Lenka a Luděk Novákovi: Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem (6)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Šri Lanka II. aneb cestování s kufrem Zpráva o svobodném rozhodování a jeho důsledcích Ostrov Šri Lanka leží v Indickém oceánu vpravo dole pod Indií a je veliký přibližně jako Česká republika. Loni jsme na něm strávili 14 dnů naší dovolené a přišli jsme na to, že je to málo. Na ostrově jsou nejen ![]() Naše loňské vyprávění a nalezlo stránkách Pozitivních novin mnoho čtenářů. Pokud ještě váhají, zda se skutečně na Šri Lanku vypravit, posíláme další náměty k přemýšlení. |
Část VI. 22.3. – 24.3.2010 Cesta do Haputale Po chladné vlhké noci v horách se nám nechtělo z postele. Oroseným oknem nebylo vidět ven a v hotelu panovalo podivné ticho. Rozhodly fyziologické potřeby. Prstem dělám na skle kolečko a s překvapením zírám přímo do modré báně. „Lúďo, vstávej, musíme ven. Je tam nádherně. Zahrada na nás čeká a dobrého světla fotografům ubývá!“ Slunečné ráno v Nuvara Eliya bylo jako břitva. Chlad nás štípal do tváří, slunce píchalo do očí a od vršku k vršku nebesa. V zahradě jsme byli první. Říkají jí botanická, ale pro nás to byl návrat do evropské přírody. Angličani sem natahali, všechno, co roste v mírném klima. Po dlouhé zimě jsme si znovu užívali kvetoucí kopretiny, zvonky a vlčí máky. Obešli jsme ji za pár minut. Žádná exotika, spíš návrat domů. Mnohem zajímavější byli pro nás její návštěvníci. To už exotika byla. Potkávali jsme hlavně školní výpravy a evidentně jsme byli atrakcí. Bílé uniformy zářily všude a o to paradoxnější byly oblíbené fleecové čepičky na hlavách. Přiznám se, že i my jsme je sledovali s velkým zaujetím. Najednou slyšíme za zády šepot. O jeho významu se můžeme jen domnívat, nerozuměli jsme ani slovo, ale mohl probíhat takhle nějak: „Koukej, jaké mají foťáky.!“ „Ty jo, to jsou děla!“ „Odkud asi jsou?“ „Tak se jich zeptej, ne?“ A proč já?“ „Zeptej se ty!“ „Ne, ty!“ Za námi se do dlaně pochichtávají dva školáci. „Hallo, odkud jste?“ „My jsme z České republiky! Víš, kde to je?“ To nevěděli a tak se z radosti nad nádherným ránem pokoušíme klackem namalovat svět. „Tohle je Amerika. Nahoře Severní a dole Jižní. Je to jasné?“, vydávat dvě šišky pod sebou za světadíly je odvaha, ale fleecové čepičky kývou. „A tady je Afrika. Poznáváš ji?“ Opět nadšené kývání. Musím uznat, že Afrika se povedla. Ale co uděláme s Evropou a Asií. Vznikl z nich neforemný mrak, ale dáváme si záležet na krápníku Indie a pod ní děláme malou tečku. „Víš, kde je tohle?“ Přiznám se, že jejich souhlasnému kývání konečně věřím. „Tady je Šri Lanka. A tady – maluji srdíčko někde přibližně, kde by mohla být Česká republika, tak tam bydlíme“. A pak zase ten šepot: „Zeptej se jich, jak se jmenují!“ „Jak se jmenujete?“ „Tohle je Lúďa a já jsem Lenka!“ Naše jména se jim moc líbila. Přežvykovali si je nahlas a smáli se. To už se k nám připojily i ostatní děti i s paní učitelkou. Prý jestli bychom je nevyfotili? Bílé postavičky se řadí, neustále přeskupují a po každém snímku se jejich oblečené hlavičky mačkají nad malými monitory našich fotoaparátů. Už dávno jsme pospíchali po ulici na snídani a stále bylo za zdí slyšet: „lúďa…!