Jitka Krpensky: Vyrovnaný účet

Rubrika: Literatura – Povídky

Pohledná padesátnice, samostatná, milovnice dětí a psů, vášnivá houbařka – tak by mohl znít inzerát, kdyby - kdyby někoho hledala. Jenže – po několika ztroskotaných vztazích to už dávno vzdala. Má psa, příbuzné, přátele a známé. Je jí dobře, jak říká, i když své sny samozřejmě pořád má. Malý domek ze zahrádkou, jen pro ni a jejího psa, to je to největší přání, bohužel těžko dosažitelné. Protože v tom inzerátu chybí ještě poznámka - velkorysá. A tady je ten problém. Kdo se dívá z venku, musí mít pocit, že by se, jak se říká, rozdala. Dobrá duše, která je ochotná každému pomoci. No a to je potom jasné, že na ten domek né a nezbývá. Všichni z její rodiny si už za její pomoci „postavili“, jen na ni ještě nedošlo. Taky to není tak „nutné“, je přeci sama – smutné, co?!
Sobci a vyžírkové, ale tetičku mají samozřejmě „všichni rádi“, dokud má a dává. Všichni kolem to vidí, jen ona ne. Vždy pro ně najde ospravedlnění a omluvu. Dobrota sama a skromná. Nejšt’astnější je, když může jít se svým krásným loveckým psem na procházku, kochá se přírodou, která ji dodává sílu a oživuje sny. A ta cesta kolem řeky je její oblíbená trasa, jen ti cyklisti ji trochu znervózňují. Jenže ta pohoda kolem, to stojí za to. Nejkrásněji je tu samozřejmě v létě, to se sem místní děti chodí koupat, a tak je tu veselo víc než dost.
A tady vlastně začíná ten příběh.
Den jako každý jiný, slunečné odpoledne, dva kluci vyvádějí ve vodě – idyla až do té doby, než se ozve zoufalý křik jednoho z nich. Toho druhého už chvílemi není moc vidět – topí se?  Dana nezaváhala ani chvilku, shodila boty a už je ve vodě, ale její pes je ještě rychlejší. Doplavali včas a společnými silami vytáhli klučíka na břeh. Nic moc se mu nestalo, ovšem pořádně se napil a ještě víc vyděsil. A jeho kamarád - ten vypadá skoro ještě hůř, celý se třese a jeho barva v obličeji je dost nazelenalá, nikdo by nevěřil, že ještě před chvíli vypadal opálený jako od moře. Oba mají asi tak osm let, a že se tady koupají tak sami, to se teda Daně ani trochu nelíbí. Když se všichni trochu uklidnili, začíná Dana vyzvídat a vytřepávat si vodu z vlasů.
„Co jste to tam vyváděli, vy hastrmani?“
„Já jsem uklouznul po kameni a napil jsem se a potom jsem měl najednou hrozný strach a nemohl jsem se postavit ani plavat,“ ozval se ten malý „utopenec“.
„A vy se tady smíte koupat - sami?“
Po chvíli se ozval ten druhý. „Nesmíme, my jsme doma řekli, že si tu budeme na břehu jen tak hrát.“
„Jo, ale šidit se nesmí. Co kdyby nešel zrovna nikdo kolem, víte, jak je to nebezpečné.“
„My už to neuděláme,“ ozvali se oba najednou.
„No to doufám, mokrá jsem už dost,“ žertovala a nechtěla jim nahnat ještě víc strachu, než mají, a tak začala pomalu: „No jak je, a jak se vlastně jmenujete, vy uličníci.“
No pomalu se klukům vrací barva, a jak je vidět, i řeč. 
„Já jsem Filip a tady to je Pét’a“, a už je na něm vidět, že mu okřává. A v tu chvíli mu taky došlo, že by měl poděkovat, jenže nevěděl jak, a tak začal koktat.
„Jé pani – hm – jak ji jenom oslovit - vy jste moc hodná, že jste mě vytáhla, moc vám děkuji, moc, jo a vašemu psovi taky“
„Dobře, dobře – rádo se stalo, já se jmenuji Dana a tohle je moje Stela,“ a něžně poplácala svou průvodkyni, která hned ožila, když uslyšela své jméno. Možná, že ji také těší, že na ní kluci mohou oči nechat, i když na hraní nemají ještě ani pomyšlení.
„Tak kluci, jde se domů a né abych slyšela, že vyvádíte nějaké hlouposti, trefíte sami, ne?“ rozhodla Dana, a už se těšila, až se převleče do suchého.
„Ale doma to musíte řict, i když se ti nic nestalo.“ Sama neměla chut‘ se do toho plést, „žalovat“, a nebo se předvádět jako zachránce.
