Petr Feyfar - Zdeněk Pošíval: Pozitivní energie čerpaná ze stoje na hlavě

Rubrika: Publicistika – Rozpravy ZP

 
POZITIVNÍ ENERGIE ČERPANÁ ZE STOJE NA HLAVĚ

    Úvodní kapitola    

Dodnes netuším, proč je na DAMU* tak náročný tělocvik pro veškeré posluchače. Chápu, že je potřebné, aby posluchači herectví uměli jezdit na koni, dovedli plout v kánoi anebo zvládnout šerm, ale uniká mi, proč se to museli učit na klasifikovaný zápočet i posluchači dramaturgie.
Na katedře režie se šerm docela hodil, v praxi jsem tu znalost párkrát využil a choreografii soubojů si dělal sám. Jenomže ve škole jsem vyfasoval jako protivníka právě dramaturga, s nímž jsem měl na semestrální zápočet předvést souboj Cyrana s d´ Valvertem, včetně mluveného textu. Což o to, text on se naučil, měl skvělou paměť, ale obrana s kordem při mém výpadu mu nešla, byť jsem ho tisíckrát ujistil, že ho zaručeně nebodnu, aby mi proboha věřil, nemluvě o tom, že naše kordy neměly špičky, ale kuličky. Když přišla zkouška na zápočet před pedagogy a já s náležitým výkřikem učinil výpad předepsaný scénářem, protivník vykřikl rovněž, nikoliv ovšem textem ze scénáře, leč vlastním odmítavým citoslovcem: „To nééé!“ Otočil se ke mně zády a znechuceně odkráčel.
Tím šermířským protivníkem byl dnešní host v ROZPRAVÁCH. Po absolvování školy se naše cesty rozdělily, on navíc emigroval do Švýcarska. Od sametové revoluce jezdí často do Prahy; pravidelně se setkáváme. Jak však bude v závěru ozřejmeno, tělocvik mu už žádné potíže nečiní; dodneška i po městě v Praze je jeho dopravním prostředkem jízdní kolo na vlastní pohon.
Byl pochopitelně informován, že Rozpravy ZP nejsou interview; mají být vzájemnou výměnou informací a životních pocitů s ohledem na postavení či speciální vlastnosti hosta. Přesto se stalo, že host podlehl náruživé potřebě sdílnosti a nebyl k zastavení. Pokud tedy mělo jít o rozpravu, příliš jsem se neprosadil, nicméně kromě gramatiky jsem nic nekorigoval.
Práce na těchto Rozpravách byla dosud nejnáročnější, trochu se vlekla; občas jsem měl dojem, že se můj host vyjadřuje německy s použitím českých slov, snad i proto si vyžádal korektury svého vlastního textu a to dokonce třikrát. Čtenář si ovšem z dnešního přívalu informací může vybrat: dozví se určitě velmi zajímavá i nečekaná fakta o Švýcarsku, o historii rodiny Feyfarů a z jiného pohledu i o řadě významných osobností.
Dnešní Rozpravy jsou zároveň věnovány příležitosti jeho sedmdesátin.

(* DAMU – zkratka Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze)

MgA. Petr Feyfar, lic phil.
dramaturg a psychoterapeut


Narodil jsem se roku 1940 v Praze, což by snad bylo možné jindy a jinde, ale dlouho jsem si to nedovedl představit. Stejně jako jsem si nedovedl představit – také nikoliv krátce, že bych mohl žít mimo Prahu.
Změnilo se to – po léta jsem žil ve švýcarské Basileji, jsem občanem basilejského kantonu a dnes i rodinným patriarchou.
Do školy jsem začal chodit na přání mé maminky k Uršulinkám, tedy do klášterní školy, kde se mi dost líbilo. Chtěl jsem se stát misionářem. Tyto plány mi překazil osmačtyřicátý rok. Tehdy jsme byli z této bohulibé školy rozprášeni na různá místa, podle bydliště. Měl jsem štěstí, přišel jsem na »Uhelňák« k paní učitelce Charousové – kultivované spisovatelce, u které nalezlo útočiště i několik dalších dětí jiných »reakcionářů«.
Na »Uhelňáku« byla řada skvělých učitelů: rád vzpomínám na Součka, s kterým jsme jeli do »zahraničí«, tedy na Moravu, nebo na Tupého, který v době tvrdého stalinismu s námi chodil demonstrativně k přijímání. Náboženství nás učil páter Reinsberg od Týna, u kterého jsem každou neděli ministroval.
Poněvadž mi bylo masové hnutí poněkud protivné a také jsem byl dost nesmělý a k tomu tvrdohlavý, nevstoupil jsem do pionýra, (nebyl jsem ani u skautů). Zvláště negativně se to neprojevilo.
Bez velkých obtíží jsem se dostal na jedenáctiletku (gymnázium) Jana Nerudy do Hellichovy ulice. I zde byla řada skvělých pedagogů, nejznámější z nich je dnes Radim Palouš. Pro mne nezapomenutelným zůstává i řada dalších, především profesor Pečený: jeho učebnici latiny (i s jeho důkladnými poznámkami) mám ještě v knihovně. Absolvování latiny u něho mi pomohlo později absolvovat univerzitu a umožňuje mi vlastně dodnes domluvu v románských zemích.
V roce 1957 jsem odmaturoval. Po krátkém studiu mezinárodních vztahů, (když mi před osmnáctými narozeninami oznámilo vedení školy, že nebudu mít šanci dostat práci v zahraničí), přestal jsem školu navštěvovat. Přihlásil jsem se na AMU a ukončil na Divadelní fakultě (DAMU) obor dramaturgie.
Psal jsem do novin, pracoval jako asistent režie v cirkuse, jako dramaturg na Kladně a režisér v Čs. rozhlase, dva roky jsem byl na vojně a pro rozhlas napsal řadu pořadů a také zdramatizoval Poláčkův Hostinec U kamenného stolu.
21. srpna 1968 jsem řídil vysílání Československého rozhlasu během sovětské okupace.
V září jsem odjel přes Vídeň do Švýcarska. Tam jsem zprvu pracoval jako asistent režie v divadle a posléze vystudoval na Basilejské univerzitě (psychologii, filozofii a slavistiku). V Německu jsem pak dokončil psychoterapeutické vzdělání.
Je vlastně málo běžných činností a povolání, která jsem nevykonával.
Na vojně jsem byl radistou, telefonistou, nosičem těžkého kabelu, planžetistou, náčelníkem klubu, instruktorem a také simulantem (nepříliš úspěšným). Kromě již výše jmenovaných civilních zaměstnání jsem byl (nebo ještě jsem – viz činnosti na konci výčtu) skladníkem, pomocným dělníkem, kulisákem, závozníkem, baličem v obchodním domě, bankovním úředníkem, umývačem aut, nočním hlídačem, knihovníkem, archivářem v pojišťovně, zaměstnancem obecní sociální správy, školním psychologem, klinickým sociálním pracovníkem, tlumočníkem, klinickým psychologem, pedagogem, vedoucím workshopů, firemním poradcem, filmovým hercem, německy píšícím autorem (Prag), a pochopitelně psychoterapeutem, naposled rovněž členem komise FSP (Federace švýcarských psychologů) pro psychoterapii. A to není plný výčet mých činností.
Pracoval jsem v Československu, Švýcarsku, Itálii, Německu a v České republice.
Byl jsem dvakrát ženatý, mám tři děti, jednu vnučku, dva vnuky.
Vyjadřuji se občas – když mi to nedá a naleznu možnost svůj názor publikovat - k vážným společenským problémům.
Jezdím na kole, stanuji, vandruji, lyžuji a plavu – nejraději v divokých vodách. Nikdy jsem rád neskákal přes kozu a také jsem nebyl členem žádné politické strany, ani spolupracovníkem nějaké nechvalně známé tajné organizace.

