Ondřej Suchý: Čím se Jiří Voskovec v Americe nejvíc trápil

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Kolika lidem jsem záviděl, že se mohli setkat s Jiřím Voskovcem! Přesto jsem vděčný osudu, že jsem tohoto noblesního, nadmíru inteligentního a vtipného umělce mohl poznat trochu blíž alespoň prostřednictvím jeho neznámých dopisů, které jsem získal, a pak také díky tomu, co mi o něm pověděli pánové Josef Škvorecký, Jethro Spencer McIntosh (malíř, scenárista a herec českého původu) a konečně třeba i samotný Jan Werich či později Jára Kohout.
 
Dopis za cenu Ceny
Důležité jsou pro mě ovšem hlavně ty dopisy, které mám ve své sbírce. Vůbec nejzajímavější z nich jsem koupil v pražském antikvariátu ve Skořepce, v den, kdy jsem si v roce 1991 šel pro Cenu Českého literárního fondu za knihu Charles Chaplin. Finanční odměnu jsem vzápětí proměnil za dvoustránkový dopis, který Jiří Voskovec napsal z New Yorku (v den šedesátých narozenin Jana Wericha – 6. 2. 1965) Jiřímu Šlitrovi. Další dopisy jsem pak dostal od adresátky Ljuby Hermanové poté, co jí údajně byla v Brně z auta odcizena obálka s fotografiemi a několika Voskovcovými dopisy. Naštěstí v ní tehdy neměla všechny. Řekla mi tenkrát: „Tumáš, u Tebe budou v bezpečí…“ a měla pravdu.
(Asi po patnácti letech jsem jednou v noci poslouchal rádio, pořad ve kterém vyprávěl písničkář a režisér Jiří Vondrák historku, jak se kdesi v jednom brněnském kulturáku likvidovaly z kanceláře haldy zbytečných papírů a mezi nimi se objevila ona obálka Ljuby Hermanové. V Brně tedy nebylo nic odcizeno, milá Ljubo, v Brně se pouze „něco někde zapomnělo, když se jelo z vystoupení domů“!)
Čím jsou Voskovcovy dopisy zajímavé?
Jiří Voskovec byl z generace, která psala převážně plnícími pery; podle toho také vypadalo jeho písmo – velmi úhledné a čitelné. Lze z nich vyčíst, že ani po dlouhých letech života za oceánem neztrácel jejich pisatel zájem o dění v české kultuře či v tvorbě českých umělců, žijících rovněž v zahraničí. Všímal si pozorně jak snažení třeba takového Járy Kohouta, tak i vzestupně se vyvíjející americké tvorby Miloše Formana.
 
Jak se v Central Parku ozývalo české: Kurva!
V dopise Ljubě Hermanové z 2. 5. 1978 píše:
„…Zrovna jsme se s Christýnou vrátili z Central Parku, který je u nás za rohem – byli jsme navštívit Miloše Formana, kterej tam dodělává už docela poslední dny nekonečného »Hair«, jeho muzikálního filmu, se kterým se patlá už rok. Měl hrozný smůly s počasím a jinejma komplikacemi. Ale je moc spokojenej a co jsme viděli dnes, bylo nádherný – poetický – potrhlý a barevně úchvatný. Máme děsně opožděné jaro a stromy v parku byly takové polonahaté jako lesní žínky nebo nymfy v zelených a žlutavých závojích – a svítilo sluníčko oslnivé a po nebi pluly rychle vysoké a srandovní obláčky – já myslím, že to bude krásnej film. Miloš je velikej pašák – umí to – – a Mirek Ondříček je báječnej. Celej americkej štáb už zná všecky český sprostý slova – a jakmile něco neklape – slyšíš po celým Central Parku výkřiky »Kurva!! « s americkým akcentem, ale už dost slabým…“
Mimochodem – v knize Listování (Čs. Spisovatel, Praha 1988) – se v jednom z dopisů Jana Wericha Miloši Formanovi k této době váže hezká historka:
„…Vy budete točit v Centrálním parku. Tam bejvala malá zoologická zahrada a jednou jsem tam zažil, byv přilákán hlubokým chropotem, jak lední medvěd kryl lední medvědici. To vona chroptila bla­hem, ale ty maminky, co choděj do Centrálního parku vyluftovat potomstvo, ty jste měl vidět. Ty byly tak rozčilený a tváře jim hořely a bylo vidět, že si každá přála bejt medvědice. To jen tak letmo, abyste věděl, kde točíte.
Prosím Vás snažně, až budete točit, nesnažte se trumfnout Formana, kerej získal jedenáct Oskarů. Na to zapomeňte a točte tak, jak jste: mějte nahou duši…“
 
Poklony Ljubě Hermanové
U nás Jiří Voskovec sledoval na dálku např. tvorbu Semaforu šedesátých let – z dopisů Ljubě Hermanové vyčteme, že se živě zajímal i o její nové umělecké počiny.
„…Jsi holt klenot a pýcha Osvobozeného a zázrak nad Vltavou i Dunajem…“, chválí ji v dopise z 12. 7. 1978.
V květnovém z téhož roku jí napsal:
„…Na stárnutí se má jeden tvářit odmítavě, ignorovat je a vono dostane strach a zastaví se – anebo aspoň se velmi opozdí. Když ho začneš uznávat a dokonce z něj máš strach Ty – to je to nejhorší co můžeš udělat. Vono dobytek si pak připadá důležitý a přitlačí. Ale já myslím, že Ty to všecko víš – podle toho jak skvěle vypadáš – a ono na Tebe právě proto nemá chlupy. Zpíváš náramně a máš zcuknutý zvukaře a doprovodníky, takže vydáváš desky obrovského formátu. A děláš to šikovně a s gustem a se vkusem. – Ale nezlob se – mně se porád líběj starší texty a muziky líp. Ten Šlitrův a Suchýho Ryba a papoušek, to mám ze všeho nejradši. Ty noví neznámí páni skladatelé a textaři jsou pro můj vkus kupodivu ňák staromódní a hodně ucajdaní. Ale snad tomu už nerozumím, tak mě neber na váhu…“
 
