Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (32)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (32) |
| Jan vypráví – Hořká nevědomost – Bojím se davu – Lidé na vozíku – Už zase venku prší Ten muž mne zaujal od prvního okamžiku. Seděl na lavičce poblíž bývalého nádraží a ťukal prstem do popraskaného opěradla, ve kterém byl vyryt neslušný obrazec a hákový kříž. „Mohu si k vám přisednout?“ „Proč ne?“ odpověděl a udělal mi místo vedle sebe. Nejlépe lidi sbližují společné starosti. Vyprávění o nemocích a o špatné době je nastartováním rozhovoru. „Sportem ke zdraví,“ pronesl jsem unaveně a zakroutil jsem hrudníkem, abych uvolnil zaseklé plotýnky. „Já jsem sport vždycky nenáviděl,“ začal vyprávět. Mohlo mu být kolem osmdesáti let. „Celej život jsem se staral a starám jen o sebe. Do úřadu ve Vršovicích jsem to měl dva kilometry, a to mě stačilo.“ Když viděl, že naslouchám, pokračoval: „Život mi utekl jako voda. Samá starost a samé nemoci.“ „Byl jste často nemocen?“ „Ne. Nikdy! Ale lidi kolem mě. Sestra pořád kašlala, a protože jsme žili v jednom bytě, pořád mě ten její kašel budil.“ Muž se podrbal na šedivé hlavě a ohmatal si velkou bradavici na nose. „Rušil mě ten její kašel. Sbíral jsem jízdenky na tramvaj. Nekonečná práce. Řadil jsem je podle dat a podle hodin jízdy. Pořád lupu u očí, a proto mám teď silné brýle.“ „Už je nesbíráte?“ „Ne. Dělal jsem to třicet šest let a teď jsem dal celou sbírku do sběru.“ „Mohl jste je dát vnoučatům,“ řekl jsem nesměle. „Nikdy jsem vnoučata a tím i děti nechtěl! Proto jsem se rozešel se svou snoubenkou. Chodil jsem s ní  dvacet let. Ve čtyřiceti se zbláznila a chtěla děti. A ještě se chtěla, představte si, vdávat.“ Vyndal z kapsy vánočku zabalenou v novinách a nabízel mi. Poděkoval jsem. Hodlal jsem vykročit na cestu k metru. Ten muž mne zřejmě nechtěl ztratit. Znovu jsem usedl. „Já se jmenuju Jan. Celej život se hádám se sestrou Věrou, co se mnou bydlí. Pokaždý, když přijde z kostela, zapálí svíčky u obrázku sv. Tomáše a nechá je hořet do vyhoření. Jednou vyhoříme. Viděl jsem to v biografu.“ „Chodíte rád do kina?“ „Ne. Byl jsem tam jednou nebo dvakrát v životě. Biograf jsou lži. »Režizér« si něco vymyslí, a ty herci hrajou šašky a napodobujou cizí životy. Radši se dívám z okna do ulice. Bydlíme se sestrou ve starým činžáku. Psy a kočky nenávidím!“ „Víte, kdo je náš prezident?“ napadlo mne se zeptat. „Václav Havel a brzy bude jinej. Končí mu prezidentování. Sestra mi to říkala. Vyndavá sousedům z kasliku noviny, přečte je a šoupne je zpátky. Za ušetřený peníze za noviny si kupuje svíčky. A taky šetří. Nemáme ale nic. Sestra všechno dává do kasiček na kostel.“ „Jaké jste měl povolání?“ tiše jsem se zeptal. „Byl jsem na úřadě ve vrátnici. Okolo mě procházelo hodně lidí a v různejch dobách. Jednou si říkali bratře, jindy pane, pak zase soudruhu, potom zase bratře a furt to byli ti samí.“ „Jste šťastný?“ „Co je to štěstí? Radost? Z čeho? Za každou radostí přijde opak. Když nic od života nevyžadujete, nic vám nedá a nic vás nepřekvapí. Co vy děláte? Vypadáte divně.“ „Chodím po světě a dívám se.“ Zadíval se na mě a neustále kýval hlavou sem a tam. „Všechno, co děláme, je jen proto, abychom vyplnili dobu, než zemřeme.“ Vstal jsem a odcházel k metru. Volal za mnou: „Když budete chtít, udělám vám koráb ze sirek!