“ a radostný smích. ![]() ![]() V hotelu jsme rychle pojedli, nespokojeně zaplatili a pospíchali pryč. Keerthi má lesklé oči. Že by zbytkový alkohol? Plánujeme ještě jednu zastávku, tam se dospí. Zahrady Hakgala Chvilku jsme sjížděli z kopce. Už z dálky byly vidět „jiné“ koruny stromů. Konečně opravdová zahrada. Bloumáme mezi záhony kvetoucích růží a studujeme divoké pralesy nahoře v kopci. Určitě nejvíc nás zaujaly porosty ohromných stromových kapradin. ![]() ![]() „Kdeže to vlastně jsme? A v které době se nacházíme?“ „To je jako v cestování časem do dávné minulosti“. Do přítomnosti nás vrací troubení autobusu. „Kolik je vlastně hodin?“ „Bloudíme si tu už dvě hodiny, je čas se vrátit!“ Jak se plní sen „To už jsme tu?“ Trochu jsme se vyšplhali do kopce a pak jen pár metrů dolů a u cesty nás vítá moderní dvoupatrový hotýlek. Samé sklo a kámen. „Co říkáte, zastavíme se tady a prohlédneme si ho?“ Proč vlastně ne? V průvodci není, tak by mohli být ochotní, připomínáme si Randdyho radu. „OK, jak daleko je do Haputale?“ „Asi jeden kilometr pořád z kopce!“ „Tak dobře, ale podíváme se jen nezávazně. A když se nám tu bude líbit, zůstaneme tu!“ Snažíme se být opatrní. K zaprášenému autu se žene portýr a pádí s naším kufrem do recepce. „Počkejte, my ještě nevíme, jestli tu zůstaneme?“ Kroutí hlavou, že nerozumí a tak jej následujeme. Usazují nás do kožených křesel a další portýr nám donáší ledový čaj: „Musíte být unavení!“ oslovuje nás perfektní angličtinou recepční. Co na to říci? Dál se nás se zájmem vyptává, odkud jedeme, kam jedeme a co chceme vidět v Haputale. Pomalu roztáváme. Jeho jednání se nám líbí. „Můžeme si to tu u vás prohlédnout?“ „Samozřejmě, rád vám to tu ukážu!“ Vede nás k výtahu. „To pojedeme do prvního patra výtahem?“ Usmívá se a mačká číslo šest. K našemu překvapení jedeme dolů. Celá budova je posazena doslova na hřbetě horského hřebene a šest pater hotelových pokojů visí jako hrozen dolů do hlubokého údolí. Rozmarně si necháme otevřít v každém patře alespoň jeden pokoj. Líbí se nám tu. „Jaká je cena pokoje?“ I cena se nám líbí. Vybíráme si podle výhledu. Ano, dostali nás. Tady budeme bydlet. „OK, budete obědvat?“ „Ne, dáme si jen pár sendvičů, nemáme hlad a taky spěcháme!“ Hodiny našeho pobytu neúprosně ukapávají a mění přítomnost na minulost. Utíkají jako voda pod mostem. „A smím se zeptat, co máte v plánu?“ „Pojedeme vlakem!“, s nadšením prozradil Lúďa a oči mu září. Tak se plní sen. Bez televizních kamer a náročných investic. Ve třetí třídě Ve smluvenou dobu se dostavujeme na recepci, ale Keerthi se někde zdržel. Lúďa mu nechává vzkaz, kde nás najde, a spěcháme do vesnice. Jestli Nuvara Eiya vypadá kus Anglie, tak Haputale představuje pravé tamilské hnízdo. Po horském hřebeni vede jedna silnice, jedny koleje a kolem se mačkají jednopatrové domky se „zývajícími garážemi“ provozujícími pultový prodej všeho možného. I Batu jsme zaregistrovali, ale teď spěcháme. Hledáme nádraží. Jednou z největších atrakcí Šri Lanky doporučovanou nejen v každém průvodci, ale i našimi přáteli, je projíždět hory vlakem. Ovšem cesta trvá celý den a ten jsme nebyli ochotni věnovat, takže po téže trati pojedeme jen kousek (do první stanice) a dál jak jinak po kolejích zpátky. Jako bonus pojedeme třetí třídou, místním courákem. Vlak na rozdíl od autobusů jízdní řád má (taky od Angličanů) a tak se trochu stresujeme. Poprvé během naší cesty musíme někde být na čas a nemáme ani tušení, jak dlouho budeme potřebovat na cestu. „To je divný, už budeme skoro na konci vesnice a nádraží nikde!“ „Zkusíme se trochu vrátit, třeba jsme ho přehlídli!“ „Nádraží? Nádraží přece nepřehlídneš!