Jitka Krpensky: Splněný sen
Rubrika: Literatura – Povídky
| "Koně jsou stejně nejkrásnější zvířata, já bych jednoho chtěla mít," prohlásila Katy a s napětím čekala, co na to její rodiče. "No, že bys byla skromná, se nedá říct," ozval se táta, "co takhle křečka nebo rybičky," nechal se slyšet. "Ale tati, na těch se nedá jezdit." "No o ježdění tu nebyla žádná řeč, ale máš pravdu, to by šlo těžko," smál se táta, "leda že bys byla trpaslík a nebo vodní panna." "S tebou se nedá mluvit," durdila se Katka a pohledem prosila mamku o pomoc. Ale ta jí taky nijak nevyšla vstříc a místo toho jí začala vysvětlovat, co by takový kůň stál koupit, ubytovat ho, živit a ještě k tomu hodiny jízdy. I když v duchu vzpomínala, jak ona v tomhle věku měla stejný sen. Katce bylo smutno a prohlásila, že okamžitě jak si začne vydělávat, tak si koupí toho nejkrásnějšího koně sama. Táta se pohodlně opřel a prohlásil, že se mu tedy ulevilo. Naštěstí nevěděl, že si o nich právě jejich dcera myslí, jací jsou to pěkní lakomci. Její kamarádka má alespoň psa, Badyho. Je s ním docela legrace, když začnou vyvádět na louce, to se nasmějou a naskáčou až až, a říkají tomu, že dělají "psí kusy", a to tedy jo. No na psa by je možná doma ještě přemluvila, ale když ona by chtěla koně. Ať si lámala hlavu, jak chtěla, nic pořádného nevymyslela. Snad jen to, že by si mohla začít šetřit do prasátka, ale s jejím kapesným to moc nevytrhne, to věděla hned. A také se ujistila o tom, že být dítětem, je pěkná otrava. Obzvláště když už vlastně žádným dítětem není, příští týden jí přeci bude dvanáct a to není daleko do "dospělosti", myslela si.  Zatím co takhle mudrovala, přišla její maminka na výborný dárek k narozeninám. Otevřela Internet a po krátkém hledání to měla a začala jednat. Takže když na té "velké oslavě" 12. narozenin rozbalila Katy všechny dárky a jako poslední si nechala tu obálku, kde myslela, že má lístky do kina na ten nový film, ozvalo se velice silné JUPÍÍÍÍ. Né, že by ten film nechtěla vidět, ale tohle bylo stokrát lepší. Tady byla pozvánka na projížďku - a teď se držte - na koni. Radovala se tak velice, že úplně zapomněla na tu "dospělost" a vyváděla jako dítě. Nejraději by tam jela hned, ale musela se spokojit s tím, že ten termín je až příští týden. Ujistila rodiče, že to asi nedožije, a že jsou ti nejlepší na světě. No a vůbec jásala, brebentila a smála jako blázen, jak prohlásil jejich Ondřej. Jenže to byl známý „suchar“, neboli „náš vědátor“, jak mu Katy říkala. Ten měl úplně jiného „koníčka“, pořád něco kutil, vymýšlel a sestavoval – táta mu zas říkal „vynález“ a byl velice hrdý, že má tak chytrého kluka. Ale jeho miláčkem je tahle malá dračice, která snad měla být kluk. Všude je jí plno, a většinou si dokáže prosadit svou. A jak to vypadá, ani teď není od svého cíle tak docela daleko. Ten týden se skutečně hrozně vlekl, tedy pro ni, ale samozřejmě, že to přežila. Ten osudný den letěla ze školy jako blázen, schody brala po dvou a vypravena byla, než by „řekl švec“. „Mami, proč jedeš tak pomalu,“ chtěla vědět a byla tak nervózní, že jí přeskakoval hlas. „Jen si neukousni jazyk a přestaň se vrtět,“ nabádala ji maminka, ale v duchu se smála, jak je ta holka vyblázněná. Nebloudily a dojely včas, a než se stačily pořádně rozhlédnout, už k nim dlouhými kroky rázoval, asi osmnáctiletý mladík. „Dobrý den, já jsem Martin a táta přijde hned, má jenom telefon,“ vysypal ze sebe a mile se na ně usmíval. Když se mu představily, nabídl se: „Jestli chcete, já bych vám to tady zatím ukázal,“ a už mířil ke stájím. Katka ho hned ochotně následovala a cestou se už vyptávala, jestli je to moc těžké jezdit na koni. „Ne, vůbec ne,“ ujišťoval Martin, „to uvidíš“. Přivedl ji k „jejímu“ koni, a ukázal, jak se musí pohladit, osedlat – a dál se nedostali. To už přišel pan Horák, který ale trval na tom, aby mu říkali Petře. Vzhledem k tomu, že vypadal velice mladistvě, nedělalo to potíže ani jedné z nich. Ten se jal vysvětlovat trochu podrobněji než Martin. Katy ho poslouchala velice pozorně, a když jí podal helmu a pomohl na koně, jen zářila. Když se ale dal kůň do kroku, zvážněla a bylo vidět, že má strach. „Mami, to je hrozná výška, já se bojím,“ skoro šeptala. Ale Petr, který už byl taky v sedle, svým příjemným a klidným hlasem konejšil ji i koně. Pomalu se vydali přes louku a Katka se uklidnila. Martin uháněl do stáje, aby se té vyjížďky taky mohl zúčastnit. A máma zůstala na cestě sama – no tak to je nejlepší, myslela si, měla jsem to taky zkusit, snad jsem to ještě nezapomněla. Ale moc se pro tu svoji holku radovala, i když jí tak trochu záviděla a navíc se jí tady moc líbila. Trochu se prošla a našla lavičku, z které mohla krásně sledovat tu první vyjížďku. A teď jí taky došlo, co to vlastně udělala za blbost – teď bude Katka trojčit ještě víc. No uvidíme. A měla pravdu, Katy se vrátila víc než nadšená. „Mami, mami – já musím jezdit na koni, to je taková krása.“ „Ale to už jsme probrali, sama víš, že je to drahá legrace,“ bránila se. „Víš co, Katko, nechceš jít pomoct Martinovi odstrojit koně,“ zamíchal se Petr do hovoru. Dvakrát se ptát nemusel, letěla jak splašená. A to byla ta chvíle pro dospělé. Petr začal: „Myslím, že Kateřina má v sobě to „něco“, co je pro jízdu na koni důležité, bylo by škoda to nevyužít.“ Už otvírala pusu, aby se začala bavit o penězích, ale byl rychlejší. „Já vím - drahý sport. Ale měl bych nápad. Co kdyby Katka tak dvakrát v týdnu pomáhala Martinovi, no a trochu se seznámila s tím vším, co k tomu patří, a hned bychom poznali, jestli ji to opravdu chytlo, a nebo je to jen špás. No a místo „platu“ bychom ji naučili jezdit a potom by se vidělo. Co vy na to?“ Než odpověděla, tak jí blesklo hlavou, že v tom Internetu nemohla nic lepšího najít. A že jsou na světě ještě lidi, pro které nejsou peníze všechno – tomu by včera ještě nevěřila. „Musím říct, že větší radost jste mi nemohl udělat, a to nemluvím o Kateřině.“ „No tak se jí zeptáme,“ usmíval se. Ptát se bylo skoro zbytečné, všichni už věděli předem, co odpoví. |
Foto © Michael Židek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Krůta |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Rössler |