Luděk Horký: Nenápadná zrádná nemoc – životospráva (2)

Rubrika: Publicistika

Přišli jsme o práci, koníčky, svůj oblíbený sport… V čem nyní nalezneme své uplatnění? Jak a čím budeme vyplňovat svůj volný čas? Unese naše rodina velké břemeno, které neočekávaně vzniklo, nebo nás opustí? Kde nalezneme zázemí?


Psychiatrická léčebna v Praze - Bohnicích


Mnoho dalších otázek se nám bude honit naší hlavou. Není výjimkou, že pacient skončí v zařízení, které má kliky pouze na jedné straně dveří. Návrat z takového zařízení je pak nelehký. Přiznávám, že i já jsem se do tohoto typu zařízení v průběhu léčení dostal několikrát. Poprvé mne tam odvezla dokonce i sanitka. Naštěstí jela bez puštěného majáku a sirény, a tak jsme nebudili až tak velkou pozornost. Opravdu je s podivem, jak lehko jsem se tam dostal. Nejhorší na tom však byla skutečnost, že jsem ani v nejmenším netušil proč tam jsem.

Z psychiatrie jsem se naštěstí vrátil zpět ještě tentýž den, i když mne tam sanitka vozila na pozorování ještě po mnoho dalších dní. Proč jsem se tam ocitl, jsem se dozvěděl až později a to jenom díky tomu, že pan primář - na rozdíl od jiných lékařů - se dokázal alespoň částečně vcítit do duše pacienta. Vše jsme si nakonec tedy přece jenom vysvětlili.

Ale mnoho dalších pacientů po mně ještě dlouhou dobu prožívalo totéž. Nedůstojné prostředí, v kterém byl člověk vyšetřován a podrobován celé řadě testů. V té době jsem ještě velice těžko mluvil, a tak jsem se dorozumíval pouze pomocí psaných papírků. Bohužel to nebyla pouze má poslední návštěva a zkušenost. Měl jsem tu čest, dá-li se to tak nazvat, pobýt i ve slavných Bohnicích. Zde se po mém příchodu za mnou dveře skutečně zavřely a všechny potřebné kliky na únikových místech chyběly. Kdo to zažil, jistě potvrdí, že je to pocit velice nepříjemný. Uvědomí-li si člověk, že zde může dostat jednu nevhodnou injekci, či tabletku, která ho změní v loutku, je to představa úděsná. Naštěstí se tak nestalo a mohl jsem toto zařízení opustit. Sice jako duševně nemocný člověk, ale ne nebezpečný svému okolí.

Jeden vtip jsem si odtud přece jen odnesl: Ptá se pacient v psychiatrické léčebně: Pane doktore, prosím vás, myslíte že se uzdravím? Odpověď zní: Ne! Proč se ptáte?

Samozřejmě skepse člověka je velmi nepříjemná, takže snad je vhodnější přísloví: „Věř a víra tvá tě uzdraví“.



Příprava kulturního stolování

Ač se to možná nezdá, ale na průběh naší nemoci a především na uzdravování má značný vliv správná životospráva. Mnozí si to uvědomují, ale nejsou ochotni s tím něco dělat a přizpůsobit se nové situaci, kterou jim přinesl úraz, operace, či nějaký druh onemocnění.

Vzhledem k svému úrazu, operacím a onemocněním jsem se musel nad touto problematikou daleko více zamyslet. Značnou výhodou byla skutečnost, že jsem se v minulosti staral mimo jiné i o provoz stravovacího zařízení. Měl jsem i možnost často hovořit se špičkovými odborníky, kteří se správnou výživou a životosprávou zabývali jak ve fázi přípravy, tak v části léčebné. I přes své značné pracovní vytížení jsem se již v této době snažil udělat pro sebe přijatelný stravovací řád. V pozdější době jsem ho však musel upravit v pestrosti jídelníčku. Některá jídla byla z jídelníčku vypuštěna a naopak mnohá tam přibyla, jako doplňující součást léčby. Jím pravidelně třikrát denně a z toho vždy dvě teplá jídla. Naposledy jím kolem 18. hodiny a revizi ledničky neprovádím, i kdyby tam byla sebelákavější nabídka. Stále bojuji se svojí váhou, kterou se průběžně snažím udržet na přijatelné hranici, abych se mohl umýt, zavázat boty a podobně.



Kolektiv jedné léčebny

Při svých léčebných pobytech jsem poznal značně rozdílnou úroveň poskytovaných služeb ve zdravotnických zařízeních. Na ty špatné člověk rychle zapomíná a vzpomíná jen na ty pěkné, případně doplněné o nějaký ten zážitek.

Ne každého to zajímá, a ne každý má možnost se přesvědčit na vlastní oči, jak se jídlo pro pacienty připravuje a co je s přípravou jídla spojeno. Nejinak je tomu s přípravou kulturního prostředí pro vlastní stravování. Mnozí to považují za zbytečnost, které pak ani doma nevěnují sebemenší pozornost, což je velká škoda. Hlavně, že mají ten svůj kus žvance a jak ho snědí, není asi podstatné.



Ukázka důvtipu a dovednosti


Přípravu jídla vždy zajišťuje větší skupina lidí, a každý zde má nepostradatelné místo, bez kterého by nebylo dosaženo kýženého výsledku. A jak takový kolektiv vypadá, jsem se přesvědčil, jak dokazují moje snímky. Dokonce jsem byl přítomen významnější události a mohl si vyfotit ukázku důvtipu a dovednosti jednoho kolektivu.

Předchozí díl:

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 10. 2011.