Pan Zdeněk Michal (anebo Michael?) František Burián (sic), jak zní původní a celé Burianovo jméno, přišel na svět v Kopřivnici. Maminka se za svobodna jmenovala Hermína Barabášová a skutečným Zdeňkovým tatínkem se utajeně stal slavný cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Také Vrázův původ zůstává zahalen tajemstvím a podle některých šlo vlastně o hraběte Kolowrata, podle jiných o nemanželského syna Thurn Taxisova. Tak či tak, toulal se světem až do šedesáti, kdy přišel kvůli rakovině o levici (1920), a rok poté se definitivně vrátil domů. A tam živořil. A jeho nemanželský syn?

Jako batole žil ve Štramberku na náměstí, ale když dosáhl pěti let, vrátili se do Kopřivnice, odkud se o prázdninách 1915 odstěhovali do Brna. Zase jen na rok. Burian ukončil školu s jedinou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu. Kreslit ho tam učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil dva portréty: zpola slepého starce - a skupinu kovářů. Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac zamrkali a rovnou jinocha doporučili do druhého ročníku. Ocitl se ve svých čtrnácti s dvaadvacetiletými a kamarády hledal a našel spíš mezi trempy - z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dostal přezdívku Burka.

Sice i dál výborně studoval, v Praze, ale po konfliktu souvisejícím s jednou výstavou ze školy odešel (1921) a "akademickým malířem" se tedy nikdy nestal. Knížky nicméně i lustroval už od roku 1920 (obálky pro Tarzana) a ta první - Dobrodružství Davida Balfoura přeložená Kudějem - mu vyšla 1921. Ještě netušil, že se ke Stevensonovi vrátí až roku 1961 Pokladem na ostrově, ale pravdou je, že mu letech 1927-29 udělal pět obálek.

Na podzim 1921 Burian a zmínění už kamarádi vybudovali na Sázavě Osadu Arizona i vč. snad vůbec první tamní trempské chaty, ale do roka vyhořela. Burka a "arizonský šerif" Zahradníček jezdili pak na osady Montana (na Berounce) a Tornádo (Kazín) a v letech 1922 a 1926 malíř navštívil Slovensko. Dík trempování potkal i vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979) a vzal si ji ve dvaadvaceti. Svědky byli Zahradníček a jeho budoucí žena. Burianovi žili pak v podnájmu ve Vršovicích a 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato sehnal rodině nakladatel Vilímek byt na Žižkově. Počátkem let třicátých navštívili Itálii, ale pak už Burian nikdy moc necestoval. Před válkou se přestěhovali na Vinohrady, v letech padesátých do vily v Podolí - a mnoho času trávil ve Vráži u Černošic, kde měl druhý ateliér. Ale vraťme se.

Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) - a dík němu dostal Burian na trh i Kudějova dvousvazkového Krále tuláků (1923-22). Nakladatele se tak ovšem fakticky zbavoval ležáků… Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí i pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), jehož čekaly po druhé světové válce soud a výluka ze Syndikátu novinářů, již od roku 1923 však výtečně redigoval časopis Širým světem. Burian ilustroval i Nikolauovu knižnici Země a lidé, a to třeba knihy Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) anebo O žebrácké holi do svatého města (1931) Alexandry David-Néelové (1868-1969). Snad už roku 1925 však malíře podchytil J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a umožnil mu pak ilustroval Dobrodružný svět (1928-1934), kde vyšel třeba i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian ovšem vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, ale nejen pro Vilímka, u něhož sice vydal Stopování Maxe Branda (Fredericka Fausta), hlavní přehršli obálek pro Brandovy kovbojky vč. Hvízdavého Dana (celkem 16 titulů!) už ale produkovali konkurenční Toužimský a Moravec (o kterých později).

Vilímkovi ilustroval Burian i časopis Malý čtenář (1929-40), kde třeba narazil jak na R. R. Hofmeistera, ale i Q. M. Vyskočila. Především však udělal Vilímkovi obrázky k jedenácti verneovkám: Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 a slovenský Matěj Šándor z roku 1956 má taky jednu novou perokresbu), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (2009 jako adaptace O. Neffa).

Od Vilímka už nepochází slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950) a Ocelového města (1954) a česká Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 však také slovensky). Suma sumárum, Burian namaloval čtrnáct verneovek, i když Do středu Země obsahuje snad jen dva jeho obrázky. Čistě obálky pak dodal patnácti dalším Vernovým románům. Jsou to Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně asi mělo být Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy. Přičtěme (a proč ne) i devět obálek (1939-41) k dílu českého Verna číslo jedna J. M. Trosky (1939-41) a třeba i ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942) a "italského Verna" Mottu mohl zase Burian doplnit v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929). K šesti dalším Mottům zhotovil (od roku 1927) aspoň obálky. A další čeští Vernové?

Nezapomeňme na Karla Hlouchu, protože samozřejmě existuje jak burianovský Dům v oblacích (1929), tak Burianovi a Hlouchovi Modří mravenci (1931). Hloucha taky pronikl do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937) a Burian mu u Vilímka - udělal i obálku Zakleté země. Vydatně se však věnoval i dalšímu z českých Vernů, Flosovi, a ilustrace k Pod sluncem rovníkovým jsou už z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973).

Málokterý král dobrodružství zkrátka Mistru štětce unikl. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen a Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i jeho pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga dodal aspoň obálky. I sedmi dalším dumasovkám. Ilustroval taktéž Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931), cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948) a bohužel nedošlo na vydání ilustračně uchystaného Lovce jelenů (1947). Lovce jelenů s Burianovou obálkou však přišel na pulty už roku 1928 a v těchž letech Mistr vytvořil i obálky k Vyzvědači a ke Stopaři (1932). 1947 vyšla pak ve Vídni knížka sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie.

Burian si nicméně vždycky nevybíral. Žánry rád střídal. Roku 1930 mu vyšla sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce, ale i Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od zmiňovaného Mukerdžího vydali 1948 i knížku Za Kárím v indické džungli, ale třetí jeho Příběhy tygřího mláděte už musely čekat na rok 1991. Kipling… je v Burianově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936) a Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a samozřejmě "Mauglím" (1940). Ten vyšel znovu s Burianovým doprovodem jako Kniha džunglí na Slovensku (1957) a další výtvarnou variantu vydal už budoucí Albatros (1965). Poslední Burianova verze přišla roku 1968. Je třeba dodávat, že taky k dalším Kiplingovým knihám dělal aspoň obálky?

Ptáte se i na Tarzana? Jak už naznačeno, dvě obálky pro tři(sic) první díly dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších v letech 1937-39. Skutečně ilustrované vydání (prvých dvou románů) však máme až od let 1969-70. A další ze supermanů, muž z neznáma Nobody?

Mistr Burian, o kterém zpíval slovy Honzy Vyčítala i Josef Šimek, se ho cele zhostil teprve roku 1977, nicméně obálky hned šesti dílů cyklu vytvořil už roku 1937. A podobně to u něj chodilo často. Pro Vilímka třeba dělal i šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29) a roku 1941 spáchal devět obálek k dalším Čečetkům výtvorům i vč. Dvaatřiceti loupežníků a Židovky. Poslední dva svazky těchto spisů, totiž román Petr Brandl, vyšly až roku 1946. A paleontolog Augusta (1903-1968), další Burianův osudový kolega?

Jeho Divy prasvěta ilustroval 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, varianty 1958, 1976). Rovněž u Vilímka vyšlo Augustovo Pravěké ptactvo (1949), ale Burian především mezi roky 1941-71 vytvořil i deset dalších, různorodých souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971).
Kromě toho ilustroval odborné Augustovy knihy: Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), Z pradějin života (slovensky 1961) a dalších asi šest titulů v němčině. Mladou frontou nikdy nerealizována zůstala jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960), ale Burianovy obrázky provázejí i četné jiné odborné publikace, třeba od Špinara či Vratislava Mazáka. Anebo Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978).

I navzdory Vilímkovu Vernovi se stala pro Buriana klíčovou až spolupráce s Toužimským a Moravcem, která ovšem byla již do konce roku 1933 (kdy ve všem vyučený Moravec utekl z nakladatelství Vilímkovi) spoluprací s nakladatelstvím Toužimský. Tam třeba už roku 1928 vyšlo Burianem ilustrované Amicisovo Srdce… S Moravcem se malíř seznámil právě u Vilímka a nikdy nemohl litovat. V legendární edici S puškou a lasem ilustroval kupř. tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939), především ale mayovky jako Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) nebo Ohnivá puška (1935). V edici to začalo, ale nové ilustrační varianty má dnes i Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) či třídílný Vinnetou (1965, varianta 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil Burian v letech 1931-33 aspoň obálky a hodně v tomto směru taky pracoval pro Němce: v letech padesátých kupř. udělal tucet obálek pro jejich vydání Maye a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině jsme četli. Přišly na pulty i povídky Pouští a prérií (1974), tedy kniha mých deseti let, a Burian někdejšímu nakladateli Moravcovi neodřekl ani ve stáří jich obou a ilustroval Válku bez skalpů (1966) i Klekí Petru, bílého otce Apačů (1969). Na prériích byl jako doma.

