Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (18)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (18)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Turecké procházky – Nil 39 – Roztržitá Kefalonie – Řecká láska – Dostat „boty“ – Polopravdy a celolži

Co je to tréma? Nedostatek sebedůvěry? Zodpovědnost k divákům? Nemoc? Vědomí, že neumíme? Před každým veřejným vystoupením se trochu ponořím do sebe a nemohu ten den vykonávat jinou činnost. Žaludek je jaksi na vodě a nutí mne i usednout na porcelánovou mísu, ačkoli nepřijde výsledek. S prvním lepším ohlasem mezi diváky ze mne tíseň spadává. Nastává hezký zápas o přízeň diváků. Představím se, řeknu něco o svém způsobu života, o rodině, jako mimochodem se pochlubím se svými literárními počiny, a když postřehnu, že se lidé zajímají, jaký asi jsem a co sdělím, přidávám na důvěrnosti a zkouším, jak moc si mohu dovolit předvést poezii a své poloimprovizované písně.
Na takové problémy jsem myslel v Turecku na dovolené, neboť – ač mne nečekalo žádné kulturní vystoupení –, začal mne soužit žaludek a ještě hemeroidy, takže jsem zaplatil dovolenou a zůstával jsem na pokoji v hotelu NIL 39. To číslo znám. Je to rok mého narození. Ale měl jsem radost, že moje žena chodila k moři s vnukem Josefem.
Úplně evropsky a neislámově jsem přemýšlel o hordě psisek, která pod mými okny pořádala meditativní schůzky. Napadlo mne, zdali bych nechtěl být místo člověkem oslem. Bylo to asi proto, že po cestě do hor, která vedla od hotelu Nil 39, chodil děda s dvěma osly. Líně a beze vzteku nesli na svých bedrech dřevo a demižony. Když má „zlatá žíla“ trochu povolila, vyšel jsem do turecké ulice. Děda oslař se rozhlédl a s chutí si otevřel demižon. Napil se, zasmál se a povyskočil. Zahlédl, že očumuji a pokynul mi. Přistoupil jsem. Ukázal na demižon, naklonil jej a něco řekl.
Napil jsem se zhluboka. Hlava se mi zamotala. Byla to pěkně silná kořalka podobná rakiji. Nedaleký minaret začal v mých očích padat a zdálo se mi, že ze psí hordy je skupinka vlků. Zapomněl jsem se přiznat, že jsem si v hotelovém baru dal dvě piva, která měla dost procent.
Jarmila se vrátila s vnukem Josefem a zastihli mne v nemužné situaci. Seděl jsem ve škopku se studenou vodou.
„Vypadáš jako šílenec,“ nedůstojně mi říkala žena. Nevěděla, že ten oslař po tom, co mi podal ruku na rozloučenou, se ještě napil a při nasedání přepadl. Osel měl asi zkušenosti a nešel dál. Klidně nad ním čekal. To nade mnou stála Jarmila a moc klidná nebyla.
„Co to cítím?“ ptala se a vnuk to opakoval.
„To je mast,“ lhal jsem.
„To je kořalka a né mast!“ Vysvětlovala mi pohoršeně, že na šlechtickou nemoc z přežírání a z dobrého jídla, se nemá pít alkohol, protože to roztahuje cévy. Měl jsem depresivní bolesti. Jarmila mne za pomoci vnoučka uložila do postele.
Nad mořem zapadalo slunce a dole pod oknem začal rej. Nacpal jsem si do zádi další čípek. Jarmila s vnoučkem poslouchali dole u bazénu tureckého zpěváka, který kolísavě zpíval smutnou píseň.
Měl jsem radost a pocit štěstí, že vnouček a moje žena, i když mne často kárá, jsou spokojeni. Peníze za cesty jsou investované do vzpomínek.
