| Šestá pohlednice
Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.
Chlap nemluví, něco huhlá a ukazuje na papír. „Mamí! Mamí!“, řvu jako tur a snad jsem si i cvrnknul do kalhot. Strachem. Maminka byla dole v cuku letu. Řval jsem prý tak zoufale, že brala schody po třech. Chlap se s ní začal dohadovat tak nějak divně. Vůbec jsem mu nerozuměl. Pořád před sebe strkal tu kartičku. Po chvilce maminka odběhla zpět do patra pro peníze a dala mu nějakou bankovku a on jí na oplátku strkal nějakou obálku. Muž se otočil, ukláněl se a stále cosi mumlal. Když odešel dostalo se mi vysvětlení.
Ten člověk byl hluchoněmý a na lístečku měl napsáno, že jeho živobytím je prodej kreslených pohlednic družstevně vytisknutých v Brně. A že děkuje za jakýkoli obnos, který za pohlednice obdrží. Nejedná se o žebrotu. On a jemu podobní se snaží výrobou a prodejem pohlednic nebýt světu na obtíž.
Tenkrát mi maminčino vysvětlení nic moc neříkalo. Pohlednice v obálce jsem později „opět objevil“ asi po deseti letech. Matka mi opět zopakovala onen krátký úsek života, který byl spojen s pohlednicemi hluchoněmého. Tenkrát jsem to už obrečel. Maminka mi pohlednice v obálce dala a řekla, abych si tuhle životní epizodu zapamatoval a nikdy nezapomněl pomáhat lidem, kteří to potřebují.
Nezapomněl jsem. Pohlednice od hluchoněmého mám dosud ve sbírce, vedle těch vzácných a drahých. Připomínají mi bezstarostné dětství a setkání s těžkým lidským osudem. Snad tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že lidská solidarita musí být a mohu-li pomoci, pak musím. Obálka s hlavičkou Družstva invalidů a pěti pohlednicemi ve sbírce mi připomíná hluchoněmého, který tak dlouho zvonil a mou maminku, která mi příhodu znovu převyprávěla, abych nezapomněl.
Šestou pohlednici jsem z oné obálky už před lety vyndal a dal si ji do osobního archivu mezi staré rodné listy, vysvědčení a fotky těch nejbližších. Proč asi? Jsem zbytečně sentimentální? Určitě ne. Snad jenom sám v sobě hledám sílu onoho člověka, který navzdory osudu tak dlouho zvonil, až jsem mu otevřel dveře... |
| Indické ženění je jiné než u nás doma
Vdává se mi dcera. Osmnáct jí bylo včera. Teď už jenom, abychom nechovali. Co na tom, že trend je opačný a všichni ostatní si ještě tak deset let užívají. Mladí jsou rozhodnuti a bastafidli, přes jejich rozhodnutí vlak nejede.
Což o to, mám vlastně štěstí. Bydlet a vdávat dceru třeba v Indii je mnohem, mnohem dobrodružnější. Jen těch potřebných ingrediencí, by něco stálo! Jet pro ně do Afriky.... Než tam začne obřad, dějou se věci. Velmi složitá je příprava nevěsty na příchod ženicha. Určitě tam nevěsty neobývají panelákové byty... Cestou za nevěstou škádlí ženicha sličné družičky a po příchodu ke dveřím mu rodiny dívky otevře a nabídne posezení na otepi trávy. K občerstvení směs kyselého mléka, medu a másla. Být to u nás doma, přidal bych si hrst endiaronu a nebyl bych si jist..
Přišel čas obdarovat nevěstu, což je ženichova povinnost. Přijde vhod skříňka s vonnými mastmi, šaty, zrcadlo nebo, přidrží-li se koloritu, třikrát rozštípnutý osten dikobraza, jímž si nevěsta může provléci vlasy. Dám na vás, co vám přijde levnější. Předpokládám, že v Indii pobíhají dikobrazi za plotem stejně často, jako v Čechách potkani.