“ „Tak kde teda je?“ „Koleje vidím, ale budovu ne. Že by nastupovali na kolejích na mávnutí?“ „To je blbost, tak se do vlaku nenastupuje!“ „Prosím vás, kde je tady nádraží?“ Chvíle nechápavého ticha. „Kde tu staví vlak?“ Pusou napodobuji ššš ššš parního vlaku a rukama mávám jako kolečkama. „Podívej, on se nám směje!“ „Máme jít tudy za ohradu!“ „To je pěkně divný, myslíš, že pochopil?“ „Já jsem pro to zkusit!“ Za ohradou vede úzká pěšinka ke kolejím a ejhle k malému nádraží, které nezapře anglický původ. Na perónu, který tvoří jen udusaná hlína, se tísní davy, stále další lidé přicházejí a vlečou sebou všechno. Ohromné tašky a balíky s čímkoliv soudě podle jejich námahy váhy nepředstavitelné. Ženy v barevných sárích a holčičky v šatičkách s volánky. Jako na nedělní výlet. No vlastně ano, vždyť je neděle. Konečně přijíždí vlak, vlastně vláček. Pár vagónků jako z minulého století. Nastává úprk. Každý chce nastoupit první. Kde je vlastně Keerthi? Mačkat se nechceme, vyčkáváme a pozorujeme. ![]() ![]() ![]() ![]() „Myslíš si, že se do těch vagonků všechno vejde?“ „A my, vejdeme se tam my? Já tím vlakem jet musím!“ To je vlastně pravda, je třeba, abychom si taky našli své místečko. Nacpali jsme se dovnitř na poslední chvíli. Okamžitě se objevuje aktivní dobrovolník a snaží se nám uvolnit místo k sezení. „Ne, to opravdu nebude nutné, za chvíli vystupujeme!“ Tady u dveří je lepší vzduch a navíc je krásně vidět ven. Dobíhá Keerthi, ale volné místo je jen na stupačkách. Evidentně s tím nemá problém. Asi jsme nějak cimprlich. Vláček se rozjíždí a trhavými pohyby se pomalu posunuje vpřed. Co je to za rychlost? Dobíhají další opozdilci a vždycky se ještě někde uchytí. Vagonky se kymácí sem a zase tam a nám stoupá adrenalin. Pohybujeme se na úzkém hřebenu. Vlevo sráz, vpravo sráz a uprostřed jedny rezavé koleje. Naštěstí dolů moc nevidím. Za to mám nad hlavami černých Tamilů nádherný výhled široko daleko do kraje. Už se těším, jak si ho užiju ještě jednou a v klidu, až půjdeme nazpět. Lúďa se snaží fotografovat, ale hrozí nebezpečí, že fotoaparátem někoho zraní. Trhání je nepředvídatelné a černých hlaviček přímo pod jeho lokty moc. Tak alespoň zašátrá v kapse a rozdává bonbóny. Lituji, že nemám kameru. Prosebné ručičky se objevují všude. Mladé i staré. A pak se pusy dávají do žmoulavého pohybu a hlavičky uznale pokyvují. Vlak s trhnutím zastavil. K veliké lítosti našich spolucestujících vystupujeme. ![]() ![]() Rosa na kolejích a blbé myšlenky „Co teď?“, táže se Keerthi. „Teď půjdeme po kolejích zpátky“ „Zpátky pěšky?“ „No ano, chceme si to všechno v klidu prohlédnout a vyfotografovat. Sám jsi viděl, že to ve vlaku nešlo“. Keerthi kývá rameny. O.K., vy jste tady páni. Po kolejích zpět se nevracíme sami. Evidentně je to jediná cesta, jak se pochybovat po hřebeni sem tam. Po silnici bychom museli nahoru a zase dolů. Pokoušíme se najít nějaký rytmus, nějaký vhodný krok, ale pořád nám to nevychází. Pražce jsou v ideální vzdálenosti pro drobné tamilské postavy, ale nás nutí dělat legrační krátké kroky. Keerthi nás pobaveně pozoruje. Máme, co jsme chtěli. Jak že je to daleko? Osm kilometrů? Ťapáme po pražcích, taky co jiného nám zbývá, a konečně si prohlížíme krajinu. Nahoře na kopcích rostou eukalypty a borovice, na stráních dole se zelenají svěží čajové lístky. Prý tady všude kolem nás roste Lipton. Trať lemují domečky a farmičky. ![]() ![]() ![]() ![]() Blížíme se k prvnímu tunelu. „Co když pojede vlak?