Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?

Rubrika: Literatura – Fejetony

Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.
Že je oheň mocný pán, se bohužel přesvědčujeme takřka denně, kdy ve zprávách slýcháme o tom, komu, kde a jak co shořelo. Dobrá, řeknete si, možná měli být opatrnější, ale co oheň, vyvolaný lidmi, kteří z nejrůznějších důvodů nesnášejí druhé lidi? Hrůza! To už se těžko může nazvat jen pyromanií.
Je spousta druhů ohňů. Od těch malinkých, přátelských, na kterých si opékáme buřty, i těch větších, kdy v předvečer 1. května pálíme „čarodějnice“, nebo těch, které na nás jukají z našich krbů nebo kamen a které nám dávají příjemné teplo.
Neznám nic krásnějšího, než posezení u krbu, kdy se mohu i hodiny dívat na ty ohnivé jazyky s celou škálou barev, na jejich posvátný tanec, poslouchat praskání dřeva a zlehka upadat do sladkého snění. Ovšem jen do té chvíle, než mne probudí štiplavý dým, vycházející z krbu, protože jsem já hloupá zapomněla otevřít záklopku do komína. A v tu ránu je po idylce. A kouř se valí a valí!
Jedna moje známá mi vyprávěla, jak se bojí ohně, a protože jí přece jen byla zima a ona si chtěla také ve svém krbu zatopit, vzpomněla si, jak někdo říkal, že se oheň rychle zapálí, když se na dřevo nalije trošku alkoholu. A jak jí to pořád nešlo zapálit, popadla vztekle lahev s whisky, postavila se do bezpečné vzdálenosti a vchrstla alkohol do krbu. Jenže zapomněla, že stojí na krásném koberci z umělého vlákna - a bylo! Oheň v krbu sice vzplál, ale zároveň začala hořet i cestička, kterou whisky utvořila při tom razantním šplouchu.
Ani se neptejte, jak to dopadlo. Jediná klika byla v tom, že si vzpomněla, že oheň je lepší udusit, než polít vodou. A protože, jak říkala, právě přijela a na sedačce měla odložený kožich, popadla kožich (mimochodem drahý kožich) a začala zuřivě mlátit kožichem na ohňovou cestičku.
Zadařilo se. Známá byla o zkušenost bohatší a o kožich a drahý koberec chudší.
Děláme v životě blbiny tak dlouho, dokud se nám to nevymstí.

           

Jednu takovou blbinu s alkoholem a ohněm jsem udělala i já. Kdysi za hodně mlada jsem byla na návštěvě u své lásky. Byla zima, mrzlo, jen praštělo a bubínková kamínka vesele praskala. Přítel mě chtěl asi zahřát, nebo spíše rozehřát, a přinesl mi decku prý domácí slivovice. Nikdy předtím jsem tvrdý alkohol nepila a jen jsem do sklenky na zkoušku strčila špičku jazyka - panebože to byl oheň! Když přítel odešel pro chlebíčky, rozhlédla jsem se a uvažovala, kam bych tu sklenku vylila. Nechtěla jsem vypadat jako srab. Nikde nic, jen ta kamna. Horší nápad jsem tedy mít nemohla.
Otevřela jsem dvířka, vylila jsem tam skleničku, a bylo to, jako kdybych tam hodila ruční granát. Kamna se mohutně zatřásla, až se dvířka otevřela a udělala puffff! Oheň vlétl zpátky do skleničky, já se lekla a odhodila jsem ji na plyšem potažené kanape. Tam se okamžitě vytvořila doutnající díra,
a mě nenapadlo nic lepšího, než si na tu doutnající díru sednout. A protože jsem měla minisukni a silonové punčocháče, rázem byla ohromná díra i na mém zadku.
Co následovalo, bylo spíš k smíchu. Celý večer, i přes velké snahy přítele, se mi podařilo se z té díry na kanapi neodlepit. On to zřejmě připisoval mé ještě panenské cudnosti a dobýval mne tedy jen slovy. Už si nevzpomínám, jak jsem odešla, jen vím, že jsem to příteli po letech při náhodném setkání vyprávěla a on se moc divil. Myslel si, že díru vypálil jeho bratr, který tam s oblibou kouřil.
Zaplaťpánbůh za naše zkušenosti. Jen ty nám dávají v životě ten správný směr. A jsou bohužel nepřenosné.
Na to přišel i jeden mladý tatínek, atomový vědec, který trávil se svým tříletým chlapečkem zimu na horách. Záměrně zdůrazňuji, že byl vědec. Na toho chlapečka nemohu dodnes zapomenout, protože jeho slovník byl víc než podivný. Za každým pátým slovem říkal „abstrahuji“. (Abstrahovat- znamená vyjmout, vyjímat). Trochu podivná řeč na batole, řekla jsem si. Nicméně jsme se s otcem dostali do debaty o tom, že malé děti, jak tvrdil, mají od útlého věku slyšet vědecké vysvětlení nejrůznějších jevů. Prý to rychleji pochopí a v životě to budou mít jednodušší. Byla jsem mladá, ještě bez dětí, a jeho teorie mi přišly podivné. Trošku jsem mu oponovala, ale on se rozpálil do běla a vysvětlil mi, že třeba oheň - a to už promlouval ke svému chlapci - je shluk atomů, částic, které... blablabla ... následovalo vědecké vysvětlení a proč se nedotýkat horkých kamen a další blablabla výklad asi na půl stránky.

