Milan Novák: Palladium země České
Rubrika: Publicistika – Historie
 Palladium země České PhDr. Milan Novák Čtení o Palladiu země České, vydané při příležitosti 400. výročí Palladia země České a návštěvy Svatého otce Benedikta XVI. ve Staré Boleslavi 2009. Uctívané Palladium země České, obrázek staroboleslavské Madony, je reliéf, 19 cm vysoký a 13,5 cm široký, vytepaný v mědi, nazývané někdy také mědí korintskou, a silně pozlacený. Vznikl v době od konce 14. do poloviny 15. století z kovu původního reliéfu z dob úsvitu křesťanství na našem území za prvních Přemyslovců. Stylově se hlásí do okruhu Madony svatovítské, s tzv. krásnoslohou drapérií, s náznakem bolestného výrazu ve tváři. Zdobení perlami a kameny přidala doba barokní. Legenda svatováclavská a staroboleslavské Palladium O původu legendami opředeného reliéfu se vypráví několik verzí. Podle jedné z nich /k níž se přiklání Crugerius ve spisu Sacri pulveres /původní reliéf, byzantskou ikonu, přinesli sv. Cyril a Metoděj do Čech s sebou z Řecka, a sv. Metoděj ji daroval kněžně Ludmile ke křtu. Podle jiné/ Gumpenbergův Atlas Marianus /sv. Ludmila po svém křtu sv. Metodějovi odevzdala všechny své kovové pohanské bůžky, aby z jejich kovu nechal ulít křesťanské bohoslužebné nádoby. Metoděj dal kromě nádob od nějakého byzantského mistra zhotovit i kovový obrázek Panny Marie s děťátkem. Ten daroval nově pokřtěné kněžně Ludmile, babičce svatého Václava, na památku. Kněžna jej uctívala a po její smrti zdědil tento obrázek sv. Václav, který jej prý nosíval na hrudi a užíval jako znamení na korouhvi v čele svého průvodu při vladařských a vojenských putováních.  Měl jej při sobě i v den své smrti, cestou na jitřní do kostela svatých Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, kde ho probodl bratrem najatý vrah. Podle pověsti bylo krví knížete Václava zbroceno i Palladium, které ještě stačil Václavův sluha i přítel Podiven po vraždě vzít k sobě. Utekl s ním z hradiště a ve snaze uchránit je před zneuctěním, zahrabal je do země. Václavovi vrahové pak i Podivena dostihli a oběsili. Podle jiné verze Podiven nestačil reliéf ukrýt, než ho vrahové dostihli, a když ho zabili, obrázek sami zakopali, a podle Bohuslava Balbína vzal blahoslavený Podiven obrázek s sebou do hrobu na okraji lesů na dohled od Boleslavova hradu. V každém případě ležel vzácný reliéf v zemi déle než dvě století, než jej v poli vyoral rolník. Odnesl nalezený obraz domů, ale ráno jej už nenašel – zmizel. Šel tedy orat a na poli, kde reliéf minulého dne našel, se znovu v oraništi leskl. Zase jej vzal domů, ale do rána mu opět zmizel a objevil se na poli. Zkusil to ještě dvakrát, ale tajemný obraz se pokaždé přes noc vrátil na místo svého nálezu. Proto jej zavěsil na nedaleký strom a oznámil událost kanovníkům staroboleslavské kapituly. Ti na místě nálezu postavili kapli a obrázek do ní umístili. Zpráva o zvláštním reliéfu a tajemných okolnostech, které jej provázely, se roznesla po okolí. Do kaple začali putovat lidé, nejprve místní a později i ze vzdálenějších míst. Přinášeli dary a poděkování za vyslyšené prosby.  Písemné zmínky o zázračných událostech, které se odehrály před obrazem Panny Marie ve Staré Boleslavi, nacházíme kupř. v díle svatovítského kanovníka Kašpara Arsenia z Radbuzy, vydaném v r. 1613. Autor se zmiňuje o vyorání obrazu a v druhém vydání svého spisu posouvá datum nálezu Palladia dokonce až k roku 1160. Zmiňuje se také o tom, že reliéf byl z kovu„k stříbru aneb k mosazu nápodobného“. Představy o podobě a velikosti původního obrazu se mohou různit podle verzí o jeho původu, od ikony malované na dřevě a částečně kryté kovovou maskou, po medailon s