Antonín Suk: Velikonoce a Hadi

Rubrika: Literatura – Povídky

Velikonoce a Hadi

Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo.
Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek. Nejspíš to byla babka z hospody. Mělo klučisko svoje ideály, a protože byl jeden z naší lesácké party, věděl, co by potřebovala máma, co hajnej a chlapi na pasece nebo ženské ze školky. Moc starostí mu ty poklady dělaly.
Začal nevinně: „Tati, nepudem se zejtra kouknout do Skalnýho?“ To už měl všechno v lajně! Skalný je kus velice romantické krajiny pod Vickovicemi. Potůček si tam za tisíciletí prohrabal cestu jakousi kamennou překážkou. Na první pohled to vypadá jako hráz rybníka. Ale není to asi pravda. Je to rozeklané skalisko plné nor lišek a možná i jezevců. No – právě to, co mělo být kulisou otevírání pokladů.
„Honzíku, ale ty poklady se otevírají přesně o půlnoci. To bude zima a tma!“ Jenže kluk usoudil:“Tati, když uvidějí, že sme přišli, tak se to možná otevře taky dřív!“ Vyrazili jsme tedy dřív. Malá ručička kluka mě hřála ve dlani. Chuděra, byl tak rozpálený už jen pouhou představou toho, co nás čeká. Ve Skalném jsme si sedli na omšelý balvan plný terčovek a lišejníků. A čekali jsme, až to otevřou!
Kluk každou chvíli otočil oči plné očekávání ke mně: „Tak táto, už by to mohlo být, ne?“ Ale nebylo to! Vůbec nic se to odpoledne nedělo. Ta teplá ručka v mojí dlani, která se tam držela asi proto, kdyby se něco moc divného dělo, sebou škubla: „Tati, pojď domů. Asi jsme přišli pozdě.“ A sebral služební brašnu, kterou si doma na ty poklady pečlivě připravil. Jen měl strach, aby se tam všechno vešlo.
„Honzíku, pozdě jsme nepřišli. Pokladem může být i vzpomínka na to, jak jsme čekali, až se skála otevře – a ono nic!“
Vedli jsme se domů za ruce, už se pomalu stmívalo. Na Kačenách nám přelétl přes hlavy puštík: „Hele tati, sůva! To bude máma koukat! Že sem se nebál?“
Otevřely se poklady na Velký pátek. Takové, že na ně budeme oba dlouho vzpomínat.

Hadi

Na oběd jsem ze vsi chodil domů. Nebylo to nijak daleko. Zdaleka už mě hlásil Dan nebo sousedů Voříšek. Jen jsem se ukázal za Volšinou, už o mně věděli a hafali.
Koncem léta to bylo. Naši hlídači hlásili – „nalejvejte polívku, táta de!“ Jen s Honzíkem to nehnulo. Většinou na mne čekal už u vrat, ale tentokrát nic! Seděl na bobku uprostřed dvora a měl cosi moc důležitého práci. Až když jsem se zeptal, cože to tam má, bez otočení hlavy nahlásil: „Tati, tady je veliká žížala a syčí“!
Setsakramentsky mi zatrnulo. Sebrat dopálenou zmiji před klukem nebyl problém. Však na planinách výcvikového prostoru Prášily jsem jich za den chytil taky osmnáct! Tady to ale bylo něco jiného.
Odnesl jsem hada až na hráz Nového rybníka. Tam byl jejich ráj. Pravidelně se tam vyhřívali na oporu slunce: „Tady si syč, mizero!“ Klukovi jsme museli vzhledem k jeho věku vysvětlit, že jak žížala začne syčet, tak se zlobí a je lepší zdrhnout.
Po nějaké čase Honzík kádroval na zahrádce slepýše. A protože nesyčel, donesl ho domů. Měl co dělat domluvit se s maminkou! Odnesli jsme si to oba. Podle manželky jablko nepadá daleko od stromu a kluk bude takovouto žoužel tahat domů dál. A měla pravdu … 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 10. 2010.