Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (26)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ (26) |
Nemilé překvapení - Ríša se diví - Všechno končí v márnici Kornelie se stala zamlklou ženskou. Mrzelo mě to, protože jsem jí rád poslouchal, když mluvila. I když říkala někdy voloviny, její hlas mě uklidňoval. Nedovedl jsem se na ni zlobit ani celej den. V pátek jsem našel na stole pod žehličkou dopis. Zpočátku jsem si myslel, že si Kornelie ze mě udělala legraci. EMANE, MUSIM JÍT BYDLET K LITEROVI. JE TO NUTNÝ ALE VRÁTIM SE AŽ PŘÍDE ČAS. MARIAN VLČEK ŘÍKAL ŽES V HOSPODĚ ŘÍKAL ŽE JSEM HLOUPÁ A NEPOŘÁDNÁ, ŽE SE MNOU ŽIJEŠ JEN ZE SOUCITU. NEVIM JESTLI TO JE PRAVDA. LITERA SI ZASLOUŽÍ SOUCIT. KORNELIE, tvá žena. Sedl jsem si na lavici a roztřásly se mi ruce. Chtělo se mi zuřit a brečet. Nakonec jsem si uvařil kafe. Nebylo dobrý jako od Kornelie, ale říkal jsem si, že je lepší. V duchu jsem jí nadával, že je coura a ještě horší jména, ale večer se mi začalo stýskat. Nespal jsem celou noc. To se mi ještě nestalo. Vůbec jsem to nečekal. Vzpomněl jsem si na slova Hamši o sopce. Já byl ta chatrč. Vůbec jsem nejedl. Opustit starýho člověka, to je hodně špatný. Po tolika létech. Rozkřiklo se to po celejch Tumlovicích. Styděl jsem se chodit ven. Lidi maji radost z cizí bolesti. Když není utrpení u nich, je to pro ně estráda. Proto všichní kupujou noviny, kde se píše o malérech a neštěstí. Maji radost, že to není u nich. Nevědí, že to může přijít ke všem a přes noc. Jako u mě. Klimešová mi řekla, nakloněná těma svejma velkejma prsama přes hradbu: „Copak dělá paní? Jela do lázní?“ Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co mám říct. Klimeška mlela dál: „Já, že včera jsem vaši pani viděla se starým Literou, tím obšourníkem, v tom jeho ruským cedníku. Na střeše vezli peřinu a dva kufry.“ Otočil jsem se a šel jsem domů. Nikdy jsem tohle ještě nezažil a nevěděl jsem, co mám říkat. Mně nevadili zlí lidi a pomluvy, ale chyběla mi Kornelie. Guláš jsem připálil. V duchu jsem viděl, jak Kornelie jede s tím chlápkem v Moskviči a smějou se mi. Taky mě mrzelo, že fotograf Vlček vyprávěl takový věci. Nikdy jsem nic špatnýho o svý ženě neřekl. Tohle se přece nedělá. Nakupovat jsem chodil do Bloumova. Tam mě tolik nepomlouvali. Do hospody jsem už nemoh‘ jít. Jak jsem vešel, koukali se do půllitrů a uchechtávali se. Za tejden přišel pohled. Pošťák Přenosil ho trochu opilej ztratil, a tak než jsem ho dostal, znaly ten pohled celý Tumlovice! Pohled byl omakanej a drbna Kučírková si ho opsala. Já ho čet‘ několikrát a tekly mi slzy. Styděl jsem se za ně. Lidi, který jsou narozený v rybách jsou prej citlivý. A já byl sedmýho března a to v rybách je. Proč to Kornelie napsala na pohled jsem netušil. Přenosil říkal, že to bylo v obálce, ale rozlepený. - EMANE, mám se jako v ráji. Neměj vo mě starost. Starám se o Literu. Má malej domek. Mám kozy, slepice a králíky. Nejez špek a krm Levou a Pravou - a králíky a slepice. Tvá Kornelie. - Nevěděl jsem co si mám o tom pohledu myslet. Na známce bylo razítko RAKOVNÍK a na pohledu obrázek KARLOVY VARY. Nějakej jelen ve vařící vodě. Proč utekla? Opakoval jsem si nahlas. Kozy tady měla, králíky a slepice taky. Namazal jsem si chleba máslem a k tomu pil zvětralý pivo. Okolo mě bylo takový divný ticho. Člověk celej život staví dům, a když je hotovej, tak přijde nějakej vítr a dům je v troskách. Přiznám se, že jsem se zlobil i na Pána Boha. Nakonec jsem si řekl, že on za nic nemůže. Lidi na něj sváději i to, co sami zavinili. Je snadný najít někoho, komu nadávat. Na vrata zabouchal Marian Vlček. Než jsem se stačil zeptat, co chce, rychle zacvakal foťákem a vyfotografoval mě proti mý vůli. Díval se do toho aparátu a jízlivě se ptal: „Je vám hodně smutno, pane Rákos?