Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná, a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho. To když jsem viděl kamaráda, Rudu Reichla, vcházet do čekárny a čurat si do krátkých kalhot, které jsem mu mimochodem tolik záviděl. Paní Ešnerová velmi dobře zvládla celou situaci a po rozumné dohodě, kdy já budu mlčet a ona mluvit, jsme maminku přesvědčili, že jsem brečel jen málo, ale horší je, že nám nakonec nedali razítko do očkovacího průkazu. Ten škrábanec od jejího nehtu na mém ramínku si Ešnerka vychutnala, bolel mě dost dlouho.

Jen škrábancem ovšem ten rok neskončil. Umřel nám Stalin a fakt se nepamatuju na to, než že matka mi později právě Stalinovu smrt mockrát předhazovala. Celý národ brečel, a tak jsem řval u rádia na zahradě na houpačce taky. Tlampače na sloupech hrály oblíbenou Stalinovu Suliku do umdlení od půlnoci do půlnoci. Pak nás ještě postihla měnová reforma, která rodiče ožebračila a mně snížila dotaci na kino i na sladkosti a budoucí školní kapesné.

Konečně bylo 1. září roku 1953 a čekala mě má první cesta do školy. Naše vesnice měla školu národní, to bylo 5 tříd od první až do páté. Už první hodiny a přestávky mě donutily přehodnotit vcelku dobrý dojem, který v nás prvňácích zanechal náš řídící učitel pan Jiránek. Jeho okřídlené: „Useknu ti ruku u samé pr…,“ mělo zabránit naší dětské konverzaci uprostřed vyučovacích hodin. To horší mělo ale přijít. O přestávkách jsme se bavili hlučně a mnozí z nás mezi sebou německy, neboť to byla mateřština řady mých spolužáků. Pan Jiránek ji však nesnášel. Do Machnína přišel na umístěnku přímo z Prahy, nerozuměl jí a měl za to, že chceme vrátit kolo dějin zpět a dát německé řeči přednost před češtinou. Byla to sice blbost, ale každý z nás za to dostal rákoskou přes dlaň. To, panečku, štíplo, že si to pamatuju, na rozdíl od němčiny, dodnes.

No prostě, rok 1953 byl úžasný. Co všechno jsem se naučil! Nebylo nad to, začít školu od 1. září 1953…

Tak, jako tisíc chutí má jablko, do kterého si kousnete, nekonečný je počet barev vašich očí. Dotazníky, formuláře, legitimace, úřední listiny mají či měly kolonku „barva očí“. Často by měli mít i v dotazníku barvu levého či pravého oka.

Oči jsou jako studny a přesto hledí do oblak, do nebe, po kterém se žene mrak. Ten taky co chvíli mění tvar a obloha vám zešedne a z mraku, tak jako z oka, čiší mráz. I bleskem po vás šlehne.

Z očí, které planou, jde často žár jako z pece. Žhnou ohněm, svatým zanícením, umí křičet, řvou. Umí se smát, plakat. Rozhodně umí měnit tvar, barvu, usazení v lebeční dutině. Hodně o očích napoví řasy i obočí. Jak daleko jsou od sebe. Vaše občanka, pas, očkovací průkaz, legitimace prvorodiče (poukaz na Sunar), to vše se neobešlo bez odtajnění toho, co potřebuje básník, chce-li vám vyznat lásku či oční lékař zkoumající vaše oční pozadí, pasový odborník, cestujete-li mimo hranice Evropy, vyhazovač, co vás nepustí do hospody.

Barva očí a jejich zvláštní odstín mluví, aniž byste pusu otevřeli. Očí je mnoho, mnohem víc než barva spektra, kterou znáte. Barva je jiná zrána, jinou mají oči unavené, staré, věkem zakalené.

I já měl jednu zkušenost, kterou si dobře pamatuji. Otec byl národním správce truhlárny Simm a Wagner v Machníně. Jednou jsem si, coby tříletý, fabriku bezelstně prohlížel. Přiběhl mistr a začal s tím, že jsem se neumyl. Hlavně oči, že zůstaly černé, špinavé. A tady narazil. S brekem jsem běžel přes ulici domů. Použil jsem hromadu mýdla. Nechám na vás, jak to vše dopadlo. Blbě, špatně, někdo se i smál. Já to nebyl a otec taky ne. Nakonec se přestal smát i mistr, který to s tím mytím vymyslel. Však si později dlouho všímal jen svých židlí, nebo co se tam ze dřeva ohýbalo.

