| Zájmy vrchnosti – Šašci za peníze – Řezník pan Dráb – Doutník pro Honzu - V Salmovské – Jiří Žáček
O lidech se neví (o těch, co normálně a obyčejně žijí) do té doby, než je zapotřebí jejich hlasů. Tím nemyslím hlasy operní, folkové, popové a záhrobní. Když nastává OBDOBÍ URNOVÉ, které má poskytnout křeslo, stůl, kočár, imunitu, neboli páchati zlolajno a skopičino bez následků jakýchkoli, stáváme se potřebnými i my, kteří na stolce moci nedosahujeme a ani dosáhnouti nechceme.
Začínají nás zdravit ti, kteří nás povzneseně míjeli a v novinách a médiích čteme, jaké pamlsky nám ta či oná strana slibuje naservírovat na tácu populismu.
V zápisníku jsem měl několik „kšeftů“ v nejrůznějších městech naší předvolební vlasti zatížené minulostí a současnými státními dluhy, které za nás zaplatí naši vděční pravnuci.
„Pane Fousku,“ slyšel jsem v telefonu, „bohužel vystoupení v některých městech padají. Jsou zrušena.“
Byl to jakýsi podvůdek. Nešlo o vystoupení pro všechny, ale o politickou agitaci. Protože jsem se rozhodl, že už nebudu dělat šaška žádné politické straně, a dal to najevo, zmizely i penízky.
„VOLTE NÁS!“ celý život je člověk někým nabádán a lákán. Po boji vás nikdo nezná. Tak je to i s válkami. Zbudou pomníky neznámých vojínů. Pánové ze Západu a z Východu vymysleli Něžnou revoluci, a jede se dál. V jiném kočáře, se stejnými pasažéry. A národům se naservíruje komerční omáčka. Najezte se bulváru, nahotin, vražd, mafií, hamburgrů, pirožků, nakupujte bakelitové cetky a elektronické blbinky, poťte se při umaštěném pornu. Nemyslete na Boha, na život v lásce, na pomíjivost hmotných statků. URVI, CO MŮŽEŠ – PO NÁS POTOPA. 
A námi? Snílky? Pohrdají! „Hle komedianti! Ti jdou za peníze s každým!“ S puncem trpěné verbeže se člověk uchází o lepší „džob“, aby měl lepší život. Aby děti nosily značkové šaty jako ti druzí, aby bylo lepší auto, aby byly lepší brýle, krásnější boty a lepší pozice. Závody koster potažených kůží ze zastavárny.
Všeobecné pravidlo nejen dnes, 19. března 2002, kdy je ráno, zpívají kosi, moji kamarádi, abych si užil svátku Josefa. Myslím na vnuka a na všechny Pepíky.
Josef Jerman, kumštýř nadaný Pánem Bohem, pracuje v nebi na věčném goblénu. Určitě na něm jsou krásné nahé ženy, které měl rád. Přiťukává si drinkem z Mléčné dráhy s Jardou Špačkem, bývalým poválečným starostou města Kladna a Bogan Příhoda jim hraje s Bórou Křížem swingovou melodii. Bóra hladí starou heligonku a Mrtvý vrabec oživnul. Letí a usedá na křídlech andělů.
Tulák v kšiltovce hraje Kanadskou sosnu a Eva Olmerová se přidává. Oba jsou na věky střízliví a jejich synkopový vzdech slétá na Zemi do hospody Na Kukliku.
Kos stále zpívá a čepýří se na sídlištním stromku. Když jej vysadili, naše děti byly malé, plat nepatrný a plné náruče lásky. Nikoli k Sovětskému svazu, ale k domovu. Byli jsme s Jarmilou mladí. Plné stěny knih, trocha šatů, vlastní víno z trnek nasbíraných na Křivoklátě, a večery plné písní. Zpívali jsme Oklahomu a nevěděli, kde vůbec v té Americe je. Byla to pohádka.
– V dáli na obzoru pnou se Modré hory, na nich táborové ohně vidět je - kolem kamarádi kovbojové sedí, pějí písně, které navrací je zpět…–
Jezdili jsme do „Dederonového“ Německa pro dětské boty, fotografické papíry, voňavé kominíčky, pro kořalku HALB UND HALB. Jinam se nesmělo. Výjimeční a prověření mohli jet kamkoli. Platilo se za to oddaností i upsáním duší.
