| 
ZP •• I stalo se na bohulibém jihu Čech, že při tak zvaném »křtu« mé nové knihy v budově Českého rozhlasu U tří lvů došlo k jistému překvapení. Onoho večera jste moderovala obřad s programem a následnou besedu, přičemž se vám povedlo dokonale vyvést nás z míry. Představovala jste totiž zúčastněné s natolik zevrubnou znalostí jejich osob, že například profesoru Miloslavu Klímovi, kmotrovi knihy, spadla brada, když se z vašich úst doslechl o sobě nečekané podrobnosti, byť samozřejmě ty zveřejnitelné. S bravurní zasvěceností jste rovněž uvedla i dr. Františka Zborníka a Jaroslava Kubeše, náměstka vašeho rozhlasového ředitele, kteří se hotovili předčítat úryvky z románu a po vašich slovech se docela zapýřili. A mne jste ukázala publiku v mnohem lepším světle, než si zasloužím a sám se cítím. Představila jste dokonce jmenovitě některé významné hosty v auditoriu.
A následující besedu jste vedla s příjemnou suverenitou, a přestože šlo vesměs o improvizaci, neboť nikdo z nás nemohl předem čekat, jak druhý partner bude reagovat, vstupovala jste do rozhovoru tak samozřejmě, že divák musel nabýt dojmu, že tak činíte podle předem podrobně zpracovaného scénáře.
Děkuju za krásný popis onoho večera, jste milý, pane Pošívale, a galantní, jako obvykle. Takhle jste křest skutečně vnímal? Já jsem ho prožívala totiž úplně jinak! Je pravda, že jsem se pečlivě připravovala, ale je také pravda, že před takovými osobnostmi jako jste Vy, pan profesor Klíma nebo pan profesor Pačes se mi dost třásla kolena. Na druhé straně musím říct, že jsem se mezi vámi brzy začala cítit jako ryba ve vodě, vycházelo z vás jakési vlídné porozumění, možná až spiklenectví. Navíc dr. Zborník mě kdysi učil na Pedagogické fakultě, dokonce byl vedoucím mé diplomové práce, a Jarda Kubeš patří už delší čas mezi okruh mých bližších přátel, kam jsem si mimochodem dovolila zařadit i Jožíka Bukovského, hlavní postavu Vaší trilogie, a tak jsem se cítila dobře, jako mezi svými. Z toho možná mohl pramenit váš dojem mé přirozenosti. Ale »precizně zpracovaný scénář« vznikal opravdu až na místě.
Důkazem může být faux-pas, kterého jsem se dopustila při představování hudebníků z konzervatoře. Těsně před začátkem večera jsem si totiž už ve velké rychlosti poznamenala jejich jména a u jednoho z nich jsem měla jen jméno křestní. Na to jsem ale přišla až ve chvíli, kdy jsem ho před publikem vyslovovala – po »es pauzičce« plné vnitřního zděšení jsem tedy doplnila – „Student“. Lež to nebyla, ale příjmení taky ne. Toho jste si možná nevšiml, ale podobných drobností tam bylo víc.
ZP •• Já prostě před vámi smekám. Ve svém povolání jsem přicházel a dosud přicházím do pracovního kontaktu s moderátory, konferenciéry, ohlašovateli a organizátory tzv. »společenské zábavy«. Jeden čas jsem dokonce vedl tříletý kurz této discipliny na středočeské konzervatoři; proto ledacos vím a tuším, jak se moderátoři připravují na vystoupení. Vaše vynikající příprava však má v mých zkušenostech obdobu jen s těmi nejlepšími špičkami oboru: je to snad tím, že jste současně i redaktorkou a scenáristkou?
Zase chvála... To mi nejspíš ubudou u čtenářů body, neděláte to schválně? Víte, já jsem si zkoušky v oboru mluveného slova I. stupně udělala na Krajské umělecké agentuře v Českých Budějovicích už v roce 1984 a dostala jsem osvědčení, že za svůj výkon mohu dostávat 120,- Kčs. Potom jsem jezdila jako konferenciérka asi 20 let s kapelou po různých estrádách, plesech, výstavách, u nás i v zahraničí. A postupně mi docházelo, že pokud chci, abych byla se sebou na jevišti spokojená, je ta důkladná příprava nezbytná. A když se povede v té připravenosti i dobře zaimprovizovat, dáte gól. Takže, za tím je dlouholetá profesní zkušenost, jak moderátorská, tak redaktorská. Nelze vařit z vody. To vám inteligentní divák nebo posluchač neodpustí.
ZP •• Nedivte se prosím následující poznámce, u nás zdaleka ještě není samozřejmostí a je neuvěřitelné, kolik českých lidí to pořád nedokáže pochopit: z výčtu škol, včetně dvou vysokých a rovněž i dalších specializovaných kurzů, jež jste absolvovala, je patrné, že vaším cílem nebylo získávání akademických hodností, ale přirozená potřeba znalostí.