Po předání daru příbuzní ovinují krk nevěsty červenou nebo černou nití se třemi kuličkami. Následuje ústní předání nevěsty ženichovi. Potom nic nebrání všem zúčastněným odebrat se na dvorek, kde nevěsta usedne na bobek, což je pozice, v níž se Indové koupají. Ženich jí položí na hlavu věnec spletený z trávy a sejme z jednoho z volů, který táhl povoz, jímž ženich přijel, jho a položí ho rovněž na hlavu nevěsty. A aby to tak nebolelo, podloží jho zlatým penízem. Brahmínové přinesou koupelovou vodu a ve značném množství jí nevěstu polévají. Ženich ji následně zabalí do pláště a nevěsta, očištěná rituální koupelí od hříchů, může předstoupit před oltář a svatba může začít...
Dál nevím a ani vědět nechci. Mám před očima ty naše svatby. Když vidím v televizi americký svatební srandičky, tak se hrozím, s čím se setkám, co po mně všichni asi budou chtít. Budu si tam, na té svatbě, připadat jako cedr v poušti. Co si s nimi budu povídat? Fakt mě to děsí.
Už aby byli svoji a mohli ve škole povídat, jaké byly prázdniny:“ Jaký byli prázdniny?“ „Skvělý! Vzali jsme se, už nejsme děti... „ Ať jim to vydrží! Co jiného jim zbývá? Mají před sebou minimálně šedesát let společného života. |
Smích léčí
Smích léčí a brání opruzeninám. Nechci už ani řádkou, ani slovem, ale musím. Prosím, zasmějte se se mnou. O politice nikdy a o mrtvých jen dobře. Představte si, že je to tu zas. Nikdy nekončící seriál o volbách a s ním spojené svlékání donaha, dělení ještě živého medvěda.
Suverenita – blok Jany Bobošíkové, dámy, vždy jako z cukru, se sukní na milimetr tak, jak má být a s kterou by směla i do Vatikánu. Dáma ale míří jinam a stále se zlobí. Jedním argumentem mě ale dostala do kolen. Na prvním místě je kritika Bohouše Sobotky (nepleťte si, prosím, s rentgenologem a senátorem z Liberce), úřadujícího šéfa ČSSD.
Politické straně paní B. vadí Sobotkovo prohlášení, že kromě ní (paní B.) nemá Suverenita osobnosti hodné vysoké politiky. Vědí „suveréni“ o čem „Bohouš“ mluví? Poslanec, když se vyvede, to je terno! A když mu shůry není dáno, pak je kolem dusno, nebezpečno až nepříčetno. Hloupost nechodí jen po stranických křeslech, ale když se v takovém křesle usadí, dá o sobě vědět, tak není kam poslance uklidit a ten škodí a škodí....
Tohle si asi paní B. a šéf Suverenity, Petr H., jaksi neuvědomili a za poslance navrhují ty, jejichž schopnosti jsou takové, že převyšují ostatní. Opravdu? Například známá Klára Slámová a mistryně světa v trojskoku, Šárka Kašparová, s kvalifikací jako řemen od gatí. A tak budeme mít i nadále mít parlament dvoukomorový, který se nikdy sám nerozpustí, neboť je vskutku dobře placený. Ćasto jde řeč, že je to cestovka za všechny prachy. Ne za jejich, samozřejmě, ale za naše, námi placená, kterou oni hojně používají. Komické až k pláči. Naše důchody jsou v nedohlednu, nebo, možná, podle toho, kam mistryně doskočí... Kariéra, která určitě potěší. Proč taky ne? Za čtyři roky vyskočí z rozjetého vlaku a bude se divit, jak to „tam“ někdo vydrží.
A tady ta sranda končí. Není totiž sama, kdo měl zůstat za doma kamny. Smál bych se až oči slzí, vzpomněl jsem si na liberecké Mistrovství světa v lyžování, také šéfované mistryní.
Zrušit druhou komoru parlamentu, protože fakticky k ničemu není. Není jinde místo, kde se tak dobře relaxuje, kde se tak dobře platí. Tři kopějky a dva ruble, dolar a tři centy, koruny, koruny, sypejte se do čepice... Potřebným v okolí Valdštejnského paláce. |
Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:
Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.
Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com |