Druhý den jsem seděl u baru pod sluncem, trochu zastíněným palmami a deštníkem s nápisem ISTANBUL. Pil jsem limonádu a choval se slušně. Jarmila mne pozdravila a Pepíček, protože je velký kamarád své babičky, si neodpustil poznámku:
„Dědo, dědo! Chraň si zdraví. Doktor je tady odtud tři tisíce kilometrů!“
Vedle mne seděla veselá paní z Mnichova. Uměla turecky, a tak jsem zkusil, jestli turečtí přátelé pochopí naše anekdoty. Pani Hilda překládala.
Začal jsem vyprávět anekdotu:
„Pane číšníku,“ volal host, „jaký máte guláš?“ Číšník ochotně vyjmenoval: „Máme tady maďarský, pikantní, hospodský a turecký!“
Host si poručil turecký guláš, s chutí jej snědl a zeptal se: „Pane číšníku, ten guláš byl výborný. Ale můžete mi prozradit, proč se jmenoval turecký?“
Číšník zdvořile odpověděl: „Ten pes se jmenoval Sultán!“
Anekdota selhala úplně. Nastalo mlčení. Uvědomil jsem si, že jsem možná urazil turecký národ. V duchu jsem si nadával. Jarmila kroutila hlavou a Josef také. Trochu jsem zachránil mezinárodní vztahy tím, že jsem zahrál na foukací harmoniku My pluli dál a dál… To se hodně líbilo, ale panáka jsem odmítl.
Na pokoji mne čekalo překvapení. Jarmila, která luští křížovky a já tuto činnost nesnáším, mi vysvětlila můj omyl.
„Sultán je slovo z turečtiny a z arabštiny, je vyslovováno od 10. století v muslimských zemích. Je to titul vladaře, a je užíván hlavně pro panovníka Osmanské říše. A Osman byl Turek. A my jsme v Turecku!“
Na hemeroidy jsem úplně zapomněl. V polospánku jsem viděl jak na mě jdou Turci s kindžálama. Ani to mně nevyšlo. Jarmila měla z křížovek jiné poznatky. „Kindžál je zakřivená dýkovitá zbraň a je z Kavkazu!“ Ale vyhrál jsem stejně já. Na krku jsem nosil křížek a na rameno jsem si přišpendlil bižuterii – Alláhovo modré oko. Moje česká dvojakost měla úspěch. Zdravil jsem a bylo mi srdečně odpovídáno. Jarmila mi řekla, že jsem falešnej syčák. Nechápala, že chci mír a pokoj mezi národy.
KEFALLÉNIA, jeden z největších Jónských ostrovů v Řecku. V LIXURI U MARIE, v taverně, kam turisté nezabrousili, jsem vypil velký kafáč s kávou. Chtěl jsem si osladit, ale omylem jsem si dal do hrnku velkou lžíci soli. Protože paní majitelka Marie seděla proti mně se svým opelichaným kocourem a dívala se láskyplně, jestli mi chutná, přemohl jsem se a s vrozenou galantností jsem pojídal velkou buchtu s rozinkami. Ukázala žertovně na kávu a pobídla mne: „Pino!“ A tak jsem se napil.
Byl to „utrejch“, jak říkal můj táta. Kafáč jsem vypil. Nenašel jsem příležitost, jak jej někam vylít. Paní Marie mi přinesla ukázat starou fotografii svého PATERAS neboli otce. Pochopil jsem, proč jsem byl zahrnován přízní. Na fotografii jsem byl já. Jen brýle byly jiné. Na hlavě divná čepice s bambulí. Rozesmál jsem se a zapomněl na slanou kávu.
Paní Marie si odmítla vzít peníze, tak jsem jí dal malou ovečku z keramiky, kterou jsem dostal od své kamarádky výtvarnice Marcelky Hujové z Kročehlav.
Špatně se mi udělalo za krásným řeckým domem. Sůl chtěla ven. Bohužel strastem nebylo konce. Přišlo i další nutkání. Poodešel jsem do parčíku před kostelem. Pobožní Kefaloňané vycházeli pomalu, rozvážně z kostela. Nebyl jsem schopen udělat krok. Usedl jsem na lavičku. Na tričku jsem měl anglický nápis – TO BE OR NOT TO BE, a tahle hamletovská otázka byla na místě. V kalhotech jsem cítil bahýnko lidských slabostí.
Chtěla si ke mně přisednout černě oděná stará žena. Začal jsem nahlas škytat a dělat nervní grimasy. Nedůvěřivě na mne pohlédla a vzdálila se. Puch kolem mne se šířil rychle. Potom jsem osaměl. Na kostele zabimbaly zvony a já, příslušník římskokatolické církve, jsem šouravě odcházel k okraji městečka. Nevěděl jsem si rady, ale staré české pořekadlo říká: NOUZE NAUČILA DALIBORA HOUSTI. Nikde nikdo. U silnice jsem si sundal kalhoty. Tričko jsem si stáhl dolů, abych zakryl zbytečné. Přeběhl jsem partyzánsky silnici a skočil jsem do moře. I s kalhotama v ruce. Vymáchal jsem je a pověsil na strom, který možná pamatoval tuláka Homéra. Předstíral jsem, že se opaluji. Místo plavek jsem si umně uvázal tričko. Začal jsem mít lepší náladu. Takováhle situace se může stát i hlavě státu, jenže to nikdo neřekne. Já ano.
Náklaďák, který projel šíleně kolem mne, odfoukl mé kalhoty na sloup elektrického vedení.
„Abych zahynul na dovolené v Řecku, zabit elektrickým proudem, to tedy ne!“
Z plotu jsem sundal roztrhaný pytel s nápisem MADE IN KOREA a udělal do něj dvě díry pro nohy. V pase jsem svíral pytel rukou. Nemohl jsem přece jít počestným Řeckem nahatý.
Vykročil jsem k hotelu SUMMERY. V recepci se slečna rozesmála, že slzela. Majitel hotelu, který si moji rodinu oblíbil, spráskl ruce. Protože žil dlouho v Americe, myslel, že je to legrace a vykřikoval: „CRAZY! CRAZY! FUNNY! FUNNY!“ Přeloženo – legrační, legrační, blázen, bláznivé. Měl mě za recesistu.
Jarmila s vnukem Josefem, vnučkou Kristýnkou a naší dcerou Ivankou se vrátili za půl hodiny. To už jsem byl vykoupaný a pytlové kalhoty jsem odnesl do popelnice. U večeře v zahradě před hotelem jsem cítil jen již radost, že jsme zvládl těžkou a nepředvídanou životní situaci. Docela jsem začal žertovat.
„Dědeček musí vstřebávat do sebe zážitky, aby je potom vepsal do svých knih!“ Tím jsem nemusel vyprávět Jarmile, kde jsem se toulal. Byla ráda, že jsem střízlivý. Uprostřed klidu přicházejí bouře. Oslař zastavil osla na cestě u zahrady a před všemi hosty všech možných národností mával mými krátkými plátěnými kalhotami koupenými na trhu na Dejvickém náměstí. Cosi pokřikoval a ukazoval přitom na mě. Dělal jsem, že to ke mně nepatří. Hosté se vzrůstajícím zájmem sledovali nenadálou situaci. Oslař položil kalhoty přede mně na stůl. Role udiveného nic nechápajícího mi dlouho nevydržela. Vytáhl z kapsy pomuchlaný pas, otevřel jej a zapíchl prst do fotografie – do MÉ fotografie.
„Ahááá!“ plácl jsem se do čela a přiblble se rozesmál. Poděkoval jsem oslaři a nalil mu trochu vína. Napil se, podal mi ruku a odcházel. Rozhlédl jsem se, ukazoval jsem okolním hostům své kalhoty a pas, a předstíral, že nechápu, jak se to stalo. Všichni se smáli a starý Angličan na mne hrozil prstem, jako by říkal – I ty Don Juane! – Jarmila a Josef se nesmáli... Kalhoty jsem vyhodil, když se setmělo. Ačkoli jsem nic nevysvětloval, vnouček pronesl poznámku:
„Dědečku, pleny mohou nosit nejen malé děti!“
Protože jsem se trochu urazil, seděl jsem ve stínu palem, popíjel žaludeční likér a napsal jsem písničku, nikoli o DIARHOEA, průjmu, ale o lásce.

Řecká láska

Do Řecka jsem zájezd koupil, „voučr“ tomu říkali
Příbuzní a moje žena na letišti plakali
Velký kufr s konzervami, slunečník a Plzeňský
Těšil jsem se na sluníčko, ale hlavně na ženský
Kalimera – řekla náhle temnooká Řekyně
Ty kanete – jak se máte – Kala dobře jedině
Kalispéra kalinichta – dobrý večer dobrou noc
Metaxa a Ouzo byly na mou hlavu trochu moc
Efcharisto – díky slečno – zašeptal jsem v recepci
Slané plavky škrtily mne proto jsem měl protekci
Do Malie vzala taxík do taverny u pláže
Objednala Gavros rybky, abych nabyl kuráže
Drachmy silně ubývaly, marek měl jsem trošinku
Kam jsem se hnul, tam jsem viděl tuhle krásnou slečinku
Vrátil jsem se jako troska – bez kufrů a bez darů
Zaplať Bůh, že daleko je šeptal jsem si u baru
Má žena mne objímala: Chudáčku, tys pohubnul
Zčervenal jsem a očima ani o píď neuhnul
Za zády jsem cítil kukuč: Já se, lidi, pominu
Za mnou stála moje Hellen a svírala Recínu
Ty jsi myslel, že mne necháš? Já se chlapče nepletu
Děťátko mít spolu budem, rychle zpátky na Krétu
Fischeréro odlétalo, pilot dával znamení
Že prý moje stará hází za letadlem kamení

Každé veřejné předvádění ať politiků, herců, bavičů či veřejných osob, bere velký kus vlastní přirozenosti. Někteří herci nedokáží mluvit obyčejně a lidsky. Pořád odříkávají roli ze scénáře. Stačí se pozorně dívat na televizi. Známí lidé se stávají veřejnou věcí, na kterou si každý dělá právo. Když odmítnou pomoc, pomluví je, že jsou frajeři, lakomí a povýšení. Jsou okukováni, obdivováni, zatracováni a nad tím se klene závist. Je pravda, že to vše někdy vynahrazují ti, kteří je a jejich konání mají rádi. Mám docela klid v duši, že nejsem v tomhle takzvaném šoubyznysu po uši. Hraji málo, jen tam, kde chci a dle své okamžité nálady. Nejsem otrokem proudu. Alespoň si to myslím.
Někdy mám chuť se rozdělit o své dojmy, někomu o nich říct a jako polit studenou vodou vidím, že ten, komu chci svěřit své soukromí, o to vůbec nestojí. Všechny lidské úspěchy (v dobré činnosti) jsou dílem talentu, dřiny, ale i osobních kontaktů, známostí, a dalších dobrých i nedobrých nahodilostí, které nejsou ani tak nahodilostmi, jako dobře promyšlenou kombinací. Kalkulace a diplomacie servilnosti jsou průvodním zjevem každé životní výspy.
I v rodině jednoho zvýhodňujeme a druhého opomíjíme. Spravedlnost je ošidné, neurčité a pružné slovo. Je spíše proklamací, na které je zalátaný kabát, z něhož vykukují různobarevné podšívky. Žádný úspěch není darovaný. Kolikrát mávnu rukou:
„To je blbý! To je hloupost!“ A potom se stydím. Nadávat je zbraň lůzy a hlupáků. A každý někdy do této skupiny spadáváme. I když jen na okamžik. Lidé se pasou na nevěrách, malérech – vyprávějí si škodolibě: „Hele už je zase rozvedenej! Má nová prsa! Utekla s podnikatelem! Nabourala auto za milion! Koupil dům za deset milionů! Kamarádí se s primátorem!“
Je to už v nátuře nás lidí, že musíme mít někoho, koho můžeme pomlouvat. Pomlouvají Gotta, Vondráčkovou, Krampola, Matušku, ale lístky na jejich vystoupení jsou vyprodány. Je to ohromné divadlo! Co je nejvíce pomluveno, to má největší úspěch!
Svět je velká klec, kde jsou různě vysoko bidýlka, krmítka s různým zrním a se zrcátky, která ukazují stejné tváře. Rád bych věděl, kdo míchá ten nejistý koktejl životních cest.
PROJÍŽDÍM okolo LIDIC, autogeny rozřezaly nevkusný a nedostavěný památník, který připomínal konstrukci zbourané továrny, na parkovišti se prodává znojemské víno, brambory, košíky, šoféři se cpou opečenými karcinogenními vuřty a šmelí se se starožitnými braky.
Tisíce aut projíždí z Prahy do Kladna a nazpět. Jedu nocí. Trhovci zmizeli a přicházejí stíny.
V roce 1942, desátého června, byly Lidice vypáleny. Na co asi myslel můj otec, když ho nechtěli pustit němečtí vojáci domů? Opravoval totiž na statku u Horáků stůl. Celou vesnici postříleli i s panem farářem a čtrnáctiletými dětmi. Mému vnukovi bylo letos čtrnáct. VÁLKA! Dožiji se smrti bez další války? Celý život jsem slyšel MÍR – MÍR – MÍR. A všechno zlo pochází z nesmyslných utopií a z touhy mít nenasytně víc, než druzí, ze závisti a z hlouposti. A političtí šmejdi umí těchto vlastností využívat. Na celém světě. A hned se musím omluvit. Zjednodušuji vážné věci. Největší škody udělali ti, kteří se oháněli a ohání svým pacifismem. Mír za každou cenu! A to nejde, protože cena za mír může být vyšší. Kdyby chirurgové neřezali, bylo by o hodně víc mrtvých.
CD „Nemám čas lhát“ bude brzy na pultech. Chtěl bych, aby lidi potěšilo. A také aby něco vydělalo. Peníze jsou třeba. Auto má najeto tisíce kilometrů, máme si kupovat byt v paneláku, dcera má plat vhodný na činži, injekce do kolena, přikupuji vitaminy, jezdím rád autem, kšeftů je méně a méně, a chtěl bych ještě jednou navštívit s vnoučaty Řecko.
A tak jdu dál, na těle sto centimetrů jizev, s vlasy barvy důchodově šedivé, svou soukromou cestou. Ve svém městě mám pocit opotřebovaného okapu, kterým crčí déšť z nebe bývalého dýmu, bývalých oceláren.
V ESCADDU, kam rád chodím na dvojku nebo na kafíčko, jsem si dal krabí koktejl a nealkoholické pivo. Dívám se s radostí na vnuka Josefa, jak v něm mizí kuřecí řízek s kroketami. Samozřejmě, že si dává k tomu kečup a majonézu. Téměř každé sousto zapíjí kolou. Někdy si dá kvůli mně sprite. Nemám kolu rád. A zase lžu. Občas se vzbouřím a poručím si hamburgra a zapijím ho kolou. Je to skvělý způsob, jak toužit po českém guláši a pivu.
„Co bude z mých vnoučat a vůbec z dětí této doby? Kdo jim bude lhát, kdo s nimi bude orat, kdo jim bude slibovat? Jak budou žít ve státě, který jejich otcové a dědové zadlužili?“
Hlavně ať se z dětí a z vnuků nestanou stádní, poslušní a optimističtí pitomci nemocní kolektivismem. V noci se vzbouzím hrůzou. Náměstí plné skandujících soudruhů. Obraz mizí a náměstí plné hastrošů, kteří plazí jazyky při TECHNU, které lidi přitahuje ke kolektivní uniformitě. Bojím se stadionů, kde se hází láhve na led, dělbuchy na hřiště, kde nepříčetné oči zamindrákovaných „hrdinů“ bijí a zapalují. Změnilo se něco od doby pálení čarodějnic? GLOBALIZACE. Jíme stejný chléb, pijeme stejné nápoje, díváme se na kečupovou krev idiotských seriálů, roníme slzy nad kýči o lásce, posloucháme stupidní texty popmusic, nadáváme politikům, závidíme umělcům, bojíme se rakoviny, kouříme, klaníme se a měníme odznaky podle režimů. A každý si o sobě myslíme, že jsme slušní, poctiví, a že ostatní jsou lotři. Jsme vlastně všichni dávno GLOBALIZOVANÍ. Na statisíce obětí totalitních režimů se zapomene, křiváci dožijí pokojně a pěstují astry, zapomene se na vše, co by mohlo připomínat zbabělost naší, i našich předků. V propadlišti zapomnění zmizí gulagy, koncentráky, pankráce, jáchymovy… O dobách hrůzy generalissimů, führerů a jiných sadistů se napíší historické, romantické romány a ze všeho se stane kšeft. Ale radši globalizaci než internacionalitu.
– JDĚTE S TÍM DO HÁJE! – Pane Bože, díky, že je nás jen deset milionů. Nedovedu si představit, co bychom udělali s Evropu, kdyby nás bylo sto milionů. Po tom, co vidím denně v přítomné době, je to pro mne děsivá představa. Jsme křižovatkou překupníků drog, na silnicích aréna sebevrahů, máme více úředníků než Čína, levnou krmi v poslanecké kantýně, máme kapsáře z dovozu, krade se všechno a všude, vykrádají se kostely, plundrují hřbitovy, svinstvo se vypouští do potoků a řek, aby si ryby zvykly a na příliš zvědavé novináře se najme odstřelovač. Za peníze jde u nás všechno. Ale máme SOCIALISMUS. Jsme nakaženi horečkou rychlé svobody, která se mění v totalitní byrokracii. Jinak to asi nepůjde. Není řešení. A skeptici říkají:
„VZDEJME BOJ! KDO CHCE KAM, POMOZME MU TAM!“ Strach z hříchu a potrestání Peklem zmizel – nebojíme se nikoho. Jen sebe. Pane Bože, máš pod sebou divné poddané.
Kamarádka mé dcery, která vychovává své tři děti k slušnosti, učí je mluvit hezkou češtinou, vyšívá hezké panenky, zdobí okna na vánoce a velikonoce, vaří prostá jídla, vyjela se svými dětmi na výlet na kolech. Staré kolo se porouchalo. Zadřelo se ložisko řídítek. Třináctiletý syn Ondra šel k domu na konci milé vesničky u Kladna požádat dobré lidi o trochu oleje. S Ondrou šla i šestiletá sestra Terezka.
Děti se vrátily vystrašené. Ondra se poprvé setkal s rozbitými sny.
Dík své výchově, zazvonil u prvního domu a slušně říkal:
„Dobrý den, pane, prosím vás, mamince se zaseklo otáčení řídítek u kola, mohl byste mi dát lžíci oleje?“
„Jdi do prdele, hajzle, a nezvoň na slušný lidi!“
Ondra, ač otřesen, se odvážil zazvonit ještě u druhého domu a zopakoval prosbu.
„Co votravuješ, harante, táhni jinam!“
Nedovedu si představit, co by se stalo před lety, když tudy projížděl K. H. Borovský a přebýval v místním hostinci, kdyby ráno zazvonil u domu a řekl:
„Prosím vás, já mám souchotiny, mohli byste mi dát sklenici vody?“
Ale vrátím se do skutečnosti. Vždy byli moudří, ale i hloupí a zlí lidé. Ovšem těch prvních bylo, je a bude málo. Ondra bude mít celý život trauma, když bude zvonit u dveří. Kdo to řekl, že český národ je národ holubičí? Asi to byl vůl, anebo to myslel jinak. Holubičky jsou pěkně dravé a pouští znamení na pomníky. To poslední mi nevadí.