Oba trochu zaváhali, ale slíbili, že to řeknou. Rozloučili se, ještě zamávali, a letěli domů.
 
Netrvalo to ani týden, kdy Dana a Stela na své procházce u řeky potkaly Filipa, tedy nepotkaly, on na ně čekal. Hned jak je uviděl, tak se rozzářil, jako sluníčko, a už z dálky jim mával a utíkal naproti.
„Ahoj Dano, už na vás čekám, můžu jít s vámi?“ Byl veselý a opravdu se radoval, že je vidí. Ta vystrašená a zmáčená postavička už byla v nedohlednu, ted‘ tu zářil pihovatý kluk s vlasy tak trochu do červena, no prostě – zrzek jak má být.
„Víš, já už bych přišel dřív,“ omlouval se, „ale měl jsem domácí vězení, naši se na mě zlobili.“
„No to se tedy nedivím, a co jinak, jak se ti daří, a kde je Pét’a.“
„Já jsem ted‘ sám, Pét’a je u babičky, a jeho maminka řekla, že prý vymýšlím jen samé lumpárny a aby si Pet’a se mnou nehrál, říkala. Jenže to není pravda, my to vymysleli oba dva. A jemu se stejně nic nestalo, to já se topil“, zdálo se, že je v tom trochu pýchy. Dana se v duchu usmála a raději to nekomentovala.
Ale Filip stejně nečekal na její odpověd‘, už se točil kolem Stely, která se nedala dvakrát pobízet, a tak se honili a skákali po louce, jako by se znali už celou věčnost. Bylo to krásné odpoledne, a když se museli rozloučit, vzpomněl si najednou Filip, že má od maminky vyřídit, že je Dana i se Stelou pozvaná na nedělní oběd a tatínek že pro ni dojede. Daně se dvakrát nechtělo, ale když viděla ty Filipovy loudivé oči, a když ji ujistil: „Nemusíš se ničeho bát, maminka moc dobře vaří,“
„No tak dobře,“ smála se, „tak já už se tedy nebojím,“ ale tatínkovi řekni, že my si se Stelou uděláme procházku.“ Ještě si nechala vysvětlit, kde že to vlastně bydlí a už spěchala domů. Filip za ní ještě křičel, že zítra zase přijde. Cestou si dělala tak trochu hlavu, jestli to neměla radši odříci. Ale proč ne, poznávat nové lidi, to měla odjakživa ráda, tak se uvidí, když ji sami zvou. Do neděle bylo ještě pár dnů a Filip ani jeden nevynechal, a tak se z nich tří stávali „dobří kamarádi“ a užili si plno legrace.
Když v neděli ráno uviděla Dana to krásné modré nebe, řekla si, že je to dobré znamení. Trochu nervózní a zvědavá. Krátce před polednem vyrazily, ještě koupila cestou květiny, protože příjít jen tak s prázdnou, to by nedokázala. Ulici našla snadno, tady v okolí se přece vyzná. Ta krásná vila jí ale vyrazila dech, a k tomu ta zahrada – pohádka. Zvonit ani nemusela, protože Filip ji už netrpělivě vyhlížel a hned ji táhnul dovnitř. „ Mami, tati – Dana je tady,“ vykřikoval.
„Ne tak nahlas,“ uklidňoval ho tatínek, vysoký sympat’ák, který se už objevil ve dveřích. Hned se taky představil – Tomáš Meier, a už při stisku jeho ruky měla Dana dobrý pocit, a tak navrhla hned tykání. Když se za ním přitočila usměvavá tvář maminky Věry, bylo jasné, že to bude příjemná společnost. Filipa se Stelou poslali zatím na zahradu, dvakrát pobízet je nemuseli. A když si připili na to seznámení, začali oba Daně děkovat a děkovat - až je musela zarazit s poznámkou, „to bylo přece samozřejmé.“ A aby odvedla řeč, začala z jiné strany.
„Úplně jsem nadšena vaším domem a samozřejmě zahradou, máte to tu moc pěkné. Tak trochu vám závidím, ale v dobrém, žádný strach. Víte, to je můj sen, domek se zahrádkou, ne tak velký jako váš, to bych nepotřebovala, mně by stačil docela, docela malinký,“ usmívala se tak trochu zasněně.
„No třeba se mi povede jednou vyhrát a potom by bylo rozhodnuto,“ ještě dodala.
Meierovi se na sebe zamyšleně podívali, až se Dana lekla, jestli je nějak neurazila.
To už ale Filip vykřikuje: „Co bude s tím obědem, vy nemáte hlad? Já hroznej.“
„A naše hlásná trouba už je tady. Ty až přijdeš jednou normálně - potichu, tak budu myslet, že tě někdo vyměnil,“ usmívá se táta, a je vidět, jak je rád, že má takového „živého“ potomka.