“ „Do toho nikomu přece nic není,“ bránil jsem se. Nenechal si říct a pořád cvakal. „Proč to děláte?“ ptal jsem se ho. „Pomluvil jste mě a nasadil mý ženě brouky do hlavy!“ „Vím všechno, pane Rákos, ale chápejte. Umění je umění! Dneska jsou slavný jen trháky. Šupy! Maléry! Tragédie! Vraždy! Neštěstí! Lidi to chtěji. Potřebuju obeslat mezinárodní výstavu v Amsterodamu "Trápení chudého člověka". A vy jste ten pravej typ!“ Potom Vlček odjel a mě připomněl hyenu, která se pase na zdechlinách. Připadal jsem si jako ta anglická Dajána. Venku vykoukl měsíc a já bych přísahal, že si sedl ke mně do světnice. Měl jsem zhasnutý světlo a on seděl se mnou u stolu. Byl hrozně starej a modrej jako zástěra Kornelie. Ten měsíc měl oči, nos, pusu, ale neměl uši. Byl na obloze připíchnutej napínáčkem. Prodal jsem králíky, nechal jsem si jen jednoho a kozy. Někdo zavolal na linku Pomoc nemohoucím a přišla ke mně jedna studená baba. Chtěla mi dávat lekce, jak žít v samotě. Vyhodil jsem ji a celý Tumlovice si vyprávěly, že jsem zpustnul. To je přece jen moje věc, jestli zemřu hladem nebo žalem. Nechal jsem si narůst vlasy a vzádu je svázal do uzlu. Po Ríšovi jsem našel nahoře v domě starý džíny a nosil jsem je. Byly roztrhaný, koukaly mi kolena a mně to bylo fuk. „Nepudete s námi na TECHNO ?“ zval mě Valibuk. Divný bylo, že to myslel vážně a od tý doby, co odešla Kornelie, mě zdravil a jednou mi nes‘ tašku s Dobrejma vodama až z Bloumova. Když jsem mu dával dvacetikorunu, uraženě mi odstrčil ruku a káravě řekl: „Vy, ta stará generace, si myslíte, že všechno se dělá kvůli prachum. Já na ně kálím.“ Nečekal jsem, že nastanou další komplikace. V sobotu přivezli Ríšu. „Kdepak je teta Kornelie?“ volala Zuzana místo pozdravu. Můj nevlastní bratr Robert nacouval na trávnik se svým chrajzlérem a ani mě nepozdravil. Nevěděl jsem, co mám říct. Přišoural se k nám Ríša a dal mi pusu na tvář. Bylo vidět, že má radost, že je u nás. Zuzana číhavě čekala na mou odpověď. „Je na dovolený,“ vyhrkl jsem, „za odměnu.“ „Za odměnu?“ ozval se překvapeně Robert. Hlava mi pracovala k prasknutí. „Jó, za odměnu. Zachránila dítě z rybníka. Pětiletý.“ Ríša ožil a vykulil oči. „Vždyť neuměla teta plavat!“ „Naučila se, když k němu plavala,“ koktal jsem. Zuzana si znechuceně prohlížela nepořádek. Nastalo mlčení. Chyběla tu holt Kornelie. Vyprávěli, že v Praze jsou divný poměry. „Chtěli jsme letět do Londýna, pro mé boty na ples finančníků a tady Roberta nepustila anglická pasová kontrola.“ „Proč?“ zeptal jsem se, i když mě to nezajímalo. Zuzana se rozčílila: „Měl před půlrokem žloutenku, hrozně zažloutl a vypadal jako barevnej!“ „Měl se napudrovat,“ utrousil Ríša. Dostal hned pohlavek a smutně svěsil hlavu. Byl to už mužskej a těm se pohlavky nemaji dávat. Pořád jsem nechápal, proč přijeli. Robert otevřel vodku a dal mi skleničku. Vůbec mi to nechutnalo, ale začal jsem ztrácet takovou tu tíseň, co se mnou v poslední době bydlela. „A kde vlastně Kornelie je, za tu odměnu?“ nedala si pokoj Zuzana. Po tý vodce jsem neměl tolik potíží, vymyslet si nějakou lež. „Ale někde u Rakovníka! V nějakým hotelu!“ „Jak se ten hotel jmenuje?“ otravovala dál Zuzana. „Litera,“ vyhrkl jsem to špatný jméno. „To je asi od tiskáren,“ přikývl Robert. Potom přinesla Zuzana uzenky, salám, rohlíky, a olivy. Jedli jsme a vodka se dopila. Poznal jsem, že z nešťastnejch lidí se stanou alkoholíci a vožungři snadno. Když jsem čůral na zahradě na hrušku, viděl jsem Žofinku Pikartovic, jak leze po žebřiku k Ríšovi do okna. Byl jsem za stromem a mlčel jsem. „Ať se ti nic nestane, lásko moje jediná,“ šeptal z okna ten kluk mizerná. Netušil jsem, že umí takhle mluvit. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem takový slova říkal já. Měl jsem mokrou tvář a nepršelo. Ani kapka. Ozvala se rána, jako když padl cement na prkennou podlahu. Byl to můj nevlastní brácha. Padl na dveře a ty se otevřely. Zuzana ho zvedla za mojí pomoci a dali jsme ho na gauč. Tý vodky bylo moc. Zuzana si nalila z nový láhve a vylezla na stůl. Začala se svlíkat. A tak jsem pochopil, že se živí v Praze jako ta striptýrka. Byla rovná jako žehlicí prkno a já nechápal, jak to může diváky bavit. To má Kornelie vypadala líp. Zuzana se kroutila jako had. Robert vstal, zamotal se a podal svý ženě smeták. Zuzana po něm sjížděla nahoru a dolu jako malí klucí, když sjíždějí po zábradlí. Robert sebral můj klobouk a obcházel s ním hosty, který nikde nebyli. Rychle jsem stáhl roletu aby nebylo vidět do světnice. „Emane, s tímhle vydělám za večer tolik, co ty máš penze za dva měsíce!“ křičela na mě Zuzana. „Roberte,“ divil jsem se, „ty jí tohle dovoluješ?“ Ušklíbl se a říhnul: „Emane, chápej už konečně, že máme tržní hospodářství. Trh si sám udělá pravidla! Chápej, za minulou morálkou je tlustá silná čára!“ Tak jsem pochopil, že Zuzana v žádný cestovce nikdy nebyla a živila se tělem. Bylo mi líto Ríši. „Co vlastně tady oslavujeme,“ zeptal jsem se, když Zuzana skončila, protože to se mnou nic nedělalo. „Jé“ vyjekla, „ani jsme ti neřekli, že Robert byl vyznamenanej jako nejlepší redaktor časopisu Potopa, za knihu Existence morální devalvace populační generace. Dostal na ni stipendium a grand od ministra kultury.“ Podala mi z tašky silnej svazek a Robert mi ji podepsal. Usnul jsem v kuchyni. Po půlnoci mě někdo přikryl dekou. Zdálo se mi, že to byla holka Pikartovic. „Děkuju, Končo,“ zamumlal jsem. To, co se stalo ráno bylo tak silný na mojí hlavu, že jsem se bál, aby se mi nerozletěla. Zprvu jsem si myslel, že to jsou halucinace z tý vodky. Ale byla to skutečnost. Na dvorku u stolku s novým ubrusem, stála konvice s kafem a vedle na talíři několik chlebů namazaných máslem. Zuzana popíjela kafíčko, Ríša pořádal topinky, a vedle něj, hrůza, seděla moje Kornelie. Jakoby nikdy neodešla. „To je dost, že vstáváš,“ napomenula mě s úsměvem Kornelie, „vem‘ si chleba a kafe.“ Ve mně probíhaly nepochopitelný myšlenky. „Co říct?“ říkal jsem si a nic jsem nevymyslel. „Kde je Robert?“ zeptal jsem se, abych zakryl svůj zmatek. „Tady jsem, ozvalo se za mnou. Robert, oholen a v růžový náladě vyšel ze dveří s knížkou, kterou hrdě ukazoval Kornelii. „Píše mu péro“, zasmála se Zuzana. „Má talent, a hlavně mě. Když jsem udělala na křtu tý jeho knížky striptýz, knihkupcí vzali tisíc výtisků, protože mysleli, že tam bude nějaký porno!