Předem je nutno říci, že jde o obrázky u babičky z Čech, u mé české babičky. Kolik lidí, tolik babiček, v jistý čas i dvakrát tolik. Já si babičky užil, a přesto mě pálí v očích, že toho nebylo víc.

Babička byla od Příbrami, po jménu Češka, ale kdopak ví? Co tudy jen prošlo vojska, dráteníků, kdejakých sluhů, vozků i pánů, co si voskovali kníry… Babička nebyla vždycky babičkou. Měla svoje babičky a každá z nich zase svoje růžové tvářičky.

V kuchyni nad sporákem měla vařečku, pokličky, kvedlíky a hrnečky. Na druhé straně sednice, mezi okny, stály na okenním parapetu květináče a po zdech byly rozvěšeny obrazy. Zarámované fotografie, portréty dětí, Borovského, husity, reprodukci svat Maří Magdaleny v oválu, Jan Žižka, Hradčana, růže a máky ve váze, zarámované povídání o tom, kde se dobře vaří. Vyšívané Holanďanky, dvě hrdličky, paseka v lese, rodina za pluhem, svatý Josef s dítětem a hora Říp s rotundou na vršku.

Obrázků bylo tolik, že jsem si připadal jako na chodbě naší školy. Ještě jsem zapomněl na obrázek Boženy Němcové. Ti všichni, a vsadím se, že víc jich nebylo, mne pokaždé dostaly. Obrazy, obrazy… Bylo to, jako když spadne lavina. Babička byla trochu jiná, prapodivná. Nevím, co po kom zdědila, ale co je moc, je moc, říkávala moje maminka. Asi se za babičku trochu styděla. Já tedy ne!

Vodil jsem za ní své kamarády. Ti ještě v předsíni nic netušili, ale v kuchyni už obvykle ztuhli a jen valili oči. Nejdříve si mysleli, že na obrazech jsou naši příbuzní, a potom, co jim došlo, oč se jedná, tak si asi mysleli, že babička se zbláznila. Pro mě byla babička klasa! Každého odbyla, že jí se to líbí, že ona má svůj vkus, a komu se to nelíbí, ať jí políbí. Opravdu! Taková byla moje babička!

Vychovala čtyři děti a živila se rukama na statku u Šlógra. Dlaně měla tak ztvrdlé prací, že si je stále pamatuji. Jsem rád, že jsem měl babičku, která si na nic nehrála a měla svoje mouchy – prapodivně smíchané obrazy. Skrze mou maminku mi je dala do vínku. Taky obrazů všude kolem sebe mám plno a nevím, kdy přestat. Jsou trochu jiné, než měla babička, stály dost peněz, ale je mi s nimi stejně, jako bylo jí. Dobře. Celé spiknutí dobra, babiččino hoře, můj úlet, má univerzita, mé štěstí, dar od nejbližších.

Babička si prý s obrazy povídala. Byly jí světem, který nepoznala, vesmírem, korábem, lodí Červeného kříže v dobách zlých. Šeptala jim svá přání, před nimi si pobrečela, zakřičela, poprosila i zahrozila. Obrázek pro ni byl něco jako účetní kniha. Jim svěřovala svá vítězství i prohry. Pod nimi stála má dětská postýlka. Místo, kde jsem si hrál, prohlížel knížky, spal, a kde mě poprvé obrázky dostaly.