Luděk Horký: Optimismus zdravotně postiženým (1)

Rubrika: Publicistika

Dlouho jsem zvažoval, zda tyto řádky mám napsat, protože nemám žádnou kvalifikaci. Jsem prostý invalida, který po mnoho roků již poznává, co je to „samota“. Kdo ji poznal, bude vědět jakého „nepřítele“ mám na mysli. Mimo jiné jsem si chtěl dokázat, že ještě něco svedu. Úkol to byl nelehký, o čemž svědčí i skutečnost, že jsem na všem pracoval několik roků. Nešlo pouze o to podstoupit všechna vyšetření, léčení, ale najít i vhodná zařízení k léčení. Zde pak vytipovat a projít cesty, které by byly vhodné k vlastní rehabilitaci těla i ducha nejen mého.



Luděk Horký – druhý zprava

Abych místa a události mohl zdokumentovat, musel jsem si koupit slušnější fotoaparát k pořízení alespoň přijatelných fotografií. Pak jsem shledal, že bez stativu to také nepůjde. To však byla legrace ve srovnání s pořízením počítače, tiskárny a skeneru. A hlavně, naučit se tyto věci používat.

Materiál, především fotografický, jsem pořizoval mnoho let, a tak na některých snímcích je patrný nezadržitelný vývoj fotoaparátu. Ne vždy bylo též ideální počasí, a tak jsem byl nucen fotografovat v inverzním oparu, či dokonce i při sněžení, neb do těchto míst jsem neměl příležitost se nikdy vrátit. V několika případech jsem si dovolil k lepšímu vykreslení míst použít i velice staré dobové pohlednice, jejichž stáří je patrno již na první pohled. Snad vzácnost těchto snímků nahradí ne nejlepší kvalitu obrázků. Jednotlivá místa mnou popisovaná již mohou za ty roky i trochu jinak vypadat, především díky devastaci přírody.

Mnohý čtenář se asi při čtení některých pasáží zarazí a snad si bude klást i četné otázky právě tak, jako jsem si je kladl i já. Pro úplnost uvádím, že všechno, o čem budu psát, není smyšlené, ale vše jsem takto prožil. Rád bych, aby zejména zdravotně postižení lidé měli motivaci pro své léčení.

Jak došlo k mému úrazu? Člověk, který má své zaměstnání a možnost se ve svém volném čase věnovat svým zálibám a koníčkům, si mnohokrát ani neuvědomuje, jak je šťastným. Vdechuje pouze tu nádheru do sebe a o ničem jiném neuvažuje, neb je duší zcela odpoután jinde.

To se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči. Stačí třeba, aby nás něco porazilo na lyžích: „I malej bobek na kopci udělá velkou paseku v údolí!“ Nebo když jedeme v autě po silnici: „Tak tady to vidíš Alíku – co dokáže jedno tvoje hovínko v zatáčce!“



Z jednoho lyžařského výcviku

Nejinak tomu bylo i u mne. Nadešel zimní čas, a tak jsem byl jako každý rok určen vedoucím instruktorem na jednom z četných zimních lyžařských výcviků. Rozdíl snad byl tentokrát pouze v tom, že se mi na tento turnus nechtělo příliš jet. Důvodem bylo velké pracovní vytížení nejen v práci, ale i doma. Navíc jsem měl ze všeho již předem takový divný vnitřní pocit. Nevěděl jsem sice proč, ale byl ve mně. Navíc lyžařský výcvik byl v lokalitě, kterou jsem neznal, což je vždy velké mínus pro zajištění doprovodného - zábavného programu. Vše jsem si zařizoval a zajišťoval sám – pro zpestření programu jsem pouštěl přes promítačku 16 mm filmy, nejen zábavné, ale i poučné. V živých přednáškách kamarádi z horské záchranné služby vyprávěli nejen o životě a akcích, ale i o mezinárodních soustředěních s doplněním ukázek a diafilmů.

Při tomto lyžařském výcviku a neznámé lokalitě jsem neměl žádného známého v půjčovně filmů, ani kamaráda z horské služby. Výcvik končíval vždy pořádáním závodů ve sjezdu, slalomu a běhu. Potom následoval karneval na lyžích nebo ve společenské místnosti. To vše vyžaduje jisté zázemí, přípravu diplomů, medailí a cen. Avšak u tohoto turnusu jsem to však postrádal - naprosto pro nepochopení organizátorů.

Již při našem příjezdu do horské chaty se začaly kupit problémy, velká část účastníků zájezdu byla značně neukázněná, rozmazlená a neochotná se přizpůsobit kolektivu. Vrcholem bylo to, že se skupinka čtyř děvčat sebrala a odjela si od družstva, do kterého byla zařazena. Navíc nebyly to zatím zkušené lyžařky.

Terén byl pěkně umrzlý, ranní teplota byla –20°C, a tak nebylo divu, že se těm děvčatům lyže za chvilku pěkně rozjely a začaly se s křikem řítit dolů z kopce. Jak jsem to zpozoroval, okamžitě jsem se vydal za nimi. Za chvilku jsem je dojel a snažil se je dostat do bezpečí od lyžařského vleku, v jehož bezprostřední blízkosti jsme se ocitli.

Vše se zdařilo až na to, že při své jízdě jsem spadl sám pozpátku do hluboké díry. Bohužel jsem se při tom těžce zranil. Tato událost však odstartovala sled neuvěřitelných až neskutečných zážitků, a proto je nebudu ani popisovat. Nemohu si však odpustit alespoň jeden citát primáře chirurgie z nemocnice, kde jsem nakonec byl přijat k hospitalizaci. Pana primáře jsem si totiž dovolil požádat, zda by bylo možno kosti na mé dolní končetině alespoň trochu srovnat. Podle rentgenových snímků, které jsem je měl vedle sebe. Odpověď zněla:

„Milý pane – příroda je mocná čarodějka, a ta si s tím sama poradí.“

Prožít si své peklo. U každého případu je průběh úrazu, rozličných operací, či mozkové příhody a jiného onemocnění zcela jiný. Pomineme prvotní stav komatu, operace a podobně. Budeme vycházet ze stavu, že jsme již tak říkajíc „stabilizováni“. To však neznamená, že nám byla provedena všechna potřebná vyšetření k zjištění našeho skutečného zdravotního stavu - postižení. K tomu zpravidla dochází až mnohem později, někdy však vůbec ne.

Nejinak tomu bylo i u mne. Mnoho vyšetření jsem opakovaně podstoupil naprosto zcela zbytečně. Jako malý příklad uvádím pořízení nepřeberného množství rtg snímků, které zcela mohlo nahradit pořízení jednoho CT (počítačově centrálně tomografické) vyšetření. K tomu došlo až po devíti letech od mého úrazu a ukázalo šokující zjištění.

Ale ještě předtím bylo období, kde máme z ničeho nic přebytek volného času, který nevíme jak zúročit, neb je to pro nás zcela nová situace. Začínáme pomalu chápat, že v životě to musí jít i bez nás, že jsme nahraditelní, i když jsme si často mysleli pravý opak. Náš nucený pobyt na lůžku 24 hodin, „zpříjemněný“ třeba infuzí, kanylou pro zavedení infuze, rozpícháním od uklidňujících injekcí proti bolesti, je zcela nekonečný.



Vtip Luďka Horkého

Jak takovou situaci svého času viděl například populární herec Miloslav Šimek? “Nemocnice mne překvapila svou rozlehlostí. To je zase něco úplně jiného než můj přízemní baráček z vepřových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvanáctilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň.

Po jisté době nastane okamžik, kdy lůžko můžeme opustit a konečně nemít „mísu“ a „bažanta“, ale můžeme se posadit na skutečné WC. V tuto chvíli si připadáme vskutku jako králové a snad si uvědomíme, proč tato vymoženost dostala též název „trůn“. Nechat se bičovat proudící vodou ze sprchy nám po dlouhé době „ulepení“ připadá jako nejsladší odměna. Přestože na tyto okamžiky jsme čekali dlouho a skloňovali jsme si je ve všech pádech ve dne i v noci, tak nás brzy opustí, neb si začínáme klást další cíle a sny. Jsou o trochu větší, tvrdší a hlavně delší.