 
ZP •• Napsal jsi vskutku obsáhlý životopis, přesto se v něm nezmiňuješ o svém otci, proslulém fotografovi Zdenko Feyfarovi.


Možná, že to není náhodou. Máš pravdu, otec byl a samozřejmě vytvořením svého velice objemného díla je mimořádným fotografem, minimálně evropského významu. Byl bych rád, kdyby v Jilemnici, kde o to mají velký zájem a kam by něco takového patřilo, mohl vzniknout památník jeho díla, s možností jej spravovat - tak jak to znám ze zahraničí. Bohužel se mi v té věci nepodařilo získat z různých důvodů podporu ostatních dědiců, obzvláště hlavní dědičky, ač mám k tomu jeho pověření. Mimochodem ta fotka Františka Tröstera v Tvých Rozpravách s Alenou Kožíkovou je od něho.
Seznámil mne nejen s krásami a tajemstvími Krkonoš, ale i s nepředstavitelným množstvím zajímavých lidí. Zároveň jsem tím také docela trpěl. Všechny ty lidi jsem musel zdravit a být hodný. A především jsem nikdy nemohl vědět, zdali se ke mně chovají všichni ti lidé tak, jak se chovají, kvůli mně nebo známému tatínkovi. Tak například: dostal bych se na DAMU, mít méně známého otce? Ve Švýcarsku jsem dostal možnost vytvořit si zcela vlastní existenci, jen na základě vlastních schopností. I to byla výhodou emigrace.

ZP •• Věřím, že na DAMU by tě tehdy přijali i bez slavného otce. Jak víš, na režii jsme byli do ročníku přijati se Schmidtem pouzí dva posluchači, a přitom můj tatínek byl pouhý řemeslník a Honzův prostý venkovský lékař.

Vidíš, to je přesně ono!

ZP •• Na Google jsem si našel stránky nejen o tvém otci, ale také se na nich objevují snímky staršího data z Jilemnicka autora Jaroslava Feyfara. To byl dědeček?

Dědeček. Byl jedním ze zakladatelů české fotografie a znamenitým lékařem. Svou doktorskou práci napsal o plicních chorobách a sám zemřel na zápal plic poté, co vyjel na saních silně nachlazen za pacientem, myslím na Benecko. Zajímavá shoda okolností? V mnoha mezních situacích kupodivu ne neobvyklá (osud, předtucha). To se stalo na jaře roku 1936, takže jsem ho nepoznal. Na jeho přání studoval otec také medicinu, ale nedokončil ji, poněvadž – pro něj naštěstí – byly nacisty zavřeny české vysoké školy.

ZP •• Z tvého otce se stal díky tomu přední český fotograf, jehož dílo sklízí dodnes mimořádný obdiv, a já, dovolíš-li, připomenu čtenářům v Rozpravách pár fantastických snímků od něho i od dědečka. Mne přímo fascinuje fotka »Odpoledne v Jilemnici«, jež je na dobu svého vzniku obsahově i technicky vskutku jedinečná.

Dědeček Feyfar pocházel z rodiny pasířů a rukavičkářů, obchod a dílnu měli v Platejzu hned proti domu, kde bydlel Mozart, takže ten dost možná nosíval rukavičky od mého prapraděda.
Dědeček z maminčiny strany, Josef Souček, byl inženýrem a přivedl z Káraného do Prahy vodu z Jizery. »Výborně by zapadl do téhle doby«, řekl by můj otec, který si potrpěl na lehkou ironii. Dědeček Souček byl totiž mimořádně zásadový. Zasedal například v nějaké povolovací komisi. Jednou prý přišel rozčílený domů s tím, že mu někdo nabídl jako dáreček vilu nad Klárovem, pokud povolí jeho projekt.
„Tak, to se na ten projekt nemusím ani dívat! To musí být pěkný podvodník, když mi dělá takové nabídky!“
Za první republiky zřejmě nebylo vše tak ideální, jak si představujeme. Někdo z představených mu vytkl, že zaměstnává komunistu. Sám byl proti komunistům: jako caparta mě poučoval, že Stalin byl lupič. Ale opáčil: „Zaměstnáváme pouze inženýry.“ A inženýra podržel.
V rodině jsme měli řadu dalších zajímavých osobností, mé neteře Michaela a Nicole Vosátkovy vydaly soukromým tiskem pro rodinu paměti mé babičky Ady Feyfarové.
Tauchmannovi, rodina, z níž pocházela, založili tkalcovský průmysl na Jilemnicku. Vzdor jménu byli silnými českými vlastenci, jak ukazuje listina, která se našla v padesátých letech při přestavbě jejich vily (dnes učňovský domov).

  

Babiččin prastrýc Josef Daněk patřil do vlasteneckých kruhů - na jeho statku na Chlumecku pobývala dokonce Božena Němcová. Nejznámější z této rodinné větve je Vincenc (též Čeněk) Daněk. Z Daňkovky, kterou založil, vzešla ČKD. Převážná část rodiny – i babička sama - byla dvojjazyčná. Ve druhém manželství se tento Daněk oženil s Němkou a Daňkovi se pozděj dle babiččiných pamětí »hlásili k německé národnosti«. Po osvobození byli odsunuti.
Další strýc mé babičky, historik Jaroslav Goll, patřil ke skupině vědců vedených Masarykem, která prokázala nepravost rukopisů. Jeho vnučka Nataša Gollová, vlastním jménem Hodačová, je v povědomí dodnes.
Musím přiznat, že se v těch dosti komplikovaných rodinných vztazích zcela nevyznám, ale ať je tomu jakkoliv, se všemi těmito a dalšími jmény jsem vyrůstal. A přirozeně byla pro mne jakousi »hypotékou«.
I moje děti jsou šikovné: Patrik je výtvarník, Joachim jazzový hudebník, Michael klasický zpěvák a Isabela je podle mého názoru talentovaná výtvarnice, na výstavě absolventských prácí přípravky basilejské výtvarné školy byla vyznamenaná. Bohužel se vzdor mým vytrvalým protestům nechává příliš absorbovat denní prací.