“ V metru k Muzeu jsem přemýšlel, proč mi chtěl dělat koráb ze sirek. Nemám rád nevyjasněné otázky. U sv. Václava vášnivě vykřikoval nějaký vousáč. Vypadal, jako by vylezl z kurníku od slepic. Přistoupil jsem blíže. Opravdu měl na klopě peříčko. „Takhle začínají revoluce,“ ukazoval muž v kožené bundě na mladé lidi, kteří tleskali. Ukázal na obrněné transportéry nahoře u Rádia Svobodná Evropa a ušklíbl se: „Sranda, co? To je pro turisty! Aby měli co fotit.“ Téměř jsem utíkal směrem k Lucerně. Nechtěl jsem nic slyšet. Zdálo se mi, že jsem to už všechno někdy prožil. Poručil jsem si velké kakao a bábovku s marmeládou. Začínám mít deprese z hluku a z velkého seskupení lidí. Skandovali, že chtějí být nezávislí. Potom založí stranu a jsou závislí. A závislost na čemkoli je závislostí. Ať je to politika, alkohol, drogy, kouření nebo přežírání. Stále se mnou jde ten ošklivý pocit, že dojde k hromadnému násilí. Nesnáším zvuk pochodových písní, skandování hesel, nemám rád ohňostroje a opilé nadšence na Staroměstském náměstí, líbání o Silvestrech a ožralé zpovídání přátel, kteří vás druhý den nepozdraví. Nemám rád ty, jenží se mne snaží zatáhnout do svých projektů kariérních koryt. Nesnáším politické radily a vševědátory, nemám rád zbohatlické chudáky, kteří vám koupí pivo a rozhlašují, že vás zachránili před sebevraždou. Nemám rád zamindrákované vlezdoprdelníky, kteří chválí a přitom jim v očích kvasí závist a pohrdání. Jsem stárnoucí romantik, který poznal, že nestačí pochopit vše kolem sebe, ani kdyby žil ještě dva životy. Stále víc mne to vábí do ústraní, stále více vidím, že nalézt opravdové přátelství a sám jej dávat, je neskonale těžký úkol. Na základě zkušeností je život rybník plný nedůvěry. Pokaždé, když se vracím z míst, kde jsem hrál pro nemocné děti, schoulím se do sebe a lituji, že jsem bezmocný. Na malé zahradě pod Dětskou nemocnicí v Motole, hoří indiánský táborák. Přichází ke mně malý kluk s ovázanou rukou: „Pane, prosím vás nevíte, kde najdu pána, který má na tričku orlí péro?“ Ten kluk je hodně nemocný, a přesto je cele ponořen do indiánské hry. Slyším kluky a holky, jak se baví o chemoterapii. Dívám se s úctou na pořadatele této humanitární akce časopisu Western World. Nad jedním slunečným dnem, kdy děti na několik hodin opouštějí své pokoje, se zvedá oprýskaná, nevlídná budova čekající na opravu. Děti se vracejí k sestrám a lékařům, do vyšetřoven a sálů, kde blikají přístroje a někde za okny září světélko naděje. Asi osmiletá pacientka mi ukazovala obrázek s čápem na komíně. „To jsem namalovala mamince, dědo,“ říkala mi vážně a já měl radost, že jsem dědek. „Až si tenhle obrázek bude jednou moje maminka prohlížet, možná tu nebudu a maminka si na mě vzpomene.“ „Přijdete sem ještě někdy?“ ptá se mne kluk, který hledal orlí pero. „Přijdu, určitě přijdu.“ Slibuji a modlím se v duchu, aby se děti uzdravily. Nad sídlištěm přelétávají letadla letící s pasažéry do jižních krajin. Zbavuji se všeho „nechutenství“ k době, která nás semílá jako špatné zrno v neopravitelných mlýnech. Počítám kapky deště. Začínáme laskáním, plenami, matčiným mlékem a končíme samotou, – krabicí s léky a bednou ohmataných fotografií. Není přátelství a radost jen výsadou mládí? Je noc a římsa odráží plechový kankán dešťových kapek. Vím, že bych myslel stejně všude na světě. V Torontu, Chicagu, na Thassosu, na Krétě, v Sydney, ve Vídni, v Salzburku, v Mnichově, tak jako tady v kraji zemřelých dolů a hutí. V kraji, odkud není daleko k řece Berounce, kde jsem miloval, bláznil, hrál v hospodách a hledal odpověď na smysl života. V obrazech z plamenů táboráku. Jak je naivní ta mladá věta: „MÁM DOST ČASU!