Pavel Novotný: Stromeček

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

STROMEČEK… 
O Vánocích ve vzpomínkách nejen na báječného přítele E.P.

Bylo jich zatím šedesát šest. Některé více, či méně šťastné ve vzájemné pospolitosti blízkých, některé z nich uhoněné v hektickém spěchu a některé z nich zapatlané důsledky dobového koloritu obecných poměrů.
Vzpomínat na události poslední války mně dáno není. V jejím průběhu jsem se narodil, ale vzpomínám na prosinec roku 1964.
Tehdy přítel Eda Pergner v poetickém kabaretu LUXOR četl svoji povídku pod stejnojmenným názvem dnešního titulku. Rukopis se nedochoval, a tak jen volně cituji. Místo děje: Kdesi na pomezí Slovenska a severní Moravy roku 1944, čas adventní, podvečer jednoho válečného Štědrého dne. Čas od času fičí vánice, mrzne až praští. Z německých zákopů se line píseň Heillige Nacht z rozkřapané gramofonové desky. V českých zákopech gramofon nemají. Chlapi zpívají „Narodil se Kristus Pán“.
A pak jednoho napadne, že Štědrý večer bez stromečku není to pravé. Jeden je na horizontu. Snad dvě stě metrů. Obě linie jsou pod vzájemnou palbou, ale on si nedá říct. „Kluci krejte mě“! A vyráží plazením vpřed.
Stejný nápad měl jeden odnaproti. Překvapili se navzájem u zakrslého smrčku a vrhli se beze slova na sebe. Funěli námahou, škrtili se, váleli ve sněhu a nadávali vzteky.
Válka se táhla již pátý rok, byli oba vyčerpáni a na pokraji sil. Pak si posunky naznačili, že to nemá cenu a začali se domlouvat, jak to šlo. Už to vypadalo na vzájemný smír, zejména po vykouření společně ubalené cigarety. Fritz zval Honzu k nim do zákopů a Honza Fritze do těch českých. Co však dělat, když stromeček byl jen jeden. Pak nikdo neví, co se stalo: vyštěkl dvojvýstřel, u stromku se zablesklo a pak bylo ticho. Strom stojí asi dodnes, ale z těch dvou se tehdy nevrátil nikdo. Vyhrála válka…
Tehdy v Luxoru nezůstalo oko suché. Dojat byl i jeden z fízlů STB, který monitoroval Edovo představení. Není mezi námi ani on, ani ta doba. Oběti historických zločinů na obou stranách nesou častěji, než by se zdálo, hořkost a žal v sobě i dnes. Mnozí jistí, že civilizované společnosti by se měly smířit, vzájemně si odpustit, což mají nepochybně pravdu. Nemělo by se ovšem zapomínat. Vidíme a posuzujeme věci z jejich povrchu a nenahlížíme faktického obsahu v jeho kvalitách.
A poněvadž opět Vánoce přicházejí ve své spotřební neodbytnosti, bylo by dobré si položit otázky, do jaké míry jsou dnes oni i my jiní. Zdali máme upřímný vnitřní zájem být jiní a zdali jsme schopni se té otřesné historické zkušenosti, kterou pořád zakopáváme zpět jako pod peřinu, zbavit. Myslím, že to lze a dokladů je o tom více a navíc už dlouhá léta. Nejen v kulturní spolupráci a uměních, ale v běžných, mezilidských vztazích, které jsou budovány přirozeně v bezpředsudečnosti vzájemných duchovních, nikoliv jen materiálních potřeb.
A poněvadž je tenhle text věnován nejenom čtenářům Pozitivních novin, ale je vzpomínkou a dodatečným poděkováním báječnému textaři, básníkovi a kabaretiérovi Eduardu Pergnerovi, který nepřežil životní tragedii vlastních dětí, tak tedy posílám pozdravení i všem jeho bývalým přátelům. Vydatně nám všem v narvaném Luxoru pomáhal v těžkých dobách „totáče“ a dokázal slovem i textem písničky rozdávat radost a pozitivitu v jinak „zadrátované“ a tristní realitě těch let.

Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 12. 2008.