Nechápu, jak může dolarový magnát hledat dobrodružství v baloně, kterým oblétává zemi, nebo jak může umělec skákat na gumě z mostu nebo z balonu, proč sjíždí vodáci dravé řeky nebo proč horolezci slézají velehory. Vždyť stačí sednout kolem dvanácté do auta a jet dvacet kilometrů po dálnici nebo Prahou. Jednou u nás budou jen politici, řidiči, zločinci, policajti, chirurgové a hrobníci.
KONČÍM tuto kapitolu a omlouvám se. Není to tady tak hrozné. Když se rozhlédnu po světě, je to tady na té kouli ještě horší. Modlím se a úzkost se ztrácí za okny. Nad paneláky přelétává někde vysoko letadlo. Mám radost, že naše armáda bdí. Až budeme mít více letadel než pět, bude se mi lépe spát. Ale jinak se nebojte. Jsem SVOBODNÍK v. z. Hlavou se mi honí přeludy. Kde člověk bere černé myšlenky? Proč se dívám na všechno v televizi? Ztrácím tím drahocenný čas svého života. V KOTLI jsem slyšel tolik hloupých, samolibých a zbytečných slov, že mne přejel mráz. Je tohle průměr národa?
Otvírám okno. Nikoli, nebylo to letadlo. V opelu někdo pouští na plné pecky „Pochondry“. Vidím blonďatou hlavu mladé dívky a holohlavou kebuli naducaného chlápka. Ze staženého okénka trčí potetovaná ruka připomínající rouru od kamen. Auto stojí pod lucernou. Jsou dvě hodiny po půlnoci. Muž zapaluje sobě a své sotva zletilé společnici cigaretu.
Nosím s sebou zapalovač, ačkoli nekouřím a nevím, komu ho věnovat. Na ohníček se nehodí. Ten se má zapalovat sirkama. Koupil jsem ten zapalovač na QUEENSU, nemůžu jej darovat. Má pro mne hodnotu smutného zážitku. Nedávno jsem si všiml krabičky sirek neboli zápalek v kuchyni. Nebylo na nich napsáno SOLO SUŠICE, ale – Sdělano v Rusku. Nesmím pít na noc. Nemohu usnout. Sice to byly jen dvě deci vína z Roudnice, ale asi to působí. Mám neoptimistické myšlenky a dívám se chmurně na český národ.
Co dělá asi vnuk Matěj? Už umí říkat: „Děde, táta, máma, Týna, Pepa, bába“ a psovi říká „pe“. Budou přibývat slova krásná i trpká. Přál bych si, aby se mu nikdy nezadřela ložiska u řídítek.
Na kalendáři je 25. 4. 2002. Za sklem mám list s básní, kterou napsal můj vnuk Josef, když mu bylo osm let. Vnučka Kristýnka říkala, že se jí ta báseň líbí. Musí mít pravdu, vždyť už jí je dvanáct a půl.

Sněhem pokryté ulice svítily do noci
V záři nespočítatelných hvězdiček
které osvětlují temná zákoutí
Kočky ubíhaly temnými ulicemi
pokrytými sněhem
Krásný sníh padal na krajinu
a na hory plné cest
na které hledím v tuto chvíli
V mnohých oknech se rozsvítila světla
a záře domovů zalehla temné ulice
(vnuk Josef Jelínek – 8 let)


Než jsem usnul, myslel jsem na pana Jaroslava Foglara. Určitě by se mu ta prvotina líbila. Když jsem říkal Jirkovi Krampolovi, že asi nikdo z vnoučat nepůjde mojí cestou, odpověděl: „Fousku, to je dobře. Takovej umělec, jakym jsi ty, stačí na světě jeden!“

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 06. 2010.