“ Ríša zakroutil hlavou, podíval se na svou mámu nějak podivně a odešel. Topinky nechal bejt. To bylo hodně vzácný. „Jaká byla dovolená?“ ptal se Kornelie Robert. Čekal jsem, co Kornelie odpoví. Ani jsem nedejchal. Kornelie se napila kafe, a klidně povídala: „Pěkná dovolená. Ráno procházky, snídaně, oběd, večeře, a potom jsme spali.“ Nerozuměl jsem ničemu. Kornelie se mýmu pohledu vyhýbala. Robert, Zuzana a Ríša odjeli hned po obědě. Než odjeli, ptali se, jestli bysme neprodali tu naší chalupu. Řekli jsme s Kornelií jako najednou, že ne! Žofinka mávala od vrátek a Ríša měl nos na skle. Jako vždycky. Auto zmizelo v zatáčce a já zůstal s Kornelií sám. Neřekl jsem o ničem ani slovo. Uvařila mi ještě kafe a já si všímnul, že je všude uklizíno. Jediný, co řekla, že když má člověk na kahánku, že nesmí bejt sám. Nepochopil jsem to. Všechny věty, který jsem si připravoval, jsem zapomněl. Pošťák Přenosil přivezl za dva dni noviny. Kornelie je přečetla první a pak mi je podala. Nevěřil jsem svým očím. Poléval mě pot a třásla se mnou zimnice. -Hrdinný čin staré ženy! Ač neplavkyně, skočila sedmdesátiletá Kornelie Rákosová do hlubokých vln rybníka Čertík a zachránila pětileté děcko, které vytáhla po usilovném boji s přírodním vodním živlem na břeh. Odměnou za tento příkladný čin hodný následování, dostala Kornelie Rákosová týdenní pobyt v hotelu LITERA u Rakovníka. Tumlovičtí občané mohou být hrdi na tuto statečnou ženu. Za redakci POTOPA - Robert Rákos. Kornelie neřekla ani slovo. Přemýšlela. Drbala Levou a Pravou na vemenech a pořád mlčela. Potom zavřela kozy a ozvala se. „Emane, pojedeme do Rakovníka! Pikart nás tam doveze! Taxi zaplatíme. Přivezu si věci. A všechno ti vysvětlím. Adolf Pikart nás vzal do taxíku a na nic se neptal. Jen Klimeška koukala z okna a Ječmenová na mě dělala velký parohy. V duchu ve mně zuřil boj. Co mu asi řeknu? Zbít ho, nebo žalovat? Tohle vůbec neumím a vždycky jsem se soudů a hádek bál. Někdo se na mě špatně podívá a mě to mrzí několik dní. Mstít se neumim. Pak jsem usnul, jak se to auto kolíbalo a taky z tý kocoviny po vodce. Probudilo mě škubnutí auta a klakson. Stáli jsme u malýho domečku. V zahrádce byl sádrovej hrad Křivoklát a střecha byla zalátaná záplatama. Bída koukala z oken. Ze dveří vyšla stará unavená postava. Byla to žena Litery Lucie. „Dobrý den, paní Rákosová, dobrý den, pane Rákosi, dobrý den, pane šofére!“ všechny nás slušně pozdravila. Pozvala nás do bytu. U obrázku starýho nemravy Litery plápolala svíce. Nalila nám z konvice šípkovej čaj a sedli jsme si kolem odřenýho stolu. V rohu jsem poznal sbalený věci mý ženy. Měl jsem vztek a vůbec jsem nevěděl, jak se mám chovat. „Je to od vás ohromně hezký a Pán Bůh vám to přičte k dobru, pane Rákos.“ „Co?“ zeptal jsem se Literový. Pohladila mi ruku. „Že jste dovolil svý ženě, aby mohla být u mýho manžela. Měl jí rád celej život. Já o tom věděla. Bylo to jeho velký přání. Ale teď už to můžu říct. Miloval vaší ženu.“ „Proč to můžete říct až teď?“ nechápal jsem. Literová zaslzela: „No, teď, když je v márnici.“ Literová obejmula mou ženu a nazvala jí velkodušnou a ušlechtilou ženou. Potom předala mé Kornelii obálku. Žena jí otevřela a četla dopis: - Pane Rákos, za to, že vaše čistá žena pomáhala mé ženě v mé těžké nemoci, že se o mne starala, ačkoli jsem ji v mládí ublížil, dovolte, abych vám dal trochu peněz. Řeknu o vás tam nahoře. Ať poznaji, že všichni lidé nejsou hajzlové! Ferdinand Litera v.r. - Adolf Pikart si nevzal od nás ani korunu. V Tumlovicích nám řekl před domem: „Nic si z toho nedělejte. Lidi byli a jsou blbí! A budou!