Antonín Suk: Zaječí sebevražda
Rubrika: Literatura – Povídky
| Dost roztodivných příhod mysliveckých jsme spolu se strýcem Jirkou zažili ve Vickovikém revíru. Byli jsme tam vlastně oba dva doma. Já jako lesník a Jirka jako myslivec. Protože u nás drobné zvěře ze začátku nebylo nazbyt, šlo o převážně lesní honitbu, museli jsme se přizpůsobit této skutečnosti. Někdy to trochu kolidovalo s předpisy. Výřady z honů se velice lehce rozdaly honcům a hostům, něco zbylo i na psy. Na nás myslivce většinou zpočátku nezbylo nic! Postupem doby se výřady začaly vylepšovat k naší spokojenosti. Stálo to život dost toulavých psů-pytláků a hlavně celého regimentu koček. Tato metla sužovala vickovickou honitbu až neúnosně. Tam, kde člověk čekal ušáka, se často vyvalil kočičák. Velkou zásluhu na jejich likvidaci měl můj pes Dan. Žádná kočka v poli neměla šanci mu utéct. Byl to koncert svalů a ladnosti běhu velkého zvířete. Většinou v krátké době dokázal kočičího pytláka dohnat. Nijak se s ním nemazlil. Popadl ho, vyhodil do vzduchu, zatřepal, pustil a nechal ležet. Pak s radostí přiběhl. Když jsem ho pro aport poslal, přinesl oběť a složil mi ji k nohám. Zvěřinu jsme si dělili hned po honech. A to podle potřeby každého, jednotlivě. Většinou jsem střelil kousek srnčího a rozdal podle pořadí. Kdo potřeboval zajíce, nebo bažantího kohouta, měl ho také mít. Bylo to mojí starostí, neboť jsem byl v revíru pořád. Vím, bylo to proti předpisu. Drobná se směla lovit pouze na společných honech. Byl to kousek z násilnické socializace všeho, co se mocným onoho režimu dostalo pod ruku. Jich se tento předpis, stejně jako veškeré jimi vydané zákony, netýkal. Oni byli oni a ti druzí ti druzí! Já však viděl náš názor v našich podmínkách jako naprosto účelný. Může dneska kdo chce soudit mladíčka, posedlého láskou k přírodě, s flintičkou v ruce. Nikdy jsem nestřílel na cibuláčka, pokud to nebylo třeba. Mezi mými obětmi nikdy nebyla zaječice v těch lečích, kde bylo zajíců málo. Šlo o skutečně rozmyslnou sklizeň, podřízenou potřebám revíru. To nikdy při společném odstřelu nejde uskutečnit. Kdo při naháňce na bažanty nechá na pokoji nedopeřeného jinocha? A přitom zkuste takového někomu dát!  Tak se stalo, že opět jednou přijel Jirka a já měl k dobru z minulého honu zajíce. Pražák dostal brokovnici, já malorážku, a šlo se na Hlaváček. Tam při honě špatně uzavřeli honci leč a bez rány se vrátilo dozadu nejméně osm zajíců! Byl to na mýťáku, provázeném pasekou s kulturou prorostlou po celé ploše neobyčejně vysokou třtinou. Zaječí ráj. Odpolední expozice a sucho, proto tady Janci jsou. Rozdělili jsme se. Já krajem stařiny a Jirka kmenovinou, tam kam jsem počítal, že zajíci půjdou. Předpokládal jsem, že bude střílet host. Revíroval jsem po prsa trávou. Ani jsem neviděl, když ušák vyběhl, jen jsem ho zahlédl houštinou stébel traviny. Jirka zvedl dvojku a táhl. Čekal jsem ránu, ale ta nešla! Potom už jsem zajíce viděl také. Zakličkoval mezi několika keři bezu a plné rychlosti vyrazil do kmenoviny. A tu jsem přestal věřit svým očím. Stejně tak klesla Jirkova flinta a oba jsme jen zírali. Zajíc, jak vběhl do kmenoviny, narazil na silný kmen a na zemi zůstalo zmítající se tělo. On se o ten strom doslova zabil! Nikdo z nás na něj ani nesáhl a on zhasl. Kolik narážek a vtipů na toto téma jsem už slyšel. Tady se to odehrálo přímo před námi. Viděli jsme to dva, tudíž žádná halucinace. Teprve doma se zjistilo, co bylo snad příčinou této sebevraždy. Zajíc, i když byl ve zvěřině normální, měl na spodní straně krku nádor velký jako menší jablko. Takže zvěřina i vyoperovaný zádrhel jeho života, vše putovalo na oheň. A nám s Jirkou přibyla jedna z nezapomenutelných příhod z lesa kolem zelené hájenky. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 10. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jan Krůta |
 |
Jitka Molavcová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivan Rössler |