Kousek povodí Martinického potoka pod Senožaty zabíral les Pejkarovník. Původ tohoto jména neznám, ale nesmírná krása je to dodnes. Chybí jen hemžení střevliček, tlouštíků a zlaté záblesky lovících pstruhů. Možná by se tu i dnes ještě našla nějaká mihule, snad i ráček a určitě střapáč, vranka. Vždyť tato voda kdysi hostila i šlechtu mezi měkkýši našich vod – velevruby!

Začínal ten kousek ráje větší tůní stráženou statným, kosmatým smrkem a větvemi skoro od samé hladiny. Pak byla dlouhá polomělčina, která končila náznakem splávku, kterému chyběl mlýn. Ten tu možná kdysi byl, ale co já pamatuji, po klepáči nezbyl ani náznak.

Poblíž se zvedala stráň s porostem pěkné kmenoviny a ve směru k senožatské cihelně paseka. Co tam rostlo trávních jahod – „práskaček“! Vždycky, když jsme tam byli ve správné době zrání těchto neforemných, ale velice lahodných plodů lesa, nosili jsme domů „kytičky“ pro máti. Pod stávkem bývala pěkná tůň, do které jsme se chodívali koupat. Moc netrpělivě jsme každé jaro čekali, až vykvetou blatouchy. To prý se už mohlo do vody. Jistojistě však vím, že jsem se tam jednou s kluky koupali už na svátek svatého Josefa (19. března). Bez následků! Blatouchům ještě nenapadlo ani nakvétat. Jenže – kdo se má vyznat v choutkách kluků?


Pod touto tůní se potok levým obloukem přimkl ke stráni a byl donucen vytvořit splávek k Zemanovému mlýnu. Bylo tam i stavidlo, kterým se pouštěla voda do náhonu mlýna, nebo mohla protékat dál přes stav, ve kterém bylo útočiště armády chrostíků v larvách a jistě i úhořů, a možná sem tam i nějakého mníka. Ani jeden z těchto ne zrovna běžných rybích flamendrů zde nebyl moc vzácný.

Ve stráni nad potokem rostly vysoké borovice, od poloviny svého kmene s lesklou opdlupčivou kůrou. Vůbec nebyla legrace kontrolovat na těchto stromech hnízda vran, které tady s nevšední oblibou hnízdily. Měl jsem k tomuto kousku krásné přírody blízko, bylo to mé království nefalšované zálesácké divočiny.

Na tom kosmatém smrku, který tvořil vstupní bránu do Pejakrovníka, se rozhodl založit hnízdo párek štíhlých sokolíků, poštolek. Polozdivočelému klukovi to samozřejmě nemohlo ujít! Poštolky jsou dost hlasitá společnost. A tak jsem provedl první kontrolu.

Na smrk se nelezlo špatně. Silné větve až skoro od země byly vlastně jako žebřík. Jen se mezi nimi protáhnout. Jejich konce dosahovaly až nad hladinu docela slušně hluboké tůně. V hnízdě jsem našel tři vajíčka. Rodičům se moje nediskrétní návštěva v hlubokém soukromí noc nelíbila, jenže - kdo je v lese silnější, ten má - žel bohu - pravdu.

Delší dobu jsem polehával pod stromem a poslouchal, co se nahoře děje. Jedno z mladých jsem si totiž chtěl vzít domů!

Až jednou odpoledne se ze shora ozval křik mláděte. Ne z hnízda, ale z vedlejších větví. Moc oblečen jsem nebyl. Trenýrky a tričko, co jiného může mít kluk, který zdrhne z domova? Ale nahoru jsem musel, než bude pozdě!

Vyšplhat po větvích nebyl problém, to u bylo odzkoušené. V hnízdě ještě bylo jedno bílé mládě a jedno vajíčko. To vylíhlé už dříve asi sedělo na vedlejší větvi a hulákalo: „Táto, mámo, vobluda je tady, pojďte na ni!“ Přilétli, ale to jsem už měl toho bílého, co zůstal na hnízdě v tričku. Bránil se bráška jako lev. Nevím proč, ale najednou jsem se ulakotil. Sbírka vajec lesních obyvatel mi proběhla rozčepýřenou makovicí. Na hnízdě zůstal jeden evidentní, ale krásný pukavec. Byl takový malý, čisťounký, vůbec nezapadal do toho bince kolem. Do kapsy trenýrek to nešlo jej vzít, jistě by se rozmáčkl. Do ruky taky ne. Jednu zabralo tričko s poštolčetem a druhá byla moc nutná k sestupu na pevnou zem. Nezbylo, než vzít krásné vajíčko do pusy! Tam se vešlo nádherně.

Začal jsem lézt dolů. Jedna ruka se neudržela větve a já hezky rychle klouzal dolů. Děkoval jsem lesnímu architektovi, že větve mého smrku končily nad tůní. S výšky asi tří metrů jsem zahučel do vody jako do peřinek Ukažte mi někoho, kdo by při tom, když si dře holé břicho a stehna o smrkovou kůru do krve, nezaťal zuby! A přesně to jsem udělal i já.

Do dneška je to jedna z nejhroznějších vzpomínek v mém životě. Ještě že kolem bylo dost vody na vypláchnutí toho, co bylo tak strašlivě postiženo!

Sbírku vajec lesních obyvatel jsem přestal dělat vlastně ještě dříve, než jsem přinesl první z nich. A jestliže jsem do té doby docela rád vypil nějaké to čerstvé vajíčko k snídani, tak s tím byl na hodně dlouho konec!