ZP •• Vidím, žes nám svůj úvodní životopis protáhl do popisu širšího rodokmenu, ale také vím i o tvých setkáních s mnoha věhlasnými osobami. Přesto mě už v prvé části takto pojatého popisu života zaráží absence velkého jména a dramatika světového významu Friedricha Dürrenmatta.

Freud by měl radost! Vynechal jsem skutečně řadu otcovských postav – tak např. švýcarského filozofa Arnolda Künzliho, nebo naše docenty na DAMU.

ZP •• Petře, neodbočuj, zmínil jsem Dürrenmatta!

Dürrenmattovi jsem dělal s H. J. Ammannem asistenta u světové premiéry hry Play Strindberg. Respektive, měl jsem dělat s pozdějším významným básníkem a dramatikem Frankem Geerkem asistenta u Erica Holligera, režiséra Strindbergovy hry Tanec smrti. Produkčním dramaturgem byl Dürrenmatt.
Vídal jsem ho v divadle už dřív, když jsem pracoval ve stejné funkci na předchozí inscenaci, potkával jsem ho sem tam v divadle a měl jsem před ním posvátnou úctu. Vůbec mne nenapadlo, že bych s ním mohl někdy pracovat. A tu přišel na naši zkoušku, posadil se k pracovnímu stolu jako úplně obyčejný člověk, (ovšem zabral přitom o něco víc místa), a začal mluvit o hře. Dělal si z ní šoufky.
„Das ist ja furchtbar!“, prohlásil svým charakteristickým hlasem, zabarveným bernským přízvukem. „Já do zejtřka napíši nový začátek a zkoušku můžeme zatím rozpustit.“
Druhý den přišel skutečně s jazykově upraveným a především proškrtaným textem. A tak to pokračovalo. Geerkovi se tento způsob zacházení s klasikem nezdál, úpravy také ne a tak mě tam s tím nechal. Také herci nebyli moc spokojeni, ale ti zůstat museli a já zůstat chtěl. Dürrenmatt vytěsnil Holligera jako režiséra, za Geerka přišel Ammann, šikovný student germanistiky, který zapisoval každé slovo, každý fórek, který koho z nás napadl. Sekretářky je přepisovaly do textové podoby. Už jsem tuto práci několikrát popisoval.
Dürrenmatt, byl neobyčejně přátelský, vypadal dost neohrabaně, a když herci remcali a dělali si pro změnu z jeho textu prču, vypadalo to, jako by to ani nevnímal. Ale vnímal a velmi dobře. Jednou se na mne obrátil se slovy: „Co si myslíte o Klausi Höringovi?“
Nevěděl jsem, co odpovědět. (Šlo o herce, který remcal nejvíc: „Jsem mladý herec, on je slavný dramatik, ale jeho text se mluvit nedá!“ říkal a parodoval ho).
Dürrenmatt pokračoval: „Na toho si musíme dávat pozor…“
Ještě, že jsem nic neřekl, pomyslil jsem si.
A Dürrenmatt dodal: „…má totiž moc dobré nápady!“
Byl prostě fajn. Zval nás k sobě i na jídlo a stále něco zajímavého vyprávěl. Anebo taky poslouchal – třeba herecké historky. Před premiérou přišli do divadla pracovníci různých televizí, vyptávali se ho na jeho práci a také třeba, jaký je rozdíl mezi ním a Strindbergem.
„Strindberg si o sobě myslel, že je geniální, kdežto já to (o sobě) vím,“ podotkl Dürrenmatt s klukovskou radostí. „A zase o mně budou psát, jak jsem nafoukaný… A to já rád…“
Jeho paní byla taky fajn. Jednou jsem přebíhal bez kabátu z našeho bytu do divadla, (bydleli jsme velice blízko), a paní Dürrenmattová mě uviděla: „Pane Feyfare, vy nemáte kabát, to musíme něco podniknout!“ Uklidnil jsem ji, že nemusí, ale bylo to od ní moc hezké a pozorné. Se svým manželem zažila sama dost finančních starostí, měli sotva na topení, dokud ho neobjevil pražský rodák Petr Lotar, (žil ve Švýcarsku od války a pracoval tehdy jako nakladatelský lektor, napsal zajímavý román Eine Kraehe war mit mir). Zemřela dřív než její manžel a pro Dürrenmatta to byla veliká rána.

ZP •• Zaujala mě i zmínka o pedagogické činnosti filozofa Radima Palouše na tvém gymplu. Jestlipak víš, že to byl on, kdo po skončení novověku vymyslel pojmenování následujícího věku, v němž právě žijeme?

Ne. To je samozřejmě zajímavé.

ZP •• Paloušovo pojmenování snad vzniklo po přistání člověka na Měsíci v roce 1969, jímž vyvrcholil novověk (platný od objevení Ameriky 1492) a nastal náš současný »světověk«.

A jistě v posledních letech nová éra nastala – především vznikem zcela nových a převratných technologií, jako satelity, PC/internet atp. To samozřejmě ovlivňuje politiku (globalizace) i intimitu každého člověka.

ZP •• Zajisté. Vývoj ovšem pan Palouš nevymyslel: on pouze pojmenoval novou lidskou éru.

Nedávno jsme se s Paloušem bavili o PatočkoviGadamerovi. Podle mého názoru síla Patočky spočívá v jeho až sokratické – nebo jak bych to označil – jednotě myšlení a konání.
To se o Gadamerovi bohužel zajisté říci nedá. Samozřejmě, že mu nevyčítám jeho účasti na filozofických konferencích během války – ale proč nám je nikdy neosvětlil? Překvapilo mě, že to Palouš tomuto velkému filozofovi – právě proto, že je tak velký – promijí. Z křesťanského hlediska je to jistě správné, Palouš je myslím křesťan, ale z jiného pohledu - není to až heideggerovský přístup k věci: »Velký člověk dělá velké omyly«? Tak přeci Heidegger omlouval po válce své hanebné chování během nacizmu.
Vidím to právě opačně: protože je - respektive byl tak velký - měl nám svá jednání za války objasnit a ne je »nonšalantně přecházet« – jak jsem si přečetl v nějakém nekrologu. Rád bych věděl, jak se svých »omylů« mohl dopustit a jak je viděl s odstupem času. Jak k nim došlo. Neříkám to samozřejmě proto, abych ho soudil, ale abych ho pochopil. Je to důležité svědectví, mnohem důležitější než moje.