A to vše, navíc při dvou dětech, nebyla žádná legrace. Zajímá mě změna vaší orientace z pedagogiky na sdělovací discipliny. Já sám jsem také kdysi radikálně změnil svou profesi z farmakologa na divadelníka.
Proč ke změně došlo u vás?
Máte pravdu, potřeba získávání dalších a dalších znalostí je můj hlavní životní motor a asi až trochu posedlost. Někdy ji proklínám, protože mě pořád žene dál a nedopřeje mi chvilku odpočinku. Na druhé straně to akademické prostředí prostě miluju. Stačí mi třeba vejít na DAMU nebo na FAMU a nadýchnout se - a začínám se vznášet. Přestože jsem tam nikdy nestudovala. Fakt. Je to úchylka? Asi jo.
No a změna orientace - tedy profesní. Maturovala jsem na gymnáziu v roce 1982, mého tátu vyškrtli ze strany v roce 1969. Už dostat se na střední školu, přestože jsem měla samé jedničky a ty měly být automatickou vstupenkou na gymnázium bez přijímacích zkoušek; přesto to byl pro mne těžký oříšek. Nebýt tehdy mé třídní učitelky Boženy Sýkorové, která poté, co jsem přes úspěšné přijímačky nebyla přijata, zalarmovala všechny své známé, asi by ze mne byla slušná cukrářka, mimochodem peču ráda dodnes. Ale přijali mě, i když místo humanitního oboru jsem musela vzít za vděk přírodovědným, kde jsem trochu bojovala s matikou, fyzikou a chemií.
Po gymnáziu se situace opakovala, byla bych šla ráda na žurnalistiku, na filozofii, na DAMU, ale takovým nápadům se výchovní poradci vysmáli a doporučili snížit cíle vzhledem k politickému škraloupu mého tatínka - vůbec mu ho nezazlívám! Tak jsem udělala první rok přijímačky na obor čeština - němčina na Pedagogické fakultě, nevzali mě, další rok znovu a nevzali mě, pak jsem nastoupila do práce - mezitím jsem si udělala druhou maturitu na nástavbovém studiu Střední pedagogické školy, obor kulturně výchovná práce - do Městského kulturního domu, odkud jsem se hlásila na Filozofickou fakultu UK ke studiu při zaměstnání. Co myslíte? Nevzali mě. Další rok jsem uposlechla rady zkušenějších a přihlášku podala na Pedagogickou fakultu, obor učitelství 1. stupně, a díky vlivným zastáncům jsem tentokrát přijata byla. A byla jsem šťastná, že jsem opustila kanceláře a nadřízené a psací stroje a porady a že zase sedím v posluchárnách, byť moji spolužáci byli o několik let mladší. Tuším, že ve třeťáku se mi podařilo získat individuální studijní plán, a tak jsem mohla začít studovat herectví a konferování na tehdejší Lidové konzervatoři, dnes Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. A to byla škola! Zatímco na pedáku jsem se učila z čeho se skládá jízdní kolo a jak daleko od sebe sázet hrášky - promiňte, nechci to snižovat, ale tohle jsme tam opravdu brali, samozřejmě kromě jiných předmětů - třeba marxismu- leninismu, to zní už jako fór na druhou, ale byla to skutečnost, dva dny v týdnu jsem si v Praze užívala hodin a umění Hany Smrčkové z Divadla Na zábradlí, Ivana Vyskočila, paní Adélky Waldové-Fryntové, paní Zdenky Joskové - ta po mně tehdy posílala do Budějovic právě panu dr. Zborníkovi zakázanou literaturu. Bylo to náročné skloubit obě školy, ale naprosto přesně si pamatuji ten pocit obrovské nechuti, když jsem musela Prahu opouštět. Studoval se mnou v ročníku tehdy třeba Jirka Macháček, a zatímco já nasedala do rychlíku a směřovala ke svým hráškům, spolužáci pokračovali ve studiu návštěvami kin, divadel, večírků...
Jéje, to jsem se rozpovídala! Zkrátíme to? Tak dobře.
Pedagogickou fakultu jsem absolvovala navzdory všem předchozím nepřijetím ke studiu s červeným diplomem a přišla do jiného stavu, to už jsem byla rok vdaná. Těhotenství bylo rizikové, což kromě jiného znamenalo, že jsem měla jen pár hodin denně vycházek a s Prahou jsem se musela rozloučit. A tak jsem se bohužel minula i s listopadovými událostmi roku 1989, do kterých bych se bezpochyby se svými aktivními hereckými kolegy a mladistvým nadšením zapojila. V roce 1990 se mi narodila první dcera, v roce 1993 druhá.
ZP •• Vaše neblahé zkušenosti mi nejsou cizí: můj starší syn nemohl kvůli mně studovat doma, tudíž emigroval a vystudoval York university v kanadském Torontu, kde zůstal a žije tam. Máme to nyní k sobě docela z ruky.
Abych nezapomněla - od svých 10 let jsem chodila do Dětského dramatického rozhlasového souboru k Ludvíku Mühlsteinovi, recitovala jsem a účinkovala v dětských rozhlasových pořadech - tam byl už ten počáteční vklad pro pozdější vstup do světa médií. Na mateřské jsem si v Českém rozhlasu přivydělávala, četla jsem zprávy, ohlašovala časová znamení, načítala jsem hudební pořady, reklamy apod. Pak jsem dostala nabídku moderovat v soukromé televizní stanici GIMI v Českých Budějovicích s mým dlouholetým moderátorským kolegou a přítelem Vojtou Vítem pravidelné dětské soutěže, odtud už byl jen krůček k moderování televizních zpráv a redaktorské televizní práci. To mě bavilo, za nějaký čas jsem díky režisérovi a také kamarádovi Tomáši Bintrovi pracovala už pro Českou televizi, dělali jsme tehdy několikery Fakta, příspěvky do Dobrých rán, Klekánice, sportovní pořady. A tady se už zase ohlásila moje potřeba vzdělávat se, měla jsem pocit - a byla to pravda -, že toho vím málo pro práci, kterou ráda dělám a podařilo se mi složit zkoušky na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně na Fakultu multimediální komunikace, zaměření režie a scenáristika. Tu jsem dokončila nedávno - i když ono to hrozně letí... Takže, když to shrnu, vlastně ke změně směru od pedagogiky ke sdělovacím disciplinám v pravém slova smyslu nedošlo, nikdy jsem neučila, zato odmala jsem se pohybovala s chutí v médiích a jsem v nich ráda dodnes.
ZP •• A také bych rád věděl - což může zajímat mezi čtenáři jisté zájemce nebo rodiče dospívajících dětí -, jak a v čem se liší učební programy na FAMU (Filmová a televizní fakulta AMU v Praze) od programů na Fakultě multimediálních komunikací (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně).
Netroufám si srovnávat učební programy FAMU a FMK UTB, do první ze jmenovaných institucí se chodím jen příležitostně posvátně poklonit, ta druhá - myslím si: je moderní, tvůrčí, reaguje rychle na společenské proměny, nechybí zaměření na reklamu, vynikající je tam animace a jsou tam hodně šikovní mladí, zapálení do oboru, kteří ví, že když se chtějí prosadit, musí na sobě tvrdě makat, možná víc než »famáci«, protože většinou nenosí slavná jména svých rodičů a jsou trochu mimo hlavní dění, ale tím se nechci nikoho dotknout, prostě na FAMU se všichni nevejdeme.
Jé, neusnul jste u toho mého předlouhého povídání?
ZP •• Kromě externích redakčních a moderátorských úvazků v Českém rozhlase provozujete i svůj vlastní podnik, agenturu. Co to všechno obnáší?
Agenturu jsem založila, když mi několik kamarádů opakovaně říkalo - prosím tě, proč ty pořád chodíš moderovat cizí akce, když by sis je mohla organizovat sama? Zkusila jsem to, šlo to a navíc mě to bavilo. A tak děláme na klíč firemní akce kulturního i sportovního rázu, plesy, dětská odpoledne, kurzy, audiopořady i ony outdoorové pobyty. Co to znamená? Vymyslet program většinou na 2 dny pro VIP klienty nějaké společnosti, anebo přímo pro její zaměstnance a zrealizovat to. Tak jsme například jezdili na koních, kolech i na raftech na divoké vodě, hráli paintball, golf, tenis, lezli na umělých stěnách i na skalách, stříleli z laserových pistolí, skákali na trampolínách atd., atd., je to o nápadu.
ZP •• Z výčtu vašich pracovních aktivit je patrná pestrost; žánrová, společenská, stylová, tematická. Kterou z disciplin máte nejraději? Který zážitek se vám nezapomenutelně vryl do srdce a na který byste raději navěky zapomněla?
Máte pravdu, ze všeho nejvíc totiž nesnáším stereotyp, jednotvárnost mě ničí. Co mám nejradši? Vždycky se ponořím do toho, co zrovna dělám. Ale přece jen asi vede setkávání s velkými osobnostmi, živý kontakt s herci, zpěváky a režiséry před publikem.
Jeden ze zážitků, který se mi vryl do srdce, bylo povídání s paní Evou Urbanovou. Dostala jsem nápad, že bych s ní v rámci jejího hostování na otáčivém hledišti v Českém Krumlově mohla natočit pořad do vysílání ČR České Budějovice. Nebylo vůbec snadné se k ní dostat, novináři se k ní objednávali o překot, její manager ji chránil před únavou, jak se dalo. Přece jen se však čtvrt hodinka našla. Přijela jsem s předstihem, abych mohla v klidu připravit nahrávací zařízení, tehdy jsme točili na tzv. DATKY. Ale penzion, ve kterém byla paní Urbanová ubytovaná, byl téměř nedobytný. Všechno pozamykáno, na zvonek nikdo nereagoval. Klepala jsem, zvonila, nakukovala do oken, všechno marně. Začínala jsem to vzdávat. Přesně v čase plánovaného začátku rozhovoru kdosi vyšel.
Domáhala jsem se vstupu, hovoru s paní Urbanovou.
Prý odpočívá.
Ale my jsme domluveny.
Podezíravý pohled. Opravdu? A kdo jste?
Ta a ta z rozhlasu.
Chvíle přemýšlení, nevěřící úšklebek. Tak chvíli počkejte, já se zeptám.
Bolel mě nervozitou žaludek, nemohla jsem ani pořádně dýchat.
Přešlapovala jsem poníženě a nervózně v tmavé recepci, když v tom schází ze schodů usmívající se paní Urbanová, dívá se na mě a omlouvá se za zpoždění! Vyměřený čas už běžel a já teprve zapínala DATKU, hledala zásuvku, vhodné posezení.
Světově uznávaná pěvkyně neztratila ani na chvíli svůj laskavý úsměv. Byla tak klidná, tak chápavá, tak přátelská, začaly jsme si povídat hned, aniž by běžel magnetofon - a já měla pocit, že jsem jen zašla za svou nejlepší kamarádkou.
Povídaly jsme si o všem, o vyvolení, talentu, oběti, touze, strachu, lásce... Srdce mi plesalo, jak jsme si krásně porozuměly, jak mi paní Eva upřímně odpovídá i na ty nejsoukromější otázky a kromě toho, že to vypadá na nádherný, ojedinělý pořad, mě hřálo, že mi nabídla víc než ostatním-měla jsem pocit, že jsem jí snad i já trochu blízká a že si se mnou povídá ráda. Nekoukaly jsme na hodinky a mluvily dlouho přes původně domluvený čas, než nás přerušil další novinář.
Jako opilá jsem se vypotácela z penzionu, byla jsem šťastná! Něco z její velikosti povzneslo i mne. Venku bylo obrovské horko, ale to jsem nevnímala. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a odpočívala. Byla jsem najednou unavená jak po složení několika tun uhlí.
Pak zahlodal červík - co když se to nenahrálo? Honem pouštím záznam - jo! Jo! Jo, je to tam! Doposlechla jsem všechno až do konce.
Pak jsem se vydala klidná a spokojená na cestu domů.
Když jsem chtěla začít materiál stříhat, ozývaly se v něm zvláštní zvuky. Zněly jako cirkulárka. Ty zvuky zesilovaly a zesilovaly, byly stále častější, až nakonec přehlušily úplně všechno. Mistři zvuku závadu opravit nedokázali, prý se posunuly hlavy v onom pro mě nevyzpytatelném nahrávacím zařízení, možná tím horkem.
A tak nejen že moje neuvěřitelně krásné povídání s paní Evou Urbanovou nikdo z posluchačů nikdy neslyšel, ale dokonce mi o něm nezbyl ani žádný důkaz. Ale to jí prosím vás, kdybyste se s ní někdy potkal, neříkejte.
ZP •• Myslím si, že úroveň vaší profesionality spočívá i v přirozené mentalitě vaší osoby. Neplynou z toho i další aspekty vašeho nazírání na svět kolem nás?
Možná. A jaká vlastně je ta přirozená mentalita mé osoby?
ZP •• Přirozená mentalita vaší osoby je tatáž jako vy sama.
Jak se dá skloubit plné nasazení ve vaší profesi se soukromým rodinným životem? Cosi si umím představit, žil jsem v podobné branži, ale byli a dosud jsme na to s manželkou dva. Vy jste na dvě dospívající dcery sama…
A nejen to. Máte vůbec čas na tak relaxaci ducha? A co těla?
S dětmi jsem sama už deset let a řekla bych, že jsme si zvykly. Už ví, když mám velký fofr, že je lepší po mně nic nechtít, naopak je vítaná pomoc jakéhokoli druhu -od drobných úklidových prací přes velké politování až k nekončící chvále všeho, co se mnou jakkoli souvisí... Ne vážně, ve svých téměř dospělých dcerách mám velkou oporu. Navíc dobře vědí, že ve chvílích odlivu pracovních povinností jim vše vynahradím. Jezdíme na lyže, na brusle, na nákupy, k moři, pečeme spolu, smějeme se, díváme se znovu a znovu na oblíbené filmy, máme se rády. A to je moje relaxace ducha i těla.
ZP •• Letos jste si s dcerami dopřály exkluzivní dovolenou na moři: řekněte k tomu něco víc, třeba to, co jste mi svěřila do jednoho mailu. A třeba i něco navíc.
Byla to absolutní nádhera, fakt! Na lodi délky 290m, šíře 36 m a výšky 12 poschodí najdete luxusní, moderně zařízené městečko, s obchody, restauracemi, bary, kavárnami, kaplí s pravidelnými bohoslužbami, bazény s mořskou vodou, vířivkami, posilovnou, běžeckou dráhou, hřištěm, s velikým divadlem a pokoji či apartmány, kde Vám osobní steward několikrát denně uklízí, mění bílé čisté voňavé ručníky za ještě čistější a voňavější. Všechno se leskne, všude jsou zrcadla, koberce, že plujete na lodi, zjistíte, jen když se kouknete z okna, anebo vyjdete na palubu.
Personál chodí v bílých košilích, černých kalhotách a vestách, číšníci nosí obleky, kuchaři sněhobílé čepice, posádka nažehlené uniformy, hosté se scházejí na večeři ve večerních toaletách, jako by šli na ples nebo minimálně na premiéru a přicházejí i tak slavnostně naladěni. Tančit, popíjet a užívat si kulinářských lahůdek můžete až do rána. Přes noc loď pluje. Ráno zakotví v přístavu, a pokud se Vám chce, vydáte se na několik hodin na pevninu - prošly jsme si italské městečko Bari, koupaly se v řeckém Katakalonu, daly si pravou tureckou kávu v Izmiru, smlouvaly na Velkém Bazaru v Istanbulu, v Dubrovníku jsme se opět navzájem ujistily, že tam mají snad tu nejlepší zmrzlinu na světě a nejhedvábnější vodu… Až silvestrovskou příchuť měl noční vjezd do úžiny Dardanelli - Bospor, světla na obou březích i na naší lodi, hudba a všeobecné nadšení. A jeden z nejsladších zážitků na konec – bailay´s podávané v čokoládovém pohárku - po vypití obsahu necháte na jazyku volně rozpouštět i skleničku. Byl to týden mnoha dosud nepoznaných radostí. Asi nejlepší by bylo, abyste to také zkusil, stojí to za to, vážně! A mohu vás ubezpečit, že mořská nemoc, které jste se obával, Vám tady opravdu nehrozí.
ZP •• Co je podle vás dosažitelný zážitek, jenž dokáže vzbudit maximální euforii? Říkejme tomu třeba „anatomie blaženosti.“ Lze v takové souvislosti mluvit třeba o pocitu štěstí? Můžete se svěřit s tím, co vás dosud tímto způsobem naplnilo? Máte tajné sny, jež byste nikomu nesvěřila? Co z nich byste byla ochotná svěřit?
Maximální euforii, proč to neříct - vyvolá orgasmus s milovaným člověkem, to je myslím nepřekonatelné. Euforii ale zažívám, i když po náročném skalním lezení stanu na vrcholu, když mi po umělecky hodnotném výkonu tleská bouřlivě celý sál, když sjedu ukázkově na snowboardu černou sjezdovku, když začínají prázdniny, když jedu na kolečkových bruslích a mám vítr ve vlasech, když si dám s někým, o jehož společnost hodně stojím, na baru tři panáky, když cítím vůni lip, když upeču lepší borůvkový koláč než naše babička, když televize přijme můj scénář, když promují moje dcery, když se všechny tři stulíme na jeden gauč a pustíme si snad posté naši nejoblíbenější pohádku, když přebírám Oscara za svůj film, když rozesměju auditorium trefnou poznámkou, to všechno je štěstí...
Ale už nechám na vás, co je sen a co skutečnost.
ZP •• Přitakávám, neboť i imaginace a snění mohou vyvolávat horoucí blaženost: řekl bych, že dokonce na slastném pocitu pouhých představ stojí tvořivý princip umění.
Jak vnímáte rozličnost mezi muži a ženami?
Asi je správná, měli bychom se navzájem doplňovat, ne napodobovat. Nemám ráda zženštilé muže, nemám ráda moc suverénní ženy.
ZP •• A co soudíte o stavu současné české společnosti? Existují jevy, které byste ráda korigovala?
A nebude to teď moc depresivní? Já nevím... Vládne tu jakýsi chaos, chybí vzory, velké osobnosti, možná, že někde jsou, ale média je neprezentují nebo málo, třeba proto, že to opravdu nikoho nezajímá, všechno přehlušuje takový ten hloupý humbuk kolem afér všeho možného druhu, pouťová lákadla, na která je zaměřená pozornost a o která bychom prý měli všichni usilovat, rozumíte mi? Posun hodnot, nebo spíš jejich záměna. A v tom nerozluštitelném zmatku si v klidu kypí drobné i větší lži, podvody, zločiny.
Život je přece o úctě, o pochopení, o pravdě, o zrání, o svědomí, o pomoci, o moudrosti, o lásce, není to soutěž o miliony, milenky, auta, moc. A není v něm všechno povoleno, jsou přece jasná pravidla chování ve vyspělé lidské společnosti.
Vadí mi, že současné i předchozí politické špičky žijí odtrženy od reálných životních možností všech dalších vrstev pod sebou, mezi námi a jimi je veliká propast, vadí mi, že lehkomyslně kormidlují loď, na které se s nimi můžeme potopit i my.