“ „Hele, místní taky jdou. Tady je jednokolejka. Nejdřív musí dojet náš vláček tam a pak zase jiný nazpět!“ V tunelu si trochu zahulákám a zbavuji se napětí. Konečně vnímám, jak je krásně a tichoučko. „Nohama stírám rosu na kolejích!“ Lúďu evidentně něco tíží. Rovná se mnou krok: „Musím ti něco říct!“ Když jsme odcházeli, řekl mi číšník, že si Keerthi na náš účet objednal další jídlo. Prý se ho ptal, na jaký účet ho má napsat a Keerthi řekl, že na náš, že je to OK. Mě to tak zaskočilo, že jsem s tím souhlasil a teď mě to mrzí!“ „Aha, tak proto se zdržel. Ale to mu nemůže projít!“ „No to já vím, proto mě to tak žere!“ Možná vám dlužím vysvětlení. Na Šri Lance když si pronajmete auto s řidičem, platíte domluvenou cenu, ale o řidiče se dál nestaráte. Jídlo a pití má ve své režii a pokud se někde ubytujete v hotelu, hotel mu zabezpečí lůžko, něco k snídani a k večeři. Jednoduché jídlo, rýži s něčím, žádný luxus, ale je to pro ně zadarmo. „Počkej, hned se nezlob, možná, že si za to můžeme sami. Rozmazlili jsme si ho a on teď zkouší, co vydržíme. Anebo to bylo špatně domluvené a my jsme to nepochopili,“ obhajuji Keerthiho. Tasím telefon. Udělám ještě jednu věc. „Ahoj Chandro, prosím potřebovala bych si s tebou vyjasnit jednu věc. Skutečně máme platit řidiči jen domluvenou cenu. Žádné jídlo, žádné pití?“ „Ano Lenka, nic víc mu neplaťte. Tak to bylo domluvené. Buďte opatrní, řidič není žádný náš známý. Nevíme, jaký je to člověk. Jen nám nabídl dobrou cenu a byl volný. Něco se stalo?“ „Ano, stalo a velmi nás to překvapilo. Objednal si jídlo a bez našeho vědomí ho nechal napsat na náš účet!“ „Lenka, rozhodně mu nic dalšího neplaťte. Ať si to zaplatí sám. Nenechte si to líbit!“ A už jsou tady. Blbé myšlenky. Sesypaly se na nás jako roj a odvedly naši pozornost od vytoužené krajiny. „Hřáli jsme si hada na prsou. Dělili jsme se s ním o jídlo i o pití. Zvali jsme si ho k našemu stolu. Víš, jak si v Nuvara Eliya vynutil oběd? A ještě si objednal nejdražší jídlo. A v Kandy asi taky chtěl, abychom mu zaplatili večeři, když nám volal. A v Trinco si na náš účet nechal zabalit večeři sebou, vzpomínáš? A kdo ví, jak to bylo v Nuvara Eiya s cenou za pokoj. Třeba si do ní domluvil i svou večeři. Za to všechno tohle“. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se moje zklamání prohlubovalo. Když o tom teď v klidu přemýšlím, pěkně jsem se sama vytáčela. „Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde!“ Napadala mě stále ostřejší slova: „Zklamal jsi nás. Podvedl jsi nás. Věřili jsme, že ty jsi lepší, než ti všichni, co nás chtěli ošidit, respektive co si na nás chtěli přivydělat!“ Už malý kousek chyběl, abych se od „kdo lže“ dostala přes „ten i krade“ až k „může i zabít“. Najednou se zvedl vítr nad námi zahřmělo. V sebelítosti a očerňování Keerthiho jsme si ani nevšimli, že se změnilo počasí. Blbé myšlenky nás připravily o pár hezkých zážitků ze slunečného odpoledne. V našich hlavách to bzučelo a přitom svět kolem nás byl stále stejný. Keerthi za námi dál balancoval na kolejích a na našem účtu byl pořád připsán jeho druhý oběd. „Už toho necháme, jen jsme si zkazili náladu!“ „No dobře, ale co s tím uděláme? Přece si to nenecháme líbit?“ „To je jednoduché, až se vrátíme do hotelu, necháme jeho oběd zase škrtnout. Ať si ho zaplatí sám. A já si s ním pak promluvím, ale nejdřív ho necháme trochu vydusit!