Kdo všechno si sedne na lavičku

V parku, tak trochu dál od světa všedních dnů. Je to lavička dřevěná, ale není hloupá ani zabedněná. Má dobrou paměť, ale i konstrukci. Je jak ze železobetonu a ten něco vydrží. Chodí kolem ní vymahači, vyděrači, vyděděnci společnosti. Mamky s kočárky, sem tam i odvážní mladí důchodci, studenti, co utekli ze školy…

Lavička stojí a to je mi divný stav. Jak stojí? Prostě je. Nikdo ji nešetří, nemyje, přes noc na ní spí bezdomovci, i ti, co je policajti hledají. Říkám spí. Možná tak od půl třetí v noci. Do té doby na ní kypí život dvojic, trojic. Každý chvilku tahá pilku. Šéfuje tomu ten, kdo dá víc. Platí se tady cash, krabicovým vínem, naturáliemi. Dáma, co obsluhuje nahodilé zákazníky, zbloudilé a zmatené muže ztracené a pošetilé a hlavně všemi opuštěné... Na koho se mám obrátit, komu namlátit?

Lavička ví, co ji čeká. Pláč i milostný vzdech, sténání, špatné trávení, břicha bolení. Kolem ní to vypadá jako v prasečím chlívku. No nic, milosrdný déšť ji občas umyje. Ale tím veškerá hygiena končí. A nejvíc mě štve, když se mění směna a po nočních individuích přicházejí maminky s kočárky a malými dětmi. Mám dilema, koho zavolat, na koho se obrátit.

Lavička zůstává indiferentní, bezpohlavní, prázdná a opuštěná. Není to jen pocit, svou přítomností láká, povzbuzuje, jakoby i volala: „Pojď a uvidíš…“ To si raději sednu na obrubník u divadla, na zábradlí u kostela. Lavička v parku je jako past, mucholapka, květina, co požírá mouchy, ptáček, co loví a napichuje své úlovky na špičatý zobáček a hurá pryč…

Lavička v parku pamatuje velké chvíle odpočinku, malých, skromných lidí, kdysi dávno, krátce po otevření parku. To tu hrála i dechovka a zněly optimistické projevy. Slavil se i 1. máj, sem kráčely lampionové průvody, pálila se tu vatra, dětem se promítaly grotesky. Park byl v kurzu. Z okna se na park díval i ideologický stranický tajemník. Kdysi sem došla i velká voda, co odnesla sebou ryby do Německa.

Jednou v létě, před mnoha lety si na lavičce odpočinul i sám okresní policejní náčelník. To byla jenom epizoda, našli jej městští strážníci a odvezli ho do bezpečí. Prospal se na ní i senátor. Byl to samozřejmě omyl. Sedl si a zasnil se. Sami to ale znáte. Přemohl jej polední žár, něco popil a usnul jako malé dítě. Ale klobouk dolů, je to patriot, i o tom v parlamentě mluvil. Plamenně.

Zapomněl bych úplně, v parku a docela blízko naší lavičky hořelo. To se bezdomovci snažili spálit ty lavičky dřevěné, co stály okolo. Bůh ví, proč tohle dřevo nehoří, jen čadí a páchne jako pražce z pod kolejí, co také nespálíte. Však „kluci“ taky řádili, že tohle je na bezdomovce podraz a že spálí radši své občanky. Kdo by jim věřil, když většinou žádné nemají. Jsou to nepraví Robini Hoodové, páni Sherwoodu a okolí, včetně přilehlých sběren odpadových surovin.

A to si lavička pořád ještě libovala, že není žádný odpadový kontejner, dokud k ní jednou policajti nepřijeli v plné polní. Už od rána na ní zapomněla jedna „smažka“ igelitový pytel s něčím. To něco, bůhvíco, zaujalo jednu zvědavou paní, která se procházela parkem. A protože byla vyškolena televizí v kurzu „Co dělat, když vidím osamělou tašku“ a zavolala hned policii. Ta přijela i s pyrotechnikem. Byla to zajímavá podívaná, ale v tašce nebylo nic, co by nastražili teroristi. A od té doby se na lavičce nic víc závažného nedělo. Ptáci se vrátili do korun stromů, pod lavičkou rostou hromady vajglů. Svět se nezměnil a nezmění, je pořád stejný, barevný.

Veřejné stravování v Liberci

Psala se 60.–70. léta. Je to dávno. Mnohým to bude připadat jako středověk, kupodivu tomu tak však není. Mnozí si to pamatují. Hned na začátku musím říci, že těch zařízení veřejného stravování nebylo tolik, jako je dnes. Začněme na nádraží. Klasická trojka: špinavé záclony, ubrusy a okna. Ovšem jedny z nejlepších cen, polévky do koruny, hlavní jídlo do 12 korun. Vedle cestujících, nadpoloviční počet pobudů, opilců, individuí. Úplný opak: Imperial a Zlatý lev. Jídlo dobré, ceny ucházející, čistota vzorná, služebny STB, možnost koupit valuty a levně marky NDR.

Stříbro města - Radniční sklípek. Vůně hovězí polévky a svíčkové se linula kolem radnice a točili tu dobré pivo. Návštěvu bych vzal právě sem. Vše vzorně ošetřené, velké porce, slušná cena, do 12 korun celý oběd. V mezipatře byla pivnice Parlament, dosud nepřekonaná atmosféra. Světoznámý podnik, na který vzpomínají především vojáci, kteří tehdy sloužili v libereckých kasárnách a studenti středních škol i vysoké školy.

Nisa – snobárna večer i o víkendu, jinak o polednách závodka pro okolní podniky. Tanec, hudba, děvčata. Nostalgie. Tehdy se ceny v podstatě podnik od podniku nelišily. Stálý dohled policie. Babiččina kuchyně, Jednotěnka Sokolovské náměstí. Jakoby už hodně mimo město. Jednotěnka – patřila Jednotě (družstvu). Do talíře s polívkou vám rovnou dali lžíci. Slečna u pokladny byla velmi pomalá a spíše spící. Ceny lidové, úroveň jídla nic moc, ale na talíři upravené. Zajímavá byla výzdoba, kterou tvořily velké fotografie Londýna a květin.

Černý Kůň na Nerudově náměstí. Zašlé záclony, okna špinavá jako do medvědího doupěte nebo do ubikace loupežníka Sarka Farky, pod okny bodlák a kopřivy. Sklepním oknem vyrůstaly brambory… Ale pivo měli dobré. Jídlo jsem si tam nikdy nedal.

Pivnice na Tržním náměstí – buřty s cibulí, pivo pro místní a hlavně pro vojáky, kteří to sem měli z kasáren blízko. Samoobsluha pod podloubím naproti radnici. Specialita – studená jídla, místo šťávy z vepřového studená voda ze zelí. Majitel Restaurace Liberec. Hrůza v kuchyni. Hotel Radnice hned vedle. Pozor na čtvrtky (a to všude) – bezmasý den. Otevřeno ráno (!) až od 11 hodin. Rychlá obsluha, čistota. Sem chodily často z radnice kontroly. Měly to blízko a dostávaly větší porce.

V hodnocení jako nejlepší – PKO Lidové sady, i kvůli sobotním tanečním večerům s orchestrem Železničář řízený Láďou Barešem. Obsluha na terase i hlavním sále. Po dobu LVT zajímavá klientela. Česká děvčata se tam zdokonalovala v němčině, italštině a angličtině u slušně vybaveného baru. Vše se vždy odvíjelo od pana vedoucího. V PKO jím byl pan Bednařík.