reliéfním vyobrazením Bohorodičky, jak můžeme vidět na řadě portrétů svatého knížete Václava. Malý kostel, který pro mariánský obraz ve Staré Boleslavi postavili, byl za husitských válek vypálen a z původní ikony se zřejmě zachovala jen beztvará kovová hmota. V polovině 15. století z ní neznámý umělec podle zachovaného popisu vytvořil reliéf nový, a není doloženo, nakolik tento reliéf respektuje původní podobu – vždyť i doba jeho vzniku je stále upřesňována. Přední badatel prof. Dr. Jan Royt se přiklání k tezi o časnějším vzniku současného Palladia, už v 80. létech 14. století. Toto datování, přibližující vznik Palladia době požehnaného působení Karla IV., vylučuje tezi o jeho poničení v požáru husitského ničení, a zároveň vyvolává nové otázky po důvodech, proč tedy a kým byl původní obraz přetvořen. Pro staroboleslavskou mariánskou tradici je však jen to podstatné, že kontinuita svatého obrazu, zejména kontinuita duchovní, zůstala zachována. Byl umístěn do nově postavené kaple, opět se těšil úctě v celém okolí a pověst o něm se rozšířila po celé zemi. Poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie Počátkem 17. století starý kostelík Panny Marie a sv. Jiří již nemohl poutnímu provozu dostačovat a bylo nutno přikročit ke stavbě velkého a důstojného poutního chrámu. S jeho budováním začal v roce 1617 italský stavitel  Jaccoppo de Vaccani za podpory císařovny Anny, manželky císaře Matyáše, který na stavbu vykázal díl z důchodů i dřevo z brandýského panství. Stavba byla dokončena a vysvěcena roku 1623 a svou architektonickou koncepcí, jejímž autorem byl dvorský architekt Giovanni Maria Filippi, patřila k prvním chrámovým stavbám ve stylu raného baroka v Čechách. V důsledku 30-ti leté války byla stavba pozdržena, a tak severní věž kostela dostavěl Abrahám Leuthner roku 1675 a jižní až v roce 1749 Kilián Ignác Dientzenhofer, který také nově vyřešil průčelí chrámu se sochami hlavních českých světců s Palladiem. Vnitřní výzdoba a zařízení chrámu, do něhož se podnes vchází původními, bohatě řezbovanými raně barokními dveřmi, je provedena ve stylu vrcholného baroka. Hlavní oltář, realizovaný dle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky je zdoben sousoším Nanebevzetí Panny Marie a sochami sv. Václava, sv. Ludmily a sv. Kosmy a Damiána z dílny Matyáše Bernarda Brauna. K úschově Palladia sloužil zvláštní oltář, schrána v levé straně presbytáře, situovaná v místě původní kapličky – je opatřena stříbřenou mříží s osmi korunovanými hvězdami rodu Šternberků. Také boční kaple chrámu, zasvěcené významným událostem ze života Panny Marie, byly vyzdobeny na náklady šlechtických donátorů a nesou jejich jména: Černínská, Berků z Dubé, Lažanských, Slavatovská, Valdštejnská a Morzinsko-Martinická. Areál poutního chrámu byl v rozmezí let 1728 -1731 doplněn ambity, které roku 1775 freskovou výmalbou vyzdobil Josef Kramolín. Čas zmaru Válečné události let 1618 -1648 se města Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi i celého polabského kraje hluboce dotkly. Brandýský zámek sehrál svou epizodní dějinnou roli už v roce 1616, když odsud císař Matyáš  nevyhověl deputaci zemských stavů, vedenou hrabětem z Thurnu, a jejich stížnostem na královské místodržící Slavatu a Martinice, kteří o dva roky později přežili defenestraci z oken Pražského hradu (a za svou záchranu později nepřestali vděčit Matce Boží staroboleslavské), a pak ještě v roce 1617, když tu císaře Matyáše navštívil vídeňský biskup kardinál Khesl s rezolucí stavů pod obojí. Když roku 1618 vypuklo české povstání, stavovské direktorium dalo Brandýs obsadit svým vojskem a před bělohorskou bitvou zámek posílili dobře vyzbrojenou