Milan Turek: Tetičce Růženě je letos devadesát

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Nepřeberně podob má život v dědině na jižní Moravě, dnes už ne typicky zemědělské, ale zůstaly dny sváteční a všední na rozdíl od jiných míst, kde svátky jsou odlišné jen délkou setrvávání v posteli. Fádnost, stereotyp zde místo nemají ani v době počítačů, a není jediného projevu, aby neměl charakter Moravského Slovácka. Tradice se udržují uměle i spontánně snad nejvíc ze všech dědin Moravského Slovácka v Dolních Bojanovicích. I tady se ale ozývaly hlasy úpadku tradic v důsledku rozvoje socialismu.

      

„V národopise jsme dělali pásma pro tvrdonské slavnosti, pro strážnický festival a pěknou věc jsme udělali Fanoša Mikuleckého Cestu zarůbanů,“ líčil ještě před pár rokama strýček Michal Komosný z Dolních Bojanovic na Hodonínsku barvitě své prožitky z minulosti, kdy organizoval kdejakou slavnost ať už světskou či církevní. „Poněvadž v Bojanovicích byla velká krojová základna zásluhou místních krojových mistrů, tak dr. František Esterka založil v roce 1945 Slovácký krůžek. Na všech slavnostech se užívaly lidové zvyky a tance. Tvořily se nové kroje, v dřívějších dobách si děvčata sama vyšívala hlavně v zimě, také malérečky se našly i krojové švadleny, odměna za práci nikdy nebyla velká, ale ony pracovaly pro radost svoji i svých blížních. Všechna tato krása se ukazuje při slavnostech církevních i světských, hlavně na svatováclavských hodech, je to odkaz staletí, odkaz našich předků.“

Ročník 1920 byl úspěšný na lidové umělkyně. Tetička Růžena Komosná s manželem Michalem, oba krejčíři (říkalo se jim krajčířé Komosní) šili bojanovický kroj, tetička Jozefa Šindarová šila a opravovala především chlapské košile, kostelníkova manželka Marie Hunčová malovala taléřky, hrnky, děvčatům mašle ke krojům, šátky a všelicos, co je potřeba ke krojům. Tetička Kačka Turková zas vyšívala šátky, zástěry, ubrusy a malovala ornamenty na zdi domků, vinných sklepů.



Ke stálým optimistům, kteří věřili ve zdravý rozum a v nesmrtelnost lidového kumštu, patřili Růžena a Michal Komosní. Svou cestu životem obohatili nejen společnými kulturními zájmy, ale i prací ve stejných profesích.
O rozvoj lidových tradic pečovali v poválečných létech ruku v ruce aktivní účastí jako organizátoři a zakladatelé Slováckého krůžku a dalších uměleckých těles. Něvěřili, že folklór zahyne, hledali především v nové generaci své spolupracovníky a zároveň i nástupce.
Těžko říci, kdo koho z manželů v čem převyšoval. Oba byli po léta výraznými organizátorskými osobnostmi, za jejich dramaturgie a pod jejich dirigentsvím se odehrávaly lidové plesy, svatby, hody, vinobraní, zarážaní hory, sjezdy rodáků a vůbec všecko, kde se zpívalo, tančilo a recitovalo.
Nejúspěšnější jejich dramaturgické provedení v historii poválečného folklóru na Podluží byla „Cesta zarúbaná“ -opera Fanoše Mikuleckého. Při jejím provedení působili oba jako upravovatelé textu, scénáře, režiséři, maskéři a zároveň jako herci.
„Mám doma starou fotografii,“ hovořil o svých režijních počátcích na prknech Thálie strýček Michal, „je na ní divadelní soubor katolické Omladiny z roku 1908. Režíroval učitel tehdejší školy, pozdější soubory byly již v režii místních ochotníků Mráky, Komosného a dalších. Potom vzniká soubor Orel a po druhé světové válce jsem se ujal vedení divadelního souboru sám. V té době byl v Bojanovicích ještě jeden divadelní soubor dobrovolných hasičů. No a když jsem zapracoval Jošku Herku, jako svého nástupce, věnoval jsem se již jen národopisu.“

Zpěv provázel jejich život ve formě profesionální jako členů Slováckého krúžku, při vystoupeních na slováckých slavnostech i ve formě amatérské kdy společnou harmonii našli i v soukromém životě. Tetička Růžena i strýček Michal byli výborní zpěváci a také proto jsme je nacházeli i ve vinohradě a hlavně ve sklípku při víně.
O tom se přesvědčil nejeden host, a nebývali to lidé ledajací, v búdě Pod Čaganovem. Tam v malé místnůstce visí i řada diplomů za dobré víno, které vypěstovali a dokázali připravit. Jejich sauvignon, dnes z práce jejich syna, patří k jedním z nejlepších v Bojanovicích.

Společný zájem našli Komosní i v práci. Během dne obývali malou dílničku na dvorku jejich rodinného domku každý jednu nohavici od červenic na klíně a vyšívali jen se nítě mihotaly. Působili jako členové brněnského výrobního družstva se specializací na vyšívání červenic, kordulí a rožků. Zakázky pro jednotlivce, stárky, ale také pro celé soubory nestačili jako jediní v celé oblasti naplňovat. Oba samouci, jen od svých rodičů, z tradic a vlastní píle tvořili obdivovanou krásu lidového kroje.

                             

„Když jsme patřili k brněnskému výrobnímu družstvu Drutěva, to se zabývalo tvorbou lidových uměleckých předmětů a krojů, měli jsme také učnice, ale ty se moc do vyšívání nehrnuly. Taková práce vyžadovala preciznost a pečlivost, trpělivost. Děvčatům se moc do toho nechtělo. Tak jsme vyšívali pořád sami. Jednou jsme dostali také objednávku na červenice z Ameriky, ten pán si pro gatě přijel, ale potom si doobjednal i ostatní součásti kroje, jak se mu to líbilo,“ vypravovala tetička o své práci.
Láska k lidovému umění, přírodě i k lidem, znalost mnoha pradávných obyčejů, přenášená písní, které si rádi zazpívali, vyšitá do ornamentů a vtělená do lidových slavností přinášela oběma manželům po dlouhá léta opravdu úspěšný a krásný život. Jejich nepřeberné znalosti využívá podnes řada odborníků v kumštu i v médiích a jejich rukopis folklorních pořadů prošel v rozhlase i v televizi.

      

Skromným lidem, krajčířom Komosným, milujícím svůj kraj, oblíbeným široko daleko poděkujme a vzpomeňme strýčka Michala, tetičce Růženě Komosné přejme k jejímu jubileu ještě hodně zdraví, aby si mohla zazpívat ve své oblíbené búdě s přáteli a aby ještě přispěla k rozvoji folklóru třeba jen radou….. 

foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 07. 2010.