Kdybych mohla něco korigovat, tak nastavení systému hodnocení - obdivuhodná není mladičká anorektická modelka, ale máma od dětí; slavný není herec, který se propil v Karlových Varech do dalšího dne, ale ten, který zahrál skvěle roli; obdivuhodný není ani moderátor jen proto, že si koupil zase dražší auto, ale protože dokázal sdělit myšlenku; pozornost si nezaslouží zlatá pražská mládež obrážející za honorář večírky, ale člověk, který poctivě dožil svůj obyčejný život až do stáří. A tak… Nějak mě to naštvalo.
ZP •• Nedivím se. V jednom ze svých mailů jste se mi svěřila, že vám chybí víra, čímž jste patrně myslela náboženské praktikování. Zeptala jste se, jak jsem na tom já, a protože tu vidím jistou souvislost s předchozím tématem, svěřím se vám se svým postojem k víře.
Jsem pokřtěný českobratrský evangelík a také konfirmovaný, (tj. veřejné potvrzující své vyznání až v 15 letech, kdy člověk už nabírá rozum). Pocházím po přeslici ze staré protestantské rodiny, někdy už ze zemanských časů. Nějaký čas mě ve vztahu k církvi infikovala jakási vlažnost, nikoliv ateistické povahy, jenom jsem prostě nevyhledával společné bohoslužby. Po čase jsem se vrátil do »lůna« sboru U Klimenta v Praze 1, kam patřím odmalička. Impulzem návratu byl děsivý pocit duchovního osamění a jakési prázdnoty, když rodinu potkalo neštěstí a šklebila se na mne bezvýchodnost… A také navštěvuji bohoslužby v Pelhřimově a ve Strměchách, a pokud jsem v lázních, tak o nedělích v Mariánkách nebo v Bruntále.
Nemyslete si, že hltám náboženské eseje. Prolistuji toliko evangelické kalendáře, jež si vždy o Vánocích obstarávám: povětšinou tam jde o jakási slohová cvičení na biblická témata, často se opakující, navíc málo čtivá. Pokud čtu o teologii, pak - div se světe! - v díle profesora Tomáše Halíka. Proč údiv? On je totiž katolickým knězem a jak známo, evangelíci a katolíci se nacházejí již po staletí v jakési při; v Irsku dokonce i na nože. Jeho knih mám přes deset svazků a troufám si tvrdit, že z takto zaměřených filozofických sentencí a esejí nemám doma nic vhodnějšího. Nečekejte prosím žádné agitování, i když titul »Co se nechvěje, není pevné« samotným svým názvem napovídá hodně.
Chci touhle poznámkou, odkud že čerpám pro sebe nějaké nové pohledy, ozřejmit jednak svůj vztah k ekumenismu, jednak i to, že ke stáru doháním, co se dá. A jsou toho mraky, co jsem zanedbal: zaplňuji mezery, jež mám kupříkladu ve znalostech historie i geografie, ale také v botanice, učím se kupříkladu znát rostlinky, které jsem dosud míjel bez povšimnutí.
Jednou se mi přihodilo, že jsem v parném létě pohlédl z okna střižny na domovní dvůr a zahlédl semínko pampelišky, kterak v naprosto dusném bezvětří poletuje vzduchem jako na padáčku, aby po chvíli jakéhosi kroužení a pátrání přistálo neomylně v jediné prasklince na betonovém povrchu, z níž vykukovala zemina. Působilo to neuvěřitelně a zázračně. Kdo to pampelišce naprogramoval? Těžko by celý postup mohla vymyslet samotná kytička: nepřipadá mi až tak geniálně inteligentní.
Víte, také se doučuji zoologii, dost mě zajímá ornitologie, neboť často slýchávám v zahradách a lesích ptačí zpěv, ale neměl jsem tušení, kdo či co se za těmi úžasnými trylky ukrývá… A rovněž si znovu čtu v Rádlových Dějinách filozofie… A přesto nevím, jak vypadá Stvořitel a kde nachází; obávám se, že se to nikdy nedozvím, jsem s tím však pokorně smířený a snažím se alespoň respektovat Desatero i učení Ježíše Nazaretského.
A jaký je vlastně váš postoj k víře?
Věřím v Absolutní Lásku a Nekonečnou Moudrost a z obojího čerpám optimismus. Nejblíž je mi křesťanství, jsem pokřtěná katolička, svatbu jsem měla v kostele, i rozvod proběhl u církevního soudu. To ale asi není plus. S některými dogmaty, přes všechnu snahu, nemůžu souhlasit. Ale tím se nechlubím, to naopak zkroušeně přiznávám. A tak nevím, přestože chodím pravidelně do kostela a ráda. Kamkoliv přijedu, kostel vyhledám, ale označuji se za křesťana jen váhavě. Myslím, že ten, kdo o sobě hrdě řekne, já jsem křesťan, by měl mít větší lidské kvality, než mám já. Abychom nedevalvovali pravý význam toho slova.
