Dagmar Slivinská: Jděte s těma nůžkama někam...!

Rubrika: Literatura – Fejetony

Nemám ráda kadeřníky, holiče a všechny ty, kteří se k mé hlavě kdykoliv přiblížili se zlomyslným úsměvem a divoce cvakajícími nůžkami! Asi se každý holič už rodí s touhou střihat! Jako třeba ten chlapeček, jehož maminka žehlila ve vedlejší místnosti a na její dotaz, cože dělá, pravil „ číhám“! Matka myslela, že si hraje na číhanou, a jaké bylo její překvapení, když vešla do pokoje, kde si chlapeček hrál. Chlapec držel v ruce nůžky a „ číhal“ záclony! Neuměl totiž ještě „ř“!
Dnes je možná holičem a stříhá a stříhá! Jak je důležité se naučit dětskou řeč! Psychologové doporučují naučit dítě hned v prvních měsících znakovou řeč, aby právě takovéto směšné situace nevznikaly. Všichni si umíme představit, jak bychom se dorozumívali třeba v Číně, vybaveni jen svou mateřštinou.
Nebo jak ta česká babička hlídala své švédské vnouče a učila se od něj švédsky... Když potom přijela do Švédska a chtěla se na nějaké párty předvést se svou švédštinou, všichni upadli naznak smíchy. Promluvila totiž tou směšnou, šišlavě zkomolenou dětskou švédštinou! Hahaha!

Ale zpět ke stříhání. Moje dcera asi také byla zřejmě ve svém minulém životě holičem. Nůžky ji přitahovaly od útlého dětství. Největší trapas a málem malér se stal, když asi ve věku 3 let vystřihla fotku z pasu našeho přítele. Bohužel dvakrát po sobě. Na italském konzulátě, (byl Ital) když přišel po druhé s tím samým problémem, už mu nechtěli uvěřit, že to udělalo dítě. Mysleli si, že si z nich dělá srandu.
Děvčátko bylo řádně poučeno a mírně potrestáno. A protože jen mírně, následoval stejný problém; s tím malým rozdílem, že nepoužilo nůžky, ty byly opravdu bezpečně schované, ale své malé šikovné prstíčky. Velmi pečlivě a mistrně, vytrhla fotografii z občanky mé přítelkyně, která ji měla ten den novou. Nevím, jestli si mé dítě tímto nechtělo založit album svých milovaných.
Kdykoliv potom po letech, když jsem viděla v její ruce nůžky, mne zamrazilo. V období těžké nemoci zvané puberta řešila své životní problémy tím, že se ostříhala. A protože jsem ze starého zvyku nůžky schovávala, použila nůžky na nehty. Ty kreace, které tím vznikly, mne rozplakaly. Ve finále jsme plakaly obě. Já lítostí, ona vzteky, protože se to nedalo nijak opravit. Jen jít dohola.
Dcera potom nosila na hlavě nejrůznější pokrývky, ať bylo léto nebo zima.
Vlasy většinou dorostly rychle, ale já se dodnes nezbavila zděšení, když na otázku „ kam jdeš s těma nůžkama?“, odpovídala „ale jen si potřebuju něco zarovnat!“
Moje dcera má dodnes krátké vlasy. Moc jí sluší, jen se odstěhovala na Floridu. Tam jsou krátké vlasy nutnost.
Včera mi volala a vzrušeně mi sdělovala, že tatínek její tříleté dcerky ji málem lynčoval, když zjistil, že jeho malé princezničce ostříhala vlásky. „Mami, jen jsem jí to chtěla trochu zarovnat“, slyším do telefonu a jdu málem k zemi. Také já jsem se těšila, jak bude mít vnučka dlouhé princeznovské vlásky. Ale co, žije na Floridě. A vlasy dorostou, než...

