Vzkaz Ypsilonce

Nedávno jsem vzpomenul, žel, asi jako jediný, nedožitého jubilea jednoho z nedoceněných libereckých občanů – středoškolského profesora Václava Bahníka, překladatele, latináře a víc než učitele italštiny - nezapomenutelného pedagoga. Jednoho z těch, který napomohl na svět inscenaci „Michelangelo Buonarroti“ rovněž jubilujícího studia, slavné liberecké Ypsilonky, v jejímž čele stál i tehdy Jan Schmid, režisér představení o významném renesančním umělci a vynálezci. Tenkrát režisér Schmid řekl, že vlastně nešlo o hru v pravém slova smyslu, ale o autorskou inscenaci, postavenou na tvořivé práci kolektivu, na oné metodě, která libereckou scénu Ypsilonku tolik proslavila.
Hra, jako monolit postavený slavné postavě, kvádr, ze kterého herci odtrhávali – odebírali kus po kuse stavební materiál. Nešlo o konvenční hru, klišé kamenného divadla, ale podle vzoru lidových scén o skladbu obrazů a tvořivosti herce a kolektivu, včetně choreografa, výtvarníka, hudebníka... Výslednému obrazu jsme přihlíželi tak říkajíc s otevřenou pusou.
Snad takhle nějak pracoval sám renesanční básník, jehož kulaté výročí narození liberecký kolektiv tehdy oslavil za podpory překladatele antické a italské literatury, Václava Bahníka. Učitele, který svou prací ovlivnil nás, čtenáře a žáky natolik, že právě jemu můžeme poděkovat za nový pohled celé kulturní veřejnosti druhé poloviny minulého století na antickou a italskou literaturu, na ony slavné osobnosti, které ji tvořily.
Má se za to, že všichni tři oslavenci – Michelangello, Ypsilonka a profesor Bahník vystoupili na onen pomyslný kvádr kamene, odkud vidí a jsou viděni. Jim vděčíme za tvořivé myšlení, za epochu renesance a osvícení, které mezi nás přinesli. 

Schody

Ne, nemyslím ty, co vedou do nebe, ale schody u nás doma, v paneláku, které, když přijde tvůj čas, nikdo za tebe neumyje. Ač je to práce na chvilku, dost ponižuje. Jít a sehnout se,a v pokleku, jak někde ve Vatikánu, máchat si ruce v kbelíku. Dělat že nic. Sousedce galantně podržet dveře od výtahu. Pak vzít do ruky mokrý hadr a máchat si čisté rukávy. Zdvihnout rohožku, vyklepat. „Špína se zametá, pak až to mokrý…“ slyším. Zase mokrý hadr, vyždímat na schody přiložit. Jednou do měsíce a připadám si u toho jako trouba.
Nejde to nějak zefektnit? Nejsem si vědom, že by šlo. Pokaždé tápu, hledám zlom. Přivázat hadr k tyči, něco, co jsem viděl v jiném domě. Snad jsem si i něco takového koupil. Ale už ta představa, sestavit to monstrum, mě děsí, natož tím matlat schody, chodbu. Zůstanu u dvou rukou a silných paží. Pokaždé, když přistupuji k této již tradiční zábavě (pro sousedy), představuji si vězně na Špilberku, v Alcatrazu na pevnosti If blízko Marseille a já, budoucí hrabě Monte Christo.
Než se mi tohle všechno v hlavě promítne v hlavě – končím. Schody se blýskají, jak matka říkala psovi genitálie. A já, hrdý na svou práci, čekám. Čekám, zda někdo přes ně nepůjde, abych skromně pravil:“ Právě jsem je domyl. Jsou krásně čisté.“ Tři týdny mám svatý pokoj. Ať myjí druzí.
Schody tu jsou od toho, aby se špinily. Mě je to fuk, kýbl a hadr vezmu do ruky za 3 týdny. Žel, jde to pořád dokola, už druhý týden chodím zvysoka, abych je nezašpinil. Třetí se hrůzou potím, že jsou jako do chlíva. A na konci se opakuje to, co jsem si zažil před třemi týdny.
Mám snahu nevnímat, je nebo jen to pozitivní z nich, jak zabránit choleře, tyfu, malárii. Umýt schody, ruce, osprchovat se. Odmočit. Po úkonu se zotavit přiměřeným počtem hodin kdekoliv, nejlépe v přírodě. A tak to jde v cyklech, po letech, nějak si už tak zvykám. Chřadnu, stárnu na duchu i na těle. A schody? Těm je to šumafuk, jsou chladné, bezpohlavní a netečné.