anglickou posádkou. K městu přitáhla i záloha 8 tisíc Uhrů. V chvatu pak 9. listopadu 1620 Brandejsem projel průvod prchajícího zimního krále Fridricha a s ním i vůdcové stavů, Thurn i Anhalt. Zámek pak platil tvrdou válečnou daň. Střídavě jej okupovaly posádky obou válčících stran. Sasové v únoru 1632 svedli s císařskými na hranici zámecké zahrady vítěznou bitvu a téhož měsíce vykradli staroboleslavské chrámy. Mariánský obraz byl uloupen. V Praze jej saský velitel Vavřinec z Hofkirchu potupně vystavil na Staroměstském náměstí, přibitý na starých židlích naproti šibenici – týž Hofkirch, který o sedm let později, pro změnu zase v císařských službách, vyplenil Brandýs, ačkoli jeho úkolem bylo vzdorovat švédské invazi. Co ve městě i po kraji nezloupili Sasové, to poté dorazily pluky žoldáků císařských, jimž stejně málo sešlo na neštěstí zdejších lidí. Vesnice i císařské statky byly zcela  zpustošeny, pole neoseta. V Brandýse zůstala jen pětina obyvatel a v létech 1630 – 1636 se ani nezapisovalo do městských knih. Dílo zkázy dokončila švédská posádka. Nejprve major Stallhans roku 1634 po bitvě o labské mosty zámek nakrátko obsadil, ale byl císařskými vytlačen. Pohroma přišla v roce 1639, když do města vtrhla vojska generála Bannera, opilce prvního řádu, který v bitvě u Lobkovic porazil Hofkirchovy a Montecuccoliho císařské pluky a pak v rámci vojenské strategie své doby proměnil zámek v jednu obrovskou pevnost, sahající přes Labe až za Starou Boleslav, jak ji zobrazil inženýr Cappi v Merianově Topografii. Švédům padly za oběť všechny stavby v renesanční zámecké zahradě, až na balustrádu. Také Rudolfinská chodba byla rozsáhle pobořena, ale její oprava ve druhé polovině 17. století byla ještě možná, na rozdíl od  míčovny a od letohrádku, který byl zcela srovnán se zemí. Zbytky jeho základů dosvědčují zprávu z urbáře z roku 1651, zaznamenávající stavbu “ vlašské renesance s krovem zeleným plechem obitým“ a právem se mluví o velké budově s arkádami, architekturou zřejmě nikoli nepodobné Belvederu či míčovně na Pražském Hradě, odkud měla Jeho Milost Císařská Rudolf II. krásný výhled na luhy zálabské. Než se odsud zjara roku 1640 Banner hnul, zruinoval většinu hospodářských staveb před zámkem, pilu i tesařskou huť za mostem a zámecký pivovar, vypálil podzámecký mlýn, a tehdy nejspíše vzala za své také brusírna drahokamů, kterou tu pro potěšení uměnímilovného císaře provozoval slavný rod Miseroniů. Také Stará Boleslav byla vypálena a rozbořena krom Mariánského chrámu, sv. Klimenta, děkanství a kanovnických domů - snad to bylo zásluhou přímluv Bannerovy třetí ženy, Češky, rozené Haugvicové. Kostel sv. Václava se tehdy ocitl uprostřed švédského tábora a byl použit jako koňská stáj. Od té doby má také jen jednu z věží, když druhá, severní, byla zbořena, aby na jejím místě na vysokém náspu mohla být umístěna švédská děla, ovládající Borgorelliho zátopový most. Švédové projížděli krajem a brali, co kde zbylo. V lednu 1640 vydrancovali i krypty staroboleslavských chrámů a odtáhli – jejich poslední oddíl, snad i z nepozornosti,  tábor zapálil a tak sv. Kliment i bazilika svatováclavská nakonec do základů vyhořely. Zhruba čtyřicetičlennému oddílu švédské jízdy tu velel nejváženější český generál ve švédských službách, hrabě Zdeněk z Hodic -jeho ženou byla Běta, vdova po hraběti Kinském, zavražděném 25. února 1634 v Chebu spolu s Valdštejnem. Obdobně jako Brandýs a Stará Boleslav dopadly také sousední obce brandýského panství, a pokud se strádání obyvatelstva týká, snad ještě hrůznější osud postihl Čelákovice. S odchodem Bannerovým zdaleka nenastal utrpení konec. Čím méně jídla a majetku bylo možno pobrat, tím