Dostal jsem zprávu na mobil. Já zprávy neumím odesílat (nyní již ano). Kapitán Labsko-oderské plavby Jiří Laube, můj kamarád z Nelahozevse, mi poslal blahopřání. Odpověděla za mne Jarmila. Je na techniku moudřejší. Učí ji můj vnuk Josef. A přitom je to žena. Jirka čekal mou odpověď. Věděl, že jsem mobilista začátečník. Odpověď přišla vzápětí.
„Jarmilko, podle toho, že jsi odpověď musela poslat ty, vidím, že Pepík umí pořád HOVNO!“
Říční vlk měl pravdu. Technika je můj nepřítel. Neoslovuje mne. Dodnes se dívám jako dítě, když stisknu vypínač a rozsvítí se světlo. Je to pro mne větší zázrak než východ slunce.
Samopal na vojně mne naučil rozebírat František Kloz, syn slavného kladenského fotbalisty. Byl mi zavázán. U sv. Floriána, kam jsme spolu chodili do Národní školy, jsem ho naučil, jak se do ruky vytetuje černou tuží kotva. Já ji tam mám dodnes. Je to vzpomínka na kamaráda, dobrodruha, který odešel do Nenávratného kempu.
„Hlavně, abysme tu rouru, co plive smrt, používali jenom na cvičáku!“ říkal Franta. Ten jeho název se vžil. Narodili jsme se oba v republice JUDr. Emila Háchy. Za tři dny po mém narození nastala okupace naší vlasti vojsky vůdce Adolfa Hitlera.
„Nikdy bych svému dítěti nedal jméno Adolf,“ říkával jsem do té doby, než jsem si uvědomil, že se jmenuji Josef. Můj jmenovec Džugašvili se svému kolegovi z Němec vyrovnal a v mnohém mu byl i učitelem.
U Antonína Drába, výpravčího, hudebníka, fotbalisty, voněl čaj. Pomáhal mně a Ivanovi Kotrčovi nahrát demosnímek (náhledovou nahrávku) s písněmi, které jsme připravili pro Děčínskou kotvu. Jmenuje se to jinak, ale vše je stejné. Pouze ti, kteří rozhodují o vítězích si neříkají soudruhu, ale pane. Ale tak je to všude.
Ivanovi Kotrčovi, pěvci, hudebnímu rejžovi, skladateli slavného hitu Tam, kam chodí vítr spát a dalších, jsem neřekl, že Děčín je pro mne smolné město. V roce 1962 jsem zde byl „knokautován“ ve třetím kole boxerem Vorlíčkem. Z Děčína jsem vyplul na lodi MN 11610 do Hamburku. Ovšem to bylo nikoli smolné, ale kouzelné.
Když se sejdou chlapi, vypráví se, vzpomíná. Jsou to krásné chvíle, které ženy nechápou. Ony jsou v těchto chvílích zbytečné. Přesto přinášejí čaj a pečivo, aby se chlapi cítili dobře. Tak tomu bylo i v podzemním studiu u Antonína Drába.
„Pepíku, ty jsi patřil k partě lumpů, tenkrát ve čtvrti U divadla v Kladně,“ přiznával Antonín, „a my se vás všichni báli!“
Trochu jsem se začervenal před Ivanem Kotrčem, protože jsem se v minulosti snažil, abych na něj udělal dobrý dojem. Věděl jsem, že je hudebník a já „dřevorubec“. Na Křivoklátě jsem dělal ze sebe haura, ale když vešel Ivan do restaurantu Nad hradem, sice jsem schválně chvíli falešně zpíval, ale posléze jsem jiskřil vtipem. Teď po mnoha letech, kdy nás poprášil sníh času, vše přiznávám.
Ivan zhudebnil text, který mám rád. Je v něm moje surrealistická mladá duše a touha po dálkách Jacka Londona.
Řezník pan Dráb stával v bílé zástěře před svým krámem poblíž hranice Kladna s čtvrtí Andláků Kročehlavy, a dával mi pořádný kus sekané a housku. Tu housku jsem daroval psu pana Čuby a sekanou jsem zhltal jen tak bez všeho. Dodnes miluji sekanou. Studenou i teplou. Pan Dráb věděl, že jsme chudí.
Táta věřil, že komunismus přinese ráj na zemi, že všichni budou bratři a zatím, co tvrdí soudruzi stoupali k rudým výšinám, dělal v truhlárně stolky, židle a mně dřevěná auta. Je to hanba, ale ještě ve dvanácti letech jsem měl dřevěný náklaďák. Tvrdil jsem, že je mého sedmiletého bratra Bohouška.
