A VEČER BUDE BIOGRAF (1) 

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

Začátky s úsměvem

Za počátek historie filmu bylo obecně přijato datum 28. prosince 1895.

Nedůvěřivých 35 diváků sestupovalo tehdy do podzemního sálku Grand Café na pařížském  Boulevard des Capucines č. 14, kde se dopoledne, odpoledne i večer promítalo osm až deset filmů bratří Augusta a Louise Lumiérů.

O tom, co všechno se odehrávalo kolem této události, se můžete dočíst v knihách, důkladně popisujících filmovou historii. Já bych jen pro zajímavost upozornil na jeden malý detail, který hned v úvodu této knížky ukáže, jak to lidé, zabývající se historií filmu, nemají lehké. V souvislosti s legendární filmovou produkcí v Grand Café se občas vzpomíná i na majitele této kavárny, pana Volponiho.

Ne každému filmovému historikovi se však jeví tento muž stejně. Polák Krzysztof Teodor Toeplitz jej v knize Chaplinovo království vidí jako hlupáčka, neboť prý místo dvacetiprocentního zisku z představení, který mu bratři Lumiěrové nabízeli, dal přednost třiceti frankům denně v hotovosti bez ohledu na návštěvnost kinematografu. První den (35 diváků) mohl být na svou prozíravost hrdý, ale o tři týdny později si prý určitě rval vlasy, když viděl, jak jeho smluvní partneři shrábnou denně po 2000 francích.

Rval si opravdu pan kavárník vlasy, nebo nerval?

Podle našeho Karla Smrže, který touž situaci popsal nejprve ve svých Dějinách filmu a později v knížce Film včera a dnes, si pan Volponi ruce mnul, a nikoliv proto, aby si jimi posléze mohl rvát vlasy. Podle Smrže si totiž pan kavárník místo pevného nájemného ujednal těch 20% z výtěžku. Této dohody sice trochu litoval, ale jen v prvních dnech. O tři týdny později, kdy prý se denně vybralo až 2 500 franků, byl nadmíru spokojen. Kdo z vás teď namítne, že na otázku, zda byl majitel Grand Café chytrý, nebo hloupý, může odpovědět lépe francouzský filmový historik než český či polský, toho zklamu. Georges Sadoul ve svých Dějinách světového filmu se panu Volponimu prozíravě vyhnul, konstatuje, že v Indickém salónku Grand Café se kinematograf bratří Lumiěrů dostal poprvé před platící obecenstvo. A je to.

Všechno to tedy — viděno zjednodušeně — začalo v Paříži 28. prosince 1895. Tou dobou už u nás běhali jako kluci například čtyřapůlletý Vlastík Burian, čtyřletý Frantík Fiala, budoucí Ferenc Futurista, den před legendárním pařížským představením oslavil už sedmé narozeniny Jaroušek Vojta a Frantík Kovářík už měl za sebou čtvrt roku narozeniny deváté. Během půl roku dorazil kinematograf také k nám. Poprvé byl předveden v polovině července 1896 v Karlových Varech; Prahu navštívily dva kinematografické podniky v říjnu téhož roku.

V roce 1898 byl pak předveden na Výstavě architektury a inženýrství „Český kinematograf“ Jana Kříženeckého. Od prvních Kříženeckého pokusů na této výstavě k prvním filmovým společnostem v roce 1912 — to je začátek historie českého filmu...

František Kovářík vzpomínal na ty doby ještě ve svých 95 letech: „Já hrál ve filmu v roce 1913. To bylo v době, kdy jsem byl u Švandy a vystupoval jsem pohostinsky v jedné komedii, kde jsem hrál takovýho nějakýho fanfaróna: ‚Dnes tu pijem na Silvestra, do roka z nás můž' bejt kostra!‘ — Ten film se jmenoval Pan profesor, nepřítel žen a já jsem tam hrál jednoho holiče. Seděl jsem na lávce a čekal jsem na vlak, abychom ho mohli nafilmovat...“

