Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (7)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (7)

Naše Cvičná škola měla pouze pět tříd asi jen po dvaceti žácích a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas - na tak zvaných pokusech - učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, jakéhosi předchůdce pedagogických gymnázií. I nás učili dva vynikající, jeden průměrný a jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant. Ten nás dokonce krákal za vlasy a práskal ukazovátkem nebo pravítkem přes dlaně!
Ale samozřejmě mnohem příjemnější vzpomínky mám na ty druhé kantory. Myslím, že si současní učitelé nedovedou představit, že si náš kantor pro čtvrtou a pátou třídu sám sepisoval a vlastním nákladem vydával cvičné diktáty či učebnice místní vlastivědy! A jaké základy lásky k naší vlasti a našemu rodnému kraji nám ti dva bezvadní kantoři dali! Sami jistě nahlédnete, jak důležité to zejména za Protektorátu bylo!
Dokonce mohu těm jičínským vlastencům odpustit, že nás nenutili do němčiny. A protože ruština nám pak byla novým režimem také velmi rychle znechucena a angličtina - jakožto jazyk imperialistů - byla téměř na indexu, jazykové manko z mládí, kdy mozek více bral než ztrácel, jsem nevyrovnal za celý svůj života a zůstal bohužel vlastně téměř monoglotem.

Snad si zde mohu dovolit uvést hezké panorama Českého ráje, které jsem objevil na webových stránkách.



V těchto dnešních Střípkách se budou střídat pozitiva s negativy jako na běžícím pásu.
Když už jsem před chvílí zabrousil na nepříjemné téma kolaborace jednoho našeho učitele s nacisty, musím se zmínit i o tom, jakou jsem měl kliku, že jsem se nestal členem Kuratoria.
Tato nechutná protektorátní organizace lákala ve školách žáky různým podbízením, například tím, že se naučí střílet lukem a házet oštěpem. Vojenského ducha mládeži zřejmě chtěli nacisti vštípit hned v útlém věku a samozřejmě nám to rozmlouvali rodiče a tajně i ti výborní učitelé. Naštěstí tyto aktivity byly pro mládež až od deseti let a navíc se v Jičíně snažili členové zakázaného Sokola i na tomto poli snížit škody napáchané Kuratoriem na minimum!
A protože se chválit umím, představte si, že asi o osm let později byl právě oštěp mou nejlepší lehkoatletickou disciplinou a jako dorostenec jsem byl dvakrát na mistrovství ČSR v roce 1951 a1952.
Můj starší bratr Kuratoriu také unikl, protože byl v té době totálně nasazený ve slévárně, naštěstí v místní fabrice. A když už jsem tu opět „zavadil“ o bratra Arnošta, k němu se váže z této doby také jedna zajímavá příhoda.
Jednou přišel domů pěkně vystrašený, protože při své jízdě na kole porazil poblíž našeho domu nějakého chodce, který ho dotáhl k nám domů a požadoval odškodné. Maminka se vyděsila, protože dotyčný postižený vyhrožoval dokonce soudem, a nějaké peníze – jako bolestné - mu dala. A to neměla dělat, protože ten člověk nás pak vlastně vydíral a kulhavě si přišel pro peníze ještě asi dvakrát. Přitom mu nic nebylo, což jsem objevil já!
V „naší“ hospůdce, kam jsem chodil pro pivo s půllitry ve drátěném držáku, jsem ho viděl a zejména slyšel, jak se chlubí, že na tu dnešní útratu má od pana výpravčího. Řekl jsem to doma, tatínek si pak na podvodníčka počkal a uvedl „věc“ do pořádku. Tak jsem se setkal s prvním podvodem a lidskou falší.

Dobré s námi a zlé pryč – raději si připomeňme, že Český ráj je kolébkou české turistiky. A tak i já jsem podnikal půldenní či celodenní výlety po tomto překrásném kraji buď se školou nebo i s rodiči.
Měl jsem turistickou hůl, podobnou malému čakanu, a na ni jsem hrdě malými hřebíčky přibíjel plechové turistické štítky z navštívených míst. Ani nevím, zda tento pěkný zvyk a turistický artikl ještě existuje...
Na té své holi jsem měl snad všechny štítky z Českého ráje. Některé byly „zlaté“, jiné „stříbrné“ a některé i barevně smaltované. Bohužel nevím, kam se ta krásná turistická hůl poděla, ale mohu to dokázat.
V páté třídě jsme pak jeli na celodenní výlet až do Babiččina údolí. Na dalším starém snímku to tak nevypadá, ale můžete mi věřit, i když se opět dívám zcela nepatřičně do své dlaně. Kdyby ta fotka byla větší, uviděli byste, že na ní už nemám ofinu, ale prvně pěšinku!
Ta nejvyšší postava je socha Babičky, druhý nejvyšší je náš skvělý pedagog Šalda a přesně pod Babičkou – jak můžete vidět - je jedna z mých spolužaček s širokými kšandami, která už byla stejně velká, jako má maminka. Ta nesměle vykukuje za ní.



O prázdninách jsme každoročně jezdili na venkov k tatínkovým příbuzným na Příbramsko a dokonce jsem tam pomáhal dosti neobratně při žních s povřísly a se stavěním panáků ze snopů. Dnes už děti asi ani nevědí, o čem je řeč. Díky režijním jízdenkám jsme měli cestu prakticky zadarmo, zpočátku jsme si něco dokonce odváželi domů na přilepšenou, ale vozit potraviny vlakem bylo čím dál tím nebezpečnější.
Docela hrdý jsem ale na další „potravinovou“ vzpomínku.
Asi ve třetí třídě dlouhodobě onemocněla naše spolužačka Jindra a pan učitel nás požádal, abychom jí nosili domů různé úkoly, aby nemusela třídu opakovat. Několikrát jsem byl tímto samaritánským úkolem pověřen já. Měl jsem to k ní vlastně nejblíže, její tatínek byl ředitelem mlékárny, k níž dokonce vedla z nádraží specielní traťová vlečka. A tak jsem cestu dlouhou asi půl kilometru vždy absolvoval jako provazochodec po jedné kolejnici.
Vždy jsem byl pohoštěn čajíčkem a nějakou sladkostí.
To jsem ale odběhl od svého samaritánství a vy stále nevíte, proč jsem byl na ně tak hrdý. Z každé návštěvy jsem si totiž odnášel od tatínka spolužačky velmi vzácnou čtvrtku másla, která výrazně obohatila naši válečnou stravu.
Masa byl za války samozřejmě velký nedostatek, bylo na potravinové lístky a tak jsme dokonce tajně ve sklepě chovali husu. Byla zavřená v podsadě, aby se nemohla moc hýbat a aby rychle přibývala, krmili jsme ji šiškami ze šrotu, které se sušily v troubě. Tedy přesněji – krmil ji pouze tatínek, nikdo jiný z rodiny si to netroufl.
Válečný jídelníček tedy obsahoval zejména sladká jídla – buchty, vdolky, sladké nudle a škubánky, a je zřejmé, že právě v této neblahé době se formovaly mé stravovací návyky tak, že jsem spíše na buchty, než na maso.
Ale nejen žvancem živ je člověk a tak se příště podíváme na válečnou stravu duchovní.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 02. 2010.