Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (65)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.

Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (65)

O návštěvách pražských tanečních i poslechových kaváren už také víte, ale koncem padesátých let jsme velmi fandili novému Studiu 5 Luďka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárně starého Zimního stadionu na Štvanici a dokonce zde pořádalo poznávací soutěže a různé hudební kvízy pro posluchače. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za báječného levorukého kytaristu Reinhardta. Přítel emigrant mi pak po čtyřiceti letech přivezl z Ameriky jiné nahrávky tohoto – s dovolením – cikána, na kterých hraje s jiným velikánem – jazzovým houslistou Grappellim. Nezapomenutelné byly tehdejší jam sessions, kdy přicházeli i muzikanti od Vlacha a různě se při svých sólech hecovali. Vzpomínám na „duel“ trumpetistů Jiřího Jelínka a Richarda Kubertnáta. „Ríša“ improvizoval na tehdejší západní hity, ve kterých měl u Vlacha trumpetová sóla Jiří, a ten mu geniálně odpověděl improvizací na téma Ťomnoje noči. To byl naopak „sovětský hit“ Kubernáta, jakási úlitba hudebním cenzorům!

Do této doby zapadá také zajímavé setkání se skupinou mladých konzervatoristů, kteří hráli o prázdninách v jednom vrchlabském hotelu. Kluci začínali, byli o pět let mladší než já, a slíbil jsem jim, že seženu nějaký magnetofon, aby se poslechli. No – tehdy jsem svůj slib bohužel nesplnil, ale zřejmě to nevadilo, neboť z nich „vyrostli“ muzikanti par excelanc! S Honzou Endem jsem se pak sešel po drahných letech v Čs. rozhlasu, kde byl hudebním redaktorem, Milan Kymlička emigroval s naší vrchlabskou kamarádkou do USA, kde se prosadil jako snad jediný skladatel kromě Jana Hammera juniora. A třetí z nich je asi nejznámější – Karel Růžička, jeden z našich nejlepších jazzových klavíristů s vlastním triem a dirigent Big bandu Radio Praha.

Jméno Hammer mě ale navádí k přeskoku na další zajímavý střípek. Myslím, že to bylo na jaře v roce 1968, na přesnosti nezáleží, ale každopádně jsme měli ještě naše první autíčko - malého ojetého Fiátka – Jagsta. A protože tehdy se ještě dalo po Praze dosti pohodlně jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáčení počasí do televize ve Vladislavce autem a téměř vždy jsem zaparkoval poblíž vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem volné místo o kousek blíže k Lazarské, a bohužel jsem zaparkováním trochu bránil vjezdu do jednoho domu. Když jsem asi po hodině přišel ke svému autu, našel jsem za stěračem lísteček s velmi slušnou zprávou, abych až odjedu zavolal na uvedené číslo, aby mohl níže podepsaný zajet do své garáže ve dvoře. Podepsán – Jan Hammer! Hanba mě málem fackovala, ihned jsem letěl zpět do vrátnice televize a zavolal na uvedené číslo. Vzala to jeho manželka paní Vlasta Průchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, že děkuje a někam do bytu křikla: „Honzo, můžeš to auto přeparkovat!“ Kdybych mohl, omlouval bych se ještě nyní! Možná by bylo třeba připomenout, že Jan Hammer starší byl výtečný kardiochirurg, kontrabasista a vibrafonista a jeho žena Vlasta Průchová, ve své době a dlouhá léta naše nejlepší jazzová zpěvačka.