ZP •• Proč jsi odešel právě do Švýcarska a proč na trvalý pobyt právě do Basileje?

Jak uvádím v životopisu, inicioval jsem, zahájil a řídil z denního studia Československého rozhlasu prvé živé vysílání během okupace. V podstatě jsem neměl ve Studiu státního rozhlasu co dělat, (byl jsem zaměstnancem Zahraničního vysílání). K tomu, abych vysílání řídil, mne po mém oznámení, že vysílač se po mém telefonátu s vysílací nachází opět v provozu, vyzvali hlasatelé, kteří mne dobře znali ze společné denní práce…



ZP •• Připomínám, že tvou zprávu o obsazení rozhlasu v srpnu roku 1968 uvedly Pozitivní noviny v separátním článku.

Tehdy po návratu uneseného Dubčeka a dalších našich činitelů z Moskvy, jsem se obával, že bych mohl být celkem brzo za svou iniciativu »odměněn« a poté, co i otec psal, že »je špatné počasí a bude horší«, což ho vždy zajímalo jako fotografa a mne zase symbolika počasí s tím spojená, jsem odjel v září 1968 do Vídně.
Manželka myslila, že bych měl zjistit, zdali se v tom kapitalizmu dá přežít.
(Do té doby jsem byl jenom se školou s tvým krásným představením Ze života hmyzu v Itálii.)
Ve Vídni mě po různých anabázích ubytovala má vzdálená tetička, když se mi ji podařilo najít, lékařka von Werther - bydlela v areálu Schwarzenbergského paláce. Tam bylo také a myslím, že je dodnes, švýcarské vyslanectví. Kanaďané a Australané vyžadovali lékařskou prohlídku a nebrali lidi přes 40, což mi nebylo moc sympatické a také to bylo daleko. ..

ZP •• Promiň, ale zdá se, že tě ve Vídni někdo informoval dost nedůsledně. V téže době totiž emigroval přes Vídeň a právě do Kanady můj tchán; bylo mu přitom už přes padesát let.

Jiné země požadovaly záruky, anebo nebraly vůbec. Švýcaři brali každého. I staré a nemocné lidi. Navíc na mě dělalo Švýcarsko dobrý dojem, jak svou neutralitou, tak svými velkými autory – Gottfriedem Kellerem, na kterého mě svého času upozornil Karel Konrád, a samozřejmě Frischem, Dürrenmattem
Před vyslanectvím stála uspořádaná fronta perfektně zorganizovaných Čechoslováků. Lidé se střídali v čekání a ti, co po několika dnech konečně vycházeli s vízem a dokonce i poukázkou na vlak, vyprávěli, jak jsou Švýcaři příjemní a mluví srozumitelně. Později jsem samozřejmě pochopil, že to bylo tím, že mluvili »hochdeutsch«, ale fakt je, že se Švýcaři zachovali mimořádně slušně. A taky inteligentně – získali tak dobré odborníky – inteligence a slušnost patří většinou dohromady.
I mně zástupce vyslanectví vysvětlil, že mi bude umožněno se k nim podívat a pak se rozhodnout, zda chci »u nich« – Švýcaři mluví téměř vždy osobně - zůstat.
Jel jsem tedy do Bregenzu ke strýci, lístek jsem měl, poněvadž jsem si to tak už v Praze trochu naplánoval a ten mne odvezl k dalšímu strýci do St. Gallen. Odtud jsem odjel do Curychu, kde mne vzali do Divadla na Neumarktu jako kulisáka. Zrovna tam inscenoval Ionesco a občas tam pracoval i český režisér Ladislav Smoček; herci ho měli mimochodem moc rádi.

ZP •• Tomu se nedivím. Pro mne představuje Ladislav Smoček už velmi dlouho nejvýznamnějšího režiséra současné české divadelní scény. Ale kam jsi jel dál?

Později jsem jel s jiným utečencem autostopem na vyslanectví do Bernu, prodloužit si výjezdní doložku. Na zpáteční cestě nás vzal někdo na Basilej, jel do Frankfurtu, a v Basileji Švýcarsko končí, dál jsme s ním nemohli. Při procházce městem jsme našli restaurant s povědomým názvem: Gambrinus. Číšník mne poznal, byl to český grafik, jméno jsem už zapomněl, což je škoda, protože mi dobře poradil: zajít do divadla.

ZP •• Čekal jsem netrpělivě, kdy se konečně ve Švýcarsku potkáš s vlastní divadelní profesí.

V divadle mě k mému překvapení na druhý den skutečně pozvali k pohovoru s ředitelem Adolfem Zoggem. Ten mne angažoval a prodlužoval mi smlouvu od inscenace k inscenaci. V divadle mne drželi, dokud tam zůstal Dürrenmatt. S Wernerem Düggelinem – vlastním uměleckým šéfem - jsem se ke své škodě moc nekamarádil. Později jsem se chtěl vrátit do Vídně, vystudovat divadelní vědu.
Vedoucí katedry Margret Dietrichová – moc si vážila našeho společného profesora Jana Kopeckého - mi nabídla napsat dizertaci o Klicperovi, kterého – myslím právem – považovala za dramatika světových rozměrů. Ale nebylo prakticky možné se přestěhovat s dětmi. A to ani později, poněvadž jsme měli s naším azylovým pasem jistá omezení pro pobyt mimo Švýcarsko a také jsme na stěhování neměli dost peněz.
(Chtěl jsem například do Tübingenu. Tehdy tam byl Beilharz, zapřisáhlý levičák, velmi se vyděsil, když jsem mu vysvětlil, proč chci pracovat ve Spolkové republice. Nakonec byl přec jen ochoten »zrádce socializmu“ - tak se to tehdy bralo a on se v tom smyslu o mně vyjádřil -, akceptovat. Ale nešlo to.)
Začal jsem tedy studovat v Basileji. Jinými slovy jsem tam tak trochu uvízl. Jako ostatně mnozí: Nietzsche, Jaspers, Erasmus,Tinguely, Martinů, Hochhuth.

          

Basilej má výborné instituce: univerzitu, divadlo a významný společenský život. (Fajn je, že když se znáš s poslanci, příslušníky vlády a potkáváš je, když jedou - převážně na kole - domů na oběd.) Je tu příjemné klima, hezké okolí, protéká tudy Rýn, v kterém se můžeš koupat. Na lyže tam také není daleko a je dost internacionální, na jedné konečné stanici tramvaje je Německo, na druhé Francie. Musím se přiznat, že mi to v Praze trochu schází: jedu tramvají, či dokonce metrem pět i více stanic, vystoupím a jsem pořád v Česku, lidi mluví pořád stejným jazykem, mnohdy ne moc hezky.

ZP •• Není mi jasný onen skok z divadelnictví na psychologii. Z okruhu mých známých, a že jsou jich kolem divadla mraky, jsi snad teatrologií nejposedlejší, a přesto ses stal psychoterapeutem.

