Johanna von Herzogenberg - Milan Turek: … vždyť jsem se tady narodila….

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

V polovině května se hlavní sál knihovny naplnil do posledního místečka. Liberečané, mladší, senioři, prostě lidé zastupující populaci města.
Ředitelka Blanka Konvalinková auditoriu představila autory i aktéry kontroverzního filmu, natočeného pro televizi v roce 2010 režisérkou Blankou Závitkovskou. Němka Isa Enmgelmannmová a Židovka Edita Wetitzenová. Publikum film již znalo, stejně jako knihu Návrat do domu pod zelenou střechou v překladu Luboše Příhody, která sloužila jako předloha pro film.
Starší generace, prezentovaná předsedkyní Česko-německého fóra žen, Věrou Vohlídalovou, přivítala film jako historicky nutný dokument, jako poselství mladé generaci a jako určitou nutnost vypořádání válečných událostí. Pojem smíření však mladá generace už nevnímá jako nutnost na rozdíl od seniorů, protože oni žijí v Evropě a už dávno chápou vlast nejen území republiky, ale spíše území Evropy. 

Oficiální distributor charakterizuje film následovně:
Dvě ženy z Liberce, které druhá světová válka postavila na opačné strany barikády a poznamenala jejich životy, hledají cestu ke smíření. Dvě ženy, dva rozdílné osudy, dva pohledy na jedno město v proměnách dvacátého století. "Jsem Evropanka, která žije v Itálii, ale často se jí stýská po její vlasti v severních Čechách," říká o sobě Němka Isa.
Narodila se sice v daleké Indii, kde její otec před válkou pracoval, ale dětství prožila v Liberci. Po válce musela odejít. Přes třicet let na Liberec skoro nepomyslela. Když ale zemřela její matka a starší bratr, poslední lidé, kteří Ise zpřítomňovali pouto s vlastí, probudil se v ní neuvěřitelný stesk po domově. Nastala těžká krize identity.
"Tehdy jsem se rozhodla napsat na adresu našeho domu - bývalého domu mých rodičů. Nechtěla jsem tam rovnou jet, protože jsem měla strach, že mě odmítnou," nastiňuje Isa cestičku, jakou se dostala zpět do Liberce.
Liberecká židovka Edita jako dítě žádné rozdíly mezi Němci, Židy a Čechy nepociťovala. Na prahu dospělosti se však věci začaly rychle měnit. Před fašisty stačila uprchnout do Anglie, kde se dala do služeb RAF. Po válce zůstala nějaký čas v Anglii, pak se vrátila zpátky do Liberce. Zde jednoho dne potkala i Isu.
"Na ten první moment našeho setkání nezapomenu," vzpomíná Isa. "Byla jsi strašně skeptická. Řekla's mi: Co chcete od Židů? Tak jsem si pomyslela - ta je ale upřímná, ta hned řekne, co si myslí."
Režisérka Blanka Závitkovská natočila příběh dvou žen ze severních Čech, který překračuje hranice regionu. Oživuje historickou paměť národa. Je emocionální výpovědí o hledání domova a cesty ke smíření.
Snímek natáčený vedle domácích lokací také v Itálii využívá cenné archivní záběry.
Beseda i film mi připomněly osud baronky Johanny von Herzogenberg. Zatímco Isa Engelmannová dokumentuje svůj intimní život a otevírá své svědomí, aby přátelstvím se Židovkou navázala na tendenční projevy objasňování událostí první poloviny minulého století, na severu žila další žena, která nemluvila o smíření, ale jako odsunutá Němka nabízela českým emigrantům pomocnou ruku.
Rozhovor s baronkou Herzogenberg jsem publikoval v menším rozsahu v časopise V. Dnes již po sedmi letech paní baronka, téměř devadesátiletá dáma, žije v Mnichově a její zdravotní stav po mozkové mrtvici není nejlepší. Domnívám se, že ocenění, která se dostala rohanovské šlechtičně, byla oprávněná a škoda, že je v Čechách jen omezeně prezentovaná. Setkání s paní baronkou bylo vskutku dojemné.


Johanna von Herzogenberg
prožila dětství na Sychrově a v Brné, vystudovala gymnázium v Ústí nad Labem a promovala roku 1943 na pražské Karlově univerzitě v oboru dějin umění a germanistiky.
Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců Adalbert Stifter Verein. Svými nesčetnými přednáškami, rozhlasovými pořady, úspěšnými knihami a výstavami, hlavně však podporou sudetských umělců a českých exulantů a svým podílem na založení Východoněmeckého muzea v Řezně přispěla k tomu, že přes mnohaleté trvání železné opony zůstala východní Evropa jako součást evropského kulturního prostoru.

…slovy vzpomínek na své dětství začala vyprávění na lavičce v zámku Sychrov baronka Johanna von Herzogenberg, dnes již dvaaosmdesátiletá žena, z níž stále vyzařuje plno energie a hluboký lidský cit.
Pochází z významného šlechtického bretaňského rodu Rohanů, odvozující své jméno od hradu Rohan ve francouzském departementu Morbihan. Jeho zakladatelem byl Alain de Porhoët (1118 poprvé jako vikomt de Rohan).
Členové rodu ve svých rukou soustředili stále větší majetek i politickou moc, přestože heslem rodu bylo: „Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis“ (Králem nemohu, vévodou nechci být – jsem Rohan).
Hlavní rodová linie, jíž byla na konci 18. století větev Rohan-Guéméné (-Rochefort) se v době Francouzské revoluce přesunula do habsburského soustátí, kde našla trvalé útočiště v Čechách, přijala německý jazyk jako mateřský a po druhé světové válce byla nucena odejít do Rakouska a Velké Británie.

Byla první ze sudetských Němců, kdo napsal vstřícná slova do českých novin už 11. ledna 1990 o listopadových dnech předcházejícího roku a svatořečení Anežky České:

"Nalezli jsme pojednou společnou řeč nejen lingvisticky, ale i v myšlení, víře a zpěvu. Dlouho jsem zde žila, studovala a v létě 1946 jsem musela zemi opustit. Vracím se sem často a o Praze jsem napsala a věnovala svým zdejším přátelům knihu, která vychází neustále už přes dvacet let. Bývám dotázána, zda znám dávné proroctví, že mír v českých zemích nastane až tehdy, až bude Anežka svatá….“

Všechny myšlenky i činy vedla k smíru mezi Němci a Čechy, což vyjadřovala zodpovědným vztahem k tradicím rodu a rodině, veřejným vyznáním katolické víry, usilovnou prací k zachování sakrálních tradic a památek nejen v Čechách. V posledních létech je častým hostem naší republiky, a tak myšlenka, která by snad napadla každého, míří k podnětům jejího pobytu právě v severních Čechách, na Sychrově.

• Jsou to lidé nebo příroda, prostředí, co vás sem vlastně láká?

J. von Herzogenberg: „…vždyť jsem se tady narodila, na Sychrově. Je to už dlouho,“ zazní z jejích úst téměř zpěvně, zámek Sychrov a další místa v Čechách byly jejím nezpochybnitelným domovem do chvíle, než druhá světová válka změnila osudy celého rodu Rohanů a také rodiny von Herzogenberg, „…v předvečer svatojánské noci 23. června 1921 jako první vnučka mé babičky. Můj křestní list, který se zachoval v originálu, je v mnoha směrech dokumentem své doby, ale také mé rodiny.“

Její otec byl Ottokar Herzogenberger Piccot de Peccaduc, sekční rada v Běstvině, matka Bertha Rohanová ze Sychrova, jejich dcera Johanna byla pokřtěná jmény Maria, Aglae, Bertha, Edeltrude a Natallie. Tady se padesátiletý potomek francouzských šlechticů oženil s třicetiletou dcerou Rohanů po smrti své prvé ženy. Pro rodinu, ale především pro děti, byl Sychrov uzavřeným světem.

