SETKÁNÍ NA KARLOVĚ NÁMĚSTÍ

Doktor Faust mne potkal pod velikými okny, za kterými se provádějí operace srdce.
„Pane Fousku,“ oslovil mne, „tak jak se vám žije v téhle moderní stověžaté Praze?“
V hovoru jsme pokračovali při kávě až v Café-baru v Lucerně. Vedle nás voněl kubánský doutník irského turisty. S despektem si nás prohlížel jako nevhodné pro vstup do Evropské unie.
„Žije se mi dobře,“ pozdně jsem odpovídal panu doktorovi, „v nemocnici vedle vašeho domu číslo 41, kde jste zanechal ve stropě díru, mně opravili sluch, srdce, žlučník, a tak se mám dobře. Za Rudolfa II. bych nepřežil. Byli jste v lékařství zaostalí.“
Pan Faust se rozčílil: „My a zaostalí? Podívejte se na tamtu sochu vašeho Svatého Václava, co visí pod střechou pasáže! Sedí kobyle na břichu! Tady je všechno obráceně!“
Marně jsem chtěl vysvětlit, že je to umění. Pan doktor se ušklíbl:
„Dřív to bylo lepší. Jezdily fiakry, nepáchnul benzín, svítily lucerny, a nikde ta záplava turistických červů!“ „Proč jste podepsal smlouvu s ďáblem?“ drze jsem se zeptal.
„Chtěl jsem žít líp,“ šeptal, „chtěl jsem mít peníze! Tenkrát zdravotníky a felčary platili málo!“
Vysvětlil jsem doktorovi: „Teď se peníze získávají jinak. Banky dají mnohasetmilionové úvěry na neexistující projekty, založí se firmy, které nikde nejsou a nic neprodukují, nezaplatí se daně, podepíší se fiktivní smlouvy, – možností je přehršel.“
Doktor se divil: „A odnese tyhle podivíny, až vyprší smlouva, také ďábel? Zůstane po nich ve stropě díra?“ „Nikoliv,“ zakroutil jsem hlavou, „zůstane po nich tunel!“
Doktor Faust stařecky mlčel. Zahloubal se do novin a mumlal: „Uzavřou se některé neekologické elektrárny na hnědé uhlí...“
V té chvíli zhaslo světlo a z rádia na baterie se ozvalo: „Pozor, pozor, zachovejte klid. Odboráři přerušili dodávku elektřiny do celé České republiky.“
Číšník rozsvítil petrolejku. Barová stolička doktora Fausta byla prázdná. Ve stropě Havlovy Lucerny zela veliká díra. Četl jsem na lístku, který ležel u mého šálku.
„Letím nazpátek do Pekla! Tam je bezpečněji! Váš Faust!“