více mezi obyvatelstvem soldateska řádila – některá svědectví jsou doslova děsivá. Tak se do roku 1648 v polabském kraji ještě vícekrát vystřídala švédská vojska Torstensonova a hraběte Würtemberského s císařskými pluky generála Gallase a Krištofa z Rothkirchu. Historiograf okresu brandýského J. V. Prášek v citaci z Teatrum Europaeum uvádí, že Brandýs byl po míru Vestfálském jmenován mezi prvními místy, která měla být v roce 1649 od Švédů opuštěna. Palladium v ohrožení Nepřátelům nemohlo ujít, že naši předkové se v časech ohrožení věcí českého národa utíkají o pomoc k Palladiu do Staré Boleslavi a že žijí nadějí v mocnou záštitu, pokud je Palladium na svém místě v Čechách. Když se po vpádu Sasů do města počátkem roku 1632 Palladia zmocnil saský velitel Hoffkirch, držel je v zajetí nejprve v Praze a poté v Sasku. Trvalo plných 6 roků, než se podařilo za vysoké výkupné, jehož hlavní díl složila paní Benigna Kateřina z Lobkovicz, získat Palladium zpět. Císař Ferdinand III. nařídil jeho přenesení do mariánské svatyně ve Staré Boleslavi. O rok později muselo Palladium Starou Boleslav znovu opustit, aby bylo před Švédy skryto, a zůstalo nejprve krátce v Praze a poté ve Vídni v opatrování císařského páru. Ferdinand III. nechával před Palladiem sloužit pravidelně bohoslužby s prosbami za ochranu svých zemí zmítaných válkou – pod záštitou staroboleslavského Palladia se císařovně Marii Anně dne 9. června 1640 narodil syn Leopold, pozdější císař Leopold I., obránce Evropy před osmanskou říší a rovněž častý host ve Staré Boleslavi a na zámku v Brandýse nad Labem. Po svém otci Ferdinandu III. zdědil hlubokou náklonnost k české svatováclavské a mariánské tradici i hudební nadání – jako neopominutelný hudební skladatel své doby zkomponoval i některé skladby na svatováclavská témata.  Až po sedmi letech, roku 1646, bylo Palladium převezeno z Vídně do katedrály sv. Víta a 19. srpna se, opět s velkou slávou, vrátilo do Staré Boleslavi. Bylo ozdobeno zlatými korunkami, drahokamy a perlami, a císařovna Marie Anna pro ně nechala zhotovit i bohatě zdobenou schránku, oltářík, do něhož bylo zavěšováno. Po bitvě u Augsburku počátkem roku 1848, v obavě ze švédské armády generála Wrangela, je znovu přenesli na Pražský hrad, který však vydrancovalo vojsko Koenigsmarkovo -a tak spolu s obrovským uměleckým bohatstvím rudolfínských sbírek padlo Švédům do rukou také Palladium, uložené v katedrále. Nový velitel švédských vojsk, příští král Karel Gustav, však dal na dobrou radu a protože jednání o konečném míru bylo na dosah, poslal mariánský obraz darem císaři do Vídně, odkud se, se stejnými poctami jako roku 1638, zase vezl do Čech. Zastávkami na jeho cestě byl nejprve kostel Matky Boží v Jindřichově Hradci, kde tenkrát na uvítanou poprvé zazněla hudba zdejšího varhaníka Adama Michny z Otradovic, „Loutna Mariánská“, a poté pražský Vyšehrad, Týnský chrám Matky Boží , Svatováclavská kaple ve sv. Vítu a nakonec kostel Sv. Benedikta na Starém Městě pražském. Odtud, dne 6. září 1650, cestou všude lemovanou zástupy, bílí premonstráti přenesli Palladium do Staré Boleslavi, kde se druhého dne zrána rozeznělo slavné Te Deum na poděkování za návrat domů a za mír v Čechách.  Když byly naše země roku 1662 ohroženy tureckými vojsky, bylo Palladium ukryto v Praze.V roce 1744 bylo opět převezeno do Prahy, protože mu hrozila nebezpečí II. slezské války. Počátkem května roku 1757, v sedmileté válce prusko-rakouské, se skutečně v okolí mariánské svatyně ve Staré Boleslavi bojovalo, když tudy ku Praze táhla armáda pruského krále Bedřicha Velikého. Kostel Nanebevzetí Panny Marie se stal nejen svědkem bitevního střetnutí, ale i hrobem pruského generála von Wartenberga. Místem úkrytu Palladia však nebývala vždy jen Praha nebo Vídeň; v roce 1778 v obavě před Prušáky je odvezli na faru do Berouna a také jeden ze starobylých domů při západní bráně zámku v Brandýse nad Labem je krátce ukrýval ve svém sklepení – na památku zdobí reliéf Palladia jeho fasádu podnes.  