„Tak pojd’te radši, at‘ nám to dítě neumře,“ a Věra už je kormidluje do jídelny. Samozřejmě si dala práci s prostíráním, všechno je, jak má být. A když ještě přinesla všechny ty dobroty – nedá se nic vytknout.
„Věruško musím říci, že měl Filip víc než pravdu, vaříš báječně,“ musela Dana pochválit.
„Co ten náš kluk všechno navykládá,“ ozvala se Věra, ale bylo vidět, že ji to potěšilo. Po jídle si šli všichni sednout na zahradu, tedy „všichni“, Filip už zas lítal se Stelou. Do hovoru se nemusel nikdo nutit, bavili se tak nenuceně, jako by se znali už léta. Bylo to krásné odpoledne, které tak jako většina krásný okamžiků, rychle uteklo. Když se Dana rozhodla k odchodu, zdálo se to všem moc brzy, jenže ani příjemný host nemá zneužívat pohostinnosti, to si byla jistá.
„A já myslím, že by vůbec nevadilo, kdybychom tě ještě kousek doprovodili, at‘ se trochu protáhneme,“ navrhl Tomáš. Všichni souhlasili, a tak se šlo. Při loučení se domluvili, že se zase někdy sejdou, a Filip ji ujistil, že na ně zítra odpoledne zase počká. Príma rodina, škoda, že ne moje, rozumovala cestou domů Dana. Ale třeba nejsou ani tak super, jak to vypadá, utěšovala se. Musela se usmát, jak si to zjednodušuje. Měla toho plno na přemýšlení a bylo jí tak nějak hezky, už dlouho nezažila takovou rodinnou pohodu a také si uvědomila, že ani jednou nepřišla řeč na peníze. Tak oblíbené téma dnešní doby a hlavně „její rodiny“.
Lidi, které zase jednou ráda potká, zhodnotila nakonec a uzavřela téma Meierovi. Ale jen tak zapomenout nebo vynechat je tedy nemohla. Filip se stal jejich věrným průvodcem a během léta si ještě párkrát poseděli na zahradě nebo vyšli na procházku, všichni společně. Dana měla nejednou pocit, že k sobě už dávno patří.
 
Jednou večer, docela neočekávaně zazvonil telefon: „ Haló Dano, tady Tomáš, jak se máš co děláš, nechceš přijít na návštěvu,“ ani nečekal na odpověd‘ a už mluvil dál, „já pro tebe přijedu, máme takový nápad – třeba se ti bude taky líbit.“ Chvíli bylo ticho, jak Daně tím tempem vyrazil dech, ale potom se ozvala: „Myslíš ještě ted‘, k vám, to zní tajemně.“ Na druhé straně se ozval smích. „Nic se neboj, jak říká náš Filip, skoč do bot a já jsem tam za pár minut.“ Domluveno – uděláno. Po cestě nechtěl Tomáš nic prozradit, že to slíbil Věře, a tak byla Dana napnutá až do poslední chvíle.
„Filip už spí, stejně by ten divous jen rušil,“ vitala je Věra.
Pohodlně se posadili, káva už byla připravená. A Tomáš začal. „Víš, Dano, my ti nejen děkujeme za toho našeho kluka, ale ted‘ už nám to připadá, že nějak patříš do rodiny. No a tak jsme si mysleli, že ten domek, co jsme zdědili po babičce, by se ti třeba líbil. To je tak, my, jak vidíš, už dům máme, a tak jsme ten domek pronajali, jenže ta rodina se nějak rozrostla a ted‘ si našli něco většího.“
„Ale jsou to dva pěkné pokoje a kuchyň – a zahrádka,“ připojila tu praktickou část Věra.
A najednou bylo ticho, Dana měla pocit, že se jí to jenom zdá, nemůže se soutředit, neví co odpovědět. Že by se jí splnil její sen?
„My jsme tě zaskočili, vid‘. Nechceme tě do ničeho nutit, musíš si to prohlédnout a promyslet, to byl jenom nápad,“ nejistě se ozval Tomáš, když viděl Daniny rozpaky.
Ta se však začala usmívat a probírat. „To je od vás moc hezké, že na mě tak myslíte. Ta nabídka je nádherná, ale – budu to moci platit, jaké je nájemné?“
„Víš co, budeš platit to samé jako ted‘ za tvůj byt, to zvládneš, ne?“
No ted‘ se jí teprve udělaly kruhy před očima, že by měla takové štěstí?
Chtělo se jí smát i brečet najednou.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Pilgrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 04. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.