičky jako vodník do hrníčku. Dozvěděla jsem se, že podprahové vysílání (jsou to vlastně věty, které jsou nahrané pod jinou frekvencí, kterou naše ucho není schopno vnímat, ale mozek ji eviduje a má tendenci tyto rozkazy plnit) má každý obchodní dům. Takže vy si jdete koupit jen ponožky, ale odcházíte s nákupem za několik tisíc. Máte-li je sebou samozřejmě. A doma to nemůžete pochopit. Vždyť z toho nic nepotřebujete? Tak proč? A proč mne napadají takové hnusné myšlenky, když jdu kamarádce koupit los, aby vyhrála milion a byla konečně šťastná? Že by ďáblík podprahově číhal na losu? Nebo v losu? Nebo pod losem? Přátelé, taky se vám ježí vlasy z toho pomyšlení, jak nás může v budoucnosti cokoliv, nebo kdokoliv řídit, abychom udělali to, či ono, a my půjdeme jako ty ovce a...... nechci domyslet. Bohužel, to není má fikce. To jsem se dozvěděla z velmi seriózních zdrojů. Jmenovalo se to: Budeme mít podkožní čipy? Žádné sci-fi. Můj pes ho už má. A co mít takhle občanku jako čip na ruce? Jestli nebude lepší si nechat ještě vymýt mozek. Pak už nás nebudou otravovat myšlenky, jestli mám, nebo nemám koupit kamarádce los. Ale stalo se něco jiného! Přiletěl anděl, usedl mi na rameno, usmál se na mne a řekl: „Ale jdi, vždyť jsi hodná a přátelství se musí chránit jako ten největší poklad a pěstovat jako strom plný zlatých jablek. To řekl a odletěl. Ještě mi zamával a já si říkám: Tak a zase jsi dostala za uši! A co myslíte, že se stalo? Správně! Koupila jsem jeden los kamarádce a jeden sobě. Kamarádka vyhrála tři stovky a já nic. A tak to má být. Za blbost a zlé myšlenky se platí :-))) ! A mozek si vymýt nikdy nenechám! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Vladimír Just |
 |
Karel Šíp |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Milan Lasica |
 |
Milan Markovič |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |