Ondřej Suchý: A večer bude biograf (5)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

A VEČER BUDE BIOGRAF (5)

Na jaře roku 1990 mi vyšla v nakladatelství Albatros, v edici Objektiv, knížka A večer bude biograf, s podtitulem Exkurze do království stříbrného plátna. Jak známo, byla to tehdy doba, kdy lidé měli zájem o něco docela jiného, než si číst takovéhle knížky. Tak mě napadlo, že po dvaceti letech bych mohl čtenářům Pozitivních novin nabídnout některé z jejích zajímavějších kapitol…

• • • •

Opuštěné oranžové křeslo

Když jsem se v prosinci 1967 setkal s Martinem Fričem, dokončoval právě svůj — jak sám říkal — v pořadí už 86. film. Jmenoval se Nejlepší ženská mého života. Tenkrát jsem si zjistil, že počtem filmů je Martin Frič mezi režiséry ojedinělý případ. „To víte, že bych to chtěl dotáhnout na stovku,“ říkal mi s úsměvem.

Bohužel, zůstalo jen u přání. Za devět měsíců nato Martin Frič zemřel... Kolik plánů zůstalo jen vyřčených? A kolik asi nevyřčených? Když druhá světová válka znemožnila realizaci nové filmové komedie s protagonisty Osvobozeného divadla, zamýšlel Martin Frič koncem let šedesátých natočit film s pokračovateli Voskovce a Wericha, s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem z divadla Semafor. Šlo o nádherný námět, z něhož možná mohl vzniknout první český katastrofický film a lá Frič, tedy pojednaný jako parodie či crazy komedie. Nevznikl. Také Oldřich Nový vzpomínal ještě na konci svého života na jednoho ze svých nejmilejších režisérů: „Martin Frič přinášel s sebou do ateliéru dobrou pohodu, která byla, zvláště tenkrát za okupace, nám všem zapotřebí. Nikdy na nikoho nezvýšil hlas; připomínky a výtky sděloval hercům stranou, tiše, byl nesmírně taktní. Je mi to moc líto, že se nám nepodařilo uskutečnit jeho plán — natočit Kristiána po dvaceti letech! Vzpomínám na Maca Friče s láskou a úctou...“

Listuje-li člověk filmografií tohoto nejpilnějšího režiséra, musí žasnout nad tím, kolik nádherných filmů vytvořil. V komediálním žánru natočil v rozmezí čtyř desítek let to nejlepší, s těmi nejlepšími našimi herci a komiky. Posuďte sami: S Vlastou Burianem Anton Špelec, ostrostřelec (1932), Tři vejce do skla (1937), U pokladny stál (1939), Katakomby (1940) a devět dalších. S Oldřichem Novým Kristián (1939), Roztomilý člověk (1941), Valentin Dobrotivý (1942), Pytlákova schovanka (1949) a šest dalších. S Hugo Haasem — Ať žije nebožtík! (1935), Jedenácté přikázání (1935), Mravnost nade vše (1936-37) a sedm dalších. S Janem Werichem (či V + W) — Hej rup!(1934), Svět patří nám (1937), Císařův pekař a Pekařův císař) (1951) a další, televizní. A co slavné „študácké“ filmy — Škola základ života(1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939)? Také Ferenc Futurista dostal svoji životní filmovou roli právě u Martina Friče — ve filmu Tetička (1941). Po válce se pak ve Fričových komediích objevují nové tváře — Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Jiří Sovák, Iva Janžurová...

Miloš Kopecký: „Martin Frič? Profesionál, milenec filmu, slušný a roztomilý člověk. Práce s ním byla pro mě vždycky radostná. Škoda že jí bylo tak málo.“

Jiřina Bohdalová: „Já na Martina Friče nevzpomínám, mně Martin Frič chybí. Moc a moc. Jako režisér, kterému jsem rozuměla, jako kamarád, který rozuměl mně, jako člověk, který mně byl blízký. Takže, žádné vzpomínky, nic takového. Spíš pocit trvalé a nenahraditelné ztráty, to je přesně to, co mě k Martinu Fričovi váže dodnes.“