Do smrti mé první ženy Heleny jsem pracoval na disertaci na filozoficko-estetické téma o tzv. »Sickingen-Debatte« u profesora Künzliho. Jde o odpověď Karla Marxe Ferdinandu Lassallovi, který mu poslal svou »revoluční« hru Franz von Sickingen. Tato debata, která se táhla – pokud vím - do druhé půlky 20. století je mimořádně zajímavá tím, že podle mého názoru Marx ve své odpovědi Lassallovi v podstatě na estetické rovině odmítá (pozdější) leninskou interpretaci svého přístupu k dějinám, již v zásadě presumuje Lassalle.
Zábavné je také, že Marx v náznacích – dá se to tak vyvodit - odsuzuje i pozdější socialistický realizmus, tj. především »rezonérské« vnášení idejí do dramatu namísto dramatického střetu. Zjednodušeně řečeno: je mu evidentně bližší Shakespeare než Schiller. (Musím v této souvislosti podotknout, že Schiller podle mého názoru patří k nejméně doceňovaným velikánům světové dramaturgie a jeho »rezonérství« je socialistickému realizmu na hony vzdálené.)
Zajímavé je, že si toho nikdo nepovšiml. Dokonce ani například významný filozof a literární vědec, nositel západoněmecké Goethovy ceny Georg Lukacs, který se debatou zabýval v tradičně marxisticko-leninském duchu.
(Lukacs, ač byl pokládán za revizionistu a dvakrát jen o vlas unikl trestu smrti, naposled po maďarské revoluci v roce 1956, byl totiž členem Nagyovy vlády, nikdy v zásadě marx-leninské pozice neopustil.)

ZP •• Petře, omlouvám se, ale zdá se, že je opět nutné vrátit se k tématu.

Po smrti manželky Heleny mě to přestalo zajímat a řekl jsem si, že s divadlem už nechci mít nic společného. Samozřejmě mě začaly eminentně zajímat filozoficko-psychologické otázky života a smrti. Takže jsem jednal v souladu se svým vnitřním prožíváním, když jsem hlavní obor filozofii, zaměnil za psychologii. Musel jsem ovšem dělat něco takového, s čím se dá dostat pravidelná práce.
Poměrně rychle jsem napsal a obhájil pod vedením profesora Wolfganga Sehringera z Heidelbergu licenciátní práci na téma »Ztráty«. A také jsem samozřejmě udělal zkoušky. Tehdy se na univerzitě žádné jiné zkoušky, než ty závěrečné, nedělaly; tak, jak to bývalo i ve středověku, Zato byly zkoušky dost důkladné. Odtud je i můj titul »lic. phil. «.
Mnozí divadelníci – a na druhou stranu i psychologové - to ani nevědí, že mezi divadlem a moderní psychologií a zvláště psychoterapií je mnoho styčných bodů. Vedeš-li sebepoznávací skupinu, jsi v mnohém v podobné situaci jako režisér. Ovšem pracuješ s konkrétními osudy konkrétních lidí. Mám-li to říci obrazně - spoluvytváříš s nimi dramaturgii jejich osudů.
Jacob Levy Moreno vyvinul »psychodrama«, které se používá poměrně často v léčbě, či odkrývání psychických poruch. Protože kolegové věděli, že mám divadelní školu, navrhovali mi občas touto metodou pracovat.
Z téhož důvodu mě angažoval Bernhard Apellius do Theaterlaboratoria Prato v Toscaně. (Řídil je spolu s Leem Toccafondim.) Moc jsem tehdy nevěděl, jak postupovat, ale časem jsem se to naučil.
V následujícím roce jsem vedl Workshopy ve vlastní režii. Na základě svých zkušeností jsem tehdy navrhl použít tuto metodu v práci s nezaměstnanými. Basilejský pracák můj návrh sice odmítl, ale později s tou metodou pracoval. Já sám jsem tak pracoval ve Foru Ost-West v Bernu. Metodu jsem si přizpůsobil a také popsal: například. v periodiku Sexualmedizin 2/1989 a o svém přístupu jsem přednášel na Světovém kongresu pro psychoterapii ve Vídni 1995.
Z obdobné práce – pokud vím přímo z protokolů takových skupin – vznikla proslulá hra Top Doggs Urse Widmera, hraná i v Česku. Nedávno hostoval na Pražském divadelním festivalu německého jazyka fantastický soubor složený z Němců, Izraelitů a Palestinců (Ensemble Habimah National Theatre of Israel - Tel Aviv & Schaubühne am Lehniner Platz – Berlin) s hrou Třetí generace. I oni pracovali obdobnou metodou a dokonce přímo s psychoterapeuty. Z jejich vlastních osudů vzniklo neobyčejně působivé jevištní dílo.

ZP •• Zavaluješ mě jmény, názvy i fakty a já ztrácím přehled. Jsi mistrem odboček, ne-li již velmistrem. Doufám, že se v tom přívalu faktů vyzná alespoň čtenář… Tvůj životaběh ovlivnil tragický skon tvé první ženy: když se to ke mně doneslo, velmi silně to na mne zapůsobilo a hodně jsem na tebe v té době myslel.

To jsem netušil a je dobře, žes mi to napsal. Bylo to strašné. Proto o tom nerad mluvím.
Helena měla spoustu dobrých vlastností a byli jsme spolu velmi sehraní. Měla výborné nápady, v sobě cosi, co se německy řekne – žel nepřeložitelně - »genialisch«, téměř geniální. Dovedla nalézt zajímavá dramaturgická řešení. Jednomu uznávanému dramatikovi poradila přeházet scény, což mělo úspěch. Napsali jsme spolu několik her, jednu z nich na objednávku curyšské činohry, konkrétně Wernera Wollenbergera, bývalého švýcarského spolupracovníka Bertolta Brechta. Ta se moc nepovedla a jsem rád, že ji neuvedli, i když se dnes hrají – zvláště v německém prostoru – větší ptákoviny. I ostatní se, žel, až na jednu nehrály. Nevím, zda jsou hratelné, stejně jako hra, kterou jsem napsal po její smrti.
Po setkání s Ludvíkem KavínemNikou Brettschneiderovou (Theater Brett ve Vídni) uvedli v mé režii hříčku nazvanou Klidně jste mohli zůstat doma, kterou jsme s Helenou vymysleli jednoho dne odpoledne. Vzpomínám, že jsme ji vyprávěli Honzovi Kačerovi, který tehdy zrovna inscenoval v Basileji, a náš nápad se mu dost líbil.
Tím jsem se na chvíli vrátil k divadlu.
Později mě požádal zesnulý německý autor a herec Theo in der Smitten, abych mu pomohl při jeho inscenaci eposu Der Trompeter von Säckingen od Josepha Victora Scheffela. Poněvadž vykonal mnoho příprav, dohodli jsme se, že zůstanu v roli spolurežiséra. Premiéra byla v Kolíně n. R. v jednom z nejstarších německých alternativních divadel, v Theater der Keller. Myslím, že to bylo docela pěkné představení, hlavně díky Theovým neobyčejným schopnostem. Ale skok do velkého divadla se nám/mně nepodařil.

ZP •• Tvou neutuchající vášni divadlo zůstalo. Pokud je mi známo, ať přijedeš, kam přijedeš, ihned zjišťuješ, kde se co hraje, a běžíš na vybrané představení. Fascinovalo mě třeba přiznání, jak jezdíváš na divadelní festivaly do francouzského Avignonu a kolik tam lze stihnout a uvidět představení i za jediný pouhý den.

O Avignonu i pravidelně píši a publikuji.

ZP •• Vystřídal´s velké množství rozličných povolání a zaměstnání. Čemu tu fluktuabilitu přičítáš? Své povaze, nestálosti nebo obyčejné smůle na šéfy?

Musel jsem se živit.
V Česku vládne podivná představa na základě výpovědí některých prominentů, že pokud někam přijde český běženec, tak mu tam přistaví auto, ne-li ovšem raděj letadlo, a odvezou ho – nevím kdo – před mrakodrap, kde ho usadí ve vyšším poschodí, hned vedle šéfa. Pokud z něj ovšem hned neudělají profesora.
Tak tomu samozřejmě ve většině případů nebývá.
Na utečence a navíc s nějakým »DAMU v Jugoslávii« vůbec nikdo nečeká. (Nedávno jsem dokonce dostal dopis s adresou »Prag - Jugoslawien«, odeslaný z Vídně ze sídla Evopské terapeutické společnosti, a to jsem na jejím kongresu nejednou přednášel. Československo ani Jugoslavie přitom už pěkných pár let neexistují.)

ZP •• Nevím, čemu se tak divíš. Kdybys sledoval vědomostní soutěže v televizi, přestal by ses smát. Mexiko je lidmi situováno kamsi do Jižní Ameriky jako soused Argentiny, s naší republikou zase sousedí Bulharsko, hlavním městem Portugalska je Port Artur, kdežto pařížská katedrála Notre Dame je považována za velkoměsto v Holandsku. Koruna všeho spočívá v tom, že do těchto soutěží se hlásí především lidé s mizernými znalostmi.
Mluvili jsme ovšem o Švýcarsku.


Za 40 let se toho ve Švýcarsku hodně změnilo.
Dnes je průměrný divadelník možná i uznávanější než třeba průměrný bankovní úředník nebo zdravotní sestra, možná dokonce, že je uznávaný jako třeba lékař. Také jeho plat je snad i obdobný. Tedy jako té sestry nebo průměrného bankovního úředníka. Tak tomu ovšem dřív nebylo. Například v Luzernu neměli herci placené prázdniny. V podstatě převládala představa, že když herec »pracuje jen večer«, tak přes den by měl dělat něco slušného a pořádného. Na tuto situaci mě upozorňoval Petr Lotar, který se vyjádřil téměř doslova, že »pokud mě hned na hranicích nezavřou a pak nezabijí, měl bych se vrátit«. Jeho by bývali nacisté zabili. Přišel s dokonalou znalostí němčiny a zkušenostmi herce na nejlepších německých divadlech a přesto se teprve v posledních letech slušně uživil.
Obdobně mě varoval Dürrenmatt a na základě rozhovoru s ním jsem se rozhodl znovu studovat. (Potom, jak odešel z Basilejského divadla, přemítaly spolupracovnice mé ženy o tom, jak se teď bude živit, když opustil pevné místo, ale žena je musela ubezpečit, že on je velmi známý i v zahraničí.)
Ani místo baliče v obchodním domě, ani místo účetního, které mi tam slibovali, hned jak se to naučím, mě nastálo zvlášť nelákalo, i když jsem tam jako balič vydělával víc než v divadle, nemluvě o nějakých filmových rolích později anebo o psychologických praktikách. Během studia, ačkoliv jsem dostával stipendium, jsem nás musel pochopitelně uživit: měli jsme dvě malé děti.

ZP •• Nakonec ses živil jako noční hlídač.

Dělat nočního hlídače není tak špatné, i když to zase není taková flákárna jako v Česku. Za mne se muselo několikrát oběhnout hlídané pracoviště a pravidelně pochůzky označit specielním klíčem na transportovaných hodinách, které byly šéfem samozřejmě pravidelně kontrolované, takže se nedalo podvádět. Ale dá se přitom docela dobře přemýšlet, pokud ovšem nepřemýšlíš o tom, zdali tě někdo nemajzne – někdy jsem hlídal sobotní tržbu v továrně na vuřty, tak něco okolo 15 000 CHF což byly tenkrát docela slušné peníze. Továrna stála navíc sotva 100 metrů od francouzské hranice, kterou bylo, co se pamatuji, kdykoliv možné přejít bez jakékoliv kontroly. Pracoval jsem navíc pro Office Overload, (jakási obdoba zde známějšího Man Power), a tam mě posílali, kam se jim zachtělo, jednou do banky, podruhé do samoobsluhy, potřetí na poštu. Přitom se museli spolehnout, že tam skutečně ráno dojdu.

ZP •• Jednoho dne jsi ovšem dostudoval.

Poté, co jsem ukončil studia, vypukla krize, která v podstatě pro některé obory trvá podnes. I dnes získávají vrcholně kvalifikovaní absolventi psychologie práci těžko. Tehdy se například v Německu za získání třeba jen praktika začalo i platit. Vím to od lidí, kteří se zúčastnili mých workshopů. I já musel, abych mohl jako samostatný psychoterapeut pracovat, absolvovat různá praktika. Těžce se sháněla, byla časově omezená a pokud možno musela být kvůli zkušenostem rozličná.

ZP •• Leccos je obecně známo o švýcarské čokoládě, hodinářství, bankovnictví, o bylinných mastích, o státním uspořádání i o všeobecné branné povinnosti, což mě dodnes velice imponuje. Každý Švýcar má výstroj i zbraň doma a je schopný ihned nastoupit a bránit svou zemi. U nás byla všeobecná branná povinnost zrušena; naši muži neoplývají velkou ochotou bránit se proti cizímu napadení. Spoléhají se raději na pomoc zvenku, ale přitom nemají valnou chuť vycházet vstříc spojencům a ve velké většině se odmítají podílet i na společné obraně.
V čem vidíš největší rozdíl mezi českou a švýcarskou náturou?