• Utvářel se váš život jen na zámku nebo i v okolí, kde jste měli nejrůznější možnosti k dětským hrám?

J. von Herzogenberg: „Každý rok někdo se narodil a byl nás takový houf, sestřenice, bratranci, a tady jsme všichni trávili hlavně prázdniny. Na Sychrově vždy to nejhezčí, nejlepší a nejdůležitější pro nás byl park, tam jsme si hráli, naučili se jezdit na koni a provozovali různé hry. Tam jsme byli indiány, a když jsme byli starší, tak už jsme mohli třeba hrát i tenis.
V zámku, když bylo léto, tak jsme byli málo uvnitř. Jen když jsme šli na oběd a na večeři, museli jsme být učesaní, umyté nohy, čisté ponožky a převlečeni, abychom nevypadali jako indiáni. Byli jsme u velkého stolu, kde nás sedávalo patnáct až dvacet dětí, s dospělými i třicet lidí, ale večer už jsme nesměli být pohromadě. Dospělí měli extra večeři a my děti jsme měly menší dětskou jídelnu a tam jsme dostaly večeři.“

Zdálo by se, že barončiny vzpomínky se vztahují jen k rodině a z ní v Čechách už nezbyl nikdo. Jen lidé, kteří sloužili v zámku, nebo rodina s nimi přišla do styku v nejbližším okolí.

• Žijí ještě pamětníci, s nimiž se na zámku nebo na Turnovsku ráda vidíte?

J. von Herzogenberg: „Rodina byla tehdy velká, strýček, teta a sestřenice. Bylo jich sedm, pořád chtěli syna, který by převzal majetek. Potom jsme ještě měli kamarády, syny pana ředitele Véli, Mirka a Vláďu, ještě žijí v Turnově, když jsem tu na delší dobu s mojí sestřenicí Margaritou, tak se často scházíme. Nikam jsme nechodili, bylo nás v parku dost a ti lidé, co tady pracovali, už většinou umřeli. Jinak jsem měla přátele v Ústí a hlavně v Praze, kde jsem studovala. Když máte sedm sestřenic, tak vás pořád hlídají, proto jsem měla první lásku, až když jsem odešla do Ústí.“

Každoročně je nyní na Sychrově připomínáno působení skladatele Antonína Dvořáka. Slavnosti hudby mají dnes nadregionální význam, zvláště v příštím roce, kdy bude výročí úmrtí skladatele, si jeho významné dílo a jeho osobnost připomeneme.

• Vy jste ho sice nemohla poznat, vzpomenuli jste ve vaší rodině někdy jeho návštěvy?

J. von Herzogenberg: „My jsme o tom slyšeli a věděli, tetička byla velká muzikantka. Často hrávala na klavír nějakou komorní hudbu, byl u nás hostem i Kubelík starší nebo předválečné Kvarteto di Praga. Ale koncerty se nepořádaly, bylo to jen ryze privátní, teta občas hrála a pak se pozvali nějací muzikanti a koncert byl jen pro rodinu. Dnes se Dvořák připomíná; pan Roubal, který je varhaníkem na Strahově, sem často zajíždí a hraje na varhany, jeho muzika je krásná.“

Uzavřenost zámku před veřejností omezovala i kontakt jejích členů, proto rodiče Berty Rohanové za pomoci přátel spíše ženicha po dlouhé době pro svou dceru našli.

• Vaší matce bylo jedenatřicet a otci, když jste se narodila jako třetí dítě, bylo už padesát. Jaké byly osudy vašich sourozenců?

J. von Herzogenberg: „Dohromady nás bylo sedm. Maria a August, který zahynul ve válce, byli z prvního manželství, Heinrich zemřel brzy po porodu. Čtvrté dítě - Adelheit - nebyla zdravá, když už přišla na svět. Věděli jsme, že dítě nebude žít dlouho. Přesto jsme si pořád říkali, dnes se na nás usmála, dneska na nás mávala. Karli se zabil na kole a Wolfgang zmizel na frontě.“

Po vystudování kunsthistorie a filosofie na pražské univerzitě prožila těžká léta, ztráta bratrů a internace celé rodiny. Poté odsun.

• Vaše rodina patřila mezi příznivce německé vládní strany, jak vás zastihl konec války?

J. von Herzogenberg: „8. května jsme byli v jednom pražském sklepě, když právě o půlnoci v rádiu začaly znít zvony a bylo oznámeno, že je mír! Padli jsme si do náručí všichni! 9. května se situace rázem změnila: Byli jsme jako Němci odvedeni do kina Wenzel. Nejdříve jsem byla internována já, rodiče zůstali ještě rok v Brné a až po roce jsme společným transportem odcestovali z Ústí nad Labem do Bavorska. Strejček a jeho rodina po různých velkých avantýrách přišli ze Sychrova do Vídně, čtyři sestřenice ještě žijí a z nás, těch sedmi dětí, jsme už jen dvě: moje sestra a já. Tím všechno skončilo a teď žiju v Mnichově.“

V roce 1952 se Johanna von Herzogenberg stala zaměstnankyní Adalbert Stifter Verein v Mnichově. Jejím posláním bylo podporovat sudetské umělce a postupně navázala kontakty i s československými umělci a památkáři. Snažila se především o obnovu sakrálních památek, jejich zachování a zpřístupnění veřejnosti.
Z české historie to byla osobnost Jana Nepomuckému, jemuž věnovala hodně pozornosti.

• Vaše práce nesměřovala jen do kunsthistorie, byla jste aktivní také literárně.

J. von Herzogenberg: „Když jsem přišla do Bavorska, začala jsem hned psát hlavně z kunsthistorie. Byly to knížky o bavorských městech, jako byl Salzburg nebo o Šumavě, kam jsme jezdili s otcem na výlety. Nejzdařilejší je můj longseller o Praze. Tu knihu jsem napsala před léty, ale vycházelo jedno vydání za druhým a pokaždé jsem k ní psala novou předmluvu podle politické situace v Československu. Většinou jsem dělala katalogy k velkým výstavám.“

• Pracovala jste jako ochránkyně sudetských Němců a českých exulantů v těch nejtěžších létech; tehdy nebylo možné, abyste se vrátila do Čech a podívala se na místa svého dětství. Přece jen se politická situace občas otevírala, příležitosti k návštěvám mělo mnoho lidí i z Německa.
Vrátila jste se někdy na Sychrov ještě před revolucí?


J. von Herzogenberg: „Moje matka si k 80. narozeninám přála cestu do Prahy. A tak jsme v roce 1969 jeli. Navštívili jsme i Sychrov. V parku tři ženy shrabovaly listí na loučce u fontány. Moje matka je pozdravila starodávným pozdravem – Bůh žehnej vaší práci – a ony spontánně odpověděly – Dejž to Pánbůh! A pak zcela nevěřícně dodaly – ale vy přece vůbec nejste odtud! Moje matka se smála a řekla – Já že nejsem odtud? - Tu jedna žena zvolala – Pak jste Berta! Ano, jsem to já, odpověděla matka a ženy upustily hrábě, přiběhly, objímaly mou matku, plačíc a smějíc se mluvily na ni všechny najednou. Bylo to krásné setkání.“

Vrátit se do míst, kde baronka žila, nebylo pro ni jednoduché, ani když už nenacházela byrokratické přehrady. Změny a konfiskace majetku zasáhly obě místa, kde baronka žila, a vidět předměty, místa, která kdysi byla jejich majetkem, to se už snad nikdy nepodaří.

• Zámek prošel od války mnoha úpravami, vrací vás jeho současnost zpět do minulosti?

J. von Herzogenberg: „Už je to přes padesát let, co strýček musel zámek opustit; nejdřív to byla hrůza, jak bylo všechno zanedbané. Úředníci přemisťovali věci a vůbec tomu nerozuměli. Celý náš vzácný archiv je v Děčíně a mnoho věcí je někde jinde. Pomalu se to zase začíná obnovovat jako mimořádná kulturní památka, jakou zámek Sychrov je. Teď hlavně pan dr. Kadlec, který je kastelánem, a sestřenice Rohanová- Kotulinská, která se stará a má i mezinárodní styky. Oba se snaží, aby se Sychrov upravil do takového stavu jako v minulosti. Byli jsme přece jen velká mezinárodní rodina, a potom i samotný park, který založil strýček, je botanickým unikátem.“

Vyprávění paní baronky nebylo dlouhé. Vzpomínky jen naznačily její životní dráhu a neodhalily ani její vroucí zbožnost, hlubokou víru a lásku k nejbližším. V jejích slovech není ani náznak zatrpklosti, nevraživosti, jen přátelství, láska, a tyto skvělé vlastnosti se odrážejí i v jejím celoživotním díle.
Organizovala vydávání velké uměleckohistorické edice s českými umělci, byla iniciátorkou založení Esslingenského cechu umělců, který byl základem pro vytvoření Východoněmecké galerie v Řezně, dnes muzea s nadregionálním významem. Její zásluhou byla uspořádána gigantická výstava k 600. výročí úmrtí Karla IV., získala Bavorské národní muzeum pro organizování výstavy „Pouť nezná hranic“, v roce 1993 to byla výstava k 600. výročí úmrtí Jana Nepomuckého. Její kunsthistorická činnost za uchování sakrálních památek byla velice rozmanitá.
Otec i matka se dožili vysokého věku. Paní Johanna von Herzogenberg vlastně podnes nepřestala vědecky pracovat; dosvědčuje to i její poslední kniha o letařovickém kostele sv. Jakuba. Vzpomíná v ní na rodinné vztahy k Letařovicům a hlavně popisuje úsilí, které vyvinula k tomu, aby poklad kostela byl restaurován a znovu zpřístupněn.
Mluvit s baronkou nebo číst její životopis je napínavé dobrodružství od rodinné selanky, dětských her, radostných vánoc i rodinných výletů přes ty nejhrůznější tragédie, které člověka mohou potkat. Slova domov, rodina jsou pro ni těmi nejsvětějšími.

J. von Herzogenberg: „Auto mělo poznávací značku R-AJ 333, ráj… Nejraději bych celou cestu zpívala. Jeli jsme do Čech, do Prahy… Jeli jsme také ven, k Labi, opravdu „domů“, do naší vesnice, kterou jsem v dubnu 1946 se svými rodiči a mladší sestrou opustila…
Jeli jsme na hřbitov, ke hrobu mého nejmladšího bratra, na druhý břeh poté, co jsme projeli pod mohutnou zříceninou hradu Střekova po proudu řeky do Ústí a přejeli po novém mostě Labe. Kde jsem to byla po všechny ty hodiny? Doma?“


Johanna von Herzogenberg byla schopná všechny tragédie života překonat a jen ztěží lze posoudit, zda vyhnání z jejího českého domova byla ta největší bolest, kterou s uměním velkorysého odpuštění překonala.
Za její intenzívní práci pro usmíření a sblížení národů jí byla propůjčena různá vyznamenání – Spolkový kříž za zásluhy, Bavorský řád za zásluhy, Kulturní cena města Řezna, Dehiopreis, Waldschmidtpreis a vysoké ocenění své práce získala od papeže Jana Pavla II., který ji jmenoval „za činy smíření s Čechy a Poláky“ Dámou Silvestrova řádu.

K napsání článku byly použity citáty z rozhovoru s paní baronkou Johannou von Herzogenberg na Sychrově dne 13.5.2003, stránky z odkazů na internetu a ponejvíce z knihy Johanna von Herzogenberg: Z mého života, vydané 2002 v Ústí nad Labem. Její životní osudy popsala Ingeborg Kochová v rozhlasovém dokumentu Vyhnáni z ráje do ráje, natočeném a vysílaném roku 1994 Českým rozhlasem.
Internet:
www.kohoutikriz.orgwww.slovologos.info  a další. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 05. 2010.