Seděl jsem s Martinem Fričem v jeho barrandovské pracovně. Právě se vrátil ze Sovětského svazu, kde se konala velká přehlídka jeho filmů, a tak vyprávěl: „Přijetí v Moskvě bylo velice milé, přivítala mne řada významných filmařů — Lev Kulidžanov, Marlen Chucijev, Mark Donskoj, Michail Romm... Když jsem jim řekl, že se přes celou přehlídku svých filmů nebudu moci zdržet, nechtěli o ničem takovém ani slyšet. Přítel Kulidžanov mi dokonce vyhrožoval, jestli prý odjedu, že z toho bude mezinárodní zápletka... Celá přehlídka se konala v klubovém kině, v sále asi pro 300 — 350 diváků. A bylo stále plno. Promítaly se jen retrospektivní filmy: Císařův pekař a Pekařův císař (tenhle film byl vůbec nejznámější, protože se stále ještě promítá po celém SSSR), Jánošík, Svět patří nám, Tajemství krve a Kristián. Na Kristiána jsem byl zvědav —.jde přece o vyloženě salonní komedii, odehrávající se v prostředí, které je Rusům cizí. Neměl sice takovou odezvu jakou nás, ale přesto se lidé bavili. Vedle téhle přehlídky jsem se zúčastnil také projekce, která se koná jednou týdně na našem velvyslanectví pro sovětské bohemisty. Promítali Svět patří nám. Měl bezmezný úspěch. Rusové totiž znají pouze Wericha. V+W, to je pro ně jen jakýsi pojem. Ve filmu Svět patří nám viděli tuhle dvojici vlastně poprvé.“

Martin Frič měl z úspěchu očividně radost. Když jsem se ho pak zeptal na největší zážitek, který si ze Sovětského svazu přivezl, měl pro mě překvapivou odpověď: „Snad největší zážitek byl pro mě Ejzenštejnův byt. Tam mě totiž čekalo jedno velké překvapení. Představte si, že měl Ejzenštejn u psacího stolu přesně to samé křeslo, které mám u svého psacího stolu doma já! Bylo to krásné oranžové křeslo z Thonetova českého nábytku. Využil jsem situace, kdy se ostatní mezi sebou bavili, a tak jsem si vám do toho křesla sedl a prožil si tam takovou krásnou, dojemnou chvilku... Kdyby nebylo Sergeje Ejzenštejna, nemohla by být moderní kinematografie...“

A kdyby u nás nebylo Martina Friče?

Ladislav Pešek: „Na Maca Friče mám jednu vzpomínku z roku 1941, kdy jsme točili film Těžký život dobrodruha. Byla v něm scéna s dialogem mezi spisovatelem detektivek Karlem Kryšpínem (toho jsem hrál já) a policejním inspektorem Tichým (toho hrál Jaroslav Marvan). Ta scéna byla výborně s humorem napsaná, takže když jsme ji zkoušeli, smál se celý ateliér a samozřejmě — hlavně Mac. Pak se jelo naostro. Když docházelo k vyvrcholení scény, Mac najednou zapomněl, že je v ateliéru, a začal se hlasitě smát. Natáčení se přerušilo, on se všem omluvil, vynadal si — a začalo se točit znovu. Když scéna znovu vrcholila, vybuchl Macův zadržovaný smích a natáčení se opět přerušilo. Mac se všem omluvil a — sám sebe vyhodil ze studia. Režii převzal jeho přítel Láďa Terš a začalo se znovu točit. Marvan a já jsme však už byli tak nervově napjati, že jsme se ve stejném místě rozesmáli tentokrát my. Producenta Broma omejvali, protože každým zkaženým metrem filmu utíkaly peníze, a tak Frič, který se zatím do studia vrátil, rozhodl, že se tato scéna natočí až druhý den. Druhý den se to celé opakovalo, a tak se natáčení přeložilo na den třetí. Třetí den se opět všechno opakovalo. A stejně tak tomu bylo i den čtvrtý! Teprve pátý den se nám stěží podařilo tuhle scénu natočit. Přesto jsme však měli s Marvanem co dělat, abychom smích zamaskovali. Však se o tom může pozornější divák sám přesvědčit, až poběží Těžký život dobrodruha pro pamětníky v televizi. Dávejte schválně dobrý pozor, ta scéna je hned v první třetině filmu.“