Naproti krámu pana Drába byla hospoda u Lacinů – Na Zastávce. Tam jsem ochutnal první malou griotku a velké pivo. Měl jsem k tomu důvod. Bylo mi čtrnáct let. Rozšlapal jsem kolo, za jízdy z něj seskočil dozadu a kolo od pana kouzelníka Andrese projelo křižovatku mezi hospodou Na zastávce a velkým činžovním domem Berlíňákem pěknou rychlostí. Narazilo do příslušníka Veřejné bezpečnosti, pana Ziky.
Tenkrát jsme říkali policajtům: „esenbák“ (SNB – Sbor národní bezpečnosti). Krve by se ve mně nedořezal. Zapomněl jsem, že mám paťara à la Elvis Presley, – ztužený účes na straně vyčesán vzhůru a prohrábl jsem si vlasy. Zaprášilo se mi od hlavy a padaly drobné vločky cukru. Pan esenbák Zika uskočil a křičel:
„Nejen, že jsi mě skoro zabil kolem, ale ještě máš vši, pancharte mizernej!“
Marně jsem vysvětloval, že jsem jel tak rychle, že mi kolo ujelo pod zadkem, a že nemám vši. Že je to kvůli Elvisovi. Zika Elvise neznal. Poznal jsem, že se moc nezlobí. Měl rád mého tátu, protože mu můj otec vyprávěl hodně sprosté anekdoty. A znal jich hodně.
„Měl bys mít víc rozumu!“ nabádal mne Zika. „Už je ti skoro čtrnáct a nemáš rozum!“
„Už mně bylo čtrnáct,“ řekl jsem dotčeně, „v Africe bych už mohl mít i děti!“
Zika mi dal pohlavek a potom sáhl na mé přední světlo. Vysypaly se cigarety a sirky.
„Tohle řeknu tátovi,“ skoro křičel, „vždyť jsi byl před několika rokama v Tatranské Lesné ve Vysokejch Tatrách na léčení v sanatoriu s průduškama!“
Zika to rodičům neřekl, ale o vlasech to prozradil. Maminka mi vykoupala hlavu v petroleji proti vším. Hrozně jsem se styděl. V roce 1976 jsem přestal kouřit cigarety. Už podruhé. Dodnes jsem si nedal čouda, ale chuť se někdy dostaví. Nevěřím na vyléčené hříšníky. Alespoň v duchu hřeší dál. Maminka tvrdila, že nikotin přitahuje vši.
Před svým minirecitálem v Literární kavárně v Salmovské v Praze, jsem koupil Janovi Vyčítalovi nejdražšího doutníka v kovovém pouzdře. Měl ten den oslavu šedesátin. Pozval mne a Jarmilu do Malostranské besedy. Byl jsem tím překvapen, protože jsme se vlastně poznali jen trochu v New Yorku. Více než jej, znám jeho písničkářskou a kreslířskou dráhu. I když mám rád zcela jinou hudbu, vím, že patří k úspěšným.
„Napiš mu do pouzdra něco hezkého,“ vyzvala mne Jarmila v Pizza baru poblíž Karlova náměstí.
„HONZO, tenhle doutník je od Fidela Castra!“ Napsal jsem na účtenku a vložil ji do pouzdra. Při tom jsem si nasál vůni tabáku a měl tak pocit ohromně veliké ztráty, že nemohu kouřit. Jarmila věděla, na co myslím. Celý život bojuji s neřestí. Je ve mně tolik nemorálních myšlenek, že mne tíží. S přibývajícím věkem ale boj vyhrávám.
V Salmovské jsem přidával téměř celou hodinu. Jiří Žáček, básník a literát mi řekl po vystoupení:
„Pepíku, tys ty básně a celou svoji tvorbu musel protrpět na sobě.“
Nebudu předstírat, že mne potěšilo, když mi žena říkala, že jí Jiří Žáček řekl, že se za celý svůj život takhle dobře nepobavil. Nevěděl, že uprostřed svého básnění myslím na doutník, který jsem měl v pouzdře kytary. Úplně živě jsem si představoval, jak zapaluji doutník, kterému jsem před tím umně ukousl špičku, dýmám a labužnicky pouštím kruhy na odiv celé společnosti.
Miluji vůni tabáku a jeho sílu obšťastňovat okolí infekcí společenské pohody. V dýmu doutníků a viržinek, se ocitám na chvíli v době otců a dědů, mám laskavý pocit, že mi nic nehrozí, že v celé zakouřené a provoněné místnosti vládne smír a láska.