Sláva staroboleslavských poutí Slávu staroboleslavských poutí ve svých Památkách staroboleslavských obšírně popisuje Jan Křtitel Votka. Zvláštní pozornosti si zasluhují pouti, kdy se – několikrát – Palladium vracelo do Staré Boleslavi. Nezapomenutelnou se stala pouť roku 1638, která dala na chvíli zapomenout na útrapy válečné, a jíž se účastnil i sám císař Ferdinand III. Veliký poutní průvod vyšel v neděli 12. září 1638 od Lorety na Hradčanech a skrze Hrad pražský, přes Prašný most a dál Prahou přes Poříč a Libeň na Prosek. Zde se průvod zastavil a Palladiu se přišel poklonit nepřehledný zástup z Proseka i okolí, než pokračoval v putování směrem k Brandýsu. V čele šli pražští řeholníci a duchovenstvo, kanovníci a pražský arcibiskup kardinál Arnošt hrabě Harrach, za ním preláti nesli na ramenou drahokamy a perlami zdobený trůn s Palladiem. Poté kráčel sám císař Ferdinand III. se svým dvorem, za ním dlouhá řada šlechty a představitelů Království českého a pak nesčetný dav. V noci, za světel pochodní, dorazil průvod do Brandýsa, kde jej spolu se staroboleslavskými kanovníky očekávali  arcibiskup a císař, kteří od hranic Prahy dojeli kočáry. Na bohatě osvětleném brandýském náměstí bylo Palladium položeno na oltář, a staroboleslavský kanovník Diviš Měsíček je uvítal českou řečí. Pak bylo neseno dál na ramenou kanovníků pod vysokými nebesy, za nimiž opět kráčel Ferdinand III. s kardinálem Harrachem a všemi ostatními poutníky. Cestou přes most se na Labi objevily lodě, kde ve světlech pochodní pražské studentstvo sehrálo alegorický obraz Neptuna a jiných antických božstev. V Hluchově průvod očekávaly skupiny poutníků z Kolína, Nymburka, Mladé Boleslavi, Mělníka, Čáslavi , Kutné Hory a dalších měst, a v jejich čele rouchem oděný mladík s harfou zpíval a představoval biblického krále Davida. Od kostela sv. Václava až k mariánské svatyni stály stovky kutnohorských  horníků s rozžatými kahany a jejich středem průvod procházel až k velkolepé slavobráně před chrámem, při níž vítala mariánský obraz hudbou a zpěvem andělská kapela, zase pražským studentstvem představovaná. Když bylo Palladium v chrámu Nanebevzetí položeno na hlavní oltář, pronesl opět česky své kázání kapitulní děkan Jiří Bílek. Svědectví praví, že i císař, který „ české řeči mocen byl“, byl hluboce dojat. V jeho jménu pak vystoupil někdo z pražských učenců s projevem latinským, a chrámu byly obětovány císařské dary. Zazněly Loretánské litanie a nad ránem se císař odebral na brandýský zámek - ale pouť trvala ještě dalších 8 dní a k té příležitosti byla i pamětní mince ražena. Nejstarší poutní místo v Čechách Od konce 16. století se konaly poutě ke staroboleslavskému zázračnému reliéfu též z Prahy. Mariánský obrázek, jedna z důležitých součástí svatováclavské tradice, se těšil pozornosti i v kruzích nekatolických  dlouho před Bílou horou. Rozkol víry v naší zemi a třenice mezi katolíky a protestanty, násobené neshodami mezi Rudolfem II. a Matyášem, mezi císařem a stavy, nemohly vyústit v konečný klid ani po Majestátu Rudolfa II. z 9. července 1609 o náboženské rovnoprávnosti. Právě v létě roku 1609, kdy čeští katolíci putovali ve velkém průvodu z Prahy do Staré Boleslavi prosit Pannu Marii o záchranu své víry a české vlasti před německým protestantismem a poněmčením, byl mariánský reliéf prohlášen Palladiem, tedy