Nešťastná náhoda?

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Už několik let jezdila ráno do práce stejným vlakem, ve stejnou dobu, jako tolik jiných s ní. Všichni už se od vidění znali. A ne, to není tak docela pravda. Najednou objevila novou, zajímavou tvář. Nejdřív jezdil ve stejném vagonu, potom ve stejném oddělení a nakonec si sedal naproti ní. Ale ještě dlouho si hráli na to, že je to čistě náhoda. Nebyl to žádný princ z pohádky ani playboy, prostě normální sympatický chlap. No normální – nikdy si mužských nijak zvlášť nevšímala, ale tohle bylo něco jiného. Něčím ji lákal, vzrušoval. Dlouho pátrala, čím to asi je. A byly to oči, krásné, důvěryhodné, hnědé, plné tepla. Začala jim říkat korálkové. Pod jeho pohledem si připadala jako prvně zamilovaná patnáctka. Přistihla se, že na něj teď už myslí i během dne, a ráno se těší do vlaku. Ale to přece nejde, je „šťastně rozvedená“, a slíbila si přece, že chlapy nechce ani vidět.
A vůbec, domlouvala si, nebuď domýšlivá, třeba ho vůbec nezajímáš, a on si jen tak krátí dlouhou chvíli. Ale ať si to všechno vysvětlovala jak chtěla, zajímal ji čím dál víc. Má čekat, jestli začne on, anebo má něco podniknout sama? No ale lehké to nebude, za těch pár posledních let už nějak vyšla ze cviku. Připravovala se tak dlouho, až bylo pozdě. Přestal jezdit. Nejdřív si myslela, že má dovolenou, ale po měsíci to vzdala. No co, třeba je to protiva.
Ale líto jí to bylo, a tak si řekla, že si udělá radost a vyrazila po krámech. Musí to být něco super extra speciál. Tak se dostala do ráže, že se konto jen otřásalo. A ještě tady a potom a naposled botičky. A ty už nedostala – při placení zjistila, že jí chybí peněženka. Pravda, byla to tak trochu její vina, v tom opojení si zapomněla pořádně zapnout tašku, a to se někomu hodilo. No nazdar, to je pěkný malér – peněz tam moc nebylo, ale tři kreditní karty, občanka, lístek z čistírny…Co teď, zablokovat karty, ohlásit to na policii, občanka má čas. Číslo do banky je samosebou v peněžence a doma, takže nejdřív to ohlásit a potom rychle domů. Prodavačka u kasy jí poradila, aby došla na policii na hlavní nádraží, je to nejblíž a vyznají se, tam je takových věcí víc.

Cestou si připravovala řeč, jak to všechno krátce, výstižně a hlavně rychle vysvětlí. Když tam celá nervózní a roztřesená dorazila, posadili ji nejdřív do čekárny, kde se stačila trochu uklidnit. Ale dlouho jí ten klid nevydržel. Když se totiž otevřely protější dveře a prišel pro ni „vyšetřující“, udělalo se jí slabo. To je přece příčina jejího dnešního problému. To je ON. Ten to všechno zavinil, jenom kvůli němu dnes tak běhala po krámech jako pomatená. Svou výstižnou řeč okamžitě zapomněla a trčela tam jak hruška v poli. Ale zato zjistila, že se ještě umí červenat a téma k navázáni hovoru není potřeba hledat. Taky ho to překvapilo, ale dokázal to rychleji zvládnout a s úsměvem ji pozval dál. Když se posadila a napila trochu vody, začalo se jí pomalu „vracet“ vědomí. Zatímco přemýšlela, jak se má zachovat, začal se docela úředně vyptávat, proč je vlastně tady. Vzhledem k tomu, že psal na stroji všemi deseti, netrvalo dlouho, než musela vyplněný dotazník podepsat a vyslechnout ujištění, že doufá, že jí brzy bude moci říci víc. Měla pocit, že jí hrozně pomohl – i když toho vlastně zatím moc neudělal. A což teprve, když se začal usmívat a vzpomínat na jejich společné jízdy vlakem. To už se taky osmělila a zeptala, proč už nejezdí. Rodinné problémy, zněla odpověď. Tak a je to – jako by ji píchnul. Asi na ní bylo to zklamání vidět, protože se pobaveně usmál a upřesnil to: “Rozvod a stěhování a všechno co k tomu patří. A taky zas jezdím autem.” Dušička jí poskočila a zároveň se lekla, že to JUPÍÍÍ bylo jistě i slyšet. Ale teď už jí to bylo jedno, dokonce zapomněla na všechny své výhrady vůči mužům. Chtěla by si s ním povídat celé hodiny, byl jí čím dál sympatičtější, ale ty karty – na kontě toho tak moc nemá, ale aby jí to ještě někdo vyčistil… Musí rychle domů.
“Takže, NASHLEDANOU ???”
“Jo jistě, zavolat musíte co nejrychleji, a já mám za deset minut padla, jestli chcete, odvezu vás“.
Chtěla, dokonce hodně. A když na něj potom těch deset minut čekala, napadlo ji, že to odpoledne přece nebylo tak hrozné. O něco sice přišla, ale třeba něco našla – KORÁLKOVÉ OČI – třeba.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 12. 2006.