Každý pacient svoji nemoc nese zcela jinak, a tak lze pacienty rozdělit do několika nepřehlédnutých skupin. Jsou pacienti, kteří žijí svojí nemocí, stavějí ji na obdiv a chtějí být stále středem pozornosti - obletováni a litováni. Nejpočetnější skupinou jsou však pacienti, kteří chtějí být nějak vedeni, a pokud možno se co nejrychleji uzdravit bez svého vlastního přičinění. Nejméně zastoupenou skupinou jsou pacienti, kteří by si vše nejraději udělali sami, což je i můj případ, a tak máme velice výstižnou přezdívku: „Již zde máme pacienta - já sám, sám, sám.“

Mne k tomu vedla skutečnost, že jsem po celý život byl zvyklý nejenom postarat se sám o sebe, ale starat se a mít odpovědnost ještě za mnoho dalších. A tak snad není s podivem, že se mi příčilo stále prosit: „Pojď mi prosím pomoci se svléknout, vykoupat, obléknout, obout“, a tak dále. Tato skutečnost se pak stala mým mottem a zároveň cílem, kam bych to chtěl se svojí bezmocností dotáhnout a zůstala jím i do dnešních dní.

Že by to měla být samozřejmost? Snad. Já však ještě po 25 letech od svého úrazu mám velmi často velké problémy se sám obléknout, o zavázání šněrovacích bot ani nemluvě. Pokud by mne někdo tajně natáčel na kameru, tak by se i v cirkuse divili, do jakých poloh je možno tělo zkroutit.

Všechno v našem životě je jednou poprvé - první. První moje koloběžka - byla dřevěná, brusle byly - šlajfky, kopací míč byl - hadrák, lyže byly - dřevěné bez hran. První mé vítězství bylo v závodech na lyžích, první má láska byla v obecné škole. Proč o tom píši? Jsou to události, na které se v životě nezapomíná, a tak si dovolím malou vzpomínku i když trochu nevšední.

Při svém léčení jsem absolvoval bezpočet rozličných vyšetření. Jednoho dne má obsáhlá zdravotní dokumentace byla zaslána na jednu vyhlášenou neurologickou kliniku za účelem provedení dalších odborných vyšetření a vypracování znaleckého lékařského posudku.

Mého případu se osobně ujal vážený pan profesor MUDr. Jirout. Ve stanovený den a hodinu mne přijal - bez jakéhokoli čekání. Do tohoto dne jsme se v životě neviděli, a tak mne již na samém počátku překvapilo, že se mi sám představil a podal mi na přivítanou ruku. Bez velkých okolků mi sdělil, že si podrobně prostudoval můj spis, a abych byl tak laskavý a šel se na něco podívat.

Odvedl mne k monitorovací tabuli, do které postupně vkládal několik vybraných rtg snímků. Na nich mi vždy podrobně ukázal jednotlivé postižené a zasažené útvary. Jednalo se především o poškození páteře, zasažení míchy a dolní končetiny. Potom mne velice podrobně vyšetřil a začal mi vysvětlovat, proč mám tak značné bolesti a co je jejich příčinou. Sdělil mi, jak by se vše nechalo léčit, ale především mi vysvětlil jednu zásadu: Nebudu-li sám poctivě rehabilitovat, že to nikam nepovede a že skončím na invalidním vozíku.

Ve svém výkladu šel tak daleko, že mi vysvětlil i nutnost používání šněrovacích bot, neb v té době jsem měl chůzi velice špatnou, nejenom kvůli zkrácené dolní končetině o čtyři centimetry. Byl to první lékař, který mne upřímně informoval o mém vážném zdravotním stavu a vysvětlil možnosti dalšího léčení. Přijal mne bez čekání, v důstojném prostředí pro sdělení tak závažných informací. Přiznávám se však, že v tu chvíli jsem si celý dosah vážnosti situace vůbec neuvědomil. A to, že to bude na můj celý další život, jsem pochopil až mnohem později. Za ojedinělost těchto okamžiků jsem napsal:

Vážený pane profesore, mnohokrát Vám děkuji za Vaši upřímnost a otevření očí. Již jsem to chtěl vzdát, ale vždy jsem si vzpomněl na Vás a nemohl jsem to udělat z úcty k Vám i na pomyslný slib, který jsem Vám v duchu dal. I tyto stránky jsou toho jistým důkazem. Náměty, které jsem k této knize čerpal, nejsou z expedic Hanzelky a Zikmunda, ale ze dní mé tvrdé rehabilitace v učení se správně chodit, držet rovnováhu těla a zaměstnat ducha svého něčím jiným než svojí nemocí. Ani na šněrovací boty nezapomínám…

Snad na tomto místě by se slušelo zmínit a citovat MUDr. Thomase Lewise, který kdysi a kdesi napsal:

Bezprostřední, uklidňující, vstřícný dotyk lékaře, pohoda a zájem, dlouhé, neuspěchané rozhovory… to vše z lékařské praxe mizí a mohlo by se ukázat, že je to velká škoda… Kdybych byl student medicíny nebo lékař, který se právě připravuje začít pracovat, tahle vyhlídka by mě se zřetelem na budoucnost znepokojovala víc než co jiného. Měl bych obavy, že má skutečná práce, péče o nemocné, by mohla brzy vzít za své a já bych byl místo toho nucen pečovat o stroje. Snažil bych se vymyslet, jak tomu zabránit.

Proč jsem citaci použil, jistě snadno pochopí každý, kdo byl nucen nějakého lékaře navštívit a podrobit se jakémukoli vyšetření. Že takto komunikace mezi lékařem a pacientem v mnoha případech neprobíhá, je vskutku zcela nasnadě. V případech, kdy se však jedná o léčení nenápadné-zrádné nemoci, to však znamená, že se pacient uzavře sám do sebe a svým způsobem zde léčba jaksi končí.

Při svém nekonečném léčení jsem zažil obě skupiny lékařů. Velice si proto vážím MUDr. Evy Jančové (praktické lékařky), MUDr. Vladimíry Křístkové (neuroložky), MUDr. Ludvíka Winklera a Oldřicha Pražana (chirurgů), kteří mne udržují nejen při životě, ale občas mi někde třeba odříznou něco přebytečného, či neposlušného, o co není již v mém věku vskutku nouze. Moc a moc jim za to děkuji a přeji i všem ostatním pacientům, aby měli takové štěstí na své osobní lékaře.

Období rehabilitace

Doba natahování zkráceného, nebo protahování ztuhlého a nefunkčního je samozřejmě u každého zcela odlišná. Nezáleží totiž jenom na diagnóze, ale i na tom, na jak „odborné pracoviště“ se pacient dostal nejen v prvotní fázi. Všechna pracoviště nejsou zcela na stejné úrovni vybavení přístrojovou technikou.

Rehabilitačních zařízení v naší republice je dnes již velmi mnoho. Každé je nějak specificky zařízené s ohledem na široké spektrum diagnóz. Sám jsem v mnoha takových zařízeních trávil po mnoho let většinu svého času, vánoční svátky nevyjímaje. Někde jsem si připadal spíše jako doma, s ohledem ke své délce pobytu. Pominu však obrovskou bolest, která mne vždy v těchto zařízeních doprovázela a jistě byla nedílnou součástí pro zlepšení mého zdravotního stavu.

Ve svých počátcích rehabilitace jsem mnohokrát ležel a i ambulantně pobýval v Praze, ve Fakultní Vinohradské nemocnici na klinice rehabilitačního lékařství. Zde jsem se učil chodit, ale především také mluvit. Až zde se mi dostalo dalších vyšetření, které do té doby se nikdo neobtěžoval provést.

Vyjmenovávat všechna zařízení, v nichž jsem ležel, či je ambulantně navštěvoval, nemusí být nezajímavé. Samostatnou kapitolu však věnuji lázním, pro svoji specifičnost. Též si nemohu odpustit nezmínit se o rehabilitačním ústavu v Kladrubech, nebo rehabilitačním ústavu ve Slapech, nejen proto, že jsem je po mnoho let navštěvoval, ale především proto, že značně ovlivnily můj zdravotní stav i život.