“ Trochu se nám ulevilo a cloumající vítr nám změnil téma. Že zmokneme my, to nevadí, ale co s foťákem? Lehkomyslně jsme si vyrazili bez bund. „Když bude nejhůř, sundám si kalhoty a hodně ho omotám nebo někde zastavíme u stavení. To zvládneme!“ Když zvládneme bouřku, musíme zvládnout i Keerthiho. „Koukej, v údolí už prší!“ Krajina dole pod námi potemněla. Přidali jsme do kroku. Vlastně se nám to docela líbilo. Adrenalin nám už podruhé zvedl náladu. Nádraží už bylo na dohled, když se najednou objevila hustá mlha. Přímo před našima očima najednou zmizela budova i stojící vagóny a zbyly jen koleje vedoucí do bílého neznáma. Zvuky kolem nás zněly přidušeně a naše orientace vzala za své. Naštěstí tu zbyly koleje. ![]() ![]() Ještě chvilku si v té vatě pochodujeme a najednou Keerthi Lúďovi poklepal na rameno. „Hele, už jsme na nádraží!“ Tápavě jsme ho následovali na silnici a najednou, kde se vzala, tu se vzala, jak přišla, tak odešla. Nebe se projasnilo a kolem nás se objevila vesnice. Zaskočili jsme si k Batovi a studujeme zdi vytapetované předvolebními plakáty. Tady v čajových horách nám připadaly obzvláště absurdní. Vesnice nebyla o nic větší, že když jsme jí procházeli poprvé. Keerthi se loudá za námi, ale evidentně ho to nebaví a my taky nemáme chuť se jím zabývat. Využíváme první příležitosti a mizíme. Vracíme se do hotelu. No co, je dospělý, určitě si bez nás poradí. Nejdůležitější ze všeho je zjistit, co doopravdy chci V hotelu nás vítají jako doma. „Jak jste se měli? A co cesta vlakem, líbila se vám? To je dobře, že jste nezmokli, tady prší často a mlha je tu pořád!“ „Co nám uvaříte dobrého?“ „Vyberte si. Můžete se spolehnout, určitě vám bude chutnat!“ Nevím, jak to dělá a čím si to zasloužil, ale věříme mu. „A na kolik hodin budete chtít večeři? Není problém, přijďte rovnou do jídelny, já vám to tam připravím!“ Užíváme si komfortu dobře vybaveného pokoje a teplé vody. „Pojď se honem podívat na balkón, tos´ještě neviděl“. Z hlubokého údolí se nahoru valila mléčná kaše jako v pohádce. Fascinováni jsme sledovali, jak se vaří a jak pohlcuje všechno pod sebou. Nebe už zase blýskalo a hromy roztřásly okenní tabulky. To je nádhera. Představ si takhle sedět, pozorovat počasí a třeba si jen tak číst a mít móóóóře času. Jako Randdy. Tři měsíce volna. To by byla pohoda“. „Zvoní ti telefon. Hele, to je Keerthi. Co zase chce? Na … vyřiď to s ním!“ „Ano, už jsme v hotelu!“ Ne, na večeři zůstáváme tady, už jsme si ji objednali!“ Blbé myšlenky jsou tu zas. Připravují mě o prožívání přítomnosti. Užívat si můžu jen to, co vnímám. Teď právě se mi vnucují myšlenky na Keerthiho, obsazují mi mozek a vytěsňují nádheru před mýma očima. „Jak já to s tím Keerthim provedu? Přiznám se, že se mi moc chce rovnou na něj vyvalit všechno zklamání. Nařknout ho: „Zradil jsi nás!“ Přímo tu úlevu cítím a asi jsem se zbláznila. Takže rozum do hrsti. K čemu by byl takový výlev emocí dobrý? Ulevilo by se mi, ale co potom? Jak by se nám s ním cestovalo? Naštvaný řidič, no to by bylo cestování. Ať chceme nebo nechceme, jsme tým, který má společný cíl. Prožít náš společný čas tak nejpříjemněji, jak to jen jde. Uzavřeli jsme obchod, ve kterém jsme měli získat všichni. Keerthi si vydělá peníze a my si užijeme dovolenou.. No dobrá, tak přijdeme o 6 USD, to přece přežijeme. Naopak když ho očerním, aniž bych mu dala příležitost to vysvětlit, bude se samozřejmě bránit. Kdyby chtěl, může se nám taky pěkně