Jitka Dolejšová: Jen si tak trochu žvejknout…
Rubrika: Publicistika – Víte, že...?
| Žvýkačka, malý kousek rozžvýkané různobarevné hmoty – kdo by ji neznal? Dnes ji koupíte prakticky všude, ale v dobách minulých se o ni lidé doslova prali. A když už ji získali, na noc si ji odkládali, aby ji ještě i druhý den mohli použít. Jeden čas bylo dokonce módní nosit žvýkačku za uchem a všude platilo: Kdo měl žvýkačku, byl prostě Někdo! …od Adama Archeologové našli nedávno při výkopech v severozápadním Finsku použitou žvýkačku starou pět tisíc let. Jednalo se o fosilizovanou tuhou březovou hmotu, v níž se dochovaly otisky lidských zubů. Březová kůra působí totiž mj. jako lék na zanícené dásně. Již staří Řekové… Ale vážně: Opravdu již staří Řekové žvýkali mastixovou gumu - pryskyřici získávanou z kůry keře Pistacia lentiscus. Z čerstvých řezů se uvolňuje vonná látka, která tuhne v takzvaný mastix. Řecké ženy využívaly vlastností, které se cení na žvýkačce i dnes: pomáhala jim čistit zuby a dezinfikovala ústní dutinu. Mayové si svoji žvýkačku vyrobili ze šťávy z gumovníků, Indiáni žijící v oblasti Nové Anglie (severovýchod Spojených států) žvýkali mízu jehličnatých stromů (nejčastěji smrku nebo borovice). Noví bílí američtí přistěhovalci je záhy napodobili, ztvrdlou pryskyřici sbírali a domácí žvýkačku vylepšili přidáním včelího vosku. Rostoucí obliby pryskyřicové žvýkačky využil John B. Curtis a jeho bratr, kteří ji v roce 1848 začali vyrábět ve velkém a prodávat. Žvýkačku si dal patentovat (v prosinci 1869) William Finley Semple, sám ji ale nikdy nezačal vyrábět pro prodejní účely. Omylem k vynálezu Fotograf a vynálezce Thomas Adams se v té době věnoval především výrobě pneumatik. Pokusil se vulkanizovat kaučukovou šťávu, leč nějak se mu to nepovedlo. Tímto omylem však objevil novou žvýkací hmotu a brzy poté, co zjistil, že jeho nový výrobek jde v obchodu na odbyt, si nechal v roce 1871 patentovat stroj na jeho výrobu. Ochutil hmotu o lékořicovou příchuť a dal jí název Black Jack (Černý Jack). Z hrudkovité podoby se nová žvýkačka změnila v tyčinku a brzy se objevila také žvýkačka Tutti-Frutti s ovocnou příchutí. Adamsovy žvýkačky se staly také historicky prvním zbožím, které se začalo v Americe prodávat v prvních automatech v New Yorku roku 1888. Máta peprná Američan William J. White, prodavač pražené kukuřice z Clevelandu, zjistil, že kukuřičný sirup je vynikající základní ingredience pro dosažení rozmanitých příchutí. Sirup smíchal s chicle (šťáva z rostliny Manilkara zapota, tropického stále zeleného stromu pocházejícího ze Střední Ameriky) a vytvořil tak příchuť máty peprné. Ještě dnes je máta peprná obsažena asi v 50 % žvýkací gumy prodávané v USA. Světoznámý pojem Wrigley  Se žvýkačkami je neodmyslitelně spojeno jméno Williama Wrigleyho juniora, který na jaře roku 1891 přišel z Filadelfie do Chicaga. Tehdy mu bylo devětadvacet let a měl v kapse jen pár dolarů. Zato velmi toužil postavit se „na vlastní podnikatelské nohy“. Onen ctižádostivý chlapík, původním povoláním bankéř, byl už v mládí zaujat tím, jak děti získávaly pryskyřici ze stromů a upravovaly si ji ke žvýkání. Sám pak začal mísit pryskyřici s chutnými šťávami některých rostlin. Nakonec dokázal vyrobit takovou směs, která měla sladkou chuť a navíc osvěžila dech. Mezitím pracoval u svého otce (který byl výrobcem mýdla) jako obchodní cestující. A právě zde se začala rodit legenda jménem žvýkačka. Wrigley junior totiž k mýdlům svého otce přidával jako „bonus“ svoje žvýkačky. Netrvalo dlouho a lidé kupovali mýdla jen kvůli těmto prémiím. Wrigley uplatňoval svůj obchodnický talent i při prodeji kypřících prášků. Ke každé plechovce s práškem do pečiva daroval zákazníkovi dva balíčky žvýkaček. I tato nabídka se setkala s obrovskou odezvou. Zdálo se, že „žvýkací prémie“ bude žádanější než výrobek, ke kterému byla přidávána. Na tento okamžik mladý Wrigley čekal. S energií jemu vlastní se pustil do dobývání „žvýkačkového“ trhu. Tak byla v roce 1891 založena firma Wrigley. Během dvou let pak do obchodů putovaly první značky žvýkaček Wrigley – Wrigley's Spearmint a Wrigley's Juicy Fruit. Wrigley mohl uplatnit i další svou schopnost - propagoval své výrobky a díky reklamě dokázal z Wrigley's Spearmint udělat nejoblíbenější žvýkačku v USA. Žvýkačka v boji i v míru Žvýkačka byla využívána i v armádě jako prostředek, který pomáhá udržet člověka bdělého, čilého a současně uvolňuje stres. Byla rozšířena hlavně ve Spojených státech. V období obou světových válek patřily žvýkačky ke zboží, které tvořilo pravidelné dodávky bojujícím vojákům. Ve 2. světové válce používali vojáci americké armády žvýkačky i jako neoficiální výhodnou měnu a projev dobré vůle. Žvýkačky „se fasovaly“ i v novodobějších válkách – korejské, vietnamské nebo během válečného konfliktu v Perském zálivu. Dodnes je žvýkačka součástí dodávek americkým posádkám na vojenských pozicích, základnách i bitevních lodích. Jak přišla žvýkačka do české krajiny V roce 1906 poslal pan Adolph Glaser, český průmyslník a majitel továrny na cikorku a cukrovinky ve Velimi, svého důvěrníka do Ameriky, kde již byla výroba žvýkací gumy v plné m proudu. Tento pán přímo špionážním způsobem vyzvěděl její způsob výroby. Dal se najmout do největší továrny na žvýkačky nejdříve jako nosič beden na dvoře, později se dostal i do výroby a když se mu podařilo vše okoukat, zase zmizel. Podle tohoto způsobu výroby začal pan Glaser již v roce 1910 tuto novinku vyrábět, a to pod názvem Rici s příchutěmi nektar a růže. Žvýkačka obalovaná v cukrové moučce se zprvu skládala do plechových krabiček jako nebalená. Zpočátku byl odbyt velký, žvýkačka se dodávala do celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Později výroba vázla a byla zastavena v roce 1912. Nejvíce prý vadilo, že se cukrovinka nemohla celá sníst, že se guma pouze žvýká a potom vyplivne, což je prý škoda. Nově se začala žvýkačka vyrábět v roce 1925 s ručním balením do obalů, ovšem již za rok byla výroba žvýkaček ve Velimi opět zastavena. Orion a Figaro aneb „Je ti vedro? Kup si Pedro!