Při svém léčení jsem byl několikrát poslán také do lázní. Zcela jistě nejsem ten správný lázeňský typ, ale nic jiného mi nezbývalo, než se přizpůsobit. Vybírat jsem si stejně nemohl, na můj názor, kam bych chtěl jet, se mne nikdo neobtěžoval ptát. Pravdou je též to, že žádné zkušenosti v této oblasti jsem vůbec neměl. Snad jsem měl alespoň štěstí v tom, že jsem byl poslán ne do nějakého velkého komplexu, ale do zcela malých lázní. Navíc tyto lázně byly situovány v překrásné přírodě, a tak jsem si je nakonec i zamiloval. Osud mne dokonce do těchto lázní zavál i několikrát, a to jsem se již i na tento pobyt těšil.

Zásadní je však rozdíl mezi pobytem v lázních s pobytem v rehabilitačním zařízení. V lázních je pacient obskakován sestřičkou a sám vyvíjí při svém léčení převážně malou aktivitu. I když možnosti jsou zde jistě obrovské. Své aktivity využívá až ve volném čase. V rehabilitačním zařízení naopak pacient by sám měl mít maximální aktivitu, a to pod dohledem a ve spolupráci s rehabilitačním pracovníkem. Ve svém volném čase je pak většinou rád za jakýkoli odpočinek a nabrání sil na následný druhý perný den. Oddech a volno má pacient pouze v neděli, kdy se může oddat svým zálibám a volbě relaxu. Připouštím však, že existují pacienti, kteří se dovedou srdečně bavit v jakémkoli zařízení..

V obou případech jsou však výsledky léčení patrny až za delší čas a nedají se přisuzovat pouze jedné proceduře, ale celému souboru procedur v sestaveném léčebném programu. Bohužel v poslední době je každá procedura ohodnocena nějakým počtem bodů a body jsou následně převedeny na peníze.

Každý pacient v lázních má tak za dobu svého pobytu přesně stanovenu maximální výši čerpání nákladů za své léčení. Po stránce ekonomické je to asi správné. Zda je tomu tak však po stránce léčebné, jistě bude velkou otázkou. Nemám totiž na mysli rekondiční léčení, ale skutečné léčení konkrétní choroby, především pohybového aparátu. V tomto případě se domnívám, že se zpravidla jedná o delší proces léčení, kdy by pacient neměl být pouze nastartován - například částečně rozhýbán a následně poslán domů.

Protože se léčím s mnoha zdravotními postiženími dlouhý čas, měl jsem možnost srovnání jak v současnosti, tak i v minulosti, kdy o době léčení vždy individuálně rozhodoval ošetřující lékař pacienta s ohledem na jeho zdravotní stav, ale především na skutečnost, jaké pacient dělá pokroky, či zdali stagnuje. Mám pocit, že pacienti jsou v současné době spíše rozléčeni, než vyléčeni. Některý odborník na tuto problematiku může sice namítnout, že jistý druh léčení patří rehabilitačnímu ústavu a jistý druh lázním, ale kde je ta hranice? Kdo o ni rozhoduje? Nebylo by ekonomické pacienta v jednom zátahu vyléčit, aby se mohl co nejdříve zařadit do pracovního procesu, než jej pouze rozléčit?

Vezmu-li konkrétní svůj případ, který je sice komplikovaný větším počtem diagnóz, musím zkonstatovat, že mnohé byly léčeny, ale žádná z nich doléčena. Bohužel s dlouhou dobou léčení naopak další přibývaly, například ruce a ramena dlouhodobým atypickým přetěžováním. K tomu přibyly další větší či menší operace a ozařování nevyjímaje. Pokud bych své pobyty v rehabilitačních a lázeňských zařízeních průběžně nedoplňoval ambulantním léčením v rehabilitačních zařízeních různých typů a úrovní, pravděpodobně bych to příliš daleko nikam nedotáhl. I do těchto zařízení má však člověk omezený vstup, a tak jsem vše ještě doplňoval svým vlastním individuálním rehabilitačním programem.

V dalších řádcích se budu snažit popisovat pouze věci pozitivní. Jsou to události, které ve většině případů trvaly pouze jeden den a další byly vždy uskutečněny až za delší dobu. Z těchto jednotlivých dní se budu snažit složit skládací mozaiku tvořící jistý obraz o konkrétních místech, které jsem měl příležitost osobně navštívit. Vždy se jednalo o velmi náročnou rehabilitaci - především mé chůze, s kterou mám stále značné potíže.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 09. 2011.