Kdo ve svém dětství či mládí změnil bydliště a školu, ten dobře ví, co to s chudákem puberťákem udělá. Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do vrchlabské Měšťanské školy, z níž se pak stala Základní devítiletá škola Dukelských bojovníků. Další tři roky jsem prožil na střední škole, která přijala „hrdý“ název Gymnázium Klementa Gottwalda! Smířit se zejména s tím druhým názvem mi dělalo potíže celé tři roky a dokonce jsme byli nuceni jet na jaře v roce 1953 do Prahy na pohřeb tohoto „velikána“! Naštěstí jsem přece jen usoudil, že na názvu školy tolik nezáleží a vzdělávalo mě opět několik výborných kantorů. No a nakonec se našemu ročníku pětatřicet odvděčil v tom roce soudruh ministr Nejedlý tím, že nám zkrátil gympl o rok! To ovšem opět příliš spěchám.

Ve třetí třídě té měšťanky mě sice přijali docela vlídně, dá se říci, že jsem dobře zapadl, ale přesto jsem tu první zimu, namísto užívání si krkonošských radovánek, jezdil v neděli bruslit do Jičína. Autobusová doprava tehdy nebyla a tak jsem musel při cestě vlakem dvakrát (Kunčice a Ostroměř) a někdy i třikrát (Kunčice Stará Paka a Libuň) přestupovat. Namísto současné půlhodiny autem to trvalo téměř dvě hodiny! Staří kamarádi a samozřejmě už i kamarádky prostě táhli.
(Co se týče „počasové aklimatizace“, měl jsem – opět velmi paradoxně - velké štěstí. Jestliže naše poslední jičínská zima byla na srážky v historii měření tohoto důležitého meteorologického prvku vůbec nejbohatší, ta první vrchlabská byla naopak do té doby nejsušší! Přitom obě tato zimní období byla poměrně teplá, takže sněhu moc nebylo. A zde se musím přiznat k tomu, co jsem zjistil až o rok později.
Zásluhou několika mrazivých a sněhových válečných zim jsem sice lyžovat uměl – alespoň jsem si to myslel – na místní horaly to ale nestačilo! Bylo to zřejmě proto, že na dlouhé běhy jsem měl velmi malou kapacitu plic a sjezdové lyžovaní bylo u nás i v Krkonoších doslova v plenkách. Žádné rolby, kraťoučké vleky se daly spočítat na prstech jedné ruky a myslím, že si dnes už nikdo nedovede představit, jak jsme si svahy sami upravovali sešlapáváním, někdy i špindlerovské sjezdovky! A ještě jednu kuriozitu musím uvést – jedinou sedačkovou lanovku ve Svatém Petru i kabinovou lanovku na Černou horu provozovaly ČSD a tak jsem měl poloviční slevu.

Vše se však změnilo s příchodem jara. To sice přišlo později, něž jsem byl zvyklý, ale na školním hřišti s míčem i při různých skocích a hodech jsem byl na koni. Noví spolužáci mne velmi brzy přijali za svého, a když se ve třídě zakládaly kluby, stal jsem členem jednoho z nejprestižnějších. Říkali jsme si „Rackové“, bylo nás pět - opět pikantérie, tentokrát poláčkovská - a dali jsme si dokonce udělat látkové odznaky s vyšitými jednotlivými písmeny R,A,C,E a K. Jakožto nejmenší jsem měl samozřejmě to K. Zde se docela hodí zařadit pár střípků cestovních.

Na dvou jarních autobusových školních zájezdech nás pět Racků vždy obsadilo čtyři zadní sedadla, která jsme ubránili před konkurenčními čtyřmi Vlky. V půli června 1949 jsme byli na jednodenním výletě v Česko – Saském Švýcarsku. Cestou jsme se stavovali i v Terezíně a má maličkost byla pověřena, abych za vybrané peníze obstaral věnec. Sice jsem ho koupil v zahradnictví, které bylo poblíž nádraží, ale samozřejmě jsem ho ráno zapomněl doma a museli jsme se pro něj vracet! Uvízlo mi to v paměti snad více, než projížďka na lodičkách skalním městem u Hřenska a Pravčická brána. A ta prosím asi po šedesáti letech od mé návštěvy dokonce aspirovala na jeden z dalších světových zázraků přírody!






O rok později jsme absolvovali první „dálkový“ zájezd autobusem na Slovensko, do Nízkých i Vysokých Tater, s návštěvou Demänovské i Dobšinské ledové jeskyně, kde začátkem června trénovalo několik našich krasobruslařek. Zimní stadiony s umělým ledem bychom tehdy u nás spočítali na prstech jedné ruky! Dodnes si pamatuji, jak tenkrát jeden tatínek, který s námi jel jako doprovod, doslova téměř plakal, když viděl, jak v Piešťanech vytéká ta čistá minerální voda z pramenů do kanálů a příkopů! A pracně sháněl nějaké nádoby, aby si alespoň trochu té minerálky načepoval a vzal sebou. To bylo v roce 1950 a plastové lahve ještě nebyly!



Z méně obvyklých našich teenagrovských aktivit bych pak mohl připomenout dva půlroční kurzy. My Rackové jsme měli takový sen, že budeme o prázdninách samostatně cestovat na kolech po vlastech českých, a tak by bylo dobré, kdybychom se naučili vařit. Všichni jsme se tedy přihlásili na kurzy vaření. Moc nás to ale nebavilo, protože pro paní ředitelovou, která ten kurz vedla, byla nejdůležitější příprava jídelníčku a to nebylo nic pro nás. Ten velký cyklistický výlet jsme pak ale přece jen později podnikli. Po prvním ročníku gymnázia se odstěhoval Racek s písmenem C na Vysočinu a společně s lehkoatletickým oddílem jsme se za ním o prázdninách na kolech vydali. I zde mohu posloužit zajímavým paradoxem – stanovali jsme u rybníku Řeka! Jelo nás deset, byli s námi i starší atleti, kteří zásluhou skautingu v přírodě vařit uměli. Samozřejmě jsme zajeli také na známé Dářko, ale jeho voda se nám zdála studená. A nejen zdála, ona opravdu byla studená!



A ještě jeden zajímavý kurz na té základní škole stojí za zmínku - kurz psaní na stroji. Od té doby sice vím, že písmena a-s-d-f jsou na klávesnici nalevo v druhé řadě od spodu a dále v –b – n - m asi uprostřed dole, ale přesto stále datluji dvěma, maximálně čtyřmi prsty a slůvka „jsem“ a „jsme“ se mi ani jednou nepodaří napoprvé napsat správně, neboť je vždy napíši naopak! Ostatně na různé zajímavé „přesmyčky“ díky podobným překlepům „jsme“ přímo „expret“!

♦♦♦