Už roku 1933 taky prvně česky vyšla kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná jeho romány Zpívající šíp a Syn prérie. 1937 se vynořili Westermanův Třetí důstojník i Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida. Taky Gollova Dakota v ohni. Ročník sedm edice S puškou a lasem (1938-39) zase představil šest bigglesovek. Roku 1946 přišla edice Polnice ještě s dodatkem Biggles učí létat (ne Biggles se učí létat) a Biggles jde do války (1946) vyšel mimo edice a bohužel s jedinou, ještě převzatou Burianovou kresbou.
K osmi dalším bigglesovkám však existují aspoň obálky (1939-48), nu, a právě na letcově příkladě naznačil největší znalec Burianova díla Vladimír Prokop (nar. 1960) i problém spojený s řádným registrováním a sčítáním obrázků: Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí…

Vraťme se k Mayovi. TaM věnovali Němci dvě řady: Velkou a tzv. malou. Mezi roky 1930-40 vydali 29 románů, když počítám i obě velikostní varianty prvního dílu Vinnetoua Indiánské léto (1930, jinak 1939) a nové ilustrační verze Černého mustanga (1940) a Ohnivé pušky (1940), která byla podruhé doplněna povídkou Jednooký Joe. A Vinetou?

Tenkrát vyšel v pěti svazcích. 1947 Burian pro Slováky ilustroval ještě Červenomodrého Metuzaléma. A co více? TaM vydali (1934-35) taky třeba pět románů Johna Retcliffa - z cyklů Od Bajkalu k Rudému moři (dva) a Kříž a půlměsíc (tři) či deset cestopisů (1937-48) Burianova nepřiznaného otce Vráze - počínaje smírným Jak mne oženili a pokračujíc trojdílným cyklem Napříč rovníkovou Amerikou (Za poklady El Dorada, Taje amazonských pralesů, V zemi zlata a Inků) i románem Bílý ďábel v Pekingu… Od Friče vydali Strýčka Indiána (1935, varianta 1956), Dlouhého lovce (1941, varianta 1955) a Hadí ostrov (1947) a připojili Černý ráj (1948) dr. Emila Holuba, nicméně Burianův doprovod k Holubovu Jaru v Africe a Za řekou nesnází zůstal nevydán. V letech 1938-39 se objevily v Burianově podání i tři londonovky: Jerry z ostrovů (1969, později jiná varianta), Joe mezi piráty a Michal, bratr Jerryho a na Slovensku navázali Londonovým Z polárnych a južných krajov (1954) a Dětmi slnka a mrazu (1956). Roku 1970 vyšla ještě Ztracená tvář. TaM však Buriana v letech 1937, 1939 a 1946 přivedli i ke Štorchovým knihám Lovci mamutů, Lovci mamutů ještě po pěti letech, Osada Havranů a Hrdinská pouť, poslední dvě z nichž vyšly společně jako Statečné mládí a 1954 jako Osada Havranů, přičemž Hrdinská pouť je od roku 1976 přejmenována na Volání rodu.

1947-71 vzniklo však především dalších jedenáct souborů ilustrací Eduarda Štorcha: čtyři nové verze Lovců mamutů, dvě verze Hrdinu Nika a taky obrázky k šesti dalším titulům. K pěti ještě dalším vydáním pak Burian dodal aspoň obálky. U TaM však ilustroval i Běhounkovu Knihu Robinsonů (1944, německá verze 1949) a sice tomuto dalšímu českému Vernovi udělal v letech 1946-48 hned tři obálky, skutečně se však k němu vrátil až po jeho smrti, roku 1977: Kletbou zlata.

