Nyní to opět trochu zamíchám a v dalších střípkách musím dát gentlemansky přednost něžnému pohlaví.
A jako obyčejně nevím, kterou dívenkou, slečnou či paní mám začít...

V době mého nástupu „do praktického života“ byla určitě nadpoloviční většina mých spolupracovnic dívkami a slečnami. Paními a manželkami se staly později, a jak už víte, jedna z nich dokonce tou mou. To ale už pozornější čtenáři vědí. Nebyl jsem však zdaleka sám, manželských dvojic bylo v ústavu více.
V létě roku 1958 „za příčinou“ plánovaného rozdělení meteorologické předpovědní služby na službu leteckou a všeobecnou nastoupilo na letiště do zácviku kromě nás - čtyř geofyziků a dvou meteorologů - také asi osm kresliček. Tři z nich se během následujících asi patnácti let vypracovaly přes funkci asistentů meteorologa a po dálkovém vystudování Přírodovědecké fakulty až na mé nejbližší kolegyně – prognostičky a také moderátorky předpovědi počasí v Československé televizi.

Po rozdělení předpovědních služeb pak v Komořanech na kreslírně bylo několik velmi zajímavých paní, k nimž se váží neuvěřitelně náhodné propletence.
Pracovala zde na příklad manželka jednoho z vedoucích pracovníků Ústavu matematických strojů, který šéfoval jednomu z mých nejbližších kamarádů z fakulty. S touto paní jsme jeden čas pořádali jakési kulturní dýchánky – pásma povídání s poslechem gramofonových desek. Magnetofony byly tehdy snad pouze v Československém rozhlasu!
Zde si dovolím zařadit zcela negentlemansky mužnou, exkluzivní vsuvku, když prozradím, že v té době nastoupil na kreslírnu sice ne poprvé, ale určitě naposledy muž. A ten byl třetím, který „kulturtrégřil“ při našich „gramodýchánkách“.
Velmi důležitou paní v mém životě se pak ukázala být Věra, švagrová mé budoucí ženy, neboť právě ona ji na kreslírnu přivedla. Velkou kamarádkou švagrové byla Jarka, která patřila mezi nás, pětatřicátníky, tedy ročníkem narození. Byla tak skvělá, že dovedla už v době, kdy já maturoval (tedy ve svých osmnácti letech) odloudit naší předválečné subretě Nelly Gaierové manžela!
JUDr. Karel Peyr byl o třicet let starší než Jarka, byl to vynikající právník, vystudovaný na Sorboně, vysoký, šedovlasý, aristokratický typ, který po válce a po delší odmlce i později hrál v mnoha našich filmech různé menší, ale výrazné role. Ovšem v době, kdy jsem ho poznal, rozvážel po Praze malou dodávkou obložené chlebíčky a zákusky a měl trabanta, do kterého se téměř nevešel. Ano – to byly paradoxy! Je ovšem ještě nutno dodat, že Nelka, jak ji nazývala Peyrka, se rozešla s Karlem v dobrém a dokonce jezdila s novým párem na dovolené, ať už sama, nebo i se svým dalším partnerem Soběslavem Sejkem.
A z lepší poloviny lidstva pak musím ještě vzpomenout na dvě tehdejší slečny. Vlasta, která si později vzala mého už několikrát vzpomínaného svatebního svědka, se proslavila už tehdy, neboť právě počátkem šedesátých let přivezla z jižní Ameriky – jako členka družstva basketbalistek - stříbrné medaile z mistrovství světa.
Ta dávala po slavném návratu k lepšímu, jak byly „holky“ nuceny trénovat s těžkými kovovými pásy kolem pasu a ulevovaly si tím, že si pouštěly krásnou písničku „Dej mi pár okovů“!
Mohu připomenout, že podobný úspěch zopakovaly naše basketbalistky až po téměř čtyřiceti letech a nevíme, zda se ten úspěch dostavil pomocí okovů a anebo bez nich.
Druhá slečna se dočkala věhlasu o pár let později a dokonce jsme se o to možná tak trochu zasloužili i my – komořanští.
Na konci šedesátých let asi na rok přišla k nám do Komořan totiž mladá krásná dívka s výrazně velkýma modrýma očima, která se chystala na DAMU, a které jsme dodávali sebevědomí, když šla k Jiřímu Suchému na konkurz na hlavní roli v jeho filmu Nevěsta. Byla to Marta Vančurová a s ní se spojuje i jedno tehdejší trochu nemilé nedorozumění, za které se dnes omlouvám.
Jeden z nás ji v žertu nazval „volookou kráskou“ a jí se to moc nelíbilo. Marně jsme vysvětlovali, že v Antice to byla jedna z největších pochval pro řecké krásky.
A nebyl bych to já, kdybych se nepochlubil, že jsme s Martičkou jednou docela uspěli jako smíšený volejbalový dubl na našem hřišti u Vltavy, což bylo i zachyceno na jedné černobílé fotce z roku 1969. „Fotoreportérovi“ se sice nepodařilo zachytit balón, ale ještě ji mám schovanou!

♦♦♦