Auto jsme měli zaparkované u kostela sv. Ignáce. Na kardiochirurgii se operovalo. Jarmila dělala, že nevidí, jak se dívám směrem k osvětleným oknům.
„Tak tam měl profesor Ivan Vaněk mé srdce na dlani!“
Opouštěli jsme Karlovo náměstí. Nevím proč, náhle jsem se rozesmál. „Dříve se to tady jmenovalo Dobytčí trh,“ šeptal jsem Jarmile. „A tady mne operovali.“ A potom jsem se zastyděl. Dobytek je také Boží tvor.
V Malostranské besedě jsme stanuli před půlnocí. Vyčítalovy šedesátiny byly v nejvyšším bodě. Při setkání v New Yorku jsem nevěděl, že je narozen také v Rybách. Kolem měl Jan spousty slavných osobností. Nebylo slyšet jediného slova. Každý si mlel, co chtěl, jak už to bývá na setkání osobností. Byl jsem unavený jako starý pes, kterého vzali proti jeho vůli na procházku.
Rád jsem se setkal s Greenhorns. Od osudné návštěvy N.Y. uplynulo půl roku. Díval jsem se na Jana Vyčítala. Čas zbarvil lesy stříbrnou polevou, v očích se zabydlely odlesky melancholické Berounky a kolem něj tančily figurky kreslených volnočlověků. „Jaký je ten člověk ve skutečnosti?“
Před třemi roky mne můj syn přivezl z kardiochirurgie. Uložil mne na postel a řekl:
„Táto, tak ti přeju všechno nejlepší k tvým šedesátým narozeninám.“
Chtělo se mi brečet a nemohl jsem promluvit. Dostal jsem desítky pozdravů z celého světa a také tři z Čech. Hana Vejvodová a Karel Kašpárek ze Svobodné Evropy mi poslali bonboniéry pro lékaře a sestry. Pro mne víno na mou krev. Vinum lac senum. Mléko starců! Není vůbec pravdou, že starým mužům víno pomáhá. Naopak je prý ohrožuje mrtvicí. A teď, co mám dělat?
„Pepíčku, mysleli jsme na tebe a věřili jsme, že teď nastane sklízení ze stromu, který pozdě dozrával!“
„Drž se, Pepíku, všechno bude O. K. God bless you!“ volal z Kanady Vláďa Křivánek. A já se držel.
Myslel jsem na Vláďu, mukla a jeho druhy, kteří trpěli v padesátých letech v komunistických lágrech. Chtěli svobodu a demokracii. A také jsem přemýšlel, na co asi myslí nyní, v době, která zdaleka není tou demokracií, kterou jsme si vysnili. Zápas o spravedlnost a svobodu je věčný a nekonečný. Domnívám se, že si nic jiného nezasloužíme. Občan je bezmocný a ti, co mají moc, peníze, dostatek arogance, si mohou s námi dělat, co chtějí. A lže se dál jako za komunistů. Krásné sliby končí s usednutím na byru. Potom nás, voliče, mají za obtěžující hmyz.
„Volal pan John Bureš z Detroitu,“ oznamovala mi žena, která brala telefony. „Máš kamarády, tak dej hlavu vzhůru a nekoukej jako vykopaná myš!“
Uvědomoval jsem si sílu lidské vzájemnosti. Má-li člověk přátele a dobrou rodinu, má obrovské bohatství. Oceán Životní nejistoty kolébá našimi lodičkami a laskavost ucpává trhliny po bouřích. A někde v koutku duše se krčila tíseň poznání, že si na mne vzpomněli víc za mořem než doma.
„Pepíčku, myslíme na tebe. Určitě bude všechno lepší! Poslouchej lékaře a pamatuj, že na tebe myslí tvoji přátelé!“
Hanička Vejvodová volala z Mnichova. Bylo mi dobře.
„Fousku, né abys to vzdal! Teď máš před sebou život. Jseš mladej kluk!“ poslouchal jsem s úsměvem krásné lži Jiřího Krampola.
„Pepíku, dobrou noc! Myslím na tebe!“ Opravdu jsem usnul. Možná, že mělo zavolání Karla Zicha kouzelnou moc.
A ten kos venku stále zpívá. Začínám mít větší potíže se sluchem. Připravuji se již měsíce obstarat si sluchový strojek. Naslouchadlo. Bojím se, že uslyším jiný svět. Jarmila mne často napomíná, že mluvím nahlas.