“ V listopadu roku 1936 vyrobila pražská Orionka první žvýkací gumu, která dostala jméno Hanka, později však musela být žvýkačka přejmenována, kvůli ochranné známce, na název Peny. Po 2. světové válce bylo zakázáno u nás vyrábět žvýkačku, a to údajně z hygienických důvodů. Nakonec však v roce 1956 ministerstvo zdravotnictví výrobu povolilo, aby tak bylo zabráněno nelegálnímu obchodu s tímto výrobkem. V roce 1957 se začala vyrábět žvýkačka s peprmintovou příchutí ve tvaru obdélníčku, rozděleného na dva díly. O několik let později se začaly vyrábět také ovocné žvýkačky. Roku 1958 vznikají samostatné závody na výrobu žvýkaček. Tolik známé Pedro bylo poprvé vyrobeno roku 1968 v závodě Figaro. Později zde také vznikají plátkové ovocné žvýkačky. Výroba Pedra byla zastavena v roce 1993. Dnešní žvýkačky se vyrábějí převážně z polyvinylu acetátu, jedná se o syntetickou rozpustnou gumu. Nejznámějšími a také nejoblíbenějšími příchutěmi jsou peppermint a spearmint. Od gumy ke žvýkačce K výrobě žvýkaček je potřeba gumový základ, cukr nebo náhražka cukru, obilný sirup, změkčovadla, dochucovací látky. 1) Gumový základ je rozpuštěn při teplotě vyšší než 100° C, pak se filtruje a pomocí centrifugy se ještě oddělí od nežádoucích látek. 2) Stále ještě horký základ se přelije do nádrží, ve kterých se mísí s cukrem či náhradním sladidlem. Právě množství cukru či sladidla určuje, jak bude žvýkačka křehká. 3) Přidá se glukóza, kukuřičný sirup, dále různá změkčovadla, barviva, příchuti a konzervační látky. 4) Nakonec se vzniklá hmota nalije do forem a zchladí. Přibližně po 24 hodinách se žvýkačky ještě nalakují, ponoří do lázně z tekutého cukru, popřípadě obarví a pokryjí vrstvou vosku (polštářkové žvýkačky). 5) Žvýkačka je hotová, může se balit. Žvýkání ve společnosti? Odborníci na etiketu uvádějí, že žvýkání ve společnosti obecně je přípustné, záleží však na situaci a prostředí. Při sportování nebo méně závažných společenských aktivitách žvýkání nevadí. Naopak zcela nevhodné je žvýkat např. v divadle, v kostele, v obřadní síni, při veřejných proslovech, oficiálním představování, nebo třeba při poslouchání hymny. Přežvýkanou pochoutku by pak měl člověk nenápadně z úst odložit do připraveného papírového kapesníčku či ubrousku. Žvýkání by mělo být jemné a nenápadné. Vulgárně působí žvýkání, když se pootevírají ústa, nebo když se žvýkačka převaluje mezi zuby. Tabu je vyplivnutí žvýkačky na veřejnosti. Za to ostatně hrozí pokuta (např. v Praze až ve výši 30 000 Kč). V takovém Singapuru to mají ještě těžší - za prodej žvýkaček a jejich žvýkání se uděluje minimálně sedm ran holí. To znamená přeražená záda a jiné zdravotní následky. Co všechno žvýkačka dokáže: • navozuje příjemné pocity; • je formou určité relaxace; • uvolňuje napětí z nervozity a neklidu, odstraňuje stres; • pomáhá snižovat riziko vzniku zubního kazu; • osvěžuje dech a čistí ústní dutinu; • posiluje obličejové svaly; • pomáhá udržet pozornost (to možná vysvětluje, proč se jí tolik daří ve školním prostředí); • pomáhá s hubnutím nebo s odvykáním kouření. Do úplného výčtu bychom ještě mohli zařadit schopnost žvýkačky táhnout se z pusy skoro do nekonečna a vytvářet bubliny (když se to s ní umí), a dále nepřehlédnutelné umění lepit se, ulpívat, držet se a nepustit. V blízké budoucnosti však má na trh přijít žvýkačka nepřilnavá, tak uvidíme. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Menzel |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Suchý |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivan Kraus |