Aby to nebylo málo, vytvořil Burian v letech 1933-38, 1947 a 1957 i jedenáct kalendářů počínaje těmi Kulíkovými veselými (tři), přes Kalendáře Legiobanky (tři)… až po Vomáčkův veselý kalendář na rok 1937 (1936), Vojenský jubilejní kalendář (1938) a Švanda–kalendář na rok 1947. Kuriózní je dnes ale i Šebovo vydání Herlošovy Arabelly (1927) či Puškinova Pugačevština z téhož roku, Piráti a bukanýři (1934) Berty Ženatého anebo Rozvědčík Sáša (1938) Vládi Zíky, k šesti dalším jehož knížkám udělal Burian obálky. Anebo Hana Otakara Haeringa (1948). A co teprve vydání Pohorské vesnice (1942), Babičky a (opět Němcové) Pohádek (obě poslední knihy vyšly 1940)?
Burian však ilustroval i dva romány J. O. Curwooda (Zlaté údolí, 1934, Muži statečných srdcí, 1935) - a ke třem Curwoodům dodal obálky. Ilustroval dva romány Zana Greye Po neznáme řece džungle (1936 vč. povídek Don a Stopař vlků) a Vítr smrti (1978), nicméně Greyovy Schody z písku dosud s jeho obrázky nevyšly, i když by vyjít mohly. Máme zato k disposici 28 dalších greyovek s Burianovou obálkou. A jistě, taky romány Francise Breta Harta Ztraceni v pustině (1958, varianta 1970) a Gabriela Conroye (1976). Dva kulty se pak pojí v Kobesově vydání Hochů od Bobří řeky (1937) a Chaty v Jezerní kotlině (1939), po nichž dodal malíř i obálky foglarovkám Boj o první místo, Historie Svorné sedmy a Pod junáckou vlajkou.

Už menší kult obestírá knihy Jaroslava Nováka. 1939 Burian vytvořil obálku pro Zelené jezero a Statečná srdce roku 1941 i ilustroval. Dalším autorem chlapců byl Miloš Kosina a Burian mu pomáhal obrázky pro Orlí stín (1944) a Poklady dobrodruhů (1948) a udělal mu i obálky ke Znamení střely a Škuneru na obzoru. Neunikl ani Arthur Ransome.

Roku 1947 vyšel Boj o ostrov (známy jsou ale i kvaše v knize neužité) a Holubí pošta, rok nato Nechtěli jsme na moře a Tábor u tajuplného moře a existují nevyužité ilustrace k dalším čtyřem ransomovkám Trosečníci z Vlaštovky, Zamrzlá loď kapitána Flinta, Prázdniny na moři a Boj o ostrov. A když jsme už na vlnách, dodejme, že Burian ilustroval i dva romány kapitána Marryata! Jen Dobrodružství kadeta Keenea však vyšlo (Albatros 1972), zatímco Kormidelník Vlnovský (Vilímek 1945) na vydání čeká (a poněkud pochybuji, že by Ondřeje Neffa bavilo toto dílko adaptovat).

Roku 1956 ale Burian skvěle ilustroval jinou adaptaci, a totiž moji povinnou školní četbu: Plevova Robinsona (nová varianta 1958) a 1968 doplnil i Defoeův Dobrodružný život kapitána Singletona. 1956 budoucí Albatros vydal s Burianovými obrázky i Obručevovu Plutonii (slovenská varianta z roku 1958 obsahuje tři nové perokresby) a legendární mi dnes připadá i těch sedm Burianových olejů využitých v Zamarovského Za sedmi divy světa (SNDK 1963). Vzpomínky školáka! Rád mám ale taky Objevitele a dobyvatele (SNDK 1962) M. V. Kratochvíla a Součkovy Velké otazníky (SNDK 1967), které jsem, pravda, párkrát objevil s vytrhanými obrázky, takže čistě pro pořádek: Má tam být osm vlepených olejů a ve vlastní knize si vyhledejte tři perokresby a tři odjinud převzaté malby.

Buriana skutečně najdeme všude. Kupř. v časopise Ozvěny ilustroval (1935-36) i Oppenheimovu detektivku Podivná společnost a pro Zlatou příšeru téhož autora vytvořil obálku (1935). V Sobotě zas doplnil (1947-48) Greenův Revolver na prodej. 1949-50 udělal i přehršli obrázků do časopisů Vpřed a "Vpřed, pionýři": k Londonovi, ale třeba i ke krácené verzi románu Howarda Fasta Konec stopy (Do posledního muže) či k povídce Foglarova spolupracovníka Karla Bureše První porážka. Taky ke Kazancevově sci-fi Host z vesmíru. V letech 1958-78 se Burian objevoval v Tomanově ABC a vytvořil pět jeho obálek. Uvnitř doprovodil mj. Batličku. V Květech (1967) ilustroval Borovičkův text Rudá kapela hraje Hitlerovi (č. 36-40) a pro Pionýrskou stezku nakreslil v letech 1971-76 hned čtyřicet fascinujících obálek.
Na stránkách tohoto časopisu ilustroval povídání Jaroslava Fencla i jiných o Vrázovi, Fričovi, Běhounkovi, Batličkovi, Holubovi, ale i Heyerdahlovi, Elstnerovi, Welzlovi či Václavu Vratislavu z Mitrovic a nakreslil Wellsův Sestup do propasti a doplnil i vlastní vzpomínky Znal jsem Jegorova… (23-24/1974). Pro další z časopisů Ohníček dodával už od roku 1953 typické kolorované perokresby - a opět se u nich opakují jména Kipling, London, Amicis, Vráz, Pařízek, Batlička, ale i Gerstacker, Edvard Valenta (jeho Strýček Eskymák vypráví) či Dickens (Orlí hnízdo). Osobně ale nejradši vzpomínám na Burianovu spolupráci s měsíčníkem Pionýr (od 1954), pro který posléze tvořil a už nedokončil i vůbec poslední ilustraci.
Doplnil zde kdysi Babulovu Planetu tří sluncí (1955) i Přátele z Hadonoše (1956), opět H. G. Wellse (Poklad v džungli), ale i Bradburyho (Zahřmění, Volání v mlze) a čtyři povídky Vlastislava Tomana To, Příchod bohů, Bludný Holanďan a Zoo (1963-84). Ilustroval třeba i 79 dní ve člunu Z. K. Slabého, dílo Svatopluka Hrnčíře a třeba taky Balzakovu Královnu pouště (1957) či Hemingwayova toreadora Neporaženého. A Tichého horor Přízrak létající hlavy i Příběhy z hlubin času téhož autora. Patnáctiletého korzára Louise Garneraye. Je přitom všem zajímavé, že se Burian nikdy nedostal k Haggardovi, a snad právě proto roku 1963 stvořil aspoň portrét tohoto zakladatele fantasy.

Existuje ovšem i nepřeberné (byť už slušně spočítané) množství knížek čistě s Burianovými obálkami - a namátkou zmiňme Jana Husa (1920) od Herloše, Pekla zplozence (1920) J. J. Kolára, V mexických prériích (1922) Gustava Aimarda, Doktora Fu–Machu (1924) Saxe Rohmera, Od devíti do devíti (1924) Lea Perutze (což by si zasloužilo reedici), Sueova Atar-Gulla (1927), hned třináct titulů (1927-30) Rexe Beache (1927-30), Benoitovy romány Axella a Král malomocných (1928), Sansonovy Paměti pařížských katů (1931), Weinfurterovu Léčba nervů (1931), Rommelovo Polsko v boji se Sověty (1933), Sabatiniho romány Černá labuť (1933) a Zdeptaná lilie (1934), knihy Kurta Siodmaka Benningové se mstí (1933) a Až na konec světa (1935), Wrenovy romány Legie ztracených (1933) a Dobrodruh Maine (1936), hned sedm fikerovek (33-36), dva romány Zdeňlkas Peukerta alias Edgara Collinse (1935, 1938), Biggersovu detektivku Strážce klíčů (1935) a celých sedmnáct svazků (1935-37) díla Jožo Nižnánského vč. Čachtické paní (1936) a historii o Beňovském. Nezapomeňme na tři romány Sira Waltera Scotta (35-36) a Stopování (1935) a Dějiny trampingu (1940) Boba Hurikána, na Tři hochy v Habeši a Tři hochy za oceánem (Jean De La Hire, 1936) a na Co vyprávěla Afrika dětem (1941) Richarda Halliburtona, ale Burian ilustroval i ty Vyprahlé touhy (1935) Jaroslava Havlíčka, Gulbranssenovy Věčně zpívají lesy (1936) či Wodehouseovy knihy Ukvapený Sam (1934) a Bill dobyvatel (1935)! V letech 1926-36 vytvořil taky sedm obálek Sienkiewiczových románů a letci Františku Fajtlovi udělal obálku k Příteli mraků (1947).
Připomenu pak i existenci řady dalších, dosud nevydaných doprovodů vč. obálky Buffalo Billových pamětí (1939!), Chudých hrdinů (1941) F. X. Svobody, Old Basse (1944) Čeňka Paclta, Povídek malostranských (Vilímek chystal 1944), Hiawaty (Kosek 1944), Malého lorda (Hokr 1946) či knížky Volejte 6x za minutu od Vlasty Štáflové (1948). Dokonce zůstal ležet i Doylův Ztracený svět (1960)…

Zdeněk Burian zemřel takřka před třiceti lety, 1. července 1981 a hodnota jeho díla roste. Smysl jeho v podstatě heroického života v tichu je však nezpochybnitelný i bez ohledu na jakékoli finanční nuance.