pomstít“, moje fantazie už se zase rozjela. Asi moc koukám na akční filmy. „Taky bychom ho mohli poslat zpátky a najmout si jiné auto, ale kdo nám zaručí, že lepší? Keerthi je dobrý a spolehlivý řidič, o nás se dobře stará. Možná jsme měli být čitelnější. Možná jsme v něm vzbudili nějakou ilusi o hodných bílých lidech, kteří platí všechno! Zaseješ myšlenku a sklidíš čin A jak bych vlastně chtěla, aby to dopadlo? To je dobrá otázka. Že mě nenapadla dřív. Moje milá fantazie, rozleť se a pracuj. „No aby si to zaplatil sám, to je snadné zařídit. A taky bych chtěla, aby zbytek naší cesty proběhl v míru a v pokoji. Bez blbých myšlenek!“ Raději se na to vyspím, ale myslím, že už to mám. Snad noblesa vrchního, sama nevím, způsobila, že se oblékáme do gala. Povedlo se. „Vypadáte… no jinak!“ uznale pokyvuje hlavou. Evidentně se mu sem teď hodíme víc. Zjišťujeme, že v jídelně kromě nás nikdo není, ale stůl máme prostřený v bílém a se svíčkami. „Pane vrchní, ještě mám jednu prosbu!“ „Prosím“ „Víte, ten oběd, co si náš řidič nechal napsat na náš účet, zase škrtněte. Udělal něco, na čem jsme se nedohodli. Ať si ho zaplatí sám!“ „Samozřejmě to zařídím. Mně se to hned od začátku nechtělo líbit!“ Evidentně teď už bylo všechno v pořádku. My jsme se chovali jako správní bílí kolonialisti a jejich řidič byl odkázán, kam patří. Přiznám se, že i mně se ulevilo. Vrchní nám prokázal ještě jednu nevyslovenou službu, protože „pochopil“, kde je jeho místo. Nepustil Keerthiho za námi do jídelny. „Panstvo večeří“. Navzdory náročnému dni a možná i klíčovému poznání, kvůli kterému jsme se museli trmácet až na Šri Lanku do Haputale jsme došli k zásadnímu poznání, jak ošidná je nadvláda emocí a jaké může napáchat škody, protože je v zarputilosti slepá. Buddhismus tvrdí, že náš život je jen řetězcem událostí. Každá událost má svou příčinu a svůj následek. Všechno, co se nám kdy v životě stalo, ovlivňuje naše chování a jednání v přítomnosti a naše očekávání do budoucnosti. Náhoda ve skutečnosti neexistuje. Nic se nestane samo o sobě. Keerthiho oběd na účet potomků bílých kolonialistů můžeme brát jako dobrou lekci. Pochopili jsme, že nikdy nemůžeme být přijímáni jako sobě rovní lidmi, pro které noc v našem hotelu představuje týdenní plat pro celou rodinu. Množství peněz, které jsme ochotni utratit za naše potěšení a pohodlí, jim musí připadat jako rozmarné rozhazování. Je pro ně tak lákavé zkusit: „Vždyť je to jen pár dolarů. Ani to nepoznáte“. A pro nás s naditou peněženkou v kapse je tak snadné obvinit z našich chyb někoho jiného. Naopak velmi těžké je přijmout ze situace, ke které jsme sami přispěli, správné poučení pro příště. Asi jsme se ještě nenaučili žít v třídní společnosti, ve které patříme mezi ty bohaté, byť jen na čtrnáct dní našeho přechodného života. Ale udělali jsme pokrok. Už to o sobě víme. Zítra si s Keerthim promluvím a uvedu vše do pořádku. Dobrou…! Tu noc jsme spali jako ve vatičce obklopeni péčí, oblaky a dobrými myšlenkami. ![]() ![]() Pokračování... ![]() Lenka Nováková a Luděk Novák sponzor cestování |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 07. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Milan Lasica |
![]() |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
![]() |
Ivan Rössler |
![]() |
Ivo Šmoldas |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
RNDr. Vladimír Vondráček |
![]() |
Ondřej Suchý |
![]() |
Jitka Molavcová |