Říká se, že všechny ženy jsou čarodějky a mají mít dlouhé vlasy, protože v nich se ukrývá jejich síla! Všimněte si, že všechny dívky ve věku od puberty, někdy i dříve, si své vlasy nestříhají. Jsou jedna jak druhá a zřejmě velmi dobře vědí, čím okouzlit mužské pokolení.
Ne nadarmo se píše v knihách, kdy žena chce okouzlit muže ...jedním ladným pohybem si rozpustila vlasy“, nebo ...“ její vlasy jí splývaly až na prsa jako hadi“ , a podobně. Zkuste si pohodit ladně krátkými vlasy! Maximálně dopadnete jako pan Kaiser v půvabné scénce, kdy předváděl puberťáka a odhazoval z čela dlouhou ofinu. Směšné, ale nic moc sexy.
Ještě víc zvláštní mi připadá, že ženy, jakmile se vdají, si ustřihnou vlasy „k bradě“, jak se říká. Hlavně je to markantní v amerických filmech. Asi je to nějaké znamení pro muže, že už nejsou k mání. Nebo proto, že by se jim třeba vlasy pletly při vytírání podlahy?
Jedna moje kamarádka, majitelka čerstvě narozeného dítěte, nosí vlasy stažené do malého drdůlku. Vypadá sice jako lasička, ale vysvětluje to tím, že ji malý tahá při kojení za vlasy. Dobrá, to je „vážný“ důvod.
Jenže... Pozor ženy! Muži nepřestanou obdivovat ty druhé s dlouhými vlasy! Jejich utkvělé představy o ženě, „jejíž havraní nebo zlaté vlasy byly malebně rozhozené po polštáři“, jim stejně nikdo nevezme.
A žena s natáčkami, nemalebně vtlačenými do polštáře, tedy opravdu není sexy. Na to pozor, milé dámy!
Myslím, že i mého muže jsem tak trochu utáhla na své dlouhé vlasy. A je pravda, že jsem si je potom z praktických důvodů také přistřihla. Ale ne moc, délka po ramena mi přišla praktická, protože se dala stáhnout v případě potřeby do ohonu.
Ale člověk míní a pánbůh mění. I stalo se, že mi jednou, v době mé největší pracovní vytíženosti, ušlo, že začínám nabývat podoby mokré krysy Vasilisy. Vlasy byly dlouhé, trvale splihlé, a já měla kdesi v zadním mozku plán na trvalou.
Ale čas běžel a já neměla kdy, si ji vyrobit. Odjakživa jsem se kadeřníků bála, skoro stejně jako zubaře, a proto jsem se naučila všechno potřebné, co bylo třeba k údržbě vlasů.
Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jednoho dne jsem na stole objevila dopis, ve kterém mi má dcera sdělovala: „ i ptáčci vylétají z hnízda, mami“... a další, pro mne v ten okamžik tragicky znějící věty. Moje jediná dcera je pryč, zaplakala jsem a zavolala kamarádce. Kamarádky jsou od toho, aby v takovýchto situacích potěšily, daly pár dobře míněných rad a aby se nám ulevilo.
Tato kamarádka byla akční. Objednala mne k holiči. Povídala něco o tom, jak je ta kadeřnice úžasná a bla bla bla. Tehdy se nosilo „mikádo“, neboli vlasy nahoře málem na ježka a dole dlouhé.
Vůbec se mi to nelíbilo. Já chtěla jen trvalou, a jak jsem byla psychicky rozložená na molekuly, šla jsem tam, jak ta ovce na popravu.
A teď pozor! Netušila jsem, že kámoška byla bazilišek a že se tajně domluvila s kadeřnicí na mé nové fazóně. Jak jinak, než na „ mikádu“!
Důvěřivě, posilněná panákem z nedalekého bistra, jsem usedla do kadeřnického křesla. Slečna na mne mrkla, vyslechla si mé přání o „nestříhání“ a o „jen trvalé“, šibalsky se usmála, popadla velmi silný pramen na temeni mé hlavy, zaznělo „šmik, šmik“... a já měla půl hlavy nakrátko. Hrůza! Vypadala jsem, jako kdybych proběhla pod sekačkou na trávu. I ona se dost lekla, protože to fakt přehnala. Zařvala jsem něco na způsob „ to jsme si nedomluvili“ a vypadla ven.
Bylo poledne, na Žižkově byly rozpálené chodníky do běla a já běžela bosa, boty v ruce, domů. Myslím, že jsem nikdy v životě nic tolik neoplakala, jako tento souhrn událostí. Dcera pryč, vlasy pryč...
Kámoška se vypařila jako pára nad hrncem, zřejmě ji hryzalo svědomí, a já sama, chudinka nešťastná, jako šafářův dvoreček, jsem měla pocit, že padá opona a můj život je u konce.
No nebyl, dcera se vrátila, když jí došly penízky, a první její slova byla: „Proboha co sis to udělala na hlavě?“ Nic nepochopila, ani nemohla. Pochopí, až jí dcera doroste a napíše jí „ Maminko, i ptáčci vylétají z hnízda!“ A co asi dcera udělá? Možná půjde dohola.
Takže dámy, vystříhejte se zlomyslných kamarádek a nenechte se ostříhat, když zrovna nechcete. Život je krásný a ty dva měsíce, co jsem ztratila svým smutkem nad vlasy a zmizelou dcerou, za to věru nestály!
Ale stejně, potkám-li kadeřnici nebo kadeřníka, přistihnu je, jak na mne hledí pátravým pohledem a v ruce drží pomyslné nůžky... néééééééééééééééé! 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2010.