Oči vám prozradí vše, na co se chcete zeptat a na co pán dotazníků zapomněl. Očím sluší i různorodé stíny, víčkům flitry, sluneční i optické brýle. Tisíce různých obrouček, lorňony, monokly, ty všechny mění oči k nepoznání, poskytují obrazům bohaté zdobené řezané rámy a pokaždé máte jinou image. Brýle a oči k sobě patří. To dotazník je z jiné doby. Relikt doby dotazníků, zvědavých domovnic.

Vaše oči, patří do písniček, do televize, patří krásným televizním hlasatelkám dobrých zpráv. Vaše oči patří sestřičkám, které by místo mámy četly dětem pohádky, aby se bílých plášťů nebály. Oči jsou jako panáček a panenka, co předpovídají počasí ve starém malém domečku. Také se říká „pro oči nevidí“ nebo „co oči nevidí, ….“ Nevěřte tomu, oči vás prozradí.

Oči jsou známé, chladné, vroucí, vlhké, suché, plačící… Oči se mezi sebou domluví, očima se dva rozcházejí. Stačí jeden pohled. Pohled co zabíjí. Pohled očima dětí. Bezradných. Z očí do očí. Dívej se mi do očí. Znáte to. Může to i končit slepotou a bílou holí. Ztratit zrak je to nejhorší, to poslední. Proto si své oči chraňte.

Našel jsem na půdě venkovského domu starou dýmku. Měla tak úžasný, svěží tvar, že jsem si ji ponechal. Dala kdysi základ mému malému souboru dýmek mnoha tváří a mnoha osudů…

Tam, co stojí současný komplex kolejí Technické university Liberec v Harcově, ještě před 40 lety stály rodinné domky. Na zahrádce jednoho z domků jsem přesazoval růže a v podnoží jednoho z keřů jsem našel vysypaná snad tři vědra porcelánových hlaviček bývalé manufaktury z konce 19. století. Ta výrobna byla zdejší a zdejší byli také „umělci“, kteří křehké porcelánové hlavičky zdobili objednaným obrázkem, popřípadě textem. A to počínaje oblíbenou tématikou vojenskou, mysliveckou, s císařem až po pradlenky Madlenky s dekolty a vyhrnutými sukněmi stojící a máchající prádlo v potoce. Výjimkou nebyla krása alpských velikánů až po liberecké jizerskohorské reálie, vyhlídky, hospody nad Jabloncem, poutní místa – Hejnice, Vambeřice, Jiříkov…

Dýmky, stejně jako pohlednice a korbel s víčkem, byly všude, počínaje každou jizerskohorskou chalupou, po baráčky mačkářů, pasíři skla, libereckých tkalců, všech lidí našeho kraje obdělávající políčka od Ještědu po Jizeru. A nejen tam. Byly všude, kde si lidé udělali čas, naplnili hlavičky dýmek kuřivem a zapálili si. I kdyby na sůl nebylo, čas na dýmečku byl. Zatvrdlé ruce našich předků držely v dlaních křehoučkou krásu jejich skromného majetku, často jedinou osobní věc, která je doprovázela jejich velmi těžkým stereotypním životem skromnosti a snaze dát dětem vzdělání, aby nemuseli tak těžce pracovat jako oni.

Dýmka, jako prostředek zapomenutí na dobu dlouhé vojenské presenční služby, na stereotyp práce v kraji dravých potoků a řek, jednotvárné stravy z brambor, placek a zelí. Chuť světa, dálek, válečných konfliktů, lásek a panských lovů honících po blízkých lesích statné kance, jeleny a laně… Ach, pane Švarci z Loučné v Hrádku nad Nisou, kde asi zůstal ten starý stojan na dýmky, kterým jste ohromil kluka těsně po válce? Z té krásy jsem se jen dlouho vzpamatovával. Vysoké dýmky ve stojanu, generálské střapce jako u šavlí. To vše jsem mohl mít. Ale znáte to: maminky celého světa spojte se! Maminka rozhodovala a zdá se, že i rozumně. Ne. Ženským stále něco páchne a staré věci nejvíc. Nemohou za to. Chlubí se, co všechno při úklidu vyhodily a jak mají čisto. Ten boj s čistotou nás, sběratele, připravil o nejeden skvost. Skvost, který vytvořily ruce těch, kteří tu žili před námi. Dýmky, obrázky svatých, vyřezávané kolíbky, malované talíře, hrnky, krajky...

Co všechno ruce našich předků uměly! A proto pozor! Nic po nich nevyhazujte. Až odejdou, ať s nimi neodchází kouzlo rukodělné, manufakturní práce. To vše pak dělá naši zemi tak krásnou, že jí rovno není…