A nyní zvu k následujícím odstavcům pamětníky, kteří si mohou se mnou zavzpomínat. Třeba na  jazzové muzikanty, které mohu stále slyšet kdykoliv, a na které se určitě nezapomene. Nejprve jen namátkou pár cizích – L. Armstrong, C. Bassie, D. Ellington, B. Goodmann, S. Getz – neplést prosím se značkou auta – Bessy Smith, E. Fitzgeraldová, D. Gillespi, J. Mulligen, S. Kenton, Ch. Parker. V uších mi znějí skvělé duety Armstronga s velkou Ellou, nebo nádherný s Bingem Crossbym – Na krásném modrém Dunaji! Anebo Modern-Jazz Quartet s J. Lewisem a M. Jacksonem. Ty všechny znám většinou pouze z gramofonových desek, ale k nim je třeba připojit další, které jsem poznal ze stříbrného plátna. Sem patří nejen exploze swingu, kterou rozpoutal už v Zasněžené romanci orchestr Glena Millera, nebo trumpetista Harry Jamese ve Dvou děvčátkách a námořníkovi, ale třeba i bubeník G. Kruppa, nebo zcela zapomenutý anglický zpěvák, herec a hráč na bendžo G. Formby, jehož několik filmů nás uchvátilo těsně po válce. Jeho koníček, Z deště pod okap, a zejména stylový – Já nic, já muzikant! Jak vidíte, skončil jsem u swingu, jen s malým přesahem do be-bopu a cool jazzu. Ze zpěváků, kteří patřili – dnešním pojmenováním – ke střednímu proudu, uznávám třeba Doris Day a Rosemary Clooney, a samozřejmě Sinatru, Elvise, Beatles, Simona, a ostatním se omlouvám.

Crossbyho Irskou ukolébavku z filmu Farář u svatého Dominika u nás skvěle nazpíval, samozřejmě anglicky, i sochař Václav Irmanov, kterého si více lidí asi pamatuje z Vláčilovy Holubice, a na kterého pak navazoval Rudolf Cortéz. A tím se dostáváme na domácí půdu. Z našich některých už trochu zapomenutých muzikantů jsem slyšel na vlastní uši třeba další výborné trumpeťáky – Kloce, Preise a Hniličku, saxofonisty a klarinetisty Krautgartnera, Honzáka, Havlíka, Konopáska – opět neplést s naším hokejistou – trombonisty Rašku a Pulce, pianisty Bauera a Verbergera či Viklického, Rokla a už zmiňovaného Růžičku, kytaristu Tomka, basisty Krále, Pilara a Gondolána či bubeníky Posledního, Domináka, Kysilku a Žižku staršího i mladšího. Ze starých zpěváků a zpěvaček tak říkajíc „můžu“, nebo bohužel spíše „mohl jsem“ – Inku Zemánkovou, Jiřinu Salačovou a Arnošta Kafku, které znám díky válečným klavírním albům svého bratra. Zmiňovat se tom, co pro naši generaci znamenali oba semaforští Jiří a nástup dalších hudebních „Divadélek“, které si velké „D“ stoprocentně zasluhují, by bylo zbytečné. A opět nezbývá, než se omluvit Chladilovi, Hálovi, Matuškovi, Gottovi a Neckářovi a dále zpěvačkám Hegerové, Olmerové, Pilarové, Kubišové a mé jmenovkyni Heleně, která to na svá pokročilejší kolena bohužel společensky moc nezvládá, se omlouvám, že je nechávám v tomto výčtu až na samém konci. A ty současné protagonisty samozřejmě nezatracuji, ale zcela benevolentně je ponechávám mladším generacím. Tak nyní vidím, že jsem tento závěr hudebních střípků pořádně odflákl, takže raději skončím.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

OHLASY NA ČLÁNEK

Milý pane Vondráčku,

ač je mezi námi nějaký (ale neveliký) věkový rozdíl, svým vyznáním muzikantům jako byste kopíroval moje pocity a můj vkus - počínaje Studiem 5, až třeba po filmy Dvě děvčátka a námořník, Z deště pod okap, Zasněžená romance...no prostě, co jméno, co název filmu anebo název orchestru, to nádhera, která i mně dělala a vlastně dělá dodnes život radostnějším! Děkuji Vám za Vaše vzpomínky! Však Vám je časem budu také oplácet, pokud už se tak někdy v minulosti nestalo.

Srdečně Vás zdraví a na další Vaše Střípky paměti se těší

Ondřej Suchý, 19.8.2011

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2011.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.