„Chce, aby ho všichni slyšeli! Je to pozér jako jsou všichni komedianti!“ zaslechl jsem v jednom kladenském obchodě. Mrzelo mne to. Mám za sebou dvě operace sluchu.
„Vykašli se na lidi!“ říká mi marně Jarmila. „Vždyť ti nevěří už ani příbuzní. Tenhle národ pomlouvá z dědičnosti. Závidí choroby, počítá peníze, domýšlí se, a hlavně se do očí směje!“
Vytvořil jsem si kolem sebe pofidérní Potěmkinovu vesnici. Kulisy, aby lidé neviděli, co se děje ve dvoře.
„Nejsou všichni lidé zlí. Je více těch dobrých,“ říkám si, abych neodepsal všechny a všechno. Někdy tomu věřím.
Právě nyní mne přišla zkontrolovat moje žena, jestli píšu. Jindřichovi Krausovi, mému nakladateli jsem slíbil, že tuto knihu odevzdám v září 2002. Sedím u kompjútru a přepisuji z rukopisu. Všechno musím nejprve napsat plnícím perem.
Ukázal jsem na prázdnou sklenici a Jarmila mi ji dolila červeným vínem. Když pracuju, je vlídná. Když se flákám, je nevrlá. V duchu se směji. Je to tak správné.
Kdyby bylo na mně, proseděl bych celý život v kavárnách. V Kladně je jich málo. Socialistické ratejny nemám rád a hospodám, kde mi mudrc vysvětluje, že za komunistů to bylo lepší a že by tady udělal pořádek za týden, se vyhýbám. Jsou ale hospůdky, kde se o politice nemluví, kde se lidé zpovídají. Je jich málo. Možná, že jsem si je vysnil. Lidé jsou od sebe dál a dál.
Musím se více věnovat vnoučkům. Čas běží, a to nejkrásnější období klubání míjím a nestačím uložit ve zraku i v srdci. Bojím se, že vnoučci dosáhnou dospělosti a zapomenou na mne. Jsem sobecký a ješitný. Chtěl bych, aby mne měli rádi stále, tak jako v době, kdy jsem jim vyprávěl své vymyšlené pohádky, brnkal na kytaru a dělal bláznivé obličeje.
Chtěl bych slyšet jejich smích a mít pocit, že mne mají rádi. Že mne potřebují. Kolikráte je okřiknu, nadávám, a někde v dálce se skrývá strach o jejich lásku. Vím, dobře vím, že mláďata vylétají z hnízda. Vím, že staré koleje zreziví, obrostou žlutavou trávou a vagony lokálek ztrouchniví.
Mám výčitky, že se zabývám svými zájmy a nemyslím na ty, kteří se mi vzdalují. Trpím výčitkami, že pomáhám málo těm, kteří pomoc potřebují. Nevím, kde se ve mně bere ten věčný pocit sebeviny.
„Neboj se! Budu už spát!“ Kos přestal zpívat. Mám chuť na topinky a na panáka slivovice z Moravy. Mám Moravu rád. Cestou si stále více všímám tohoto překrásného kraje. Projíždím z Luhačovic na Brno a opakuji si věty a slova nářečí. Jsem ogar a moje žena je děvucha. Kos opět zpívá. Jakoby říkal – jedeme dál! Nevzpomínej! Žij pro tohle ráno! Je úsvit! Na nebi letí letadlo. Přelétává sídliště. Možná je řídí kapitán Slováček, který nás přivezl 16. září 2001 z New Yorku. To město mi nedá spát. Asi mne bude provázet celý život.
Venku někdo túruje auto. Teď zatroubil. Pronikavý klakson. „Proč ten vůl ničí rozednění? Kéž by mu to chcíplo!“ A nějaký hlas mi šeptal:
„Kde je tvá láska k lidstvu, Fousku?“ A vynořila se slova Jiřího Žáčka v Salmovské kavárně:
„Přiznávám se, že někdy mám ve své tvorbě trochu žluči. Ty ji tam, Pepíku, nemáš! A to je dobře!“
Auto venku odjelo a mne přešla zlost. Slova Jiřího Žáčka mne tak trochu pronásledují. Občas kvůli nim vyměním i verš. Nechci být žlučovitý.
V poslední době mne vzbouzejí starosti. Je to prý nezdravé. Ale on celý život je jedna neustálá choroba, která končí vyléčením navždycky.
|