Chlapeček se zájmem poslouchal, potom se pomalu zvedl, v duchu si asi řekl „abstrahuji“, šel ke kamnům a přiložil na ně ručičku. Řev, pláč a tatínek, který se bezradně točil do kolečka, jako holub na báni. Skočila jsem k chlapci a strčila mu ruku do svého půllitru s pivem. Málem to zasyčelo a klučina se po chvíli uklidnil. Žádná moc velká spálenina to nebyla, ale klučík měl zkušenost. Nevědeckou. Tatínek se na mne nevraživě podíval a odvlekl kluka pryč. Copak se mu asi honilo v hlavě?

Moje babička mi říkala, že kamna jsou „heiss“! Ten zvuk toho slova vystihuje to zasyčení, kdybych si na ta kamna náhodou sáhla. Jak nevědecké! Ale funkční.
Miluji kamna. Kdykoliv jsem v obchodě, kde se kamna prodávají, dlouze a s nadšením si je prohlížím. Můj muž je naopak fanatikem na nejrůznější moderní verze vytápění. Dlouze mi o nich vypráví s nadějí, že přistoupím na modernizaci naší chýše. Ale já se nedám! Vím totiž, že kamna s živým ohněm uvnitř jsou životadárná.

Osud mi jednou nahrál. Byl Štědrý den odpoledne, na vesnici padala tma, slavnostní nálada by se dala krájet. Dárečky připravené pod stromečkem, pokojem zavoněl štrúdl, obalené řízky z kapra čekaly na skok do horkého oleje, když tu náhle zhaslo světlo. Všude. Celá ves se ponořila do tmy.
Jak hrozné být slepcem, říkala jsem si a s rukama nataženýma před sebou jako věštící kněžna Libuše jsem pátrala po nějaké svíci. No, že nikde nebyla, to je jasné... Tedy ne tam, kde jsem hledala. Muž sakroval, kde že je ta baterka, a slavnostní nálada nás pomalu začala opouštět. Nakonec se oharek svíčky našel a pokoj vypadal jako márnice. Doufali jsme, že to bude jen chvilka, nedělo se to u nás poprvé. Ale omyl. Z okna jsme viděli, jak se něco dělo u sloupu s vysokým napětím. „Tak to bude na dlouho“, pravil můj muž a zapálil si cigaretu.

V takových situacích se mi z neznámých důvodů přepne můj mozek na mozek kreativní a já si vzpomněla, že mezi dárky je svítilnička s rádiem. Navrhla jsem tedy rozbalení onoho dárku. Radost! Jak taková blbůstka dokáže způsobit radost. Dokonce i v rádiu byla baterka. Zazněly koledy a pomocí svítilničky jsme našli i nové svíčky.
Světlo se rozsvítilo až v devět večer, kdy jsme pojedli salát, štrúdl a studené předkrmy a litovali rodiny s dětmi, které asi způsobily svým matkám peklo na zemi, když se nedočkaly dárků. Jestli ovšem jejich rodiče nebyli dost moudří a neměli náhradní zdroje elektřiny.
Ale moje budoucí kamna měla zelenou. Na těch by se totiž dali osmažit i ti kapři.
Takže již chápete mou lásku k ohni, že? Je to dobrý sluha a zlý pán, ale to se ví... 
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 06. 2010.