Já myslel, že se ví, jak jsou Švýcaři uzavření. Alespoň mně to říká každý. Musím vždycky vysvětlovat, že pokud s nimi mluví německy (pokud ovšem vůbec mluví se Švýcary, neboť ve Švýcarsku žije přes 20 procent cizinců, přičemž například já cizincem nejsem), mluví s nimi cizím jazykem, takže Švýcar není tak spontánní, jak si to dotyčný představuje. Švýcaři jsou vesměs velmi korektní a dost důvěřiví. Prakticky nikde nepotřebuješ žádnou ověřenou kopii, například ani vysvědčení. Nemají ovšem rádi, když jejich důvěry zneužiješ.
Jsou dokonce extrémně citliví, obzvláště na výsměch, či ironii, pro niž mají ve schwizerdütsch výraz »cynismus«. Tedy v tomhle směru jsou opakem Čechů, ba i Francouzů. Většina mých známých mluví francouzsky pochopitelně lépe než já, konec konců se učí francouzštině (jako třetímu cizímu jazyku po němčině) od třetí třídy.
Švýcar/ka nesnáší, aby si z něho/ní dělal někdo legraci. Pro ilustraci jsem použil právě švýcarského způsobu psaní, které respektuje rozdíl pohlaví. Mně je celkem jedno, řekne-li mi Francouz »vous parlez come le vache espagnole«. Jim ne. Já se zasměji. Oni ne. Mají otrávený celý den, ne-li celou dovolenou. Pozoruhodná je tolerance, či určitá víra v dobro v člověka. Když někdo něco provede, je snahou Švýcara nikoliv ho potrestat, nýbrž mu především pomoci. Dělá-li někdo něco špatného, je to v podstatě »chudák«.

ZP •• Jak to myslíš?

Zažil jsem to při práci v antidrogové stanici.
Za odsouzeným pašerákem drog přijel radní z jeho obce a probíral s ním možnosti dalšího společenského uplatnění po ukončení »terapie«. (Jako ironizující Čech podotknu: uplatnění mimo pašování.)
Švýcarsko má nepředstavitelně vyvinutý sociální systém, z toho především sociální pomoc. V posledních letech v souvislosti s ohromným přílivem cizinců, kteří ovšem dělají vesměs podřadné a fyzicky namáhavé práce, bývá tato pomoc dost často zneužívána.
Každý ví, že sociální pomoc pobírají z velké části právě cizinci. Poukazuje na to prakticky jenom SVP, strana blízká zdejší ODS. Se svými iniciativami, jako je odsun kriminálních cizinců, (čímž jsou myšleni skuteční zločinci, ne nějací malí zlodějíčci), nebo odsun těch cizinců, kteří zneužívají sociální systém, či odsun cizinců, schopna co získali výhody občanství na základě lží, se není schopna v lidových hlasováních prosadit. Švýcar/ka nakonec vždycky dojde k závěru, že to jsou v podstatě vlastně chudáci a hlasuje proti.

ZP •• Tvůj pohled zvenku může být pro nás tuzemce poučný: co soudíš o stavu současné české společnosti?

To je také těžká otázka. Odpovím příběhem profesora Lochmana, který nám to vyprávěl v basilejském klubu Čechů a Slováků Domov, o tom, jak se vydal do Prahy a posadil se s manželkou na Staroměstské náměstí na kávu. Pan profesor měl samozřejmě vynikající penzi, ale byl to skromný člověk a vypadal jako kdekterý český penzista. Přišel pan vrchní, sklonil se k němu a povídá.
„Tady to pro vás není, pane. Tady je to hrozně drahé.“
Pan profesor na to: „No víte, my jsme si vyjeli jednou do Prahy, líbí se nám tu, tak si to jednou za život zaplatíme.“ Ale když platili, sklonil se zase pan vrchní a řekl: „Pane, pro vás je to za polovic…“
„Takže“, usoudil pan profesor, „není to tam úplně ztracené.“

ZP •• Nu, zcela ztracené to tu asi není, ale »nalezené« také ne: společnost se vskutku spíš hledá, zdá se mi, že je jí zejména zapotřebí nalézt konečně nějaký etický rozum.
A nyní pár otázek ryze osobních: koho si na široširém světě nejvíc považuješ, aniž specifikuji obor činnosti? A kdo tě irituje?


Moc jsem si vážil některých našich docentů a profesorů na DAMU, Františka Černého, Evy Uhlířové, Oty Ornesta i dalších.
Mimořádně jsem si vážil Arnolda Künzliho, svého profesora filozofie na Basilejské univerzitě, který již dnes není mezi námi. Též v Basileji českého profesora Jana Míliče Lochmana – i ten již zemřel. Měl jsem je rád.
Mohu pokračovat osobnostmi teologie: vážím si Heinze Künga, Eugena Drewermanna, ba i současného papeže Benedikta XVI. Jeho úsilí o (s)mír je obdivuhodné, ač mě velice zklamal svou návštěvou u jednoho politika, který mne sice neiritoval, ale o to více mi vadil. Ratzingerův / Benediktův vývoj ze šéfa kongregace pro víru, tedy vlastně inkvizitora v tolerantního papeže je pozoruhodný.
Obávám se, aby další osobnost, které rovněž patří můj obdiv, Obama, neprošla opačným vývojem. Dost mne mrzí a i irituje, (pokud tomu slovu rozumím), že osobnost, které si jinak v této zemi velice vážím, podporuje útočné války. Je to něco podobného jako s Gadamerem – slova významných lidí platí víc a mohou více ovlivnit.

ZP •• Tvá nejzajímavější cesta?

Nejzajímavější cesta je vždy ta poslední – i když nepředpokládám, že to bude ta na hřbitov. V září jsem byl v Izraeli, především v Jeruzalémě, ale také v Tel Avivu, Jaffě, v obsazených územích okolo Mrtvého moře, v Nazaretu, i na územích pod palestinskou správou, v Jerichu a Betlémě. Dost jsem tam fotil. Že se to všude smí, byl jeden z pozitivních zážitků z této země. A teď jsem navštívil Brazilii. Ten kontrast mezi malým Kristovým hrobem (hlavně hrobem panny Marie) a jeho sochou nad Riem je ohromný a o něčem vypovídá.
V obou zemích, tedy Izraeli i razilii, jsem se ptal, jak lidé vůbec přežijí. V obou je dost draho a výdělky velice mizerné. Židé mají navíc řadu náboženských předpisů, které vše prodražují. Mnozí přežívají evidentně velice těžce. Musím se přiznat, že jsem tyto země zase rád opustil. Pravidelně jezdím do jižní Francie a také Itálie a i když jsem tam byl nepočítaně, vždy tam nalézám něco nového.
Ještě pokud jde o Itálii – v paměti mi zůstala také naše společná cesta do Parmy.

