Žatec je městem, kde na vás minulost nedýchne, nýbrž vyhřezne. Minulost tady není lehkým sentimentálním vláním sněhobílé záclony se starodávným vzorem, ale nehojící se řeznou ránou – připomínkou všech míst, která si zasluhují péči, všech míst, o které při vší vůli dobře pečovat nedokážem. Dějiny země zachycené architekturou jsou tu jak na dlani. Dosud téměř nezmrzačené necitlivými stavebními úpravami. Nezamlžené. Ostré a jasné. Stačí otevřít oči.


Liduprázdné hlavní náměstí v jarním nedělním odpoledni. Očividně nepatřičně obrovské historické budovy, jejichž hmota ostře kontrastuje s tušenými potřebami i možnostmi obyvatel. Radnice vprostřed náměstí není vlastně radnice nýbrž Rathaus, a Žatec se pohledem na ni stává jako mávnutím kouzelného proutku kusem Německa spadlým téměř do srdce Čech.

Tolik střech s půvabnými řadami maličkých oken. „Podívej! Viděls někdy něco takového?“ říkám malému synkovi.

Chmelnička sající výživu z prastarých základů kostela bezbožně trčí v příliš těsném prostoru jak svatokrádež. Na tu myslím i při pohledu na pivovar, který žatečtí postavili na místě zaniklého královského hradu. Pieta moderního věku…

Opodál kostel… ne – není to kostel… ty vypadají jinak. Z dálky jej připomíná svou objemnou hmotou synagoga. Obrovská, pyšná svými rozměry i nejbližším možným umístěním vzhledem k úplnému centra města. Nijak nepřipomínající nenápadné tmavé modlitebny postávající v zastrčených koutech.
Konečně fotím – východní zdobnost oken, dveře s jasnou symbolikou. Jak smrt sahá na mě nápis – první takový viděný na vlastní oči a možná jediný v Čechách – připomínající zdejší křišťálovou noc.

Okouzleně se probírám plnými hrstmi pohledů na půvab secesních detailů. Unikátní a dokonale zachovalé výlohy jsou hyzděné brakovým zbožím naší doby. Německé nápisy na roletových zámcích obchodů – zdali si někdo z místních všímá, že se každodenně dotýká očima i rukama dějin?

Malé náměstí lemují historické budovy téměř v demolici, opadané štuky řvou po penězích a po řemeslné zručnosti. Synek volá: „Mami, co to je?“ když nahlíží přízemním oknem. Stržený strop, na zemi stavební suť. Je mu deset a něco takového dosud viděl jen ve filmu. Je ve stresu: „Co se tu stalo?“ – „Takhle vypadá dům, když se o něj nikdo nestará. Je to hrozná škoda, víš. Ale já proti tomu nemůžu nic dělat. Podívej – třeba ho někdo začne opravovat, jako ten vedlejší…“

Poslední fotka patří německému nápisu, odhalenému opadávající omítkou.

Nazítří kupuji nedávno vydanou knihu o Žatci, obsahující cenné ale emocionálně ploché kratší texty bez mravního apelu i hloubky (ano, autoři jsou mladí) a soubor historických fotografií. Je tu i „můj“ německý nápis, ještě v plném lesku. A radnice – Rathaus s obrovským hákovým křížem. Po válce odtud odešlo třicet tisíc lidí.

Žatec je jako výkřik. Jako žaloba. Jsou dlouhá léta až příliš skromného života v kulisách úpadku, přicházející ve vlnách během časů, trestem za období poživačné zpupnosti hromadění?

Nesednete si tady do kavárny na jednu pohodovou kávu. Zůstanete dlouho v podvědomém střehu, hlavou se honí sláva i utrpení, které tudy tolikrát prošly v rychlém sledu. Žatec, mimořádné město, vás bude lákat svou výjimečností i rozesmutňovat připomínkou nikdy nekončícího boje se zubem času, romanticky přitahovat vzpomínkami na doby zašlé slávy. Jste tu poprvé – a vaše srdce tu zůstane navždy.

P. S. Ve srovnání se stavem před rokem 1989 je dnešní Žatec a jeho stavební památky – obrazně řečeno – jako Fénix, který vstal z popela. Jsou průběžně obnovovány, ty nejcennější jsou chráněny jako Městská památková rezervace a Městská památková zóna. Součástí památkové zóny je ucelený zachovalý soubor chmelařských budov, ulic a náměstí z přelomu 19. a 20. století, vytvářející unikátní skupinu technických památek. Ministerstvo kultury v roce 2006 přijalo téma chmelařských památek v Žatci do tzv. Indikativního seznamu kandidátů pro nominace k zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO.