Antonín Suk: Sněhový svatý Josef

Rubrika: Literatura – Povídky

Bez ohledu na to, že svátek slavil svatý Josef, začali nahoře vymetat. Musela jim tam zbýt velká zásoba, chumelilo jako v lednu! Les se prohýbal pod tou nadílkou, která se sice snášela k zemi jako peříčka z babiččina polštářku. Lehounce, ale stačil je malý závan a už se všechno točilo. Spořádaně, jako při starých vesnických zábavách, pěkně „za sebou“.
Jenže v jednotě je síla. Vločka ke vločce a milionkrát nic prý kdysi umořilo osla.
Jehličnatí, kteří se na zimu nepřevlékají, začali na svých kmenech pociťovat pravdivost tohoto přísloví. Jejich kmínky se začaly hrubě prohýbat pod vahou mokrého sněhu.
Do nejistoty tísnivého až hrozivého bílého ticha se začaly ozývat petardy lámaných kmenů. Zatím jen ojediněle, sem-tam. Ale stačilo to k tomu, aby se všech stran bylo cítit narůstající hrůzu. Zkáza začal obcházet zejména ty mladší. Chrastláky a tyčoviny se začaly zmítat v obavách o život.
Do této beznaděje prosvitla z polední strany záplava stříbra. Sílila, sněhové vlčky se z peříček začaly měnit na diamanty kapiček. Místy to byly zářivé hvězdičky, ulpívající na jehličí. Tady si asi nikdo nestihl něco přát, když padá hvězda. Oslňující záře přibývalo, hvězdiček ubývalo a nad zprohýbanými větvemi kolem Zelené aleje začalo od Řeplic nakukovat sluníčko.
V tuto dobu, na samém kraji zoufalství, docela malý kousek od aleje, ležel pod sehnutými větvemi polovyvráceného smrčku zajíc. V takové slotě je nejlepší spát. Zašít se o do bezpečí a zapomenout na okolí. Spal doopravdy, poctivě. Dokonce tak, že i rozštěp zaječího nosu byl skoro v klidu, bez pohybu. Když však skulinkou mezi kmínky obalenými sněhem polechtal zaječí kožich paprsek sluníčka, všudybyla, rozvalil se ušák v pelechu jako paša. Lenost není vlastností pouze lidskou.
Po jehličí na ježka učesané smrkové větvičky nad hlavou macka se začala pohybovat duha. Proměnila se v kapku, jak sluníčko pracovalo. Pak kapička dostala sestřičku, splynuly v jednu větší a – „plesk“. Zaječí makovice sebou trhla, zadní běhy popojely k předním a nos se rozběhl. „Fuj!“ A znova – „cák“. To už ne na nos, ale na ozdobu zaječí hlavy. Rovnou mezi slechy.
Slunce kreslilo na zaječí vlně červenavé odstíny. Jenže v tom – „plesk a cák“, a kožíšek začal vypadat jako lavičník. Slepené chlupy a na holou kůži se sápe voda. Ušák se oklepal, jako když vyleze z rybníka pes, stříkalo to na všechny strany. Jenže netušil, že to stačí k tomu, aby se otřásl i kmínek stromku, pod kterým ložíroval.
Bílé nadělení na větvičkách se pohnulo. Smrček nemohl vidět tu hrůzu, která přišla s jejich narovnáním. Zaječí bakadla přímo vyběhla z očnic při ráně, která směřovala doprostřed hřbetu. A tak vyrazil.
V ten moment celá kupa mokrého kucmochu spadla před jeho vousy, jen tak tak že stačil udělat kličku. Jednu, druhou, jako když je za zadkem lišák. Jenže kam se pohnul, všude to padalo od shora. Světla zalepená sněhem, kožíšek promáčený do naha – vyrazil. Šero porostu, a padající sníh najednou ustoupil. Skočil na alej a „buch!“ Tady na té cestě nikdy nic nebylo. Chodí tady dvounozí se čtyřnohými.
Kotrmelec, který zajíc udělal, zvedl do výše spršku vody z mokrého sněhu. Když prohlédl, uviděl světlo a za všech sil se za ním pustil. Bořil se po břicho, ale upaloval. Utíkal, jako by běžel o život. Nemohl vidět, co se za ním děje.
Vrchem do holinek se mi nabíral sníh. Šel jsem obvyklou pochůzkou. Naším revírem v té době často střídala černá. Také spády rezavých kmotřiček bylo třeba vést v patrnosti. Cesta to byla – vzhledem k tomu, co říkal kalendář – neutěšená.
Vážil jsem očima tíhu sněhu na mlazinách. Vše nabývalo hrozivých rozměrů. Od ráno se v jednom kuse sypalo! V půli cesty po zelené aleji se vše změnilo. Vysvitlo slunce a začalo kapat se stromů. Místo sněhu jsem nabíral vrchem do holin břečku, která parádně studila. Jak to tak začalo padat se stromků, vůbec mi nepřišlo divné, že se z pravé strany asi něco děje. Nejdřív jsem dostal spršku mokrého sněhu do očí a potom pěknou ránu do pravé nohy.
Oči byly to první, co jsem začal přivádět do provozu. Přede mnou po aleji ve vysokém sněhu upaloval ušák a proti kotouči slunce nad alejí byl obalen mlhou. Jak se vzdaloval, oblouk mlhy sedal níž a níž.
Duha je prý vždy dobré znamení. Kdo ví, jestli to někdo pověděl tomu rytíři holoubkovi, který se dal zlákat sluneční svitem a začal nad alejí vyhrávat. Jak jsem záviděl tu jeho víru. Všade sníh a on jakoby nic! Však nějak bude!. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 09. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.