Galerie výstavu nazvanou „Menší ohlédnutí“ uspořádala k blížícím se 85. narozeninám autorky. Výstavu bude následovat další projekt s názvem „Vyjevování“ v galerii Rudolfinum, která začne 7. dubna 2011 a potrvá do 19. června. Obě výstavy jsou podepsány kurátorem Pavlem Brunclíkem.

Kresby na vrstevnatých rolovaných karbonovaných papírech z poloviny osmdesátých let jsou pro Adrienu Šimotovou spjaty s místem a časem svého vzniku. Nelze však také opomenout její schopnost výtvarně myslet.

Byla umělkyní, která stála mimo oficiální uměleckou scénu a v předlistopadovém Československu měla po dlouhá léta uzavřen vstup do význačných veřejných galerií. A soukromé galerie tehdy nebyly možné.

S povděkem proto přijímala pozvání přátel z podkrkonošského Hostinného a během letních prázdnin opakovaně pracovala v tamních opuštěných klášterních prostorách, které byly v padesátých letech násilně uzavřeny, patřily františkánům. Bydlela a tvořila v pustých klášterních celách. Po pěti týdnech úsilovné práce své obrazy zde v klášteře vystavila a pozvala své přátele a blízké, aby jim je neveřejně ukázala.

Přátelé z Hostinného jí pomáhali se vším – s ubytováním, s přípravou prostor, ale především jí přinášeli z nedalekých Krkonošských papíren materiál různého typu a určení, převážně pak technické povahy, které pak hojně používala.

Mezi papíry byly i velké role s uhlovou (kartonovanou) rubovou stranou, zkrátka propisovací papíry určené původně pro tehdejší výpočetní techniku. Nařezávala si z rolí dlouhé archy, které na podlaze vrstvila a vkleče na nich v klášterní cele bez předchozího předkreslení přímo rydlem papír propisovala, prořezávala, propichovala a protrhávala. S prokreslenými a perforovanými vrstvami papíru dále pracovala a modelovala je. Následně je spojovala do svazku, ten pak navíjela do rolí, v nichž jsou díla uchovávána po celou dobu mezi instalacemi.

Autorka též perforaci uplatnila v kresbách na velkých arších papíru vysoké gramáže. Jedno její dílo bylo vystaveno na prezentaci sbírek v Centre Pompidou, tři jsou součástí expozice v Muzeu Kampa. Kresby – perforace vznikaly na podlaze autorčina ateliéru. Klečela na velkém archu papíru a bez předkreslení do papíru vybodávala a vypichovala linie finální kresby. Po skončení této fáze papír obrátila a tím se rub stal lícem. Svrchní plochu archu pokryla propisovacím papírem s karbonovou vrstvou, v některých případech nahrazenou modrou barvou shodných vlastností a to vždy tak, že karbonová či modrá plocha byla položena na předtím perforací vytvořeném reliéfu. Pak dotyky prstů, dlaní, nehty či rydlem bez zrakové kontroly průběhu práce, dotvářela konečnou podobu díla.

Stojím před archy papíru a snažím se proniknout do autorčina myšlení. Připadá mi, že roztrhanými papíry, tím různě rozrušeným materiálem chtěla vyjádřit svoji bolest…