ZP •• Jak si už možná čtenáři Rozprav všimli z předchozích Rozprav, odděluji od sebe pojmy »kultura« a »umění«, přičemž mě dodnes rozčiluje zjednodušování zděděné z totality. Tyto pojmy si zejména sdělovací prostředky spojily a dodnes pod hlavičkou kultury tvrdošíjně uvádějí pouze zprávy z oblasti umění. Pro mne kultura znamená veškerý souhrn duchovních hodnot, jež jsou dílem lidského rozumu, jímž se člověk liší od ostatních členů živočišné říše, kdežto umění je tvorba nebo interpretace krásných skutečností, jež mohou existovat samy o sobě.
A není kultura i souhrn materiálních hodnot, jež jsou dílem lidského umu a výsledkem tvorby?
Katedrály, obrazy, sochy...
ZP •• Myslím, že materiální hodnotou katedrály je sto fůr kamene a cihel; materiální hodnotu obrazu představuje 2 x 2 m plátna či kus papíru, něco za dvě stovky barev nebo pastelek; a materiální hodnota sochy váží pár metráků bronzu nebo mramoru. To až osvícenost lidského ducha a um jeho rukou vtělily do těch látek úžasnou podobu, kterou obdivujeme.
A ještě pro přesnost k vaší otázce: jistěže ano, umění patří do kultury, ale zdaleka není jedinou její náplní a prostředkem, jak se navzdory logice úporně dozvídáme až příliš často ze sdělovacích médií.
Kultury jsme se spolu dnes už dotkli v dobré míře, nyní mě zajímá umění, čímž mám na mysli vaše osobní názory či smysl pro věci krásné. Co pro vás znamená?
Umění potřebuju, nabíjí mě, inspiruje. Na jaře jsem několikrát prošla kolem divadla Viola v Praze a vždycky mi to nějak samo zvedlo hlavu a s potěšením jsem si znovu a znovu prohlížela ten nádherný dům. Nikdo z mých přátel architektů mi ale nedokázal říct, kdo je autorem té nádherné výzdoby. Až mi krásná paní pokladní, byla mimochodem jak víla z pohádky, možná ji znáte, tedy u tu pokladní, ne vílu z pohádky - slíbila zjistit informace a když jsem se ve stanovený čas dostavila - opravdu je měla - byl to pan Osvald Polívka. To se mi ulevilo, teď už to vím!
Nejsem odborník, abych dokázala podle obrazu v galerii určit autora, styl, období, to bohužel neumím a mrzí mě to. Výtvarná umění vnímám přes známá jména, pak stojím v posvátné úctě před dílem a navazuju s jeho tvůrcem telepatické spojení napříč staletími. Když jsem poprvé stanula v Sixtinské kapli a zvedla hlavu k Michelangelovu Stvoření světa, chtělo se mi brečet.
ZP •• Poznat historický sloh není těžké, ale nemyslím si, že určování údobí a názorový styl u moderního umění je důležité, pokud ovšem nejste teoretikem výtvarného kumštu. Podstatný je estetický vjem a pocit z díla: mně osobně je docela jedno, do jaké míry v díle názorově převládá imprese, exprese, abstrakce, naivita, byť k zahození není jistě ani rozpoznání principu autorova myšlení.
Co se týče výtvarného umění, tam také stále doháním, co se dá. Nedávno jsem si koupila knížku 100 největších malířů, cesta od Fra Angelica k Andymu Warholovi a učím se nazpaměť jejich životopisy.
ZP •• A co jiné umělecké druhy a žánry? Můžete zde uvést pár jmen? Kdo je vašemu srdci a citu nejbližší třeba ze spisovatelů, z básníků, hudebních skladatelů, dramatiků, filmařů, nebo z dalších malířů a výtvarníků? A koho máte ráda z řad výkonných umělců: herců, zpěváků, instrumentalistů (kam řadím nejenom hudební virtuózy, ale i recitátory, loutkáře, někdy i artisty, atd.)?
Čtu ráda a téměř cokoliv, důležité je, jestli mě autor osloví, jestli jsme na jedné vlně. Budu konkrétní: v poslední době je moji jedničkou Zdeněk Pošíval - ne vážně, to se nesmějte!
ZP •• Nesměji se, spíš bych se měl červenat. Navzdory všem mým vydaným titulům se za spisovatele pořád nepovažuji; dosud mě neeviduje žádná autorská agentura, nepřihlásil jsem se ani do Obce českých spisovatelů a nevěřím, že bych se někdy mohl stát členem Pen klubu. Po někdejších zkušenostech mám asi hrůzu z představy, že bych měl být někde organizován. Nyní ovšem zápolím s vlastní ješitností a váhám, nemám-li vás požádat, abyste své uznání zkorigovala. Vyvedla jste mě pořádně z míry, přesto vám děkuji; nedovedete si představit, jak mě těší, že se vám mé příběhy líbí… Nu, existují i další autoři a vy je jistě znáte.
