Vladimír Vondráček: Ibiza (2)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Slíbené pokračovaní o našem týdenním pobytu na Ibize bude zejména o lidech, bude také hodně osobní a přidám samozřejmě opět pár fotek.
„Naše“ letovisko Port Sant Miguel patří mezi ty modernější a není příliš velké. Zátoka bývalého přístavu je krásná, je obklopená příkrými skalami, ve kterých se nachází i velká krápníková jeskyně Can Marcá. Cancourek na spodku malého „c“ jsem bohužel na klávesnici nenašel. Na jednu slušně velikou díru ve skále jsme se dívali denně přímo z našeho balkónu, z terasy baru pak byl nádherný pohled na malý poloostrov a velkou skálu v moři za ním. Tento pohled nám poněkud kazil fakt, že celý tento poloostrov s nejluxusnějším hotelem vlastní – hádejte kdo? No samozřejmě jako v Karlových Varech – ruský zbohatlík!

 
 

Jinak je v této zátoce pouze několik hotelů, z nichž ve třech největších jsme mohli využívat báječných služeb „all inclusive“. Aby číšníci všude poznali, že během dne máme všechno „zadarmo“, hned při příjezdu do hotelu nás na recepci označili zapečetěným náramkem, který jsme si sundali až doma v Praze. Gurmánům ani slušným pijákům nebudu dělat zbytečné chutě, ale přece jen se pochlubím, že jsem okusil i langusty a steaky z lamy. O zákuscích a zmrzlině nemluvím. O tom, jak výhodný jsme zvolili program, nás ujistili i waleští manželé z Cardiffu, kteří sem přijeli oslavit stříbrnou svatbu. Jednou večer jsme s nimi „zadarmo“ popíjeli na terase baru a manželky se domluvily mnohem lépe, neboť vytáhlý, asi šedesátiletý manžel dost drmolil. Svou velmi chatrnou slovní zásobou jsem se snažil říci, že znám jejich herce Petera Sellerse i skvělého zpěváka „pantera“ Toma Jonese, a porozuměli mi, až když jsem – samozřejmě potichu – zazpíval kousek jeho známé písně Green Grass of Home. Pozoruhodná byla ochota všech většinou mladých a velmi šikovných barmanů, kteří nás s úsměvem téměř nutili do pití, divili se, že chceme jen malé frťánky a – světe div se – nečekali spropitné!
Turistická společnost byla samozřejmě mezinárodní, převládali Angličané a Němci, Čechů bylo možná stejně tolik, jako Francouzů, Belgičanů, Holanďanů a Rusů.

 

Každopádně Češi naplní dvě velká dopravní letadla směřující na Ibizu každý týden. Zarazily nás ale dvě skutečnosti. Nevím, jak je to o prázdninách, ale uprostřed září si zde snad dala dostaveníčko společnost obézních a tetovaných a dále mladí manželé v očekávání, nebo s jedním či dvěma malými dětmi. I z jejich rodičů měl alespoň jeden také tetování! Omlouvám se citlivějším povahám, ale slovo obézní je zde dokonce velkým eufemizmem a často jsem váhal, zda dotyčná dáma je těhotná, či má nadváhu. No – ale proti gustu …
Už v první části jsem se zmínil o krajanovi, který zde na ostrově pracoval pro české cestovní kanceláře, a milé bylo, že i v naší jídelně uklízela nádobí slovenská studentka z Bratislavy, která zde pracovala po celou letní sezónu. Od nich jsme se dozvídali důležité informace o různých vystoupeních a akcích, které pořádal hotel, ale také o tom, že zatímco „u nás“ se počasí chovalo tak, jak se pro meteorologa sluší a patří, na jihu v hlavním městě jeden den tři hodiny lilo, což ovšem místní domorodci, zejména zelináři, uvítali.
Milá Slevenka nás také upozornila na výskyt velmi nepříjemných žahavých medúz, bohužel ale pozdě. Hned při druhém koupání v báječně čisté a snad 26°C teplé vodě mě jedna taková potvora žahla do měkké kůže podpaždí, aniž bych ji viděl. Po poradě s domorodci pomohl vinný ocet z jídelny.
V teplém moři jsme se koupali denně a vždy navečer pak ještě v krásném velkém bazénu v hotelu. Až k samému břehu k nám připlavávala hejna krásně pruhovaných rybiček i ryb, které čekaly na nějaké drobky. Děti se je snažily chytat do síťových pytlíků na tyčce, ale neúspěšně. V programu „all incluzive“ bylo možné i jednou v týdnu využít windsurfingu a vodních lyží, ale má starostlivá manželka mi to „rozmluvila“, tedy zakázala!
Pitný režim jsme mohli „zdarma“ udržovat i na pláži, protože jedna z osvěžoven, ve které bylo možno leccos konzumovat, byla v těsné blízkosti pláže. A právě zde se konaly diskotéky, ovšem od 21 do 22 hodin a pro děti. Chodili jsme sem každý večer na pivo, a tak moc se nám líbilo, jak se ta mrňata všech národností náramně baví a tancují, sotva je nohy unesou. Některá nemluvňata dokonce lezla v rytmu hudby po kolenou a po rukách. Po desáté hodině večerní jsme se přesunuli do nadmořské výšky asi třicet metrů k našemu bazénu, kde právě začínal program pro dospěláky. Několikrát zde účinkovali místní tanečníci a tanečnice a my mohli sledovat jejich moderní tance i španělské flamengo. Když jsme přišli pozdě a u bazénu bylo nabito, mohli jsme se dívat dokonce ze svého balkónu. Prostě – idyla!
Sedm nocí a dní uteklo jako voda, má drahá polovička se - co se týče stravování - držela, ale ona to měla snazší, protože má chronickou gastritidu. Zato mně, i když jsem se snažil své chutě krotit, se to moc nevedlo. A tak jsem přibral na váze nejméně dvě kila. To byla ovšem jediná skvrnka na naší nádherné dovolené.

 

Předchozí část

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 10. 2010.