Byl jsem ve druhé třídě a dostali jsme novou paní učitelku. Jmenovala se Nováková, což je typické a frekventované české příjmení. Byla velmi mladá a taky velmi krásná. Hubená jako proutek s tmavýma očima a s tmavými vlasy sestřiženými pod ramena se procházela ladnými pohyby po třídě a já na ni mohl kolikrát oči nechat.
Bylo to velké štěstí, že přišla právě do naší třídy. Stejně tak ji mohla dostat 2. A nebo 2. C nebo 2. D, a nebo i jiná třída což se naštěstí nestalo. Moc dobře jsme věděli, jak nám ji ostatní třídy záviděly. Někteří mohli puknout vzteky a povídali jak je to nespravedlivý, že zrovna 2. B má takové štěstí a oni ostrouhali mrkvičku.
Paní učitelka Nováková byla zkrátka velmi oblíbená. Nikoho zbytečně nesekýrovala, netrestala nás za kdejakou hloupost, oslovovala nás jménem a vůbec byla laskavá a milá a to všechno znamenalo moc.
Uprostřed toho hemžení a komandování za hulákání na chodbách, za nepřezouvání, za to, že jste nepozdravili nebo jste provedli něco, co se vymykalo školnímu řádu, znamenala ta lidská vřelost a upřímnost naší učitelky víc než by se na první pohled mohlo zdát.
Měla ten dar být skvělou učitelkou. Udržet si pořádek a disciplínu pro ni nebylo vůbec těžké. Uměla to bez hulákání a bez často hloupých trestů jako byly třeba černé puntíky v kolonce jednotlivých žáků, které využívaly v jiných třídách.
Kolikrát ke mně přišla a řekla mi, to je hezké, tohle se ti povedlo, a já si při tom pokaždé připadal jako malý chlapec, menší než jsem ve skutečnosti byl a tak nějak jsem chtěl rychle vyrůst, neboť jsem se do ní tehdy asi kapánek zamiloval. Vůbec se mi nelíbilo, že já jsem pro ní malý nevzdělaný klouček a ona byla ta velká dospělá a rozumná. Byl jsem v tomto směru naprosto bezmocný.
Ale přesto jsem se snažil být v jejich očích alespoň velkým chlapcem, když už jsem nemohl být mužem se širokými rameny a vysoký dva metry.
Občas jsem jí třeba nosil těžké učební pomůcky. Byl jsem zpravidla první kdo vstal, když třeba nemohla zvednout tabuli, abych jí s tím pomohl. Snažil jsem se chovat před ní jinak než jak jsem se choval běžně doma nebo venku. Třeba jsem vůbec nenadával, ani jsem nedělal lotroviny a tvářil jsem se tak nějak vážně a způsobně, že mi jednou spolužák, co vedle mě seděl, řekl, že vypadám jako blbec, když tý naší učitelce tak podlejzám.

Jednou když jsem šel domů ze školy, div jsem do učitelky Novákové nevrazil. Zrovna jsem si totiž hrál s tenisovým míčkem a vůbec se nekoukal před sebe.
- Nazdar, jdeš domů viď, řekla mi a já se na ni překvapeně podíval a stál jako opařený.
- Ano, prosím, odvětil jsem.
- Myslím, že máme stejnou cestu. Nesu si domů sešity, pomůžeš mi?
- Moc rád.
Vzal jsem paní učitelce Novákové tašku a šel vedle ní drobet nervózní ale přece tak nějak šťastný a děkoval jsem za tu náhodu a byl bych si začal samou radostí hvízdat, kdyby mi to nepřišlo v tu chvíli hloupé.
A protože jsem měl v kapse balíček žvýkaček řekl jsem si, že paní učitelce nabídnu.
- Nechcete, paní učitelko. Jsou to pravý americký žvejkačky. Strejda mi je přivezl až z New Yorku, řekl jsem a ukázal jsem paní učitelce balíček žvýkaček.
- Ne, děkuju, odvětila. Schoval jsem tedy balíček zpátky do kapsy.
- Už jste byla někdy v Americe, zeptal jsem se vzápětí.
- Ne, ještě ne, ale ráda bych se tam někdy podívala.
- Já bych se tam taky rád podíval. Chtěl bych vidět prérie, kde žili Indiáni.
- Já bych zase ráda viděla ten New York.
Věděl jsem, že New York je hlavní město v Americe a že je mnohem větší než třeba Praha a nebo jiná města a taky že tam žije mnoho lidí a jsou tam vysoké mrakodrapy, vyšší než kdekoliv jinde. Strejda mi o tom městě povídal docela často. On se do toho města doslova zamiloval. Říkal, že už by jinde žít nechtěl. A tak „domů“ už jezdil jen na návštěvy, pobyl pár dní, poklábosil s rodinou a se známými, a pak zase zmizel.
- New York je ale daleko a já nemám dost peněz, abych se tam v dohledné době vypravila, řekla paní učitelka Nováková a pak se na mě podívala těma velkýma tmavýma očima, z nichž byl i desetiletý kluk, jako jsem byl tenkrát já, doslova omámený. Nevěděl jsem, co to znamená, ale bylo to znamení něčeho, o čem se později, až budu starší, dozvím určitě víc. O tom jsem byl naprosto přesvědčený.
- Já mám v kasičce už rovných pětset korun, řekl jsem jen tak, aby řeč nestála.
- A co si za to chceš koupit?, zeptala se učitelka Nováková.
- Ještě přesně nevím. Možná nový kopací míč z pravé kůže.
- Mít takový míč je jistě fajn, řekla.
- Možná si ale koupím něco docela jiného. Budu o tom ještě přemýšlet.
Učitelka Nováková se usmála, a když už jsme byli před domem kde bydlela, vzala si ode mě svou tašku, poděkovala, já řekl na shledanou a jak odcházela, já se za ní chvíli díval a říkal si, jaká je to škoda, že nemůžeme do té Ameriky letět hned a spolu.