ZP •• Stalo se tak roku 1962 v posledním ročníku studia herectví, (režiséři a dramaturgové to měli o rok delší), kdy k nám na fakultu přišla nečekaná nabídka vyjet do Itálie s mým absolventským představením hry Bří Čapků Ze života hmyzu na Mezinárodní akademický festival.
Bylo neuvěřitelné, že nás vůbec pustili reprezentovat republiku, ale odcestovali jsme v dubnu na společný pas a se zesíleným dozorem STB. Byli jsme tehdy poprvé na Západě a nemluvě o tom, že jsme po cestě nestačili zírat, jak se žije již »za rohem« ve Vídni, náš zážitek z Itálie (Parma, Florencie, Bologna) nás dost silně poznamenal pro časy příští.

Bylo to fantastické!
Při našem představení se neovládli v hledišti španělští kolegové z druhé, leč opačně orientované diktatury, a když Láďa Mrkvička jako tulák zašlápl Jirku Krampola jako mravenčího diktátora, zvolali: „Smrt Francovi, smrt fašizmu!“
Na každý pád to na mne udělalo dojem a mrzelo mě a mrzí, že z nás nikdo neměl tolik odvahy, aby jim vysvětlil, že socializmus, co máme doma, není zrovna takový med, jak vysvětloval soudruh Faraboli, (jinak možná hodný člověk, znali jsme ho z jeho pobytu v Čechách), s jehož italskou rodinou jsme se v Parmě setkali. Vím, že to nebylo možné, ale je to smutné. A vidíš, ačkoliv jsme byli v Parmě docela »hodní«, soudruzi nám přece jen odchod naší tlumočnice Yvony Zelenkové neodpustili a už nás nikdy nikam nepustili – ač jsme měli několik pozvání do všech možných zemí světa.

ZP •• Po nečekané emigraci naší tlumočnice přijel za námi z Říma dokonce velvyslanec a s pomocí příslušníka STB nás až do předčasného odjezdu izoloval: ani nám nedovolil převzít cenu za naše představení. Za zmínku snad ještě stojí, že jsme byli naším ministerstvem tak mizerně vybaveni, že nikomu nezbyly peníze ani na snídaně, takže se nad námi slitovali Poláci z wroclavské delegace: živili nás ze svých vlastních zásob.

Kdykoliv jsem v blízkosti Parmy, stavuji se tam.

ZP •• V průběhu těchto Rozprav jsi mi náhle oznámil, že odlétáš na nějaký čas do Brazílie, takže jsme si učinili pauzu. Jakpak tam bylo kromě té zmínky o bídě?

Brazilie? No, co tak člověk dělá asi v zemi (resp. ve velkém městě), která leží u moře, má vysoké hory a kterou nezná? Koupal jsem se, chodil po plážích, po horách, po městě, po galeriích, zjišťoval, jaké to tam je, jak tam žijí lidé. Rád bych býval navštívil nějaké divadelní studio spojené se jménem Augusta Boala (narodil se právě v Riu a zemřel tam v květnu 2009), jehož metodu (Divadlo utlačovaných) jsme částečně používali v Toscaně. Žel se mi podařilo spatřit jen skupinu sociálních pracovníků při oslavách jejich třicetileté činnosti, pracujících evidentně také podle něj. Ale i to byl zážitek!
V Brazilii jsem byl na pozvání přátel a navštívil významnou německo-brazilskou výtvarnici Brigitte Exter Hoelck jak v Riu, tak v jejím domě a ateliéru na horách v blízkosti Petropolis. Je zajímavá nejen svým vlastním dílem, ale i tím, že pracovala v psychiatrii jako artterapeutka a objevila řadu dnes uznávaných tzv. »psychicky nemocných výtvarníků«. Výstava by jistě stála za to.
Navštívil jsem také Parati, výletní místo mezi Riem a Sao Paulem, kde jsem se seznámil se zajímavým sochařem Ramiro Dalcirem a také s britským fotografem Gregory Goodem, který se nás rozhodl nafotit na nějakou reklamu a docela slušně to zaplatil – je zajímavé, že když peníze nepotřebuješ, lehce je vyděláš.

ZP •• Tak to opravdu neznám, snadné peníze se mi v životě potkat nepodařilo. Myslím, že bych měl na závěr položit dotěrnou otázku pro upřesnění tvého estetického vkusu. Nejoblíbenější spisovatel? Nejoblíbenější výtvarník? Skladatel?

Těch je víc: Molière, Shakespeare, Euripides, Čechov, Büchner, Brecht, Dürrenmatt; Picasso, Rodin; Vivaldi, Šostakovič.
Z českých tvůrců Čapek, či bratři Čapkové; u Karla spíše jeho próza: myslím, že v dramatech mu schází ona odvaha zvrátit děj k tomu nejhůře možnému konci, jak to ve své teorii dramatu žádá Dürrenmatt (a jak jej sám i jeho bratr a konec konců i Olga Scheinpflugová zažili). Je zajímavé, že ve Válce s mloky tomu tak je, což ostatně pochopil nejen Thomas Mann, (gratuloval Čapkovi k tomuto románu), ale i Pavel Kohout, který podle této předlohy napsal zajímavou a úspěšnou hru.

ZP •• Nedá mi to, abych též nepřipomněl Petera Lotara, tebou několikrát vzpomínaného, jenž Čapkovy »Mloky« rovněž zdramatizoval.
Shledávám, že svou percepci světa rád reflektuješ a konfrontuješ se prostřednictvím autorit. Nu, proč ne, je to tvá osobitá metoda. Ve tvém zpovídání padlo věru hodně jmen a skoro je mi líto, žes zcela pominul velkého českého myslitele a všeznalce Járu (da) Cimrmana.
Co umíš uvařit a který nápoj preferuješ?


Nuže, uvařit umím skoro všecko. Jedna z mých specialit jsou masové nudličky po burgundsku. Piji rád víno – cabernet - sauvignon/merlot, pokud možno jihofrancouzské, z oblasti mé oblíbené řeky Gardon (přítok Rhôny), nejraději z vinařského družstva v Colliasu. Dobré stolní mají také ve sklepích Princ, kousek před Avignonem, kde by se vyřádil další můj oblíbenec Miroslav Horníček – natočí ti tam totiž do kanystru i Chateau neuf du Pape.

ZP •• Jak čerpáš svou pozitivní energii? Co k tomu doporučuješ?

Každý den ráno stojím pár minut na hlavě. Nezříkám se radostí. Jím, co mi chutná. A taky už přes třicet let nekouřím.

Foto © autor, osobní archivy s použitím snímků J. a Z. Feyfarových a zdroj Internet

Příště: DÉJA VU 

S přední českou výtvarnicí, akademickou malířkou JANOU KREMANOVOU, o její poněkud komplikované cestě životem a názorech na mnohé aspekty umění a tvorby.

Dosud uveřejněné 




najdete zde  

                     

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 06. 2010.