Jak šel čas, nacházela jsem se v dílech Kerouaca, Exuperyho, Chalila Džibrána, ale i Betty Mac Donaldové, teď mám moc ráda Joanne Harrisovou, nejen proto, že se narodila ve stejném roce jako já, s ní bych se moc ráda setkala, určitě bychom si rozuměly, ale nejdřív se musím naučit francouzsky - miluju její knížky Čtyři dílky pomeranče nebo Ostružinové víno, Čokoláda, souznění cítím také s Angelou Carterovou a jejími Moudrými dětmi nebo s Annou Gavaldou, líbí se mi knížky Francois Saganové nebo Ivy Hercíkové.
Mám kamaráda Františka Řihouta, dramaturga Jihočeského divadla, a to je můj veliký poradce, má obrovský přehled v literatuře, klasické i v novinkách, pořád mi dodává něco zajímavého ke čtení, za to mu moc děkuju.
Z filmových režisérů jsem si oblíbila Pedra Almodovara a Larse von Triera, Davida Lynche, z našich hereček obdivuju Vilmu Cibulkovou a Báru Hrzánovou, Elišku Balzerovou, ze zahraničních Meryl Streepovou a Penelope Cruz, tak to jsou moji nejmilejší.
Po nedělním kuchařském vypětí - kuřecím vývaru s nudlemi, kuřecích řízkách s bramborovou kaši a meruňko-švestkovém koláči s tvarohem a drobenkou mi došlo, že jsem úplně vypustila odpověď na otázku hudba. Mohu jen stručně něco dodat?
ZP •• Zajisté.
Mám ráda Ninu Simone, Pegy Lee, Nat King Cola, Whitney Huston, taky Edith Piaf a Hanu Hegerovou, ale i Jaromíra Nohavicu a Vlasta Redla nebo Petra Koláře. Klasickou hudbu si doma většinou nepouštím, ale kdykoliv nějaký koncert uvádím, ráda si ho celý vyposlechnu. Každý rok se těším třeba na Tříkrálový koncert s Filharmonií Brno a dirigentem Leošem Svárovským nebo na Hudební slavnosti Emy Destinové.
ZP •• Oproti tomu je vedení domácnosti až příliš reálné a hmatatelné. Přinášejí vám některé takové úkony opravdovou radost? Mám na mysli zmíněné vaření, jež je kupříkladu mým velkým koníčkem a vlastně potřebou. Vařím téměř každý den, zejména i proto, aby manželka měla cosi dobrého do žaludku při návratu z práce. A co vy? V jednom mailu od vás jsem mezitím obdržel následující text, z čehož soudím, že hlavní surovinou je u vás drůbež. Psala jste mi:
„Teď jdu vařit, protože dcera musí hodně jíst - budeme mít česnekovou polívku, kuřecí plátky a brambory pečené ve slupce plněné česnekem a sýrem a jako moučník piškoty pokapané rumem, namazané marmeládou, proložené banánem a obalené v čokoládě…“
ZP •• Nechtěl jsem zůstat pozadu a odepsal: „A já dneska (podle slavné »Sartnerky«) ukuchtil plátky dušené kedlubny na másle, cibuli a nasekané kudrnce petrželi, podlil trochou vody, k tomu přidal po deseti minutách brambory nakrájené na kostky, asi po čtvrt hodině jsem to osolil, přidal špetku mletého muškátového oříšku a zaprášil polohrubou moukou. Nakonec jsem do toho (už podle sebe) vmíchal na kostky nakrájenou a udušenou vepřovou kýtu, aby se ta večeře netvářila vegetariánsky. Následoval meloun a sklenka vychlazeného moravského muškátu…“
Jestlipak si umíte doma otevřít láhvinku? Anebo ponecháváte konzumaci vína na zvláštní příležitosti v pěkném kultivovaném prostředí pohostinství?
Já víno moc ráda nemám a ještě nikdy jsem si láhvinku sama pro sebe neotevřela. Ráda se napiju ve společnosti, ale dávám přednost destilátům. Uf! To zní hrozně, co?
ZP •• Proč by to znělo hrozně? Občas si taky loknu trochu whisky, brandy anebo borovičky. Kdo tvrdí, že se nikdy nenapije, je buď nemocným člověkem, nebo skrytým alkoholikem.
Vedení domácnosti mě nijak neobtěžuje, ne že bych jásala, hurá, já jdu žehlit, vytírat nebo luxovat, ale nějak se vždycky ošálím - třeba si k žehlení pustím film a ono to mi jde docela dobře zapomenout, co vlastně dělám. Ale vařím a peču opravdu ráda a nejradši ze všeho chystám sváteční hostiny - vánoční, narozeninové nebo slavnostní tabuli pro setkání s přáteli. Se svíčkami a s květinami...
ZP •• S mým díkem za rozprávění otázka na závěr: kterým květinám dáváte přednost pro sebe?
Konvalinkám, slunečnicím, fialkám, liliím, růžím, vlčím mákům, chrpám, kopretinám. A nově také delfiniu! Znám delfinium jen pár dnů, právě jej mám doma, je to takový dlouhý stvol plný něžných, světle modrých, křehkých kvítků.
Foto © Miroslav Tichák, Jan Hála, osobní archivy a zdroje internetu |
