Šestá pohlednice

Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.

Chlap nemluví, něco huhlá a ukazuje na papír. „Mamí! Mamí!“, řvu jako tur a snad jsem si i cvrnknul do kalhot. Strachem. Maminka byla dole v cuku letu. Řval jsem prý tak zoufale, že brala schody po třech. Chlap se s ní začal dohadovat tak nějak divně. Vůbec jsem mu nerozuměl. Pořád před sebe strkal tu kartičku. Po chvilce maminka odběhla zpět do patra pro peníze a dala mu nějakou bankovku a on jí na oplátku strkal nějakou obálku. Muž se otočil, ukláněl se a stále cosi mumlal. Když odešel dostalo se mi vysvětlení.

Ten člověk byl hluchoněmý a na lístečku měl napsáno, že jeho živobytím je prodej kreslených pohlednic družstevně vytisknutých v Brně. A že děkuje za jakýkoli obnos, který za pohlednice obdrží. Nejedná se o žebrotu. On a jemu podobní se snaží výrobou a prodejem pohlednic nebýt světu na obtíž.

Tenkrát mi maminčino vysvětlení nic moc neříkalo. Pohlednice v obálce jsem později „opět objevil“ asi po deseti letech. Matka mi opět zopakovala onen krátký úsek života, který byl spojen s pohlednicemi hluchoněmého. Tenkrát jsem to už obrečel. Maminka mi pohlednice v obálce dala a řekla, abych si tuhle životní epizodu zapamatoval a nikdy nezapomněl pomáhat lidem, kteří to potřebují.

Nezapomněl jsem. Pohlednice od hluchoněmého mám dosud ve sbírce, vedle těch vzácných a drahých. Připomínají mi bezstarostné dětství a setkání s těžkým lidským osudem. Snad tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že lidská solidarita musí být a mohu-li pomoci, pak musím. Obálka s hlavičkou Družstva invalidů a pěti pohlednicemi ve sbírce mi připomíná hluchoněmého, který tak dlouho zvonil a mou maminku, která mi příhodu znovu převyprávěla, abych nezapomněl.

Šestou pohlednici jsem z oné obálky už před lety vyndal a dal si ji do osobního archivu mezi staré rodné listy, vysvědčení a fotky těch nejbližších. Proč asi? Jsem zbytečně sentimentální? Určitě ne. Snad jenom sám v sobě hledám sílu onoho člověka, který navzdory osudu tak dlouho zvonil, až jsem mu otevřel dveře... 

Indické ženění je jiné než u nás doma

Vdává se mi dcera. Osmnáct jí bylo včera. Teď už jenom, abychom nechovali. Co na tom, že trend je opačný a všichni ostatní si ještě tak deset let užívají. Mladí jsou rozhodnuti a bastafidli, přes jejich rozhodnutí vlak nejede.
Což o to, mám vlastně štěstí. Bydlet a vdávat dceru třeba v Indii je mnohem, mnohem dobrodružnější. Jen těch potřebných ingrediencí, by něco stálo! Jet pro ně do Afriky.... Než tam začne obřad, dějou se věci. Velmi složitá je příprava nevěsty na příchod ženicha. Určitě tam nevěsty neobývají panelákové byty... Cestou za nevěstou škádlí ženicha sličné družičky a po příchodu ke dveřím mu rodiny dívky otevře a nabídne posezení na otepi trávy. K občerstvení směs kyselého mléka, medu a másla. Být to u nás doma, přidal bych si hrst endiaronu a nebyl bych si jist..
Přišel čas obdarovat nevěstu, což je ženichova povinnost. Přijde vhod skříňka s vonnými mastmi, šaty, zrcadlo nebo, přidrží-li se koloritu, třikrát rozštípnutý osten dikobraza, jímž si nevěsta může provléci vlasy. Dám na vás, co vám přijde levnější. Předpokládám, že v Indii pobíhají dikobrazi za plotem stejně často, jako v Čechách potkani.
Po předání daru příbuzní ovinují krk nevěsty červenou nebo černou nití se třemi kuličkami. Následuje ústní předání nevěsty ženichovi. Potom nic nebrání všem zúčastněným odebrat se na dvorek, kde nevěsta usedne na bobek, což je pozice, v níž se Indové koupají. Ženich jí položí na hlavu věnec spletený z trávy a sejme z jednoho z volů, který táhl povoz, jímž ženich přijel, jho a položí ho rovněž na hlavu nevěsty. A aby to tak nebolelo, podloží jho zlatým penízem. Brahmínové přinesou koupelovou vodu a ve značném množství jí nevěstu polévají. Ženich ji následně zabalí do pláště a nevěsta, očištěná rituální koupelí od hříchů, může předstoupit před oltář a svatba může začít...
Dál nevím a ani vědět nechci. Mám před očima ty naše svatby. Když vidím v televizi americký svatební srandičky, tak se hrozím, s čím se setkám, co po mně všichni asi budou chtít. Budu si tam, na té svatbě, připadat jako cedr v poušti. Co si s nimi budu povídat? Fakt mě to děsí.
Už aby byli svoji a mohli ve škole povídat, jaké byly prázdniny:“ Jaký byli prázdniny?“ „Skvělý! Vzali jsme se, už nejsme děti... „ Ať jim to vydrží! Co jiného jim zbývá? Mají před sebou minimálně šedesát let společného života.