Co měl rád ze Semaforu
V úvodu jsem zdůrazňoval významnost dopisu psaného Voskovcem Jiřímu Šlitrovi v roce 1965.
Jiří Šlitr po dokončení filmu Kdyby tisíc klarinetů poslal Jiřímu Voskovcovi gramofonové desky s písničkami z tohoto filmu. Voskovec vzápětí zareagoval:
„Milý Jiří Š., děkuju mockrát za dopísek a ovšem za desky. Včera jsme si je hráli hluboko do noci – a Christine teď ustavičně zpívá: »…a cáká… a cáká!«. Gratuluju Vám oběma k úspěchu Klarinetů – už mi psal Horníček, že viděl předvádění a moc se mu to líbilo. No to se samo, že jak píšete, »některé ty nové písničky jsou populární«.
Tereza je bourák podle všech předpisů, patrně taky počítám Dotýkati se hvězd, a Glory jistě ohromně efektní jako produkční číslo, že jo? Mně osobně ovšem nejlíp hoví Kapitán – to je nádherný dada po všech stránkách. Řvu až mi slzy tečou, když si to pouštím. Text úžasnej, muzika skvostnej take off bez úsměvu a co všichni s tím Frimlem vyvádíte je pro bohy. A soudružka Filipovská je filutární clown. Jak říkám, to za našich časů nebejvalo, ty Vaše vykutálený holky. (Jsem pyšnej, že Pilarka je pyšná na pochvalu vod dědečka z Ameriky.) Všecko je to fajn – jen Satchmo se mi nelíbí. Je to trochu trapný, to napodobování Armstronga – to by se nemělo. Není to vono. A ty anglický citáty jsou nepřesvědčivý. – – No ale, to snad tak člověku zní odsuď – pro domácí tamozemskou potřebu to snad nevadí. Připomíná mi to trapas, který cítím, když slyším na desce Ježkův band zpívat: „…tiger rag“ do nekonečna, s žižkovským akcentem. (Abyste viděli, že se na Vás nevytahuju.) Ale veškerá reprodukční úroveň jak zpěváků a zpěvaček, tak instrumentalistů – a tak i inženýrů – to máte, poslyšte, bezva. Klobouk (ve křoví) dolů! (…)
Pozdravujte toho tento – no toho Jiřího S bez háčku, a že mu to píše, pacholkovi. Christine děkuje za pozdravy a hned je posílá nazpátek. Já taky. Mějte se! Váš Jiří V.“
 
Na čem se shodli Škvorecký i Jára Kohout
Co Jiřího Voskovce v Americe nejvíc trápilo?
Shodla se na tom nezávisle většina těch, které jsem se na to zeptal.
Jethro Spencer McIntosh se s Voskovcem setkal několikrát v New Yorku:
„Tenkrát už byl Voskovec starý zatrpklý pán. Chtěl se stát americkým hercem a stal se jím. Ale nestal se hvězdou. A hlavně – nestal se Svědomím Národa jako Werich.“
Josef Škvorecký mi v roce 1990 napsal v obsáhlém dopise z Austrálie to, co v podstatě McIntoshova slova potvrzuje:
„…Jiří nebyl žádný chuďas, ale taky to nebyl bohatý člověk. V newyorském divadelním světě si ho všichni vážili, ale nebyl divadelní, natož filmová hvězda, a musel proto brát role, jak šly, aby se prostě slušně uživil.
Jeho poslední role v životě vůbec byl německý kuchař Nerona Wolfa v nezdařeném pokusu o seriál podle románů Rexe Stouta. Ačkoliv natočili jenom asi šest pokračování a pak to stopli, řekl mi – a to byl snad můj vůbec poslední telefonický rozhovor s ním, tehdy už žil v Kalifornii – že za »tenhle štěk« (Fritz Brenner skutečně v tom seriálu málokdy řekl něco víc než »Yes, Sir, « nebo »As you wish, Sir, « – dostal víc peněz než za většinu rolí, které v Americe měl a mezi nimiž byl i Strýček Váňa (za to dostal broadwayského Oscara – Obie Award), několik shakespearovských partů a role (jedna z hlavních) v broadwayské produkci Kabaretu…“
Jedním z mnoha postřehů Járy Kohouta, který se s Jiřím Voskovcem v Americe přátelil, by se hodilo tuto kapitolu ukončit:
„Občas se Voskovec zachmuřil a po chvíli prohlásil: Komunisti jsou volové a kapitalisti jsou taky volové!“
 
(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)

George Voskovec v poválečných filmech:


1/ Affair In Trinidad (1952) s Ritou Hayworth

 
2/ Uncle Vanya (1957)                                                  3/ Bravados (1958)

 
4/ Butterfield 8 (1960) s Liz Taylor                                 5/ Man on a Swing (1974)

 
6/ Somewhere In Time (1980)                                        7/ Barbarosa (1982) poslední Voskovcův film

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 07. 2010.