Poslední den v roce 1921 se na scéně Červené sedmy, prvního literárního kabaretu v Praze, představila poprvé upovídaná drbna paní Acetylénová, v podání Jindřicha Plachty. (Červená sedma byl kabaret pokrokový, aktuální a na vysoké umělecké úrovni. Vedle písničkáře Jiřího Červeného tu také vystupoval spisovatel a novinář Eduard Bass, malíř, herec, dramatik a režisér E. A. Longen, komici Vlasta Burian, Ferenc Futurista, dokonce i autor Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslav Hašek a řada dalších — sedmičkářů a jejich hostů.) Téma návštěva biografu se v sáhodlouhých monolozích Plachtovy paní Acetylénové objevilo nejednou: ,,...paní, já jsem taková nevyspalá, my byli včera s rodinou na tej třetí epopeji Tončí Supky. Paní zlatá, to je krása, na to se běžte podívat, já jim brečela jak pes, moc krásný. Jó, dost je to podobný Bejčímu voku, jenže tudleto je eště tak — jak bych to řekla —jemnější, krásnější. Ale to musíte, paní, vidět všech sedům epopejí. To je pravda, ta první není tak zvláštní, ale už ve třetí epopeji, to jak ji zavře do té ponorky, no to je, paní, krásné, to je docela fajnovské; potom v té epoše, ten tureckej král ji vysvobodí, toho chlapa zastřelí policajt pendrekem a-a-bože, paní, jak pak vono to končí, já sem celá blbá z toho, jo, von ten Turek po její smrti se votráví dynamitem. No, když jim řeknu, že je to moc krásný, tak mi to věřejí. To jsme byli vonehdá se starým v Národním — ani nevím, co hráli — ale to holt není to, paní, bio je bio, ať si kdo chce co chce říká...“

Začátky kinematografie vyvolávaly po letech u pamětníků úsměvné vzpomínky. Jan Werich například vyprávěl o tom, jak v začátcích filmu přinesl kdosi do starých ateliérů AB scénář napsaný do spirály. Protože se film točí, myslel si dotyčný „scenárista“, musí to být také dokolečka napsané... Není divu, že podobně jako se prostřednictvím paní Acetylénové vysmíval Jindřich Plachta prostoduchosti velké části tehdejší filmové produkce, tak si i mladičký Jan Werich v krátkodobé úloze „šéfredaktora“ časopisu Český filmový svět dělal ve svých článcích z některých filmů legraci. Z filmových obsahů, tlumočených devatenáctiletým studentem Werichem, si přečtěte alespoň tento:

„KLETBA STARÉHO ZÁMKU (předvedl Universálfilm v biu Louvre)

Starý a slavný zámek rodiny Tudorů jest tak prodlužen, že přes veškerý odpor kladený starým lordem-majitelem přechází do vlastnictví válečného zbohatlíka, jehož jediným přáním jest zbarvení krve svého syna na modro. Lord se svou vnučkou, kterou dobře sehrála Mary Philbinová, jest nucen uchýlit se do Londýna, zatímco bratranec a snoubenec vnučky lordovy Ireny odchází do Afriky na zlatý důl, aby získal nového jmění k udržení rodového majetku. Leč osud přinutí Irenu, která myslí, že snoubenec zahynul, aby se provdala za syna nynějšího majitele, a tak umožnila dědovi návrat na zámek, jehož ztrátu těžce snášel.

Avšak těsně po svatebních obřadech objeví se Irenin snoubenec uzdraven a dosti bohat, aby získal opět zámek.

Tu děj dostupuje vrcholu. Irena, jejíž oběti neporozuměl ani děd, ani milovaný muž, jest na pokraji zoufalství. Tu sám osud rozuzluje situaci. Plní se kletba zámku, že cizí vetřelec hyne tragickou smrtí. Šťastný konec vyžádá si smrti Irenina chotě, jenž zabit spadnuvším lustrem dělá místo jejímu bratranci. A zámek stane se opět majetkem Tudorů.

Všechny úlohy, od starého lorda až po tragikomického starého sluhu, byly dobře obsazeny a zapadly do rámce děje.“