“ Zavírám oči u polorozpadlého kříže na okraji rozdělovského lesa. Nad Horkou zpívají ptáci. Vidím děti Keltů choulící se v kůžích u pecí, kde se taví bronz. Pod nohou tuším, cítím, vnímám kostry našich praobyvatel. Neznali internet, auta, televize, noviny, reklamní letáky, zboží v igelitu. Žili, protože je Bůh stvořil, měli táty, mámy, bratry a sestry. Ty stromy, které šumí nad jejich mohylovými hroby tichou píseň, jsou dávno jiné. Ale vypráví stejně. O věčně krásném kabaretu života, kde se šaškové smějí a pláčí. Zítra jdeme s Jarmilou k její mamince. Jarmila ji vykoupe, ostříhá nehty a nakoupí potraviny. Bývala to krásná Marta. Je jí osmdesát tři let. Žena mého tchána Bogana, trampa tělem i duší. Odjíždíme směrem k Radotínu. Pecharovi, vozíčkáři, nás přivítají ve svém domečku u bublajícího potůčku. Nevzdychají! Nestěžují si na trpký osud! Jsou to stateční lidé. Před čtyřmi lety se otevřely dveře na pokoji, kde jsem ležel po operaci srdce. „Ahoj, Pepíku,“ volal na mne Oldřich Pechar a vozík zaparkoval u mé postele. Pučmelouni, jak jim přátelé říkají, navštívili i křty mých knih. V Klubu Lávka Novotného byli u pódia. Oldřich, který je inženýrem, ač o tom nemluví, byl na svém doživotním vozíku a poslouchal mé nesouvislé vítání hostů. Měl jsem radost a mám ji stále, že Pučmelouni patří k mým přátelům. Jsou pro mne víc než slavní generálové, politici, umělci a sportovci. U táboráku na jejich zahradě se schází dobří lidé. Trampové, kamarádi, přátelé. U nich věřím, že slušný člověk ještě žije. „Z těch lidí si ber příklad, když začneš fňukat, že tě někde zabolí jizva!“ říkám si pokaždé. Nad námi přístřešek a my uvelebeni ve starých židlích, dívali jsme se na neustávající déšť. Věra Pecharová odjela a přivezla nám kafáče kávy. Deštivá nálada Už zase venku prší a nepřestává lejt To asi Pán Bůh v legraci začal nám okna mejt Abysme taky koukli do světa ze svejch smůl Pozval nás k sobě na hvězdy, nabíd’ chleba a sůl A tak jsme se ho zeptali, jestli nám dovolí Opustit aspoň na chvíli slzavý údolí A pak jsme pro něj zpívali a déšť si zpátky vzal Na zemi pustil sluníčko a bláznivě se smál Na nebi mračna letí Tak jako letí čas Země nám sbohem dává A stárne každej z nás Už zase venku prší a nepřestává lejt To asi Pán Bůh v legraci začal nám okna mejt Jako by radu dával a chtěl nám lidem říct Na zemi jste jen chvíli, mějte se rádi víc Jiří Kadeřábek tenhle můj text zhudebnil pro Gospeltime party Zuzany Stirské. Recitoval jsem tuhle budoucí píseň u Pučmelounů. Netušili jsme, že za několik málo měsíců bude déšť nositelem nejen zkázy a trápení, ale i sítem, které vytřídí lidskou vzájemnost, lidskou lhostejnost, slabost a statečnost… Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Karel Šíp |
 |
Milan Markovič |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Stanislav Motl |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |