Jitka Krpensky: Jak jde život aneb co nového?
Rubrika: Literatura – Fejetony
Ale vleču ten nákup až bůhví odkud‘, paní Vondráčková. Víte, já už toho naštěstí moc nepotřebuju, jenže ty tašky jsou pořád nějak těžší, nezdá se vám to taky?“ směje se na sousedku paní Hladká. „A k tomu tu ještě všechny naše krámky zrušili“, švitoří dál. To jsou samý MARKETY – nebo jak se to říká, ale to je daleko, a auto nemám. Tam jsem byla jen párkrát s našema mladejma, to vám je blazinec, to jeden neví, kam dřív koukat a kde co najít. A rámus a vozejků a ani si nemáte s kým popovídat, všichni se ženou jako kdyby jim to měli vyprodat. A přitom je tam tolik věcí, že ani nevím na co. Jestli to nebylo lepší, když jsme chodili k paní Pospíšilový, v klidu si všechno vybrali a ještě jsme měli čas na kus řeči. Jé, a pamatujete na toho drogistu, Voříšek se myslím jmenoval, to byla veselá kopa, a charmer, ten to s ženskejma uměl. Vždycky mě přemluvil na nějaký ten „kosmetický zázrak“ a nebyla jsem sama, holt to byl obchodník starý školy. Většinou ty jeho  vynálezy moc nepomohly, ale příště nás zase na něco nachytal. Nebo ta naše cukrářka, ta byla sama jak dortíček, načinčaná a voňavá, to byl zas ráj pro děti, ale já tam taky někdy ráda zašla – na větrníky,“ zasnila se pani Hladká. Ted‘ je to zkrátka všechno v letu, ty lidi už nemaj ani čas si takhle poklábosit jako my.“ Paní Vondráčková se trochu usmála, ale k tomu klábosení se zas nedostala, její sousedka byla rychlejší. „Ale to máme ještě štěstí, že nebydlíme na sídlišti, tam je tolik lidí v baráku, že se ani neznají, natož aby si popovídali jako my. Jé, už jste slyšela, že si paní Boušková zlomila ruku, a samozřejmě - to víte - že pravou. Nějak zaškobrtla, no ten chodník v naší ulici je tedy mizernej, to se ví. A my dříve narozený už tak nedokážem vybalancovat ty výmoly. Ale řeknu vám - lepší ruka než noha. Dělat sice nic nemůže, doufejme, že ji mladý pomůžou, alespoň si odpočine a může na procházku. Jenže aby se radši neprocházela u nás před barákem, vid’te. To by mohlo dojít ještě i na tu nohu“, směje se paní Hladká. A té pauzy hbitě využila její sousedka. „To já vám taky musím něco povědět. Včera navečer jsem potkala tu Košerovou, z vedlejšího baráku, byla naparáděná a navoněná, jak na svatbu. A víte proč? Za rohem na ní čekal ten nový nájemník od nás ze čvtrtého, ani nevím jak se jmenuje, má takové divné jméno. No a hned se k sobě měli a rychle se ztratili, asi někam na večeři“, to už dodávala celá zasněná a s nádechem závisti v hlase, ale neodpustila si dodat: „Už taky není nejmladší, že si nedá pokoj“. „Jo, jo, některý ženský jsou na holt na chlapy, já už jsem SKORO ráda, že mám klid“, zamrkala paní Hladká a bylo vidět, že se jí něco zajímavého vybavilo. Ovšem dlouho si odpočinku nedopřála, nebo měla strach, aby ji paní Vondráčková nepředběhla. „ A víte co mě nejvíc zlobí? Že jsem si vždycky slibovala, jak půjdu s dobou a nebudu staromodní, jako byli naši rodiče, no a už je to tady – vzpomínám a chválím si ty starý časy. Co myslíte, nejsem snad už taky stará?“ Usmála se a šibalsky zamrkala, ale na odpověď nečekala a už švitořila dál. „Paní Vondráčková, já už musím letět, vždycky se takhle zakecám. Ale ted‘ mě ještě něco napadlo. Znáte toho starýho profesora ze zadního baráku, no ten malej kulatej – představte si, že něco podědil po nějaký vzdálený tetě, kterou ani pořádně neznal, a ted‘ je z toho celej vedle. Co prej s tím bude dělat, už nic nepotřebuje, říká, že s tím bude mít jen starosti. No něco na tom je, ale my bychom mu s tím pomohly, co říkáte? Nemáme se taky trochu naparádit, jako ta Košerová, a na dědulu si někde počíhat?“ A to už se začala opravdu od srdce smát, takže se jí vyhladila asi tak polovina vrásek, a nikdo by jí těch osmdesát nehádal. Je to holt babča čiperka. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jitka Molavcová |
 |
Josef Fousek |
 |
Vladimír Just |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Zdeněk Pošíval |