Každý z nás občas musí zakopnout či klopýtnout, aby se pro příště poučil z chyb. Někomu se to podaří hned zatepla zrána. Pak takovéto zakopnutí, kterému by spíše příslušela jiná předpona, se neobyčejně zbrkle promítne do ranního vstávání. Nejenže není čas na mžiknutí oka, natož na dlouhé přemítání. Do reality jsme vrženi střemhlav zdravou nohou, jejímž hnacím motorem je nakopnutá. Dostává nás do takového kalupu, jaký jsme naposledy zažili na základní škole při hodině tělocviku, když jsme v družstvech zápolili, kdo nejrychleji doskáče po jedné noze k vytyčené metě. Tenkrát jsme si mohli vybrat, zda po levé či pravé, dnes to máme jasně stanoveno. Bohužel nám chybí potřebné zapálení pro věc, jako v dobách, kdy nám ještě šlo i o výtečné umístění. Nenávistným pohledem probodáváme špatně umístěnou postel, jejíž dřevěná noha se té naší nešťastně připletla do cesty a způsobila ono neblahé nakopnutí do nového dne. Avšak ranní ptáče dál doskáče! Byť v tomto případě to není zcela jisté, jelikož máme k dispozici končetinu jednu. Také záleží na tom, kterou nohou vstáváme. Z dětství si pamatuji, že lze vstávat i zadkem naruby, jak mi maminka s oblibou říkávala, když mě každé pondělí musela o něco déle budit do školy.

Někteří by přeci jen mohli namítnout, že vstávají nenakopnutí. To jsou takzvaní „ páni opatrní“, kteří si umějí nastavit budík spolehlivě, a proto nemusí vyskakovat z postele jako zbrklouni. Těm chtě nechtě nezbývá, než alespoň trochu klopýtnout později, protože přílišná sebejistota může dokonce škodit. Kolik příkladů známe z historie! Kolik sebejistých jedinců přivedlo nejen sebe, ale i lidstvo do zkázy. Ale tak závažným tématům příslušejí jiné stránky, proto zůstaňme raději v přítomnosti; věnujme se pouze malým klopýtnutím, která nám mnohé mohou signalizovat, a jsou tím pádem žádoucí! Bez nich bychom stěží rozpoznali, zda se posouváme vpřed. A také nás varují: Pozor! Zde neklopýtat, to už tu jednou bylo! Tudíž by naše cesty měly být nepatrně klikaté, protože ty příliš rovné nás nepříjemně ženou jako po dálnici, aniž bychom si všimli, kolik krás skýtá okolní krajina. A tak se jim raději vyhýbejme širokým obloukem. Čím jsou totiž klikatější, tím větší dar orientace dávají do života.

Orientaci lze získat i jinými cestami. Mezi námi jsou tací šťastlivci, jimž byla dána do vínku bez výraznějšího přičinění. To můj případ bohužel není. Celý život jsem nucena se s touto anomálií vypořádávat, byť slyším stále maminčino: Nic si z toho nedělej, orientaci (nutno dodat, že špatnou) máš po mně! S tímto genetickým výrokem jsem smířena natolik, že mi už nedělá problém zakopávat na spletitých neznámých cestách, které se mi často zjevují i ve snu. Bloudím v cizích, vzdálených městech a dokonce i v Praze, kde žijí mí příbuzní, si za žádnou cenu neumím vybavit jejich čtvrť ani ulici, následkem čehož zmateně bloudím až do rána, dokud neprocitnu do reality, za níž jsem mimořádně v těchto okamžicích vděčná.

Stejně tak po ránu dezorientovaně zakopávám o věci, které se mi nešťastně připletou pod nohy, podobně jako náš pes svého času zakopával, a to ve tmě na schodech. Pokud jsem to někde vykládala přátelům, nejenže se nevěřícně smáli, ale i docela rozumně argumentovali: Pes má přeci orientaci čichovou, nepotřebuje vidět na cestu, poučovali mě zasvěceně hlavně majitelé pejsků. Ale náš Robin potřeboval skutečně v obou směrech na cestě po schodech svítit! Jeho krkolomné pády nás okamžitě přivolaly k místu. Mám důkaz! Dokládám maminčiným písemným vzkazem: Robinek byl na dlouhé procházce, už také jedl, zbytek má v lednici. Na schodech jsem mu nechala svítit, kdyby ses zdržela dlouho! No vidíte, a pak že to nemá být pravda. Dokonce to došlo tak daleko, že když na nich poprvé po tmě žuchl, nechtěl už na ně více vkročit. A tak jsme mu museli nejen svítit, nýbrž ho i dlouhým slovním projevem povzbudit, aby překonal bázeň a šel sám. V jeho případě by bylo zakopnutí opravdu nežádoucí! Ostatně i pro nás lidi se schody mohou stát jakousi nastraženou pastí ukvapencům, kteří je berou po třech.

Jen jedna dobrá duše uvěřila, že je to pravda, třebaže se řehtala celou cestu domů, když si vybavila nevšední obraz zakopávajícího psa ve tmě. Právě ona mě přivedla k myšlence tuto skutečnost konečně zveřejnit, abych měla mezi přáteli provždy vystaráno! Mirko, děkuji za podnětnou inspiraci...