“ Kornelie rozsvítila svíčku. Otevřeli jsme si obyčejný pivo a místo hudby jsme poslouchali bubnování deště. „Já jsem to nikdy Vlčkovi neříkal, že jsi hloupá a tak...“ řekl jsem tiše. „Já to vím, Emane. Ale ty bys mě jinak nepustil!“ Kornelie zmlkla a otevřela obálku od Litery. Vyndala deset pětitisícovek. Nevěřil jsem, že dobře vidím. Ne, že by mě ty peníze zajímaly, ale nevěděl jsem, co s nima. Celou noc jsem myslel na ty peníze. Nechápal jsem taky, proč koupila tak velký kufry. A tak jsem se zeptal. Kornelie úplně klidně odpověděla: „Objednala jsem v cestovní kanceláři v Bloumově zájezd pro dva. Do Řecka! Na ostrov Kréta, nebo jak se to jmenuje.“ Nemoh‘ jsem ani odpovědět. Tak jsem se lek‘. V životě jsme nebyli s Kornelií nikde. Nejdál na Moravě u Ládínka. A teď, Kréta. „Víš, jak tam dlouho bude trvat cesta vlakem?“ Kornelie se na mě přezíravě podívala; „Je to ostrov! Tam vlak nejezdí. Tam poletíme letadlem!“ Vyschlo mě v krku a tak jsem si nalil francovku na cukr a polknul jsem. Udělalo se mi i slabo. Nohy mě nechtěly nést. Sedl jsem si na židli a v duchu jsem se viděl, jak letím nad mořem, nad horama a dávím do pytlíku. „Musíme tam taky jet, protože Ríša a Žofinka sháněji džíny do zvonu.“ „Do jakýho zvonu?“ ptal jsem se. „Nó, ne do kostelního, do zvonu. Kalhoty jsou dole široký u kotníků a tomu se říká, do zvonu.“ Nevěděl jsem, co říct. Měl jsem strach ze změny. Kornelie to určitě poznala. „Neboj, Emane, my se neztratíme. Všude jsou lidi! Všude jsou domy, ve kterejch lidi bydleji. Určitě tam maj‘ květiny, chleba, vodu, a šaty jako my. A mají kolem dokola moře. My ho nemáme. Praotec Čech ho nenašel. Budeme se koupat a přestanou tě bolet kolena! Mě taky.“ Kornelie je podivnej tvor. Asi jako každá ženská. I když udělá blbost, nikdy to nepřizná. „Spálila jsi rejži,“ říkám jí a ona: „Nespálila, Emánku, jen se chytla od spodu.“ „Fakt si jí připálila,“ dál jí vlídně říkám. „Nespálila,“ rozčílí se žena, „jen je trochu dohněda!“ Nakonec se rozbrečí a křičí, že na ní hledám mouchy. Když řeknu: „Vod toho jsou mucholapky,“ zmlkne a začne utírat prach, kterej tam neni. Když nechám na chvíli před sebou stát talíř s jídlem a přemejšlim, nebo dělám něco jinýho, hned nabádá: „Já se s tím jídlem dělám a ty to necháš vystydnout!“ Nikdy nepřizná, že přesolila guláš, nebo rozvařila rejži. Někdy si myslim, že jídlo nebylo stvořený na jezení, ale na hádání. Před rokem posypala krupicovou kaši místo kakaem paprikou a do očí mi tvrdila, že je to dobrý proti skleróze. Jedla to a dělala, že jí to chutná. Druhej den byla šestkrát v kadibudce a říkala, že tam luští křížovku. Mně vyčítá, že když něco rozbiju, hned to svádim na ní. Musim uznat, že je to pravda. Když nemůžu najít klíče, hned se jí ptám, kam je schovala. Nakonec je najdu ve vlastní kapse. Včera se mi ptala, co je to vlastně domov. A já jí řek: „Domov je všude tam, kde si můžeš nahlas uprdnout!“ Mlčela, kroutila hlavou a pak se rozesmála. Když se lidi smějou, tak jsou hezčí. Tak jsem se smál taky. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jiří Suchý | |
Zdeněk Pošíval | |
Milan Lasica | |
Josef Fousek | |
Jiří Menzel | |
Karel Šíp | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Jan Vodňanský |