záštitou České země, ve smyslu jména antické bohyně Athény Pallas, Athény Ochránkyně. V obavě o osud národa putovali čeští katolíci z Prahy do Staré Boleslavi v procesích, jichž se účastnili příslušníci církve, šlechty, měšťané, řemeslný i selský lid a sláva a úcta k Palladiu mezi lidem vzrůstala. V roce 1610 čítala staroboleslavská pouť na svátek Nanebevzetí Panny Marie na dva tisíce poutníků, další rok již šest tisíc. Až do zrušení řádu v roce 1773 o poutní tradice pečovali jezuité a do Staré Boleslavi přicházela procesí z řady velkých, i vzdálených českých měst -v roce 1789 se ve Staré Boleslavi sešlo přes padesát tisíc poutníků. Mezi staroboleslavskými poutníky jsou zapsáni i dva z představitelů katolické církve, kteří dosedli na římský biskupský stolec – ale Starou Boleslav navštívili ještě před svým pontifikátem. Roku 1588 přicestoval do Brandýsa nad Labem kardinál Hippolito Aldobrandini, pozdější papež Klement VIII., aby tu na zámku navštívil císaře Rudolfa II. „Villa ea est Rudolphi caesaris magnifice aedificata … jest městem císaře Rudolfa skvěle vystaveným“ napsal tehdy člen kardinálova doprovodu Ital Martinelli o tomto královském městě, z něhož se kolem starobylé baziliky sv. Václava a knížecího kostela sv. Klimenta vyjíždělo do nádherných císařských lesů za Starou Boleslaví, na jejichž pokraji tehdy ještě nestál vznosný barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie.  V pamětní knize Kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi je v roce svatováclavského milénia, v den svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1929, spolu s arcibiskupem Kordačem podepsán Angelo Giuseppe Roncalli, kněz, který svůj nezapomenutelný pontifikát nastoupil roku 1958 jako papež Jan XXIII. Do pamětních knih se při příležitosti své návštěvy v České republice v den Národní svatováclavské pouti 28. září 2009, podepisuje Svatý otec Benedikt XVI. jako první papež v tisícileté historii Staré Boleslavi. V tichu krypty sv. Kosmy a Damiána, na místě umučení svatého Václava, se v úctě setkává s relikvií knížete a s Palladiem země České a v upomínku jako dar města přijímá jeho věrnou kopii, vytvořenou redemptoristy v roce svatováclavského milénia 1929. Palladium a královská tradice Poslední z kapliček barokní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi nesla heraldický obraz, na němž bylo dokumentováno pokrevní spojení rodu Habsbursko – Lotrinského s Přemyslovci a následnictví tradice svatého knížete Václava. Ferdinand III. nebyl jediným panovníkem habsburského domu, který uctíval staroboleslavské Palladium, ačkoli jeho důvěra v milostný obraz Bohorodičky staroboleslavské byla nezlomná. Starou Boleslav navštívil v letech 1637, 1649 i později, ale nejslavnější návštěva se odehrála 12. září l638, kdy se do Staré Boleslavi vracelo  Sasy uloupené Palladium země České. V průběhu 30-ti leté války, jak ve Vídni, tak na cestách, při kterých se on ani císařovna od Palladia neodloučili, nechával denně sloužit před Palladiem mše za ochranu zemí koruny České. Císařovna Marie Anna dala pro Palladium zhotovit kameny a malbami bohatě zdobený oltářík, který je podnes zachován jako součást pokladu staroboleslavské mariánské svatyně. Císař Leopold I. za ním putoval do Staré Boleslavi roku 1656, před svou českou královskou korunovací, a roku 1657 do Boleslavi přijel dokonce šestkrát! Císař Josef I. byl ve Staré Boleslavi dvakrát roku 1702, Karel VI. ve svém korunovačním roce 1723, Marie Terezie roku 1736 a v předvečer své korunovace českou královnou v roce 1743 si u Palladia vyprošovala požehnání své vlády. Paměti evidují císařské pobyty Františka I. v roce 1813, 1820 a 1824, i návštěvu posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V., který s císařovnou přijel Palladium uctít před korunovací 31. srpna 1836. Panovníci viděli na Starou Boleslav z oken brandýského zámku, na němž od roku 1547 pobývali. Svůj hluboký vztah ke svatováclavské a mariánské tradici tu na počátku 20. století v českém společenství prožíval i poslední císař a český král, roku 2004 blahoslavený Karel I., ještě za své služby důstojníka u brandýských dragounů. Upřímnost rodové úcty k této české tradici na počátku 3. tisíciletí potvrdil i prvorozený syn blahoslaveného Karla Dr. Otto Habsburský, když v roce 2008 přijel do Staré Boleslavi k oslavám 370. výročí návratu Palladia.  Svatá cesta S pomocí šlechtických a církevních mecenášů vybudoval řád Tovaryšstva Ježíšova, jezuité, souvislou řadu 44 výklenkových kapliček lemujících poutní cestu od bran města Prahy, v dnešním Karlíně, přes Prosek do Brandýsa nad Labem, až k mostu do Staré Boleslavi. Počet kaplí – 44 -vycházel z Litanie loretánské, souboru modliteb, oslavujících a vzývajících Pannu Marii, která má 44 zvolání, oslovení (invokací). Jak uvádí jezuita Jan Tanner ve svém spisu o Svaté cestě, kapličky byly od sebe vzdáleny na délku Karlova mostu. Pro stavitele kaplí byla délka Karlova mostu, jedné z nejvýznamnějších staveb v Království českém, údajem především symbolickým, ale přesto je zajímavá statistika: v terénu, tam, kde je možno rozestupy kaplí dnes ověřit, se na jednotlivých úsecích naměří od 440 do 600 metrů. Za předpokladu, že cesta i mezi kapličkami doznala změn, všechny tyto údaje v zásadě dobře korespondují s číslem 515,76 metrů, tedy dnes uváděnou přesnou délkou Karlova mostu, a v součtu dávají vzdálenost kolem dvaadvaceti kilometrů, tedy přibližně tolik, kolik musíme z vnitřní Prahy do Staré Boleslavi ujet automobilem. Do dnešní doby zůstalo zachováno 25 kaplí. Některé stále stojí při silnici, jiné už daleko v polích, jak se cesty postupně měnily a napřimovaly. Jsou v různém stavu, některé udržovány obcemi a dobrými lidmi ze sousedství, jiné méně – v žádné z nich se ale nezachovaly stopy původní výmalby. Obrázek Madony v horní části této freskové výzdoby spojoval kapli s některým z mariánských poutních míst a dával kapličce jméno, ve spodní, větší části byly zobrazeny události ze života svatého knížete Václava. Kaple nesla také erb svých donátorů a na vnitřních bočních stěnách niky české texty modliteb.  Osudy Palladia za našich dnů Za nacistické okupace bylo Palladium v tichosti sňato z oltáře a údajně zazděno. Nacisté Palladium nenáviděli a nepochybně měli v úmyslu Starou Boleslav s jejími tradicemi zničit. Na oltář mariánského chrámu byla vystavována zdařilá kopie. Podle svědectví P. Jana Zemánka CSsR, pozdějšího provinciála Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele redemptoristů, kněží řádové komunity, kteří od roku 1929 poutní místo spravovali, se postarali také o uschování řady dalších historických a uměleckých cenností z pokladnice mariánského chrámu. Po druhé světové válce se Palladium vrátilo na hlavní oltář staroboleslavského chrámu a ve dnech 24. června až 1. července 1945 bylo slavnostně převezeno do Prahy, aby putovalo po hlavních pražských chrámech. Na mnoha místech se před ním konaly děkovné bohoslužby za záchranu vlasti před záhubou, kterou jí nacisté chystali. Nikdo tehdy nepočítal, že zakrátko se bude muset znovu skrývat, v době další, komunistické totality. Na oltáři staroboleslavského poutního chrámu se Palladium zase objevilo ve své kopii, osazené v původním barokním  rámečku s kameny a perlami. Originál Palladia ve Staré Boleslavi redemptoristé střežili až do své internace a likvidace řádu v roce 1950, přičemž jej přiloženým potvrzením s podpisem svého posledního představeného P. Otto Louly záměrně označili za kopii. V dalších letech znovu kanovníci kapituly pod vedením pozdějšího biskupa mons. ThDr. Jana Lebedy uchovávali mariánský originál na utajeném místě. Dlouholetý duchovní správce poutního místa P. Stanislav Fišer však vzpomíná, jak původní Palladium, jehož kov byl místy již velmi tenký a vyspravený cínováním, s opatrností vraceli do barokní schránky, aby v rukou biskupů a pražského arcibiskupa Františka Tomáška mohlo požehnat poutníkům, kteří do Staré Boleslavi nepřestávali putovat ani v době nejtužšího ateistického útlaku. Znovunabytá národní svoboda v závěru 20. století přinesla obnovu duchovního života a návrat k jeho hlavním tradicím. V roce 2003 byly ve Staré Boleslavi položeny základy tradice Národní svatováclavské pouti, odvolávající se svým rozměrem a významem na slavnost svatováclavského milénia. Palladium země České může být ve Staré Boleslavi opět svobodně uctíváno ve svém domovském chrámě, na místech, které si podle legendy právě jeho prostřednictvím určila sama Bohorodička.  V oblibě a vážnosti měl Starou Boleslav císař římský a král český Karel IV. blahé paměti, autor Legendy o svatém Václavu, dovršitel svatováclavské tradice. Spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic putoval do Staré Boleslavi roku 1351 a přijížděl i ze svého hrádku v nedaleké Toušeni, jak sám dosvědčuje ve vlastním životopise Vita Caroli. Brána v centru města je pozůstatkem hradeb, kterými kázal Starou Boleslav opevnit. Byly dokončeny v roku 1378, v roce císařovy smrti. Letopisci také uvádějí, že Otec vlasti ve Staré Boleslavi založil nadaci k tomu, aby každého dne na místě umučení byla ke cti svatého Václava sloužena zpívaná jitřní Mše, na věčné časy. Český král Karel I.,poslední majitel brandýského zámku do konce rakousko-uherské monarchie, sloužil ve Staré Boleslavi od roku 1908 jako důstojník 7. pluku dragounů vévody Lotrinského. Císařovna Zita z rodu Bourbon-Parma, která jej v  roce 1911 do Brandýsa následovala, na šťastné měsíce prožité v tomto městě vzpomínala jako na ty nejkrásnější v krátkém společném životě, než se naplnil císařův těžký osud. Poslední český král, v roce 2004 papežem Janem Pavlem II. blahoslavený, se stal po boku knížete Václava druhým českým panovníkem, který vstoupil do pantheonu českých křesťanských světců. |
 Matko Boží, víme, že chováš zvláštní lásku k naší vlasti. Zde ve Staré Boleslavi sis vybrala místo k soustředění naší úcty k Tobě, odkud nám chceš dávat svoje dary. Přijmi za to vyznání naší hluboké lásky a oddanosti k Tobě. Z tohoto poutního místa jsi vždy ochraňovala českou zemi. Prosíme Tě, ochraňuj naši duši a pečuj o spásu našich příbuzných a přátel. Na tomto posvátném místě jsi vyslechla tisíce proseb věrných českých srdcí, vyslyš i naše vroucí prosby a vypros nám vyslyšení v záležitostech, které Ti svěřujeme. Nikdy jsi nikoho nezklamala, jistě nezklameš ani nás. Matko českého národa, naše nebeská Matko, přijmi nás zde na tomto posvátném místě jako své milované a milující děti. Vypros nám zdraví, sílu ve ctnostech, útěchu v utrpení, požehnání v práci. Ochraňuj nás v každém nebezpečí, vypros nám šťastnou hodinu smrti. Uveď nás jednou do slávy věčného života pro nekonečné zásluhy svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Amen. |
© foto Kamil Voděra, František Medonos, archiv
© grafická úprava Kamil Voděra
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Milan Markovič |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ivan Kraus |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Jaroslav Vízner |