Vladimír Vondráček: Proč je „proč“ důležitější, než „proto“?

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.
K tomuto „literárnímu elaborátu“ mě inspirovala půvabná povídka Jaroslava Haška – Rozhovory s malým Mírou. V ní popisuje strýček neblahou zkušenost se svým zvídavým synovcem a pokud někdo neví, jak to dopadlo, tak se to dozví až na konci článku.
Možná se to bude zdát někomu triviální, ale většina z nás už tak nějak zapomněla na to, že abychom se jako lidstvo dostali tam, kde jsme, museli naši prapředkové vyslovit tisíce a možná až miliony „proč“, a pak se na ně musela najít odpověď – tedy – je to „proto“, že…, nebo – je to „proto“, aby… ! A navíc – těch lidských „proč“ vůbec neubývá, naopak se dále množí, a dokonce se zdá, že na některá se nám stále nedaří nalézt správné „proto“! Prostě – nejprve musí někdo objevit nějaké „proč“ a pak teprve – většinou už někdo jiný – najde nějaké „proto“.
To by tedy byla ta základní odpověď na otázku v nadpisu. Velký kámen úrazu ale nastane, a je to bohužel velmi častý případ, když se na jedno „proč“ objeví těch „proto“ více!

Pojďme ale dál. V následujících řádcích bych rád upozornil na několik „proč“, která jsou velmi důležitá, a na která není snadné najít odpověď.
Věřím, že nejen mně, ale kdekomu vrtá hlavou, proč se vlastně člověk považuje za pána tvorstva i přírody, když zdaleka nemá zrak ostříže, sluch netopýra, čich hmyzu, věrnost psa, paměť slona, či rychlost geparda?
Proč si nedovede vybrat do čela své smečky ty nejlepší jedince, když pro kdejaký živočišný druh to není vůbec žádným problémem?
Je to jen proto, že jeho mozek se zdokonalil tak, že už vymýšlí i nesmysly a dokonce i hrůzy, které jinde v přírodě nemají obdoby? Pardon, musím brzdit, abych touto morbidností neodradil od dalšího čtení a tak obraťme svou pozornost raději jinam.
Nepřipadá vám divné, že význam mnohých slov a pojmů v dnešní době zcela náhle posuzujeme dosti nepatřičně, a jiné pak zcela bezdůvodně přeceňujeme.
Do té první skupiny patří třeba pojem amatér, který má téměř pejorativní nádech, i když je jasné, že nikdo se nenarodil jako profesionál, že tedy i ten profík musel vlastně začínat jako amatér! Tento problém má ale samozřejmě i svou druhou, odvrácenou stranu.
Vždyť amatérských politiků, politologů, filozofů a dalších „iků“, „ogů“ a „ofů“ přibývá a koleduji si možná o to, že budu zařazen mezi ně. Dokonce se zdá, že tento trend zasáhl i nejvyšší patra nejen naší, ale i světové politiky! Asi nemusím nikoho přímo jmenovat. A každý z nich „jen tu svou má za jedinou“!
Přitom by stačilo, aby se oprášil starý dobrý pojem – tolerance. Je přece nemožné, aby téměř na cokoliv mohl mít jeden každý z nás stejný názor.
Názory lidé vymýšlejí proto, aby se tříbily a sjednocovaly, a ne aby vedly k nesmiřitelným bitvám. V nich totiž zcela zákonitě vždy ztrácejí obě strany sporu. Jsem si vědom toho, že je někdy velmi těžké stanovit té toleranci správné mantinely. Ty si musí každý stanovit sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pro každý problém budou asi jiné. A zde narážíme na další „ošklivé“ pojmy – svědomí - a pokročíme-li ve svých myšlenkách dále – kompromis.
Je jistě snadnější prosadit něco silou diktátu, ale takto vyřešený problém se vždy po čase opět vynoří na světlo, a to s naléhavostí většinou ještě větší.
Do druhé skupiny pojmů, jejichž význam se přeceňuje, a které nyní často hýbají společností, je slovo referendum. Toto slovo doslova rozděluje lidi na vášnivé „prosazovatele“ a odpůrce.
Jak vyřešit lítý boj těchto dvou skupin? Možná by stačilo důsledně zavést všelidové hlasování na všechno! Už slyším naprosto správnou výtku, že na něco se referendum prostě nehodí. Třeba na to, jaké mají být daně, nebo platy Vždyť přece moc dobře víme, že všichni máme stejné žaludky a tak dále.
Souhlasím, vynechejme finance a podívejme se na následující možnosti. Zamyslel se někdy někdo nad nepoměrem počtu členů našeho parlamentu k počtu našich obyvatel, ve srovnání s poměry třeba v USA?
Což takhle vypsat hlasování o tom, kolik má být poslanců, zda má být udržován senát, armáda, potažmo nějaký ten radar? To by bylo zajímavých referend! Samozřejmě by se musely spojit, abychom se náhodou neuhlasovali. Ale nejdůležitější v této problematice není formulace základní otázky, jak se mnozí domnívají, ale podmínky platnosti referenda.
Těm, kteří se ohánějí „voxem populí-voxem Deí“, by stačilo poukázat na úplnou maličkost. Ať si jich přijde k volbám kolik chce, ale referendum by mělo mít závaznou platnost pouze v případě, že na jeho otázku odpoví kladně nadpoloviční většina všech oprávněných voličů a ne jen polovina zúčastněných. To přece není žádný relevantní hlas lidu! Dovedeno ad absurdum by totiž stačilo, aby k volbě přišli tři voliči a pro byli dva!

Tak teď vidím, že jsem už příliš dlouho nepoužil slůvka „proč“, i když latentně viselo ve vzduchu snad v každé větě. A tak se vracím k tématu, proč jsem tohle napsal. Třeba jen proto, že si odvážně, nafoukaně a idealisticky myslím, že kdyby takto jako já uvažovala většina lidí, žilo by se na světě lépe!
Těm, kteří mne budou podezřívat, že to píšu ze zištných důvodů, bych chtěl prozradit, že podobné příspěvky jsou nehonorované, takže vlastně tímto vyvracím názor, že o peníze jde vždy až v první řadě! /I když bych samozřejmě neodmítl, kdyby mi někdo za toto mé psaní zaslal mrzký peníz, který by mi nesmrděl, a který bych samozřejmě zdanil!/
A protože jsem na začátku slíbil rozuzlení Haškovy povídky, zde je a je bohužel morbidní: Vypravěč unavený neustálými synovcovými „proč“ zavede malého Míru do lesa, kde ho zcela nelidsky zanechá svému osudu a jen zdálky k němu doléhá plačtivé – a proč mě tu necháváš strýčku, a proč mě štípají mravenečkové…….
Takže abych vše ještě trochu více zlehčil - připomínám, že na mnohá „proč“ se odpovídá přímo geniálně – „pro slepičí kvoč“!

Vladimír Vondráček, meteorolog v.v.

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 12. 2007.