Přes noc se ochladilo a vrcholy okolních hor se pokryly čerstvým sněhem. Hory vypadají jak pocukrované a pohled na ně je pohádkově krásný. Autobus nás veze ke Kopssee, odtud se vydáváme z údolí vzhůru k Heilbronner Hütte (2320 m.n.m.). Nahoře nás zastihlo husté sněžení. Takže ke slovu a užitku přišly bundy a čepice. Místní krávy, býky ani telata změna počasí nerozhodila – dál si hledali tu nejšťavnatější trávu i pod nánosy sněžných polštářků.

Při zpáteční cestě se s klesající nadmořskou výškou sníh změnil v déšť. Pokračujeme kolem jezera Kopssee a v pozdní odpoledne už nás veze žluťásek autobus zpět k penzionu.

Vysokohorskou silnicí přejíždíme autobusem do sousedního údolí, Montafonu. Vystupujeme ve Schrunsu, lanovkou vyjíždíme do první mezistanice a pak po svých putujeme kolem tzv. „wormských jezer“ Schwarzsee a Herzsee (má opravdu podobu srdce) na Hochjoch. Jsme jediní pěší směrem k vrcholu, ostatní využívají všechny lanovky oběma směry, jen pár jich volí aspoň část cesty pěšky směrem dolů. Moje paní si pochvaluje teleskopické hole, kvalitní boty a softshelové oblečení. Co se mně týká, jsem rád, že se přece jen vejdu do pravé kalhotové kapsy. Neodmlouvám, poslouchám a nestěžuji si ani na dnešní horko, ani na včerejší zimu. Hlavně že můžu fotit. Taky je co! Fascinující pohledy na okolní pásy hor. Údolí odtud vyhlížejí jako z letadla – řeky a potoky se vinou jako úzké stužky, domky vypadají jak pro panenky, z jezer se na dálku stala malá blýskavá zrcátka. Mmm, nááádhera. Oly ani nedutá, jak ho ta velehorská krása překvapila.