Svatopluk Beneš: „Byl to nesmírně příjemný společník. Při práci s ním vládla vždy a všude dobrá nálada, proto­že Martin Frič měl velký smysl pro humor. Však je to také na jeho filmech znát! Dovedl si poradit i s takovými náměty, které nebyly příliš nadějné a které neslibovaly velké perspektivy. Se vším se uměl s klidem vypořádat a nikdy při práci netápal. Přišel na plac a věděl přesně, co chce.“

Jiřina Štěpničková: „Martin Frič pro mě udělal v životě tolik, že se mi o něm těžko mluví, mám-li být stručná. Obdivovala jsem u něho například jeho ohromnou všestrannost. Krásně maloval; svoji paní, tu dokonce dokázal nakreslit jen několika tahy. Když bylo třeba, uměl si sám nakreslit pro svůj film výpravu. Pak také uměl zpívat, kdysi zpíval i na scéně kabaretu Červená sedma. Já ho zažila na večírcích, které se u něho často pořádaly a na kterých se scházeli umělci různých profesí. Dlouho do noci se tu debatovalo, docházelo k výměně názorů, až pak Martin vzal kytaru (na kterou mimochodem uměl krásně hrát) a na rozloučenou nám něco hezkého zazpíval. Ve studiu rozuměl osvětlování, uměl ovládat kameru. Když se někdy nemohl domluvit s kameramanem, povídá najednou: ,Ukaž, jdi od toho, dej si čouda, já si to zatím sjedu sám!‘ Navíc byl ještě hercem. Na jeho úspěších měla velkou zásluhu jeho žena, Suzanne Marwille. Ona byla tou hybnou pákou, ona pro něj sbírala knihy, noviny, upozorňovala ho na talenty, vodila ho do divadel. To bylo zázemí, které jsem mu vždycky záviděla... A jaká s ním byla spolupráce? To byl pocit naprosté svobody! On měl v sobě ohromnou laskavost. Všichni si ho vážili. Málokdy jsem zažila,aby režisér vstoupil do ateliéru a tam nastalo naprosté ticho. U Friče tomu tak bylo. Jako když přijde na jeviště velká individualita. Já osobně jsem se pak díky Martinovi naučila u filmu velké pečlivosti.“

František Filipovský: „Nepamatuji si, že by Martin Frič na někoho při práci vykřikl, že by se byl rozčiloval; řešil všechno velmi noblesním způsobem. Při natáčení nelpěl na vymyšleném aranžmá (tak, jako se s tím člověk dodnes setkává), ale dokázal na místě jako režisér improvizovat a také dával lidem možnost improvizace. Pamatuji se na to, jak nechával improvizovat Vlastu Buriana a jaký cit měl pro dotažení záběru. Měl ohromný smysl pro humor a byl věrným návštěvníkem Osvobozeného divadla. Voskovce a Wericha přímo miloval a já byl často svědkem rozhovorů, které s nimi míval, takže jsem měl možnost jeho postoj k humoru důkladně poznat. Rozuměl mu jako málokdo. Výborně uměl filmovat gagy. A uměl zacházet s látkou, i když dělal filmy vážné. Byl například výborným režisérem Čapkových předloh. Nu a u stolu jsem ho pak zažil jako báječného vypravěče — patřil k našim prvním filmařům a z dob jejich začátků dokázal vyprávět nádherné historky!“

Miloš Nedbal: „Tenkrát se také tradovala taková historka od šmíry: Byla jedna malá společnost, tak malá, že sám ředitel hrával dvě role najednou — Kozinu i Lamingera. Jako Kozina odešel ze scény, vrátil se jako Laminger a povídá: ,Holky, jste ňáký bledý, nebyl tady Kozina?‘ Martin Frič tuhle historku dlouho miloval a strašně se jí smál. Kdykoliv jsme se potkali, třeba když přijížděl na Barrandov, vytočil v autě okénko a se smíchem na mě křičel: ,Holky, jste ňáký bledý, nebyl tady Kozina?‘ — Měl jsem to štěstí, že jsem svou první závažnou roli ve filmu dostal právě u Martina Friče. Byla to role profesora Šedy ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Frič uměl vytvořit krásnou pracovní atmosféru. Natáčení s ním nebyla pro nás herce práce, ale zábava a potěšení...“


Takový tedy byl národní umělec Martin Frič, režisér, jehož jméno se zapsalo do mnoha filmových žánrů, ale konkrétně v historii naší filmové komedie mu jednou provždy náleží místo nejpřednější.

Pokračování příště...

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 04. 2011.